Lilijice (Crinoidea) jsou ostnokožci, kteří přirůstají obyčejně dlouhým stonkem a jen výjimkou jsou volni. Tělo skládá se ze dvou, patrně se lišících částí, stonku (columna) a koruny. Tu lze rozděliti v kalich a ramena. Stonek z pravidla bývá dlouhý a buď připíná se zpodním koncem k cizím předmětům v moři, obyčejně kořenovitými výběžky, aneb se na zpodu zakulacuje nebo přiostřuje. Délka jeho jest rozličná, u některých měří několik cm, u jiných dosahuje značných délek; tak měl rod Pentacrinus v liasu stonek přes 17 m dl. Stonek složen z četných článků, buď stejných neb různě velikosti, které kladou se přímo na sebe a rovnými plochami k sobě přiléhají. Na těchto jakýchsi kloubních plochách jsou jemné kresby, které odpovídají průběhu svazů. U některých žijících (rod Sizygies) kladou se mezi články stonkové pružné desky. Jednotlivé články stonkové prohlíženy s plochy kloubové jsou buď kruhovité, buď pětiboké neb pětilaločné, jindy i vejčité neb čtyřhranné; zřídka jsou články poblíže kalicha pětiboké a na konci stonku kruhovité. V celé délce své jest stonek prostoupen rourkou v průřezu okrouhlou, pětihrannou neb pětilaločnou, ve které probíhá provazec nervový. Někdy takových rourek jest 5, jindy vedle hlavní střední roury probíhá ještě větší počet vlasových rourek, které v každém článku vysílají ještě postranní větve. Kalich jest kulovitý, vejčitý, pohárovitý nebo mísovitý, tvoří schránku vnitřních ústrojí a skládá se z desek vápenných, pravidelně sestavených. Svrchní stěna kalichu, na zevnějšku naznačená čarou, kde ramena počínají, chová ústa a řiť a rovná se tudíž zpodní straně ježovek, hadic a hvězdic. Kalich sestává z několika na sobě uložených kruhů čili věnců desek vápenných. Při označování desek řídíme se polohou ambulakrálných ryh; ramena jsou přímým pokračováním ambulaker a leží tudíž radiálně, a jmenujeme proto desky, které přímo pod rameny leží, radiálnými, ony, jež někdy mezi těmito se vyskytují, interradiálnými. U žijících nenalézáme desek posléze jmenovaného druhu, za to tím častěji u zkamenělých. V nejzpodnějším díle kalicha bývá první kruh desek postavených interradiálně tak, že se střídá s deskami radiálnými. Tento nejzpodnější kruh sluje základnou (basis) a přikládá se přímo na poslední, často rozšířený článek stonkový (centrodorsale), aneb má na zpodu ještě jiný kruh desek střídavých, tedy radiálně postavených. Tento kruh nazývá se zpodní základnou (infrabasis) a poměňuje jméno desek basálných, které se nazývají, je-li infrabasis vyvinutá, svrchními základnými (parabasálné; viz č. 16. a 18.). Možno tudíž Lilijice rozvrhnouti ve dvě oddělení: jednokružné (monocyklické), u nichž vyskytují se pouze desky basálné, a dvojkružné (dicyklické), které mají jak desky infrabasálné, tak i parabasálné. Jednokružné není možno však považovati jako pošlé z dvojkružných zakrněním jednoho kruhu, neboť, jsou-li u dvojkružných desky infrabasálné i zakrnělé, přece vyskytují se znaky jiné, které jednokružným vesměs chybějí. Jsou to samostatné dvě skupiny; parabasálné desky jedněch rovnají se basálným druhých, avšak infrabasálné desky jsou přídatkem, který nemá u jednokružných žádné obdoby. Žijící většinou jsou jednokružné; u rodu Antedon (Comatula) sestává kalich z kruhu desek radiálných a infrabasálných, tyto pak brzy spojují se s posledním článkem stonkovým tak, že přívěsky stonku jsou v radiálném postavení. To poukazuje na dvojkružnou základnu. Stonek proti kalichu má určité postaveni, a to tak, jako by jednotlivé články