Ottův slovník naučný/Lichva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Lichva
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 11–15. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Lichva

Lichva (lat. usuraria pravitas, rus. ростовщичество, něm. Wucher). Výrazu toho užívá se v užším i širším slova smyslu. V onom smyslu nazývá se l-vou nepoměrné obohacování se věřitelovo při půjčování peněz, a sice obohacování kořistící obyčejně z nesnází dlužníkových. Jest to t. zv. l. úroková neb úvěrní (Zinswucher, Kreditwucher), Ve druhém smyslu sluje l-vou každé smluvní jednání, při němž jeden kontrahent těží z nesnází, lehkomyslnosti a pod. stavu druhého kontrahenta a obohacuje se ziskem, který nestojí v žádném poměru k materiální výhodě poskytnuté druhému kontrahentovi, ba o l-vě mluví se i tenkráte, když zaměstnatel vvužitkuje námezdního poměru, v němž nalézá se dělník, a zkracuje ho na mzdě. L-vy v širším slova smyslu dopouští se na př. ten, kdo prodává na úvěr dobytek za nepoměrně vysokou cenu (l. dobytkem, Viehwucher), nebo kdo proaává na úvěr pozemky za cenu rovněž přemrštěnou (pozemková l., Landwucher), nebo kdo kupuje za nepatrnou cenu zemědělské plodiny (l. obilní, Kornwucher) atd. Takový jest pojem l-vy v nynější době. Dějiny ukazují nám však, že pojem l-vy v různých dobách byl různý. Týká se to hlavně l-vy úrokové. Ve dřívějších dobách nepohlíželo se stejně na braní úroků z kapitálu. Kdežto u Římanů na př. bylo braní úroků upraveno zákonem, hlásala církev a po ní leckde i světská moc, že braní úroků jest nepřirozené, že se příčí morálce a nařízením božím a že jest tedy něčím nesprávným a nedovoleným. Názor církve prýštil se z nevyvinutých poměrů středověkého národohospodářského života. Že kapitál jest statkem produktivním, tehdy ještě se nevědělo a nechápalo. Nummus nummum non parit, bylo přesvědčení tehdy skoro všeobecné. Prostý rozum tehdejší nemohl pochopiti, že ten, kdo zapůjčí někomu mrtvý kov, byl by oprávněn žádati od dlužníka nejen vrácení téhož množství kovu, nýbrž i nějaký přídavek. Dle církevního práva a částečně i dle práva světského bylo tedy braní úroků vůbec — i sebe nižších — pokládáno za něco nesprávného, za l-vu. Tento původní pojem l-vy viděti jest u Slovanů již z pouhého slova l. Není pochyby, že slovo to jest původu slovanského a že utvořeno jest nikoli, jak myslí Hermenegild Jireček, z něm. leihvan, nýbrž z přídavného jména lichý. Lichým jest všecko, co není rovné (sudé), pravé, správné. L. jest tedy jednání nesprávné, nedovolené (aspoň mravně); výrazem příbuzným jest ruské лихонмство, braní úplatků (nazvané jinak též взяточничество). V původním svém významu (braní úroků vůbec) vyskytá se slovo l. již v bibli. Již v Deuteronomiu (kap. 23., v. 19. a 20.) se předpisuje: »Nedáš bratru svému peněz na l-vu, ani obilí, ani kterékoli jiné věci, ale cizímu. Bratru pak svému bez l-vy toho, čehož potřebuje, půjčíš.