Ottův slovník naučný/Lidmila

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lidmila
Autor: Ladislav Hofman
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 1046. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatá Ludmila

Lidmila svatá, kněžna a patronka česká. Podle Kosmy a odtud i podle pramenů jiných byla dcera Slavibora, župana či lecha ve Pšovsku, pozdějším Mělnicku; proti tomu však staroslovênský »Život sv. Lidmily« odvozuje ji z knížecího rodu srbského (Fontes rerum boh., I., 123). Přijmeme-li, co týž staroslovênský »Život« praví o jejím věku 61 let, byla by se narodila asi r. 860. Provdavši se za českého knížete Bořivoje, stala se křesťankou, kdy však a kým byla pokřtěna, není lze zjistiti; že ji pokřtil sv. Methoděj v Čechách, tvrdí až pozdní a jinak nezaručená zpráva legendy Diffudente sole (ve FRB., 1., 193). Podle zmíněného již »Života« staroslovênského i podle pozdějších legend jiných měla prý sv. L. z Bořivoje 3 syny a 3 dcery, my však víme jen o dvou synech bezpečně: o Spytihněvovi a Vratislavovi. Po smrti Bořivojově sídlila, zdá se, hlavně na hradě Tetíně, i žila pak, jak svorně vypravují všecky legendy, svatě a bohulibě, oddána křesťanské akesi a skutkům milosrdenství. Velký vliv měla na vychování sv. Václava, kterého, jak doslovně, praví stará legenda Vostokova, »dala učiti knihám slovanským« (FRB., I., 128); z toho je zřejmo, že sv. L. měla v oblibě obřad slovanský. Pro vliv na mladého Václava vznikla silná nepřízeň mezi sv. L-lou a Václavovou matkou Drahomíří (v. t.); jak vypravují legendy, ustoupila sv. L. dobrovolně i vzdálila se do zátiší na Tetín; žárlivá panstvíchtivost Drahomířina šla však dále: na její podnět byla sv. L. skrze dva velmože a rádce Drahomířiny, jimž prý sv. L. kdysi i dobrodiní prokázala, v noci 15. září 921 provazem nebo vlastním závojem uškrcena. Jména vrahů TunnaGomon podávají se nám nejspíše zkomolena; Tomek je čte Tuňa a Komoň, J. Jireček Tuman a Kovan. O utrpení a smrti sv. L-ly máme obšírné vypravování, které po prvé vydal W. Wattenbach v Beiträge zur Geschichte der christlichen Kirche in Mähren und Böhmen (str. 52. až 54.); Wattenbach kladl jeho vznik do konce XII. stol., ale, jak ukázal V. V. Tomek (»ČČM.«, 1860, 269—271), je třeba je klásti do doby značně starší, čímž znamenitě stoupá jeho historická cena. Z téhož pramene dovídáme se i o dalším osudu vrahů sv. L-ly a snad mohli bychom v něm viděti legendární ohlas krvavých událostí, jakými byla provázena politická centralisace v Čechách oné doby. Sv. L. byla pochována na Tetíně; i vypravují zbožné legendy o divech a znameních, jaká se dála nad jejím hrobem, a kterak kněžna Drahomíř nechtíc, aby se to přičítalo působení zavražděné světice, dala proměniti její dům na Tetíně ve chrám sv. Michala. Tam tělo leželo, až někdy — a snad dosti dlouho — před r. 1100 bylo převezeno na hrad Pražský a pochováno v kostele sv. Jiří; se starou legendou připouští Tomek (Dějepis m. Prahy; 2. vyd., I., 8), že stalo se to již za sv. Václava. Z družiny sv. L-ly v době jejího zavraždění připomíná se zejména jakýsi kněz Pavel; čistě legendární episodu ze života sv. L-ly vypravuje také lat. biografie sv. Ivana ve FRB., I., 116 a násl. Hfn.