stonkové srostly vlastně z pěti kusův, a často nalézáme i stopy po tomto srůstu. Je-li stonek pětihranný, střídají se rohy jeho s nejzpodnějšími deskami kalichu. U jednokružných jsou hrany stonku ve směrech radiálných, u dvojkružných ve směrech interradiálných, přívěsky stonkové (cirrhi) jsou vždy na ploše mezi hranami stonku a jsou tudíž u jednokružných v postavení interradiálném, u dvojkružných v radiálném. Obyčejný počet desek, které tvoří kruh základný, jest 5, výjimkou 4, 3, ba i jen 2; v těch případech bývají však některé desky větší tak, že můžeme za to míti, že povstaly srůstem dvou desek. Tím mění se často celá stavba kalichu původně paprsčitá v obojstranně souměrnou, při čemž v rovině souměrnosti aneb alespoň poblíže ní jest interradius, který zove se análním, ježto v něm jest řiť. Na věnec desek basálných následuje kruh – pravidelně rovněž z 5 – desek radiálných. Z těch vynikají u některých ramena, u jiných následují ještě další věnce radiálné, tedy desky druhého, třetího atd. kruhu radiálného. Tyto desky tvoři uzavřený kruh pro sebe, u starších vkládají se mezi ně desky interradiálné buď ve všech směrech, aneb alespoň ve směru souměrnosti, tedy v interradiu análním. Na kruh posledních desek radiálných následuje věnec prvních článků ramen c. desek ramenových, brachiálných, u oněch, které mají více než 5 ramen, přiostřují se desky ty střechovitě a tím umožňují podvojení, t. zv. desky distichálné. Zajímavý jest poměr mezi deskami brachiálnými a radiálnými. Často totiž první z nich v mládí jsou pokryty přívěsky ramenovými (pinnulae), později však přívěsky ty odvrhují a přeměňují se v desky radiálné. Někdy mezi deskami ramenovými jsou ještě jiné interbrachiálné, které obyčejně berou na se podobu šupin. – Ramena jsou v přímém pokračování desek radiálných, počtu i tvaru jsou velmi různého; někdy má velký kalich útlá a krátká ramena, jindy malý četná a mohutná. Zřídka jsou jednoduchá, nýbrž obyčejně se ihned podvojují, často toto rozvětvení se vícekráte opakuje. Sestávají obyčejně z jediné, výjimkou ze dvou řad vápenných článků, které, jsou-li v řadách dvou, jsou střídavě na opačné straně ztloustlé a na druhé přiostřené; výjimkou jsou články na počátku ramen v jedné, výše pak ve dvou řadách. Ramena mají na vnitřní straně hlubokou rýhu ambulakrálnou buď otevřenou aneb po obou stranách destičkami lemovanou. Podél těchto ryh vynikají hojné článkované a duté přívěsky (pinnulae), ve kterých ukrývají se obvodové části pohlavních ústrojů. Svrchní stěna kalichu, t. zv. střecha, jest vytvořena rozmanitým způsobem. U žijicích jest kožovitá a pohyblivá a často má kol úst pět desek příústních (orálných), které ovšem bývají buď jen v larvě naznačeny (Antedon) a potom mizejí, aneb trvají, avšak jsou nepatrných rozměrů (Rhizocrinus). Většina žijících má střechu kožovitou, jednoduchou, některé tvary (Hyocrinus, Holopus) pokrytou četnými destičkami interpalmárnými. U zkamenělých bývá u jisté skupiny 5 velkých desek přiústních, které se prostírají až k ramenům. Jindy bývají ústa přikryta zvláštní deskou, a rovněž i rýhy ambulakrálné kryty jsou deskami orálnými tak, že střecha jest vlastně dvojitá. Skupina starých l-ic má však zařízení takové, že ústa i rýhy ambulakrálné neotvírají se na venek, nýbrž jsou pod pevnou vrstvou vápenných desek. Druhotná vrstva tato mívá mimostředný otvor nad řiti postaveny, často na konci dlouhé roury jakéhosi rypáku (proboscis), který přesahuje i ramena. Jindy tato vrstva tvoří obsáhlý břišní vak. – U většiny