« Opírajíce se o toto místo, odůvodňovali židé braní úroků ze zápůjček poskytovaných křesťanům. Církev pak na základě téhož místa, jakož i na základě jiných předpisů Starého i Nového Zákona, na př. evang. sv. Matouše kap. 5 verš 42., zakazovalo vůbec braní úroků. Na počátku platil zákaz ten pouze pro duchovní. Církevní sbor arlesský z r. 314, pak nicejský z r. 325 i jiné pozdější sbory stanovily přísné tresty na ty duchovní, kteří by půjčovali na úroky. L-vu odsuzovali také církevní otcové, jako Tertullián, Hippolyt, Cyprián, Athanasius, Ambrosius, Chrysostomus, Hieronymus a Augustin. Znenáhla rozšiřovala církev zákaz bráti úroky i na laiky. Nehledíc k přechodnímu ustanovení synody elvírské z r. 305 vydal zákaz takový též papež Lev I. r. 443. Soustavně byla l. laikům zapovídána teprve od sklonku VIII. stol., zejména na dvou synodách konaných r. 787 v Anglii a pak na synodě v Cáchách z r. 789. Názor církve o l-vě dostal se brzo i do zákonodárství světského. Tak zapověděl braní úroků v říši Francké již Karel Veliký. Od stol. IX. opakovaly se pak zákazy l-vy v zákonodárství světském i církevním. Počínajíc druhou synodou lateránskou z roku 1139 vyhrožovaly mnohé cirk. sbory obecné i partikulární jak duchovním, tak laikům beroucím úroky vyobcováním z církve, odepřením křesťanského pohřbu i jinými tresty, na církevním sboru vienneském r. 1311 ustanoveno, že každý světský zákon odporující zásadě, že l. jest nedovolena, jest ničímž, a soudcové, kteří by uznali jinak, že jsou vyobcováni z církve. Zároveň vyměřeny přísné tresty na lichváře. Přes to však pozorovati jest ve světském zákonodárství jistou kolísavost. Tak na př. v ediktu Filipa Krásného z r. 1311 zapovídá se sice všeliké vykonávání l-vy, avšak za trestnou prohlašuje se l. pouze, dosahuje-li 20 % a v Champagni 15 %. Kromě zákonodárství vystupovali proti l-vě též theologičtí spisovatelé, zejména Tomáš Akvinský († 1274) a četní kanonisté. Naproti tomu ovšem legisté (v. t.) zákazů l-vy si nevšímali, proniknuti jsouce duchem římského práva, které braní úroků dovolovalo. Zákazy l-vy přestaly se osvědčovati hlavně od stol. XIV., kdy čilý námořní i suchozemský obchod ukázal na význam kapitálu jakožto statku produktivního. Do té doby, než se vyvinuly v Evropě čilejší obchodní poměry, měly peněžní zápůjčky za účel pomáhati dlužníkovi hlavně jen v nesnázích, při nichž běželo o úvěr spotřební. Nebylo proto také divu, že citu mravnosti se příčilo, aby člověk nalézající se v tísni měl za pomoc mu poskytnutou platiti značnou náhradu. Když však čím dále tím více bylo užíváno kapitálu za účelem výrobním, šířilo se přesvědčení, že zákazy l-vy nejsou odůvodněné. Přes to však nenabylo toto přesvědčení vrchu, aspoň na počátku. Braní úroků vyskytovalo se ve formě skryté. Věřitelům dávány byly od dlužníků pozemky k užívání na tak dlouho, až byl kapitál zaplacen. Jinou formou úroku byly t. zv. pozemkové renty. Dlužník zavázal pozemek svůj ročním důchodem (rentou), který věřiteli odváděl dotud, dokud nezaplatil kapitálu. Mnohdy nejednalo se vůbec ani o zaplacení kapitálu, a pozemková renta byla placena pořáde. Další výjimkou z obecného pravidla (ze zákazu úrokového) byl způsob braní úroků, ovšem jen nízkých (na hrazení správních čili režijních nákladů), od samých církevních ústavů, t. zv. montes pietatis (zastaváren). Výjimek takových přibývalo znenáhla víc a více, až se z nich stalo pravidlo. Bráti úroky bylo pak dovoleno zejména od XVI. stol. v celé Evropě, ačkoli církev (katolická, protestantská i pravoslavná) na dřívějším svém stanovisku trvala i nadále. Rozhraním mezi názory dřívějšími a novými jest celé XV. st., v němž na jedné straně vydávány byly zákazy l-vy a kromě toho kvetla obšírná literatura o zákazu lichevním, na druhé straně však zákazy l-vy čím dále tím více obcházeny. L-vou zabývali se především — jako již dříve — židé, kterým ve všech