Literáti (sborové l-tův, kůry literácké, literáci) byli u nás v minulých stoletích společnosti či bratrstva, svými stanovami od vrchnosti světské neb duchovní stvrzenými se řídící, jichž předním účelem bylo pěstování zpěvu kostelního. Sborové l-tův vznikli na půdě české a výhradně zde také se vyvíjeli a zkvétali, s národem pak také poklesli, až vládou úplně byli zrušeni. Působnost l-tův v čas rozkvětu jejich nezůstávala obmezena pouze na zpěv kostelní, leč vztahovala se na rozličné důležitosti obecné a veřejné spojené s kostelem a službami božími i zasluhuje tudíž, aby po zásluze byla ceněna. — Zpívání písní při bohoslužbách jest zvykem prastarým; zpívali pak nejen kněží, ale i laikové. Učení se zpěvům kostelním bylo jedním z hlavních předmětů vyučování školního od nejstarších dob. Při kostelích biskupských a kapitulních i jiných bohatěji nadaných chováni byli od dávných dob zvláštní cvičeni zpěváci, jichž povinností bylo při službách božích zpívati, na př. při kostele pražském již od XIII. stol. tak zvaní »bonifantes«, »mansionáři« a »choralisté«. Při kostelích farních, méně bohatých, v městech a takových místech, kde byla škola, zpěv kostelní ovšem byl hlavně závislý na »kantoru« školním a jeho pomocnících (succentor) i těch, které si ze svých žáků dovedl vychovati. I jest ovšem velmi blízká myšlénka, že tam, kde nebylo zvláštních a placených zpěváků kostelních, mužové nábožní a zpěvu znalí z měšťanstva sami dbali, aby zpěv dobrý v kostele pěstován byl od společností k tomu cíli zřízených, a můžeme určitě tvrditi, že myšlénka ta záhy ve skutek uvedena byla. Ve XIV. stol. povstala v Čechách různá bratrstva (na př. bratrstvo kaple Těla božího v Praze a Kutné Hoře, bratrstvo malířův a jiných řemeslníků) a přední povinností členů jejich bylo, navštěvovati v určité dny služby boží a vykonávati modlitby a zpěvy za zemřelé spolučleny. Při rozkvětu království Českého za panování Karla IV., kdy na stolci arcibiskupském seděl slavný Arnošt z Pardubic, jenž vedle jiných záslužných činů svých také se staral o zvelebení zpěvu kostelního přísným zákazem všech hlučných hudebních nástrojů, vyjímaje »líbeznosti varhan«, zavedením »Rorátních zpěvů«, které brzy v celých Čechách veliké obliby dosáhly, jest zajisté přirozeno, že podobná bratrstva i za účelem pěstování zpěvu kostelního byla zřízena, a to ne-li od samého arcibiskupa Arnošta (jak Balbín tvrdí), tedy zajisté působením jeho. Hned od prvopočátku nazývali se členové bratrstev těchto »l.«. Tak mluví se již r. 1372 o »domě literátův« v Praze, v listině z r. 1391, týkající se kaple Betlemské, jmenují se mezi svědky dva měšťané staroměstští cives litterati, a že zde nejsou míněni jen lidé literně vzdělaní, jest jisté, jelikož i ostatní svědkové v listě uvedení, z nichž jeden byl veřejným písařem, jiný klerikem, byli zajisté lidé literně vzdělaní. Nepochybujeme, že v té době byla také již v jiných městech pražských bratrstva l-tů, ač teprve později nalézáme doklady (tak na př. r. 1414 jmenuje se Jan, l-át z Poříče na Novém městě). Jest tudíž jisté, že společnosti lit. vznikly za panování Karla IV., o jich působnosti nemáme však z té doby určitých zpráv. V čas válek husitských ovšem z velké části přestalo i pravidelné pěstování zpěvu kostelního, avšak jakmile pokojnější doby nastaly, hned zase nalézáme zmínky o l-tech, tak r. 1439 v Praze, r. 1446 v Slaném a později i jinde, tak