Livius: 1) L., Andronicus, zakladatel epické a dramatické poesie římské. Byl původem Řek z Tarenta, kde narodil se kolem r. 278 př. Kr., kdy vedla se válka mezi Římany a Pyrrhem. Po dobytí města toho r. 272 Římany přišel s jinými zajatci do Říma a tu byl některému občanu prodán, jenž pak jej vychoval pro své služby. Dospěv vyučoval dle zprávy Jeronymovy dítky M. Livia Salinatora, pozdějšího vítěze u Seny při řece Metauru, od něhož pro vynikající schopnosti duševní byl propuštěn na svobodu. Potom zval se L. Andronicus . Na svobodě jsa pokračoval v úřadě učitelském, vzdělávaje mládež římskou jak v jazyce řeckém tak i v latinském. Avšak kdežto pro vyučování v řečtině bylo učebných pomůcek hojnost, nedostávalo se literárních pomůcek pro učení latinské. Aby odpomohl nedostatku takovému, přeložil Homérovu Odysseu na jazyk latinský, a to v národním metru římském, v saturniech, pod jménem Odysia, kterýžto překlad přes mnohé své vady a nedokonalosti až do dob Horatiových potrval v Římě za školní knihu. Překladem tím položen základ k umělému básnictví epickému u Římanů. Dále byl L. A. činným v oboru básnictví dramatického. R. 240 totiž uvedl na jeviště římské o hrách římských (ludi Romani) tragoedii a komoedii v jazyce latinském, kusy, jež složeny byly po způsobu dramat řeckých, i měl tu úspěch takový, že od té doby umělé hry dramatické pojaty byly v řadu zábav slavnostních. Potom pěstoval pole toto dále, vzdělávaje více méně volně kusy řecké, zejména, jak se zdá, kusy tehdy u Hellénů v oblibě jsoucí, totiž dramata Euripidova a dramata tragiků mladších, hellénistických, méně kusy klassických autorů, Sofoklea a Aischyla. Ale i toto vzdělávání aneb lépe jen překládání bylo pokusem obdivuhodným. Nebot’ L. nucen byl řecká metra, jako zvláště jamby, trocheje, anapaesty, kretiky a j., v římskou literaturu teprve uváděti a pro ně jisté normy v jazyku latinském stanoviti; nebot’ dosud nebyla tu obvyklá. Úloha ta byla tím nesnadnější, ježto jazyk lat. byl do té doby málo vzdělán a postrádal náležité ohebnosti a pružnosti. Jakkoliv jevily tyto pokusy jeho mnohé drsnosti a neuhlazenosti, přece měly veliký význam tím, že Římanům důležité odvětví řeckého písemnictví učinily přístupným. Konečně pracoval L. A. i v oboru lyriky. Nebot’ dovídáme se, že z rozkazu senátu za druhé punské války složil na počest Junony Královny (Iuno Regina) píseň, již sbor dívek o slavnostním průvodu též bohyni svědčícím zpíval (srv. Liv. 27, 37). Také tato báseň byla formou nedokonalá, jak svědčí historik L.. na místě označeném, avšak jako počátek v lyrice umělé zasluhuje uznání. Jaké úctě těšil se básník tento u svých vrstevníků, lze poznati z toho, že jemu ke cti vykázán byl básníkům a divadelním hercům chrám Minervin na Aventině, kde by mohli ke společné bohoslužbě a k vzájemným úradám se scházeti. Tím dostalo se tedy stavu básníků jaksi úředního uznání v Římě. Z plodů L-ia A-ca dochovaly se nám jen některé zlomky; srv. L.. Müller, Der saturnische Vers, p. 124 (Lip., 1885); týž, Livi Andronici et Cn. Naevi fabularum reliquiae (Berl., 1885). Zlomky ty ukazují správnými nepříznivé úsudky starých o formální stránce plodů tohoto autora. RNk.