zemích výjimkou dovoleno bráti úroky, začež na ně uvalovány značné na tehdejší dobu daně, a kromě toho chápali se l-vy i křesťané, zvláště kupci. V XVI. st. nastává obrat v nazírání na l-vu nejen v životě praktickém a v zákonodárství, nýbrž i v literatuře. Zákazům lichevním podryta půda hlavně od vynikajících francouzských romanistů, jako byli jmenovitě Molinaeus (Dumoulin), Cujacius a Donellus. Molinaeus vytýká právníkům ve spise vydaném r. 1546 o smlouvách a l-vě, že Písmo Svaté vykládali dle slov a nikoli dle ducha. Braní úroků není nedovolené; trestným činem jest pouze l. kořistící z nouze bližního. Za toto své učení prohlášen Molinaeus za kacíře a nucen r. 1552 opustiti svou vlast. Také Calvin odsuzoval zákaz braní úroků, kdežto Luther a Zwingli stáli v této věci na půdě církevní. Proti církevním zákazům lichevním povstali zvláště spisovatelé XVII. stol.: Hugo Grotius (ve spise »O válce a míru« z r. 1625) a Claudius Salmasius (ve spise »O l-vě« z r. 1638), v XVIII. stol. pak Justus Henning Böhmer († 1749). Od XVI. stol. změnil se skoro ve všech zemích evropských někdejší pojem l-vy. Kdežto dříve bylo l-vou všeliké braní úroků (i nízkých), rozumělo se od XVI. stol. l-vou pouze braní úroků vysokých. Všeobecně stanovena zákonná míra úroků. Bylo tomu tak i v Čechách. Na sněmě českém r. 1543 stanoveno, že se napříště mají bráti pouze úroky 6 %. Pokud běželo o dluhy starší, zůstalo při jednotlivých úmluvách. Usnesení to učiněno z toho důvodu, »že veliké obtížnosti jsou strany úrokův, kteříž v tomto království se zachovávají, tak že z desíti kop jednu kopu grošův úroku berou«. Kdo by se dle toho nezachoval, měl upadnouti v pokutu, »jakž o sedlání zřízením zemským prvé vyměřeno jest«. Stavové čeští žádali, aby král přivedl usnesení to k platnosti i v jiných zemích ke království Českému příslušných. Král slíbil tak učiniti. R. 1544 usneseno pak na sněmu požádati krále, aby stavové dotčených zemí usnesli se s královstvím Českým o výši úroků. R. 1545 obnoveno dřívější usnesení o 6 % úrocích s tím dodatkem, že ten, kdo půjčoval peníze do ciziny, nebyl obmezen ve výši úroků. Když pak těchto usnesení nebylo šetřeno a v Čechách vzmáhaly se lichvářské podvody čili, jak tenkráte se říkalo, partidy (též partyty), stanovena na ně r. 1575 pokuta ztráty cti, hrdla a statku. Stavové žádali později na králi Rudolfu II., aby velká pokuta na partyty byla zrušena. Král odpověděl, že »není žádostiv žádného bezhrdlí a těch pokut, jak by se měli trestati, než že stavové sami se na tom usnesli«. Páni a rytíři usnesli se tedy, že »ten, kdo by se dopustil partyt a bylo to naň dokázáno, propadnouti má tu sumu a tolik pokuty, co by té sumy bylo, tomu, kdož by to na něj dokázal, že má dáti, a kromě toho, že věc má býti vznesena na zemský soud, aby se uvážilo, jak by vedle toho měl býti trestán«. Partyty provozovali většinou židé. Ani nový zákaz l-vy nebyl nic platný. Následkem obsílek z partyt a nepořádných půjček vzmohla se agenda zemského soudu na sklonku XVI. stol. do té míry, že r. 1596 učiněno na sněmu usnesení, »aby se do tří let pořád zběhlých k soudu zemskému ještě dva dni po sirotcích dnech pro slyšení těch pří podaných i jiných, kteréž by na uznám soudu k týmž dnům odloženy byly, přidaly«. Podrobnější zákazy l-vy obsaženy jsou v Obnov. zřízení zemském z r. 1627. Články LXXXV., MI.