žijících a pak také u některých zkamenělých (jako u rodů Apiocrinus a Eucrinus) probíhají v deskách paprskovitě rozložené chodbičky. Deska centrodorsálná mívá uprostřed slabou prohlubinu, od níž vychází 5 otevřených ryh ve směru interradiálném k deskám basálným, do kterých vnikají jako chodby. V těch se podvojují a každá větev jde do desky radiálné prvního kruhu, kdež se poněkud k sobě přibližují, avšak se nespojují. Podobně procházejí deskami druhého a třetího kruhu radiálného a teprve v tomto posledním spojeny jsou spojkami šikmými. Odtud jdou přímo do ramen. V deskách prvního radiálného věnce souvisí s okružní chodbičkou společnou. U rodu Antedon (Comatula) má ve stavu dospělém střední čásť desky centrodorsálné složitou růžici sestávající z 5 paprsčitých komor; jednotlivé tyto komory prodlužují se v chodby, které podobně probíhají jako u zkamenělých. Má se za to, že střední růžice jest ústrojem nervovým. U uvedeného rodu jsou desky basálné zakrnělé a jdou proto chodby ihned do desek radiálných. Dle toho nezměnilo se rozložení ústrojů nervových u l-ic počínaje druhohorami. U l-ic z prvohor nejsou chodbičky tyto uzavřeny, nýbrž jsou na vnitřní straně desek v podobě otevřených ryh. Tento stupeň pozorujeme ve vývoji rodu Antedon; i zde provazce nervové, když desky nejsou ještě zúplna vyvinuty, přikládají se na vnitřní stranu jejich. Vývoj sledován byl dosud jen u rodu Antedon čili Comatula, který jest hojným zjevem v našich mořích. Larva jeho jest s počátku volná a obrvená. Dříve ještě, než se usadí, ukazují se uvnitř již počátky kostry, a to kalicha i stonku. Kalich složen z 10 kusů, 5 basálných a 5 orálných desek, které se nestřídají navzájem. Když larva se usadí a obrvená pokožka vnější se resorbuje, otevrou se uprostřed orálných desek ústa. Po té objeví se 5 desek radiálných, střídavě mezi basálnými a orálnými uložených, a jedna deska téže velikosti v interradiu análním. Dále povstane 5 desek infrabasálných, jen však na krátkou dobu, ježto brzy pojí se dohromady v desku centrodorsálnou. Ve směru radiálném objeví se skupina chapadel a ramena sama počnou jako puky mezi ústy a deskami radiálnými. Počet radiálných kusů zvětšuje se až na trojnásobný kruh, ramena pak mohutnějí, podvojují se a upínají se na deskách distichálných. Na stonku povstává 5 přívěsků (cirrhi), které se kladou do směru radiálného. V té době kalich dostoupil největšího svého vývoje. Dále potom desky orálné se umenšují, deska interradia análního mizí a v dospělosti jest zvíře volné a kalich jeho sestává jen ze zpodního kruhu desek radiálných, velmi zmenšených a přeměněných v růžici, která položena jest na centrodorsálné desce, a z 3 kruhů radiálných. U rodu Thaumatocrinus larva vytvořuje pět velkých desek orálných. U rodu Glyptocrinus nejsvrchnější radiálné desky mají duté přívěsky (pinnulae), později je ztrácejí a účastní se přímo při stavbě kalichu; mezí tím objevují se nové desky s pinnulemi, z nichž rovněž během růstu stávají se radiálné. Desky kalicha spojeny jsou spolu rozličným způsobem. U některých žijících nedotýkají se úplně navzájem, nýbrž jsou spojeny svazy. Obyčejně však jsou přímo na sobe, mohou se však poněkud pohybovati. U rodů zkamenělých z prvohor jsou plochy, kterými desky navzájem se dotýkají, rovné (odděl. Tesselata č. Palaeocrinoidea). Ostatní mají bočné plochy po stranách podobně rovné, ale plochy nahoře a dole zaoblené tak, že tyto podobají se jaksi kloubům (odd. Articulata č. Neocrinoidea). – V silurském útvaru americkém a