že od druhé pol. XV. stol. máme nepřetržité a hojné zprávy o l-tech v Hradci Jindřichově i Králové, Litomyšli, Čáslavi, Kutné Hoře, Vys. Mýtě, Netolicích, Chlumci, Prachaticích, Ml. Boleslavi, Č. Brodě, Chrudimi, Budějovicích, Žatci, Plzni, Litoměřicích, Žluticích, Brandýse, Domažlicích, Humpolci, Jablonném, Jaroměři, Kouřimí, Lounech, Landškrouně, Nymburce, Pacově, Polici, Poličce, Příbrami, Rakovníce, Roudnici, Sadské, Sedlčanech, Stříbře, Sušici, Táboře, Třebenicích, Ústí n. L., Velvarech a jinde. I můžeme směle tvrditi — jakož nalézáme i v listě Viléma z Rožmberka, daném l-tům prachatickým —, že nebylo města a většího místa v Čechách, kdež by ti, »kdož uměním literním a zpíváním jsou vyučeni, k zpívání služby mše sv. se nescházeli«, kde by tedy nestávalo sboru l-tů. V Praze u všech kostelů farních byli znamenití sborové literáčtí, tak jmenovitě u P. Marie v Týně, kterýž vládl znamenitým jměním a měl velký počet kancionálů, proslul pak hlavně provozováním staročeských Rorátů v čas adventní. V Praze i v mnohých městech venkovských rozděleni byli l. ve sbor latinský a sbor český. Není pochybnosti, že vedle latinských církevních zpěvů záhy nabývaly obliby v lidu písně české, tak jmenovitě »Hospodine, pomiluj ny«, »Sv. Václave« a j. Když pak ve XIV. stol. zpívání těchto a jiných starých zpěvů českých velice se rozsířilo, církev, obávajíc se snad, že by latinská liturgie opět vytištěna býti mohla, postavila odpor proti církevní písni české; poněvadž však obliba starých písní českých byla taková, že by úplným zákazem jich veliká nespokojenost v lidu byla vznikla, obmezen byl snesením synody pražské r. 1406 zpěv kostelní na čtyři písně české, totiž »Hospodine, pomiluj ny«, »Svatý Václave«, »Buoh všemohúcí« a »Jesu Kriste ščedrý kněže«, a pohroženo tresty církevními tomu, kdo by jiné písně české zpíval neb zpívati dopouštěl. Odpor proti zpěvům českým se strany církve dokazuje i poznámka písaře z XV. stol. o písni »Hospodine, pomiluj ny«, kde se praví, že píseň tuto zpívají Čechové a zpívati budou do vůle boží a ne do vůle lidí, kteří zapovídají dobré obecné (české) zpěvy, ač tyto ani zákonu božímu, ani sv. evangeliu a slovům apoštolským neodporují. Rozšířením víry pod obojí nabyl jazyk domácí též při bohoslužbě a při zpěvu kostelním větší platnosti, zpívány staré i nově složené písně církevní s takovou oblibou, že i katolické úřady církevní, ač. nebyly příznivci zpěvu liturgického v jazyce národním, nezakazovaly jich, obávajíce se, že by tudy i mnozí katolíci pohoršení vzali a od církve kat. se odvrátili. Zpěvu církevnímu v jazyce národním přála ovšem i nauka Lutherova, která v XVI. stol. v Čechách šířiti se počala. Když pak v XVI. stol. pěstováni řečí klassických, jmenovitě latiny, velmi se rozšířilo, musila řeč domácí i v písni kostelní opět latině ustupovati, jmenovitě v těch sborech literáckých, kde přívrženci nového směru měli rozhodné slovo, kteří považovali za nedůstojné mužů vzdělaných, aby zpívali v obecné řeči. Poněvadž ale obliba starých melodií byla tak obecná, že ani tito latinníci nemohli je vytlačiti a bez nich se obejíti, počali kolem r. 1540 staré písně české k melodiím původním do latiny překládati, v kterémžto ohledu jmenovitě Václav Nicolaides Vodňanský a Tomáš Mitis z Limuz vynikali. Tento poslední skládal nové zpěvy církevní a překládal staré písně české do latiny. a vydal r. 1576 a opět 1577 a 1581 