-MXVI. jednají o lichevních a jiných zapověděných smlouvách. Mezi jiným vypočítávají se v Obn. zříz. zem. jednotlivé druhy l-vy, na př. když někdo dá si napsati zápis nebo list, jako by půjčil hotové peníze, a zatím místo peněz dá nějaké předměty; nebo když někomu půjči jistou sumu peněz a žádá vrácení sumy vyšší, než půjčil; nebo kdyby někdo prodal druhému nějaké předměty za sumu, která by více než dvakrát převyšovala hodnotu věci, atd. V lit. MIX. ustanoveno: »A byť se pak i takoví zapověděni zápisové a neřádní lichevní půjčky staly: však žádné platnosti míti nemají, a k vykonání a dostičinění jich žádné dopomožení činiti se nemá... Kdož by se takové nepořádné půjčky a zapověděného zápisu dopustil, netoliko tu celou sumu, oč předně činiti bylo, propadne, ale také třetí díl svého statku a jmění, mohovitého i nemohovitého, kterékoli a na čemkoli má, ztratí a dva díly z toho třetího dílu do naší královské komory propadne, třetí pak díl tomu, kdož by partytu pronesl (= prozradil, udal), dáno bude. A toho, kdož nepořádnou půjčku a handl činil, netoliko náš královský prokurátor, ale i jeden každý, byť se pak i osoby jeho nedotýkalo, před nás nebo před soud zemský obsílati může«. V lit. MXV. prohlášeny l-vou úroky, které přesahují 6 % V liteře MXI. stanoveno: »...pakli by žid jednatelem a prostředníkem té nepořádné a zapověděné půjčce se nalezl, ten netoliko všecken statek a jmění své propadne, ale také podle vyšetření a uznání připadnosti, a jak by se často v takových půjčkách potřebovati dal, i na hrdle strestán býti má«. — Zákazy l-vy vydané v Obn. zem. zříz. byly však jen málo platné. Jest to viděti z četných nových zákonných ustanovení vydávaných v XVII. st. V deklaratorii z 12. března 1642 vydal Ferdinand III. dodatek k lit. MXI. Obn. zříz. zem. v tom smyslu, že ani židé nesmějí bráti úroků vyšších než 6 %. Ustanovení to mělo platiti pro všechny dluhy, jež byly kontrahovány od vyhlášení Obn. zříz. zem. a nebyly ještě zaplaceny. Mnoho příležitosti vystupovati proti l-vě měl zejména císař a král Leopold I. V reskriptech ze 12. dubna a 13. srp. 1658 ustanovil, jak se má jednati proti lichvářům. Dne 13. pros. 1661 vydal pak zvláštní patent ve věcech l-vy a reskriptem z 18. pros. 1666 ke král. místodržitelstvu a král. prokurátoru nařídil, že prokurátor vystupovati má proti lichvářům beze všeho ohledu. Zápověď l-vy daná Obn. zříz. zem. obnovena pak patentem z 9. list. 1679 a opakováno, že úroky zákonné jsou 6 %. Ve stejném duchu pokračovalo zákonodárství ve stol. XVIII. Uvésti sluší jmenovitě přísný patent o l-vě z r. 1751, který podrobnými příkazy nadmíru tísnil obchod a průmysl, a pak úrokové patenty z 1. května 1766 a z 10. září 1768. Císař Josef II. zrušil patentem ze 29. ledna 1787 č. 625. sb. just. zák. dosavadní zákony o l-vě i zmíněné patenty úrokové, chtěje tak usnadniti soukromý úvěr a vyvolati čilejší ruch obchodní a průmyslový. Novým patentem nařízeno: 1. že žádný soud nemá přisouditi ani povoliti exekuci pro vyšší úroky než 4 % při zápůjčkách hypotečních, jinak 5 %; avšak 2. úroky 6 % připuštěny mezi obchodníky a továrníky; 3. ačkoli u zemských desk a pozemkových knih mohly býti přijímány k intabulaci nebo praenotaci i dlužní úpisy, v nichž byly ujednány vyšší úroky, nemohli přece věřitelé nabýti zást. práva k úrokům vyšším než 4 %. Hrdelní trestání l-vy na základě tohoto patentu odpadlo. Nový zákon se však neosvědčil, tak že již 2. pros. 1803 vydán opět