českém vyskytují se kulovité neb sfaeroidální hmoty značných rozměrů, složené z četných desek nepravidelných a na povrchu záhyby zaškrcené. Uvnitř obsahují několik komor prázdných, nestejných a příčkami oddělených. Na povrchu poblíže středu jest místo, kde znáti jest úlomky rozvětveného kořene lilijicového a zříti čásť vynikajícího stonku. Koule ty považují se za jakýsi druh plovače, tedy za přístroj, kterým l vznášela se ve vodě, a pojmenovány v Americe Camarocrinus, u nás Barrandem Lobolithes. – l žijí v mírných hloubkách mořských od 150 až asi do 1800 m; počet žijících jest nepatrný v poměru ke zkamenělým, kterých se čítá na 200 rodů asi s 2000 druhy. Dříve rozvrhovány byly l na Tesselata a Articulata, Neumayr rozeznaval Hypascocrinoidea, které mají ústa, ambulakra a řiť pod pevnou, deskami tvořenou střechou, a Epascocrinoidea, které nemají takové střechy a ústa i ambulakra volná. Wachsmuth a Springer rozeznávají 5 tříd. Třída Haplocrinacea obsahuje tvary z prvohor, které mají ustálené znaky, jež objevují se v embryonálních stupních nynějších l-ic. Kalich složen z nečetných desek nepohyblivých, střecha má 5 desek přiústních a jednu střední desku. Jediný věnec desek radiálných, z interradiálných vyvinut pouze interradius anální. Ramena volná od počátku svého. Sem náleží hlavně rod Haplocrinus a Coccocrinus z devonu. Cupressocrinus (viz příl. vyobr. č. 1. a 2.) má ramena velmi silná a krátká a na zpodu kalicha zvláštní růžici sesilovací (konsolidační), na kterou se upínaly svaly. Pochází z devonu. Rod Pisocrinus (viz příl. vyobr. č. 3.) vyznamenává se velmi dlouhými a jednoduchými rameny. Třída Sphaeroidocrinacea rovněž obsahuje rody palaeozoické a má podobný kalich z desek nepohyblivých. Obyčejně několik prvních článků ramenových jest spojeno s kalichem. Čeleď Platycrinidae má 3 desky basálné, po 5 radiálných a interradiálných deskách a mimo ty četné desky interradia análního. Rod Platycrinus má rypák vyvinutý, Hexacrinus (viz příl. vyobr. č. 4. a 5.) desku interradia análního téže velikosti jako desky radiálné. Čel. Crotalocrinidae vyznamenává se rameny, která zůstávají spolu spojena tak, že tvoří listy se rozšiřující. Čel. Barrandeocrinidae (viz příl. vyobr. č. 6.) má malý kalich a 10 mohutných, nazpět dolů zahnutých ramen tak, že celek podobá se plodu s 10 podélnými žebry. Čel. Actinocrinidae má kalich složený ze 3 věnců radiálných a tolikéž distichálných desek a z četných desek interradiálných. Deska interradia análního téže velikosti jako desky radiálné. Hlavní zástupce jest kamenouhelný rod Actinocrinus (viz příl. vyobr. č. 7.), který vyznamenává se dlouhým rypákem. Čeleď Melocrinidae má 4 desky basálné, 3 věnce desek radiálných a četné interradiálné kusy. Mimo rod Melocrinus (viz příl. vyobr. č. 8.) náleží sem i rod Scyphocrinus (viz příl. vyobr. č. 9.), který zastoupen jest u nás v budňanském vápenci (e2) 3 druhy a 3 varietami; nejobyčejnější druh jest Sc. excavatus. Dále sem náleží rod Zenkericrinus a snad také rody Vletavicrinus (viz příl. vyobr. č. 10.), Laubeocrinus, Beyrichocrinus a Carolicrinus, které všecky vyskytují se u nás v uvedeném vápenci. Čel. Rhodocrinidae má základnu dvojkružnou, sestávající ze dvou věnců po 5 deskách, pak ze 3 věnců radiálných a 1–3 věnců distichálných desek. Sluší sem rod Rhodocrinus, Rhipidocrinus a j. Čeleď Calyptocrinidae vyznamenává se vysokou střechou, která převyšuje ramena. Každý pár ramen ukládá se do zvláštní schránky, tvořené lištovitými výběžky z kalichu. Příklad; Eucalyptocrinus (viz příl. vyobr. č. 11.), Hypanthocrinus, Callicrinus a j. Třída Ichthyocrinacea čítá tvary s kalichy dvojkružnými; majíť 3–5 desek infrabasalných, 5 basálných, 5 radiálných a několik interradiálných. Malý kalich nese ramena stále se podvojující, avšak nerozšiřující se, bez přívěsků. Sem sluší Ichthyocrinus (viz příl. vyobr. č. 12.), který také u nás v koněpruském vápenci (f2) zastoupen jest zbytky, pak Taxocrinus, Lecanocrinus, Mespilocrinus a j. v. Sem dlužno také zařaditi zajímavý rod Caleidocrinus, který u nás přichází v zahořanských břidlicích (d4) ve dvou druzích. Třída Cyathocrinacea obsahuje zkamenělé i žijící tvary, jejichž kalich sestává obyčejně jen z věnce desek basálných a z věnce desek radiálných. Střecha bývá někdy vypouklá v břišní vak, který vzniká na straně anální. Rýhy ambulakrálné i ústa bývají kryty destičkami. Deska interradiálná sestupuje mezi desky radiálné. Čel. Cyathocrinidae má desky radiálné nahoře vykrojeny, mohutný břišní vak a ramena bez přívěsků. Hlavní zástupce jest rod Cyathocrinus (viz příl. vyobr. č. 13.–16.). Čeleď Poteriocrinidae má desky radiálné nevykrojeny a ramena s přívěsky. Sluší sem rody Poteriocrinus, Agassizocrinus a j. Podivuhodný volný rod Marsupites (viz příl. vyobr. č. 17. a 18.) s pravidelným kalichem, pocházející z křídy, rovněž sem se klade. Čel. Encrinidae nemá břišního vaku a vyznamenává se pravidelností desek, v nichž probíhají chodby. Rod Encrinus (viz příl. vyobr. č. 19.–22.) jest hojný v triasu, zvláště druhem Encr. liliiformis. Dále čítají se sem: Cromyocrinus, Eupachycrinus, Ceriocrinus a j. Třída Pentacrinacea má základnu jednokružnou, střechu buď z četných desek aneb z 5 desek přiústních, ústa i ambulakrálné rýhy otevřené. Čeleď Pentacrinidae má malý kalich složený z 5 basálných a z 1–3 věnců radiálných desek. Ramena jsou mohutná a silně rozvětvená. Stonek velmi dlouhý (až 17 m). Rod Pentacrinus (viz příl. vyobr. č. 23.) má až 1400 ramen, počíná triasem a jest v našich mořích as 4 druhy zastoupen. Články stonkové jsou hojným zjevem v našem křidovém útvaru. Čeleď Apiocrinidae vyznačuje se pravidelnou stavbou kalicha, který sestává z 5 basálných a z 1–3 věnců radiálných desek. Poslední články stonku jsou rozšířeny tak, že stonek pozvolna přechází do kalicha, jehož desky spolu kloubnatě se pojí a do vnitř kalicha se zužují tak, že jen na zevnějšku těsně k sobě přiléhají. Rod Apiocrinus má soustavu chodeb v deskách. Přichází v jurském a křídovém útvaru. Rod Bourgeticrinus (viz příl. vyobr. č. 24.) má malý kalich a články stonkové na kloubové ploše s vyvstalou lištou. V křidovém útvaru, též u nás. V hlubinách moří našich žijící rod Rhizocrinus vyznamenává se dlouhým stonkem a četnými kořenovitými vvběžky. Čel. Eugeniacrinidae má kalich velmi malý a stonek poměrně mohutný. Basálné desky chybějí a radiálné přisedají přímo na stonek. Rod Eugeniacrinus (viz příl. vyobr. č. 25.) má kalich podobný koření hřebičku. V deskách jeho probíhá soustava chodeb podobně jako u rodu Apiocrinus. Čel. Comatulidae má kalich sestávající z desky centrodorsálné a věnců jednak desek basálných, jednak radiálných. Rod Antedon čitá v našich mořích na 100 druhů. Thaumatocrinus zachovává si 5 orálných desek a žije ve značných hlubinách. Čel. Plicatocrinidae vyznamenává se redukcí desek basálných a velmi dlouhými rameny. Počet radiálných desek ve věnci 5 až 8.; střecha tvořena 5 velkými deskami přiústními. Jurský rod Plicatocrinus zdá se býti totožný s rodem Hyocrinus, který