velký latinský zpěvník ku potřebě společností literáckých (in gratiam Sodalitatis litteratae). Naproti tomu u veliké většiny lidu českého zůstal církevní zpěv v jazyce českém stále v oblibě, tak že některý sbor rozdělen byl v kůr český a v kůr latinský, jinde pak, kde latinníci povoliti nechtěli, zřizovány nové sbory české, jmenovitě v těch místech, kde aspoň dva kostely byly, tak že každý sbor v jednom z nich zpíval, kde pak při jednom kostele býti musily, každý z nich aspoň své zvláštní bohoslužby aneb svou zvláštní kruchtu měl. O kůrech smíšených dávají nám dobrou zprávu stanovy l-tů jindřichohradeckých, potvrzené r. 1628 od Viléma Slavaty, v nichž stanoveno, že l. vždycky latinského jazyka církevního v zpívání užívati budou, však s propůjčením toho, aby času adventního při Roráte, při vánočních, velikonočních a letničních slavnostech, při kázání, processích, jmenovitě Těla božího, ve dni křížové i jiné, jakž od starodávna bývalo, písně české zpívati mohli. Století XVI., jmenovitě druhá polovice jeho, jest dobou největšího rozkvětu a rozšíření sborů literáckých, kdy české i latinské sbory závodily takřka o přednost a co nejpečlivěji dbaly, aby dobré jméno jejich ani nejmenší skvrnou pokáleno nebylo, kdy mužové nejpřednější a nejvzdělanější v obci byli členy sborů lit. a neopomíjeli, ne-li každodenně, aspoň v neděle a svátky a jiné ustanovené dni a ke všem slavnějším službám božím do kostela přicházeti a církevní písně prozpěvovati. Stalo-li se někde, že l. z jakékoli příčiny do kostela se nedostavili, považováno a zaznamenáno to jakožto věc neobyčejná, proti níž ihned stížnosti podány byly. V mnohých městech považováno za povinnost předních hodnostářů obecních, aby jako ve všem jiném i při zpěvu kostelním ostatnímu obyvatelstvu dobrým příkladem předcházeli, a bylo to i v některých stanovách výslovně dotčeno, aby rychtář, purkmistr a radní za starší sborů literáckých voleni bývali. Přirozeno, že společnosti tak rozšířené a vládnoucí někde značným jměním nabyly během času velkého vlivu. Nejúžeji s nimi souviselo ovšem zvelebení zpěvu církevního, neboť od l-tův a pro ně skládány ony krásné zpěvy církevní, jejichž vzácná cena až podnes všeobecně se uznává. Nákladem l-tů a k jich užívání povstala většina oněch skvostných kancionálů, českých i latinských, ozdobených překrásnými malbami miniaturními a jinými okrasami po krajích i v textu, obrazy historickými i portraitními, a můžeme tvrditi, že by sotva bylo se mohlo u nás vyvinouti umění to k stupni takovému, kdyby nebylo sborů literáckých a častých zákazek jejich, tak že mistři a umělci naši, jako Matouš Radouš, Jan Táborský z Klokotské hory, Jan Kantor, F. Polirar, Matouš, Ornyš a j. stálé umělecké dílny k tomu zřizovali a četné tovaryše zaměstnávali. Některé sbory literácké měly značný počet kancionálů, tak na př. sbor kostela Panny Marie před Týnem v Praze samotný měl 65 kancionálů velikou většinou psaných. Záhy užívalo se ovšem též kancionálů tištěných. L. dbali též o ostatní potřeby kůru, jmenovitě o varhany a jiné nástroje hudební tam, kde provozován zpěv figurální. S kostelem v úzkém spojení stála škola. »Kantor« školní i pomocníci jeho, kteří měli na starosti vyučování zpěvu a hudbě, dosazováni byli od obce samé a podřízeni městské radě a ustanoveným od ní inspektorům školním. Tito pak byli obyčejně bráni z l-tů, aby bděli nad vyučováním zpěvu a hudbě. Měli