nový patent o l-vě. Úroky jakoukoli formou zastřené nesměly býti vyšší neŽ 5 %, po případě 6 %. Zároveň prohlášena l. v § 233. II. dílu trest. zák. z r. 1803 za těžký policejní přestupek čelící proti vlastnictví. O případech l-vy mělo se zaváděti vyšetřování tak jako o jiných těžkých polic. přestupcích z úředního počinu (von Amtswegen). Za několik let na to upravena míra úroků v obec. zákonníku obč. z r. 1811. Dle § 994. neměla míra úroků při zápůjčkách utvrzených zástavou přesahovati 5 %, nebyla-li dána zástava, 6 %. Dle § 998 obč. zák. zapověděn anatocismus (v. t.); jen tenkráte, neplatil-li dlužník po dvě léta nebo déle úroků, směl je věřitel přiraziti ke kapitálu nebo uložiti je na novo jako kapitál a tedy zúročiti. Uvedená sazba úroková (5 % resp. 6 %) zrušena byla zákonem ze 14. pros. 1866 č. 160 ř. z. Zatím vydán nový trestní zákonník ze 27. kv. 1852. Dle článku VI. úvodního patentu k tomuto zákonníku zůstal v platnosti t. zv. patent o l-vě ze 2. pros. 1803. Zároveň ustanoveno, že l. jest přečincm. Zákon tento zrušen byl uvedeným již zákonem ze 14. pros. 1866, kterým trestní ustanovení o l-vě sice zmírněna, nikoli však zrušena. Úplné zrušení oněch ustanovení nastalo zákonem ze 14. čce 1868 č. 62 ř. z. V § 6. tohoto zákona stanovena neobmezená volnost úroková. Úroky z prodlení, které dle § 995. ob. zák. obč. činily pravidelně 4 ze sta, zvýšeny byly tímto zákonem na 6 ze sta; zákonem z 15. kv. 1885 č. 77 ř. z. však znova sníženy na 5 ze sta. Zrušení trestních ustanovení o l-vě se neosvědčilo. Lichvářství počalo bujeti zvláště v Haliči a Bukovině. Vydán tudíž 19. čce 1877 č. 66 ř. z. opětný zákon proti l-vě pro Halič a Bukovinu, který jevil jistý příznivý výsledek. Zákon tento byl s některými změnami přijat pro všechny země rakouské jakožto zákon ze 28. kv. 1881 č. 47 ř. z. Dle tohoto zákona dopouští se přečinu l-vy ten, kdo při poskytnutí nebo prodloužení úvěru vykořistí lehkomyslnost nebo známé mu nuzné postavení, slabost rozumu, nezkušenost nebo rozčilenost dlužníka, vyhrazuje sobě nebo někomu jinému takovou majetkovou výhodu, která svou bezměrností způsobiti nebo uspíšiti můŽe hospodářskou zkázu dlužníkovu, a podobné jednání jest neplatné. Přečinu l-vy dopouští se dále ten, kdo zcizí nebo dobývá pohledávku, o níž ví, že vznikla uvedeným právě způsobem; i tu jest jednání takové neplatné. Přestupku l-vy dopouští se dle uvedeného zákona ten, kdo od nezletilého neb od osoby, pro kterou by nedodržení povinnosti pod čestným slovem na se vzaté v zápětí míti mohlo ztrátu postavení jejího, slíbiti si dá pod zástavou cti, pod přísahou nebo podobným zaříkáním splnění povinnosti vzešlé z úvěrního jednání, jakož i ten, kdo zcizí dále nebo dobývá pohledávku, o níž ví, že vzešla řečeným způsobem. Přečin l-vy trestá se tuhým vězením ve spojení s peněžným trestem až do 3000 zl., po případě i vyhoštěním z místa obydlí, ač není-li vinník příslušníkem této obce. Přestupek l-vy tresce se vězením, po případě vyhoštěním. Předpisy tohoto zákona netýkají se však obchodů, které provozují mezi sebou obchodníci. — Dle vzoru rak. zákona o l-vě vydán byl uherský zákon z r. 1883, který pokládá za l-vu nejen úvěrní jednání, jimiž se dlužník hospodářsky poškozuje, nýbrž i všechna jednání, při kterých si věřitel vyjednal majetkové výhody neodpovídající výši zapůjčeného kapitálu. Nepřevyšují-li však úroky 8 %, nepokládají se nikdy za l-vu.

