Linda Josef, spisovatel a buditel český (* v říj. 1789 v Nových Mitrovicích na Blovicku – † 10. ún. 1834 v Praze). Gymnasium a filosofii studoval v Plzni, poslední rok filosofie a práva v Praze (1812–16). Tehdy seznámil se s družinou mladších vlastenců-spisovatelů, mezi nimiž vynikal V. Hanka, V. A. Svoboda a j., a s nimi účastnil se nejen ruchu národně buditelského a literárního, nýbrž chodil také na slovanské výklady Dobrovského a učil se pilně slovanským jazykům, zvl. ruštině. Ovocem těchto studií a přátelství s Hankou – r. 1816 bydlili ve společném bytě – byl L-dův »nález« Písně Vyšehradské, jež později uznána za padělanou (od L-dy, dle Dobrovského, Vaška a j.). Po studiích právnických chtěl L. po příkladě Svobodově státi se učitelem gymnasijním a vykonal předepsanou zkoušku. Když však nepodařilo se mu nabýti professury v Praze, oddal se úplně literatuře a žurnalistice a již poč. r. 1818 byl spolupracovníkem (ne-li redaktorem) zanedbaných »Pražských Novin Schönfeldových« (do čna 1819) a od čce 1820 redigoval, vlastně spisoval nový politickoliter. týdenník téhož nakladatelství, »Vlastenecký Zvěstovatel«, a přivedl jej namnoze vlastní snahou nejen v oblibu, nýbrž také na takový stupeň významu, jakého od dob Krameriusových noviny Schönfeldské neměly. »Zvěstovatel« obsahoval jednak čásť politickou, kde byly rozmanité zprávy namnoze z cizích, hlavně německých novin přeložené o polit. stavu, o všelikých událostech atd. napřed rakouských, pak zahraničních, někdy i referáty o provozovaných čes. hrách a j. Druhá čásť, literárně významnější, zv. Rozličnosti, přinášela větší články zábavně poučné, na př. z dějepisu českého, ukázky z cestopisů, satirické obrázky současných mravů a lidí, popisy zvířat, stromů, příběhy a povídky atd. K tomu přidávány drobné anekdoty, zvl. historické, pochoutky, t. j. pěkné průpovídky a pod., a někdy i stručné posudky a ohlášení nových spisů. »Zvěstovatel« vycházel až do konce r. 1824. Od poč. r. 1825 přešlo právo vydávati jej na Boh. Haase, i vycházel jeho nákladem v téže celkem úpravě, ale se změněným názvem jako »Pražské Noviny« s příl. »Úřední Oznamovatel« a »Návěstník«. I při této změně zůstal L. redaktorem a věnoval se svému úkolu tak plně, že se zřekl úřadu amanuense při c. k. knihovně, v lednu 1822 dosaženého. »Pražské Noviny«, rozdělené r. 1825 ve zvláštní nedělní list politický, zv. »Pražské Noviny«, a ve čtvrteční list liter.-zábavný a poučný »Rozličnosti Pražských Novin«, vedl L. až do své smrti v témž duchu jako »Zvěstovatele«, ale v celku již ne s tou svěžestí, zvl. v posledních letech. Trapná choroba plicní ochromovala ponenáhlu jeho síly tělesné i duševní. Již na jaře r. 1830 hledal proto L. úlevy na venkově, odkud řídil redakci pomocí přítele svého Fr. B. Tomsy, jemuž od druhého půlletí r. 1832 musil svěřiti již všechnu péči o »Noviny«. R. 1833 vyjednávalo již nakladatelstvo samo se Šafaříkem, a když ten nepřijal, s Čelakovským, jenž poč. r. 1834. ujal se redakce »Novin« i »Rozličností«, přeměněných na »Českou Včelu«. Nemenší význam má L. jako spisovatel. Patříť k zajímavějším zjevům v našem literárním a národním životě ke konci prvé čtvrti tohoto století. Všecky proudy ideí, unášející tu památnou dobu, znáti v jeho spisech i snahách: stopy osvícenství XVIII. st. vedle jemného hlubokého citu, horování pro přírodu, sentimentality modního tehdy romantismu, humanitu, vřelé vlastenectví vrcholící ve slovanskou vzájemnost, lásku k lidu, jemuž byl do smrti učitelem, k jeho jazyku, zvykům, poesii. Valná čásť literární činnosti L-dovy tají se v jeho »Zvěstovateli« a v »Novinách«. Tu otiskoval své nečetné, ale zajímavé básně (Jiří Poděbrad v »Praž. Nov.« 25. ún. 1818; Obdařený otec ve »Zvěst.« 1820; Vědomí v »Rozličn.