tedy značný vliv na školství vůbec, jmenovitě tam, kde přispívali ze jmění svého určitým příspěvkem nějakým neb dary a nadacemi k vychování žáků a učitelů. Sborové literáčtí měli jako jiná bratrstva ode dávna své stanovy. Zřízení jich bylo cechovní — jako vůbec ve středověku u všech společností —, stanovy pak u všech sborů co do podstaty stejné. Často se stávalo, že při zakládání nových sborů literáckých tito vypůjčovali sobě artikule a pořádky od některého staršího sboru sousedního a sestavovali dle nich pravidla svá, která potom buď městské radě neb vrchnosti své k schválení předkládali. V časích pozdějších vymohli sobě někteří sborové potvrzení svých stanov při samém králi (na př. budějovičtí r. 1615), ano, někteří dosáhli zvláštních milostí i od samých papežův. Členové sborů lit. měli povinnost přicházeti pravidelně a v čas, když znamení zvoncem po prvé dáno bylo, do kostela a usaditi se na místě vykázaném buď na kruchtě kostelní aneb na kruchtě literácké, někde i před oltářem, kdež za dohlídky některého ze starších knihy zpěvní byly vyloženy. K začínání zpěvu určen byl »kantor« neb i více jich, kteří vedle starších každoročně voleni byli a »hlasu hřmotnějšího« býti měli. Často byl tímto kantorem literáckým kantor školní, on měl »každý verš sám začíti a nezačínati prv, nežli zvuk po předešlém verši poutichne, a jakž on počal, hned všichni s ním hlas vydati, v zpívání na takt a na hlas kantora pozor míti mají a on na lid obecní, aby se netrhali, jedni dříve druzí později jdouce«. Kantor sboru latinského musil ovšem vyznati se dobře i v latině, »aby snad skrze neznalost neb přenáhleni nějaké neb jiným způsobem sbor v posměch nepřišel«. Vedle zpěvu dbali l. i o udržení dobrého pořádku v kostele, musili jmenovitě po celou mši a kázání tam vytrvati. Mimo to scházeli se ke všem processím církevním a jiným slavnostem a také k pohřbům jiných l-tů, jich manželek a dítek a jdouce v pořádku zpívali písně případné. Kdo z členů zanedbal tu neb onu povinnost, aneb zmeškal čas určený, propadl v pokutu. Těmito penězi, jakož i pravidelnými příspěvky, dary a odkazy, užitkem z nemovitostí a kapitálů placena jsou vydání veškerá: za kancionály, posluhu, světlo, na pohřby i k podporovaní nemocných a zchudlých spolučlenů. K řízení všelikých potřeb a ke správě sborů literáckých voleni byli každoročně »starší«, kteří v některých městech měli i právo, členy sboru literáckého trestati vězením, vůbec na život i mravné chování jich dohlížeti; neboť bylo někde stanovami vytknuto, že l-át nemá býti ani opilec, ani nestřídmý, ani hráč, zlolajce a pod. a že přestupky takové u l-tů mnohem přísněji trestány býti mají. — Podle příkladu Čech počaly se již záhy společnosti literácké šířiti též na Moravě, na Slovensku, ano i v Polsku (zde nazývány »Kollegia roratystow«). Nejstarší nám známý sbor literácký na Moravě byl v Třebíči, jemuž potvrdil stanovy Jan z Pernšteina a na Tovačově r. 1516; dále byli též v Budějovicích Mor., Bystřici, Hulíně, Jemnici, Jimramově, Křížanově, Letovicích, Meziříčí, Novém Městě, Prostějově, Strážnici, Starčí a Brtnici, Zlíně a Žďáře a j. Zřízení a působení sborů literáckých na Moravě i jinde bylo stejné jako v Čechách, rovněž i rozkvět a trvání jich. Vypuknutí povstání českého a následující na to pohromy přerušily — byť někde jen na krátký čas — též činnost l-tů. Ještě během války třicetileté povstávaly však jednotlivé