Ottův slovník naučný/Ljapunov

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ljapunov
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 209. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Ljapunov, jméno šlechtického rodu ruského, jehož původ odvozuje se obyčejně od knížat haličských. Připomínají se z něho hlavně:
1) L. Prokofij (†1611), odtrhnuv se od Borisa Godunova přidal se r. 1605 s Basmanovem k Lžidimitriji I. a po smrti tohoto k Bolotnikovu, jakožto náčelník rjazaňských kozáků. Vida neúspěch povstání, přešel k Vasilijovi Šujskému a stal se jeho dvořanem. Ale když poznal neschopnost carovu, chtěl dosaditi na trůn nejprve knížete Michala Skopina-Šujského a po jeho smrti spojil se s patriarchou Germogenem proti králeviči polskému Vladislavovi. Z jara r. 1611 přitrhl k Moskvě a spojil se s ostatními pluky k jejímu osvobození od Poláků. V četných bojích a potyčkách vynikl nad ostatní vojevůdce. Jeho přičiněním vydáno dne 30. čna 1611 všeobecné nařízení, zakazující kozákům, loupeže. Nevole kozáků obrátila se proti L-u a okolnosti té využitkoval polský vůdce Gasiewski, poslal z obležené Moskvy kozákům podvržený list, v němž L. nařizuje utopit každého kozáka, kdekoliv bude dopaden. Ačkoliv L. odmítl autorství listu, byl při všeobecné schůzi od rozlícených kozáků rozsekán. S ním zahynul i nepřítel jeho Ivan Nikitič Rževskij, jenž znaje úskok polský zastal se nevinného.
2) L. Zachar, bratr před., způsobil dne 17. čce 1610 první sroceni lidu, žádajícího, aby Šujskij zřekl se trůnu, a dne 19. čce t. r. násilně přiměl cara vstoupiti do kláštera. Později marně pokoušel se vpustiti lid »tušinského zloděje« do Moskvy, obsazené Poláky. Přešed na stranu těchto přičinil se nemálo, že poselství Filaretovo a Golicynovo zůstalo bez úspěchu.
3) L. Michajil Vasiljevič, astronom ruský (* 1820 — † 1868), byl žákem Lobačevského a vyučoval na kazaňském gymnasii, při čemž byl správcem místní observatoře. Po požáru této (1842) působil při observatoři pulkavské a r. 1845 vrátil se do Kazaně, kde r. 1850 stal se ředitelem hvězdárny, ale již r. 1854 pro neshody s prof. Kovalevským šel do výslužby. V l. 1856—64 byl ředitelem Demidovského lycea v Jaroslavli. Hlavní práce jeho jest Observations de la grande nébuleuse d’ Orion faites à Cazan et à Poulkova (»Memoiry« petrohr. akademie, 1865). Vydal ještě s V. Struvem Positions du Soleil, de la Lune et des plančtes (1853) a se Simonovem Observations astronomiques (1842).
4) L. Aleksandr Michajlovič, mechanik ruský (* 1857), vzdělav se na universitě petrohradské stal se r. 1885 docentem a později professorem mechaniky na universitě charkovské. Hlavní jeho práce jsou: Ob ustojčivosti ellipsoidaljnych form ravnověsija vraščajuščejsja židkostí (1885); Obščaja zadača ob ustojčivosti dviženija (Charkov, 1882, doktorská dissertace).
5) L. Boris Michajlovič, slavista ruský (* 1862), ukončiv studia na universitě petrohradské, pracoval pod vedením Jagiće, A. A. Potebně, M. S. Drinova, F. F. Fortunatova a P. A. Lavrova. V l. 1888—89 byl činným v Moskvě při bulharském slovníku A. L. Djuvernua a nyní jest professorem slavistiky v Charkově. z jeho pojednání uvádíme: Βλάσιος-Volos (»Archiv für slav. Philologie«, sv. IX.); Kratkij obzor glavnějšich javlenij slověnskoj (chorutanskoj) litěratury... (»Zapiski« charkov. university, 1893); Zamětki ob izslědovanijach v oblasti rus. fonětiki A. A. Sachmatova (t., 1894 a doplněna »Živaja Starina«, 1895); Něskoljko slov o govorach Lukojanovskago ujezda Nižegorodskoj gub. (»Živ. Starina«, 1894).