2) L., Titus,slavný dějepisec řím. Narodil se r. 59 př. Kr. v Patavii (nyn. Padově) v sev. Italii z rodičů, jak se zdá, vážených a zámožných. Nabyv pečlivého vychování doma, odebral se do Říma dovršit tu svého vzdělání. Není pochyby, že horlivě pěstoval zde zvláště studia filosofická, rhétorická a historická; nebot’ ve všech oborech těchto tak se vzdělal,
že mohl v nich za nedlouho i literárně činným býti. Rovněž vešel v Římě v bližší styky s mnohými osobnostmi vynikajícími, jako i se samým Augustem, jenž si ho nemálo vážil přes to, že o Caesarovi nepříznivě soudil a Pompeja chvalami vynášel. Podobně s pozdějším císařem Claudiem důvěrněji obcoval a jej zejména nabádal k pěstování historie. Veřejných hodností, jak se zdá, nikdy nezastával, nýbrž oddával se výhradně studiu vědeckému a spisovatelství. Především psal o otázkách filosofických, a to přísně vědecky i způsobem populárním. Jeho práce sem spadající byly dialogy, kteréž měly ráz v nemalé míře historický, t. j. učení filosofická dotvrzována v nich byla příklady dějepisnými. Dále dovídáme se, že byl i v rhétorice literárně činným. Jedno dílo jeho rhétorické bylo sepsáno v podobě listu k synovi; bylo tu mezi jiným pojednáno o výboru spisovatelů k četbě se hodících a doporoučeni k čtení zvláště Démosthenés a Cicero. Nad jiné důležitá byla však činnost jeho v oboru historie. Pojalt’ úmysl dějiny národa římského vylíčiti celé, a to způsobem lahodným a uhlazenýmnebot’ výkladu takového přes hojný počet památek dějepisných v římském písemnictví ještě nebyly došly-a úkolu takovému věnoval celý téměř věk mužný a kmetský. Vysoce
vážen jsa a ctěn od svých vrstevníků, zemřel v rodišti svém r. 17 po Kr., tedy téhož roku jako básník Ovidius v Tomech. — Dotčené shora práce L-iovy z oboru filosofie a rhétoriky nás nedošly. Zachováno nám jen dějepisné dílo jeho (Ab urbe condita libri), jemuž děkuje slávu jména svého, avšak ani to ne celé. Nebot’ ze 142 knih došlo nás jen 35. Počav skládati dílo to mezi l. 27—25 př. Kr., pracoval o něm až do konce života svého a snad ho ani nedokončil, překvapen byv smrtí. Nasvědčuje tomu neokrouhlý onen počet knih, jakož i ta okolnost, že poslední událost, o níž tu vyloženo jest, byla smrt’ Drusova v Germanii r. 9 př. Kr. Nebot’ událost ta byla málo důležitou, aby jí vhodně dílo tak velkolepé bylo zakončeno bývalo. Zdá se, že L. mínil napsati dílo o 150 knihách a vyložiti dějiny římské až po smrt’ císaře Augusta (r. 14 po Kr.), jejímž výkladem
byl by se spis celý důstojně uzavřel. Dílo své vydával L. po větších neb menších částech, po pěti, desíti a snad i více knihách, a jednotlivé partie takové opatřoval vhodnými předmluvami, jakož vidíme úvod takový na počátku knihy 6., 21. a 31. Rozdělení spisu v okrouhlé dekady jest původu pozdějšího, až z V. stol. po Kr.; patrně k pohodlnějšímu užíváni obsáhlého díla toho bylo zavedeno. Z těchto dekad zachována dekada I. (knihy 1.—10., obsahující dějiny od příchodu Aeneova do Italie až do 3. války samnitské, do r. 293 př. Kr. ), dále dekada III. (knihy 21.—30., kde vyloženo o válce s Hannibalem), pak dekada IV. (kn. 31.—40., kde jedná se o dějinách římských od konce druhé války punské až do smrti makedonského krále Filippa III.), konečně polovice dekady V., avšak ta se značnými mezerami (kn. 41.