obývá značné hlubiny. Redukce desek kalich budujících dostoupila výše své u čeledi Holopidae, u které kalich přirůstá širokou základnou a sestává z hmoty jednolité, na níž mezí jednotlivých desek není zříti. Žijící rod Holopus obývá značné hlubiny a má 10 ramen jednoduchých se silnými přívěsky. Sem do příbuzenstva může se také klásti podivný jurský rod Saccocoma, který jest volný a jehož kalich sestává z desky centrodorsálné a 5 velkých radiálných desek. Střecha má pět velkých přiústních desek a články ramen jsou prodlouženy a po straně v plochý trn povytaženy. – Největší rozvoj l-ic připadá do dob geologických, neboť v našich mořích jsou jen asi 130 druhy zastoupeny. Z kambrického útvaru známy jsou jen články stonku; kalich dosud nalezen nebyl. Teprve zpodní silur chová v sobě některé zbytky, ač v počtu omezeném. Z Čech známy jsou dva druhy z vrstev zahořanských. Ve svrchním siluru dosahuji l, zvláště skupina s deskami nepohyblivými, největšího svého rozvoje. Jest celkem z těchto vrstev na 500 druhů známo. Z Čech popsáno 11 druhův a mimo ty ještě množství blíže neurčitelných úlomků. I devon jest dosti bohatý na l, neboť popsáno dosud přes 230 druhů, z nichž na Čechy připadají druhy dva. V kamenouhelném útvaru ještě jednou se opakuje znamenitý rozvoj těchto starých tvarů, který však připadá hlavně na naleziště americká. Jest popsáno na 800 dr. a z nich dvě třetiny amerických. V druhohorách jest skupina tvarů s deskami nepohyblivými zastoupena jen rodem Marsupites a v Americe rodem jiným, kdežto všecky ostatní tvary náležejí skupině s deskami pohyblivými. V jurském útvaru jsou l hojné a jednotlivé rody čítají četné druhy. Téměř všecky rody přecházejí do křidového útvaru. V třetihorách jsou zbytky l-ic vzácné a jsou to jen asi 4 rody, jimiž l z dob geologických spojeny jsou s rody nyní žijícími. Ve vývoji l-ic pozorujeme, že měly rozšíření velmi malé a že vázány byly na neveliký okrslek, což vysvětluje se ovšem tím, že přirůstaly. Staré tvary s deskami nepohyblivými měly kalichy nepravidelné tak, že paprskovité rozložení kalicha dle čísla 5 bylo rušeno přídavnými deskami, které byly buď ve všech interradiích, aneb alespoň v interradiu análním. Svrchní strana byla kryta střechou utvořenou z pevných desek, jež vyvyšovala se někdy mohutně v dlouhý rypák, který v některých případech převyšoval až ramena. Dalším průběhem vývoje počala pravidelná paprsčitost dle čísla 5 převládati, desky interradiálné mizely, až ovšem na desky interradia análního, které vytrvaly poměrně dlouho. Pevná střecha rovněž znenáhla ustupovala, byla naznačena břišním vakem a pak jen 5 deskami přiústnimi, které nahrazovaly pevnou pokryvku svrchní stěny. V nejmladším stupni vymizely však i tyto přiústní desky a svrchní stěna jest jen kožovitá, aneb pokrytá malými, spolu nespojenými deskami spíše šupinám se podobajícími. Rýhy ambulakrálné, které u starých tvarův uloženy byly pod pevnou střechou tak, že nebyly ve styku se zevnějškem, u tvarův s deskami přiústními přikryty byly šupinatými štítky, v nejmladším stupni vývoje pak jsou úplně otevřené. – Srvn. Zittel, Handbuch der Palaeontologie (1879); Nicholson, Manual of Palaeontology (1889); Angelin, Iconographia crinoideorum (1878); Barrande, Systéme silurien du centre de la Bohęme (sv. VII., čásť 2., uspořádali W. Waagen a J. Jahn, 1899); Carpenter, Report on the Crinoidea, Voyage of the »Challenger« (Lond., 1885–88); Počta, O tvorstvu předvěkém. Pa.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Lilijice