sbory — nyní ovšem katolické — opět k činnosti, tak na př. již r. 1626 v Prachaticích, r. 1628 v Jindřichově Hradci a Slaném, později po ukončení neblahé války té četněji, tak že ještě během XVII. stol. počet sborů literáckých opět velice vzrostl. Nebyly to však již více společnosti sestávající z větší části z mužů učených, přijetí za člena nebylo již tak obmezeno; každý, kdo se zavázal, že určitý příspěvek odváděti a dle možnosti v kostele při zpěvu účinkovati chce, byl přijat, později přijímány i ženské a každý jiný, třeba ani čísti a zpívati neuměl, platil-li jen příspěvek místo toho. Podrževše svůj bývalý způsob cechovní, podřízeni jsou l. ve všem místním správcům duchovním, někde spojili se s bratrstvy již stávajícími; kromě zpěvu uloženy jim i jiné povinnosti, časté zpovědi a posty, navštěvování míst poutních, dávání na mše za živé i mrtvé, pálení světel za mrtvé, nošení amuletův a p. Členův a příznivců měly společnosti literácké mnohem více než dříve, tak že v některých městech počet jich i kolik set přesahoval; příspěvky a častými odkazy vzrostlo jmění jejich tak, že někde značnými kapitály vládly. Spojení se školou trvalo i nyní stále, ač ne v té míře a v tom způsobu jako v dobách dřívějších, čehož hlavní příčinou bylo změněné zřízení školní. Za příčinou nedostatečného opatření byli učitelé nuceni, vedlejší příjmy vyhledávati, a jest věc přirozená, že to bylo řízení hudby kostelní a spojené s tím příjmy. Byl tedy obyčejně kantor školní, v mnohých místech nyní jediný učitel, kterýž k výpomoci často jen »pomocníky« si brával, zároveň též rektorem kůru kostelního i literáckého. Účel svůj hlavní, totiž pěstování zpěvu církevního, vykonávali l. i dále, a to nejvíce jazykem českým; ale poněvadž při nedělních a svátečních bohoslužbách zavedena byla téměř naskrze hudba instrumentální, obmezovala se činnost l-tů hlavně na zpívání přede mší a po mši, před kázáním, při pohřbech a jiných průvodech. L-tům patří přední zásluha, že nám přese všecko plenění země České za války třicetileté zachován značný počet starých kancionálů, z nichž ovšem některé i potom padly za oběť horlivosti náboženské, byvše buď úplně zničeny aneb tak »zkorrigovány«, že žel na to patřiti. Obliba starých písní a melodií českých byla taková, že ani přísná censura XVII. stol. nemohla jich úplně vymítiti ze zpěvníků literáckých. Jiná veliká zásluha sborů literáckých jest ta, že pěstováním zpěvu církevního jazykem českým pomáhaly v míře veliké i k tomu, že se vůbec řeč česká zachovala, a to někde i v městech namnoze poněmčených. Že pak l. i nyní ještě o skládání a přepisování písní kostelních dbali, psané i tištěné kancionály objednávali, varhany a jiné nástroje hudební pro kostel kupovali a učení se zpěvu a hudbě ve škole i mimo školu podporovali, o tom máme dokladů dosti. Takto trvali sborové literáčtí až do času císaře Josefa II. Reformy, které ve správě politické i církevní zaváděny byly, zastihly i sbory literácké. Neposlední příčinou bezohledného vystoupeni proti společnostem tak pokojným a nezávadným byly germanisační snahy tehdejší, kteréž po odstranění češtiny z úřadů a ze škol k tomu se nesly, aby řeč česká i z kostela byla vytlačena. Dvorním dekretem daným dne 22. kv. r. 1783 zrušena jsou všecka bratrstva duchovní. L., kteří výslovně jmenováni nebyli, zvláště ti, kteří nebyli ve spojení s bratrstvy, bránili se a hledali přímluvy a zastání