Ottův slovník naučný/Lichnovský

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lichnovský
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 6–7. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Lichnovští z Voštic

Lichnovský z Voštic (Woschtitz, Woschütz), rodina původně polská, usedlá hlavně ve Slezsku a na Moravě, politicky příslušná k Rakousku, Prusku a Rusku; ve Slezsku připomíná se již ve XIV. stol. a sice je to Jan z Voštic, nejvyšší sudí knížectví Krnovského. On získal svému rodu ves Lichnov a tak již synové jeho psali se L-vští z Voštic. Od XVI. stol. mají L-vští také svou braniborskou větev — zakladatelem jejím byl, zdá se, Karel Jindřich — hlavní však zůstala vždycky větev slezská; z ní Jan L. († ok. 1585) byl od r. 1573 nejvyš. sudím v Krnovsku a jeho syn Jiří Jindřich, zasnoubený s Johannou, roz. Skrbenskou z Hříště, tamže zemským hejtmanem (1625). Zvláště však vynikl v 2. pol. XVII. stol. Karel Maxmilián, který nejen značně rozmnožil jmění rodové, ale nabyl i velkého významu v životě veřejném, jsa po dlouhá léta zemským soudcem a několikrát i místodržitelem úřadu nejv. súdství v Opavsku. Syn jeho František Bernard († 1747), přestoupiv od víry evang. ke katolictví, byl v l. 1700(?)—1720 hejtmanem krnovským a v l. 1720—43 opavským; za své zásluhy byl r. 1702 povýšen do stavu svobodných pánů a r. 1727 do stavu hraběcího; on byl první svob. pán L., r. 1707 stal se jím však i jeho bratr Maxmilián Ladislav, spisovatel díla Grossmüthiger Feldherr u. s. w., das ist Staats-, Kriegs- und Heldengeschichte des durchlauchtigsten Prinzen Eugenii Francisci, Hertzogen von Savoyen (1732). Syn Františka Bernarda František Leopold († 1742) oženil se s Barborou, posledním potomkem rodu Werdenberského, a odtud nesou L-vští i titul hrabat z Werdenberku. Syn předešlého Karel Gottlieb († 1788) dosáhl r. 1773 pro sebe a pro každého svého nástupce a dědice titul pruského knížete, kterážto hodnost r. 1846 uznána L-m i v Rakousku. Mezi syny Karla Gottlieba je třeba zvláště připomenouti Karla kníž. L-kého († 1814), který má své místo v dějinách hudby hlavně jako štědrý příznivec Beethovenův, ale také jako samostatný skladatel. Syn jeho patří k nejznamenitějším členům rodu: je to Eduard Maria kníže L., spisov. něm.-rak. (* 19. září 1789 — † 1. led. 1845 v Mnichově), studoval v Gotinkách a v Lipsku a od r. 1841 věnoval se správě svých statků; vedle toho však zabýval se pilně i činností literární. Pro časté nemoci žil dlouho v Římě; ostatek svého trpícího, ale plodného života trávil v Mnichově. Literární činnost jeho byla dost rozmanita: L. psal i verše, z nichž zejména je známa jeho tragédie Roderich (Vratisl., 1821), z franc. přeložil slavnou knihu Lamennaisovu „Essai sur l’indifférence en matiére de la religion“ (tiskem vyšel však jen první díl pod názvem Versuch über die Gleichgültigkeit, Vídeň, 1822) a v l. 1817—24 vydával bohatě vypravené dílo: Denkmale der Baukunst und Bildnerei des Mittelalters in dem österr. Kaiserthum, jehož však nedokončil. Hlavním dílem jeho je široce založená a ještě ani dnes ne zcela zastaralá práce Geschichte des Hauses Habsburg, obsahující dobu v l. 1218—1493 (8 svazků, 1836—44); podnět vyšel prý od samého Metternicha a dílo samo vskutku má svým duchem plně ráz t. zv. předbřeznový. Spolupracovníkem L-kého byl tu zejména známý historik Arnošt Birk. — Syn předešlého, Felix kníže L. (* 5. dub. 1814 — † 19. září 1848 ve Frankfurtě n. M.), sloužil nejprve v armádě pruské, pak ve Španělsku pod praetendentem Donem Carlosem; r. 1848 byl zvolen za Ratiboř do frankfurtského parlamentu, kdež se skvěle osvědčil jako řečník reakční pravice. L. stál tu vždycky na stanovisku přísně aristokratickém a legitimistickém, a protože i forma jeho řečí byla při vší své effektnosti pohrdavá a urážlivá, byl L. od radikálních živlů obecně nenáviděn; 18. září 1848 vypukla ve Frankfurtě revoluce, a tu byl L. spolu s generálem Auerswaldem od rozkaceného lidu ukrutně zavražděn. Felix L. byl také literárné činný, vypsav své vzpomínky ze Španělska (Erinnerungen aus den Jahren 1837—39, Frankfurt, 1841—42, 2 sv.) a z Portugalska (Portugal, Erinnerungen aus dem Jahre 1842, Mohuč, 1843). Z ostatních L-ch je třeba ještě připomenouti Viléma Karla hraběte L-kého (1793—1864), který zejména v l. 1848 a 1849 vynikl na italském bojišti jako polní maršálek rakouské armády, a nynější hlavu rodu, mladšího bratra Felixe L-kého, Karla M. Fausta Timoleonta knížete L-kého (* 19. pros. 1829), dědičného člena pruské panské sněmovny.