« 1827; Na svornost, t., 1828; Boží trest, t., 1829 a j.) a hlavně své satiricko-humoristické obrázky ze současného života, psané tu v podobě dopisů, jindy slovníka, dražebního ohlášení, dramat. scény, rozjímání, rozmluv atd., a mířící nabroušeným ostnem vtipu, ironie, sarkasmu aneb opět vážným napomenutím a výstrahou proti všelikým vadám národním, společenským, mravním a zvl. proti ženám, panštění a nádheře. Myšlénkou i formou nejednou upomínají tyto drobné obrázky na Nerudovy feuilletony, kulturněhistorický vysvětlují satiry Langrovy, Koubkovy, psychologicky pak dobře charakterisují L-dovo vážné pojímání života a jeho zvláštní povahu. Největší význam však v celé liter. činnosti L-dově mají dvě díla o sobě vydaná: Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav, vyobrazení z dávnověkosti vlastenecké (Praha, 1818; str. 196) a Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům (divadelní hra (t., 1823, 151 str.; počátek V. jednání otištěn již začátkem r. 1822 ve »Zvěstovateli«; věnována hrab. Frant. Šternberkovi). Prvé dílo jest ovocem studia čes. a slovan. dávnověku (také dle Hájka, Balbína a pod.), Homéra, Ossiana a Slova o polku Igorově, vedle Shakespeara, Cervantesa, Goethe a Schillera, nejoblíbenějších spisů L-dových. Kreslí obraz povahy, života, názorů, vzdělanosti našich předků za dob sv. Václava, a to jednak pohanského venkova, většiny národa – obraz jeho promítnut na velikou slavnost Svantovítovu, slavenou celým národem v posvátném háji – a jednak křesťanského Vyšehradu s knížetem Václavem v čele. Na tohoto a jeho bratra Boleslava přenesen veliký rozpor a tuhý zápas mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi věrou v bohy předků, v bohy Slovanův a věrou v boha přineseného od lstivých sousedů západních, rozpor a zápas, jenž posléze končí zavražděním Václava od Boleslava, však také bezprostředním vítězstvím nové víry v samém Boleslavovi, posavadním vůdci odporu proti ní. Jak z tohoto thematu patrno, odvážil se L. na podnik veliký, smělý, obtížný v každé době a zvláště za času jeho, kdy o starověku českém tak málo bylo pracováno. Jaký pak div, že názor jeho na Čechy X. stol. jest málo věcný, že jest více výtvorem fantasie, že v mnohém rysu obráží se humanita, sentimentální romantismus a vlastenectví z let dvacátých? Lépe osvědčil se na díle tomto značný vypravovatelský talent L-dův ne-li v celkovém provedení, kdež dosti naivnosti, jistě aspoň v hojných podrobnostech. Bohatá, čilá obraznost, tvořící vždy nové scény a situace plné života, dovednost zachycovati a kresliti obrazy nálad přírodních i duševních, psychologické prohloubení povah a jednání důležitějších osob, bohatá, obrazná dikce, to vše vzbudilo mocný rozruch v nečetném literárním obecenstvě českém hned po vydání »Záře«, ale zároveň pojišťuje jí čestné místo v dějinách historické belletrie české. Srovnání i s nejlepšími »historickými« povídkami Krameriusovými dokazuje to dostatečně. »Záře« L-dova jest však také v jiném ohledu zajímavá. Tendencí i obsahem, formou i jazykem a nesčetnými podrobnostmi jeví velikou podobnost s epickými básněmi Rukopisu Kralodvorského a Zelenohorského. Posud tato nápadná, zarážející souvislost není vyložena (Dobrovský mínil, že L. byl spisovatelem RZ; Šembera měl jej pouze za pisatele; rovněž Vašek a J. Truhlář soudili na menší účastenství). Rovné přednosti v obsahu i formě a neméně zajímavý vztah k RK má také druhé dílo L-dovo, vlast. činohra »Jaroslav ze Šternberka«, jíž opět náleží čestné místo v dějinách čes. dramatu. V dram. technice má zřejmé sledy dramat Shakespearových a Schillerových, jež L. mnoho studoval. Zvláště Shakespeare patřil dle vlastního doznání L-dova k nejoblíbenějším spisovatelům jeho a přeložil z něho menší ukázky do »Zvěstovatele« (1822–23; z »Romea a Julie« prosou; z »Krále Jana«; z »Leara«). V rukopise zůstavil také překlad Schillerových dramat »Fiesco« a »Úklady i láska«. V tendenci jest pak »Jaroslav« téměř kommentářem stejnojmenné básně v RK, jako vypravování o Libuši (»Zvěst.«, 1820) jest kommentářem RZ a »Záře« k oběma Rukopisům. Posléze napsal L. také český text do spisku pro mládež Obrazní přírodoznanskou knihu s 25 kamenotiskými přimalovanými vyobrazeními živočichů… (Pr., 1823). Obšírný článek o L-dovi napsal Jos. Jireček do »Osvěty« (1879). Hš.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Josef Linda