Podobný vývoj pojmu o l-vě, jako v zemích českých a rakouských, pozorovati jest i v jiných státech. Stačí uvésti vývoj v Rusku. Půjčky na úroky zná již Ruská Pravda. Úroky nazývají se tam rěz (úroky z peněz), nastav (nadávek při vracení půjčovaného medu) a prisop (přísep, nadávek při vracení půjčovaného obilí). Později nazývaly se úroky z peněz rostem, ve Pskově gostincem (odtud asi, že peníze na úroky půjčovali i sobě vypůjčovali hosté, cizí kupci). Typem všech úroků byl rěz, i všímá si proto Ruská Pravda nejvíce rězoimstva (rězoimanija). Rěz byl buď roční nebo měsíční nebo třetinový. Roční úroky byly asi nejnižší; třetinové a tím více měsíční daleko je převyšovaly. Zmíněný způsob braní úroků trval až do panováni Vladimíra Monomacha. Poněvadž zatím vzmohla se l. (vydírání úrokové), zmírněna byla pravidla o úrocích třetinových. Také církev pravoslavná (jako katolická) zapovídala všeliké braní úroků. Světské zákonodárství ovšem braní úroků dovolovalo, a to až do polovice XVII. stol. I ve státě Moskevském obmezovány byly úroky — a to ve st. XVI. — na nejvyšší dovolenou míru. Teprve v Uloženiji Alexeje Michajloviče z r. 1648 ustanoveno, že peníze mají se půjčovati bezúročně. Zákaz braní úroků byl odůvodňován tím, že »po pravilam sv. apoštol i sv. otec rostu na zajemnyja děňgi i máti ně velěno« (X. 255.). Ustanovení to zůstalo v platnosti až do r. 1754, kdy dovoleno bráti 6 % úroky, ač dlužno přiznati, že dotčeného zákazu bráti úroky dbáno nebylo, a ustanovení Uloženija zůstalo tedy jen mrtvou literou. Zákonné maximum úroků zrušeno bylo v Rusku r. 1879; 6 % zákonné úroky zachovány jen pro některé případy uvedené v zákoně. Poněvadž však při zavedení volnosti úrokové obávati se bylo lichvářství, vyslovila se říšská rada ruská (gosudarstvennyj sovět), že bude třeba vydati zákon, kterým by se trestně stíhaly případy l-vy. Zákon ten vydán byl r. 1893. L-vou jest dle tohoto zákona půjčování peněz na vyšší úrok než 12 %: 1. ví-li věřitel, že vysoký úrok dlužníka velice tíží, a 2. zastřel-li vinník, půjčuje kapitály na úroky, přílišnou výši úroků buď tím, že úroky přirazil ke kapitálu, nebo jiným způsobem. Lichvářská úmluva pokládá se zároveň za neplatnou, avšak věřitel může zpět obdržeti kapitál dlužníkovi skutečně vyplacený po odražení platů již obdržených. Kromě toho vydán byl v Rusku dne 7.(19.) srpna 1892 zákon proti l-vě obilní. — V Německu vydán byl proti l-vě zákon ze 24. kv. 1880 a k němu vyšel dodatečný zákon z 19. čna 1893. — Úrokové svobody neznají z evropských států pouze Francie a Belgie a kromě toho některé státy severoamerické. Udrželo se tam až podnes zákonné maximum úrokové.

Literatura o l-vě: Turgot, Mémoire sur les préts ďargent (1741); Bentham, Defence of usury (1787); Abhandlung vom Wucher. Aus dem Französischen des H. Nicole vom Jahr 1720, oder, wie andere behaupten, des H. Bulteau gegen Ende des XVI. Jhts (Víd., 1818); Braun u. Wirth, Die Zinswuchergesetze (Mohuč, 1856); Berndt, Die Wuchergesetze u. ihre Aufhebung (Berlín, 1857); Rizy, Über Zinstaxen u. Wuchergesetze (Vídeň, 1859); Chorinsky, Der Wucher in Österreich (t., 1877); Reichensperger, Die Zins- u. Wucherfrage (Berlín, 1879); v. Stein, Der Wucher u. sein Recht (Víd., 1880); Blodig, Der Wucher u. seine Gesetzgebung (t., 1892); L. Caro, Der Wucher, eine socialpolit. Studie (Lipsko, 1893). Z liter, české: Kaizl, O úroku a l-vě (»Osvěta«, 1879); Bráf, O l-vě (»Právník«, XVIII., 1879); Henner, Kapitola z dějin úroku a l-vy (XXI. roční zpráva Českosl. Akad. Obch. v Praze, 1893); Randa, O závazcích k náhradě škody (5. vyd. t., 1891); Winter, Kulturní obraz čcskýcn měst (I., 1890); Čelakovský, Příspěvky k dějinám židů v době Jagellonské (»ČČM.«, 1899; též separ.). Srov. též: Sněmy české; Obnovené zříz. zemské; Weingarten, Codex Ferdin. Leop. Z literatury ruské: Sazonov, Rostovščičestvo-kulačestvo; Gvozděv, Rostovščičestvo-kulačestvo; Sobolev, Seljskij rostovščičeskij kredit (»Sbornik Pravověděnija«, I.). -dlc.