—45., kde vyloženy jsou události až do r. 167, kdy slavil L. Aemilius Paulus triumf nad Perseem, králem makedonským). Z ostatních knih máme některé zlomky, mezi nimi větší úryvek z knihy 91. a 120. Větší náhradou za ztracené knihy jsou periochy neznámého původu, podávající obsah jednotlivých knih kromě knihy 136. a 137., k nimž se přehledy takové nezachovaly, dále výtah prodigií u L-ia zaznamenaných počínajíc rokem 249 od jakéhosi Julia Obsequenta (snad ze IV. stol. po Kr.). Význam dějepisného díla L-iova nespočívá tak v přísné vědecké kritice zpráv historických, jako spíše ve velkoleposti a rozsáhlosti vlasteneckého podniku toho a ve skvělém výkladu slovním. L. zajisté píše dílo ono nevykonal všech předběžných studií, jež nezbytna jsou k zdárné práci dějezpytné. Nenavštívil na př., jako Hérodotos a Polybios, míst, na nichž důležitější události se odehrály, neopatřil si náležitých vědomostí v příčině vývoje ústavy římské, neobeznámil se důkladně s vojenstvím, kteréhož dějiny jeho tak často se dotýkají, nepojal nápisů v obor svých badání,-ba ani, jak se zdá, neseznámil se se všemi historickými spisy domácími a řeckými, a kterých užil, těch hodnoty a spolehlivosti neocenil vždy náležitě i vybíral z nich, jestliže kdy vespolek se rozcházely, zprávy, jež zdály se názoru jeho nejpodobnější pravdě a nejpřiměřenější. Není divu, že povstala takto mnohá nedopatření v díle jeho, leckteré nesrovnalosti a i omyly velmi vážné. Kritické vyšetření domácích dějin nebylo patrně předním cílem L-iovým, nýbrž on bral se spíše za účelem ethickým; chtěl půvabným vylíčením slavných činů národa římského rozjařiti pokleslé mravně pokolení tehdejší pro ctnosti starořímské, zejména pro jednoduchost, poctivost a zbožnost, a takto povznésti mravnost u generace té. To zřejmo nejen z předmluvy, kterouž dílu svému předesílá, nýbrž i z dalšího výkladu sama, kde s velikou vřelosti a zálibou líčí šlechetné činy a vznešené povahy různých velikánů minulosti. Neméně než tímto nadšením pro vše, co v pravdě jest ušlechtilé a mravně krásné, vroucím vlastenectvím, jež z četných míst mocně proniká, dotýká se libě čtenáře formálná stránka díla tohoto. Ta dovedností svou a uhlazeností zasluhuje plného obdivu, zvláště v mnohých líčeních událostí neb osob jednajících jakož i v řečech, jež jednotlivcům v ústa jsou vloženy. Řeči ty, složeny jsouce psychologický věrně i přesně dle pravidel řečnických, projevují autorovo umění rhétorické v míře neobyčejné i náležejí k nejskvělejším částem jeho. Mluva v celém díle jest vybraná a veskrze vkusná a přiměřená, jakkoliv v jednotlivostech již ne přísně klassická; nebot’ promíšena jest nejen výrazy básnickými a archaickými, nýbrž vykazuje i graecismy a tvořeniny proti prose Ciceronově a Caesarově nové. Sláva, jíž došel dílem svým L., byla veliká. Již za svého života slaven měrou neobvyklou, jeho jméno proniklo do nejodlehlejších provincií a známo bylo po celé říši. Největší duchové zahrnovali jej chválou, vytýkajíce v pravdě ušlechtilou mysl jeho, veliké umění řečnické, jemné psychologické líčení. Vedle Vergilia byl L., jak se zdá, nejvíce čteným autorem římským. Sláva ta trvala po celý starověk; po vzkříšení pak studií staroklassických na konci středověku oživla znova i neuhasla přízeň k němu dosud, jak viděti z četných vydání, v nichž i v době nejnovější dílo jeho u národů kulturních vyšlo. RNk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Lucius Livius Andronicus