u osob mocných; však nic naplat. Novým dekretem r. 1785 nařízeno, že se spolky literáckými stejně jako s ostatními bratrstvy naloženo býti má. V seznamu zrušených sborů literáckých jmenuje se 20 sborů ve městech pražských a asi 140 sborů ve městech a místech ostatních. Koncem r. 1785 přestalo veškeré účinkování l-tů v Čechách i na Moravě, hotové peníze musily býti odevzdány, knihy a nábytky, polnosti a domy prodávány. Tu musíme s bolesti připomenouti, že nedbáno ani v nejmenším umělecké ceny mnohých kancionálů staročeských a počínáno při tom tak nešetrně, ano vandalsky, že nemůžeme dosti na to toužiti. Co po staletí bylo schráněno, mnohé kruté války přetrvalo, to »osvícená« doba předešlého století způsobem neomluvitelným do všech koutů světa rozmetala. Knihy drahocenné, na jichž zhotoveni předkové naši veliké sumy vynakládali, prodávány vetešníkům jakožto makulatury a staré bezcenné pergameny za fatku (tak na př. prodán velký na pergameně psaný kancionál kutnohorský za 1 zl. — nyní se chová v cís. dvorní knihovně vídeňské, tamtéž prodáno 6 starých foliových kancionálů za 21 krejcarů, v Náchodě prodáno 27 dílem tištěných dílem psaných zpěvníků za 1 zl. 48 kr., v Rychnově rukopisný kancionál z r. 1606 vydražen byl za 4 kr., v Lounech prodán starý, krásně malovaný graduál za 9 zl., když pak jej Lounští v novější době zpět koupili, musili dáti za něj 3200 zl. atd.), i byly by snad veškeré tyto převzácné památky přišly na zmar, kdyby se alespoň zde onde nebyli nalezli mužové vlastenečtí, kteří buď sami knihy ty koupili aneb městskou radu k tomu přiměli, takže městu zachovány byly. Částka, která za veškeré svršky lit. utržena byla, obnášela pouze 4865 zl. 19 kr., hotového jmění sebráno 62.729 zl., za pozemky a nemovitosti strženo 64.234 zl. Když pak po smrti císaře Josefa některé z institucí zrušených opět obnovovány, nebráněno také, aby bývalé spolky literácké opět zřízeny byly; ale stalo se tak jen v několika málo místech a i tu nebyly to obyčejně spolky se stanovami, leč jen volná sdružení milovníků zpěvu kostelního, kteří před službami božími i po nich a při průvodech církevních nábožné písně prozpěvovali. Poněvadž pak neměli tito l. žádného jmění ani knih zpěvních a jiných potřeb, zanikli brzy skoro úplně. Ze skrovných výjimek dlužno jmenovati sbor literácký v Prachaticích, který v tomto poněmčeném městě až do nejnovější doby při zpěvu kostelním řeči české užíval. Následkem zrušení sborů literáckých byl úpadek zpěvu církevního. To nahlédli i úřadové duchovní, i staly se v novější době pokusy o znovuzřízení sborů těch; vysloveno to i v synodálním snesení pražském r. 1863 a podán zároveň nástin stanov, jimiž by nově zřizující se sbory literácké říditi se měly. Podobně vyslovila se též synoda budějovická. Také vydán kancionál, jenž obsahuje výbor církevních písní staročeských. Ačkoli pak i jednotlivci usilovně k tomu pracují, aby zájem pro dobrý zpěv kostelní znovu vzbudili, není posud výsledek takový, jak by si bylo přáti. — Srv. Rybička A., O bývalých společnostech čili kůrech literáckých v »Památkách arch. a místop.«, sv. X., str. 719 a násl.; Tadra F., Sborové literátův č. kůry lit. v Čechách v »Památníku Hlaholu pražsk.«, 1886; nejobšírnější u Konrada K., Dějiny posvátného zpěvu staročeského od XV. věku do zrušení liter. bratrstev (1893). Tra.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Literátská bratrstva