Ottův slovník naučný/Leonardo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Leonardo
Autor: Augustin Pánek, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 866–870. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Leonardo Fibonacci
Leonardo da Vinci

Leonardo: 1) Pisano (* v XIII. stol. v Pise). Otec jeho, městský písař v Pise, jménem Bonaccio, byl poslán od kupectva tohoto města do severo-afrického obchodního města zvaného Bugia, aby zde hájil jeho zájmy; a seznav tu výhodu arabského počtářství, vedl vším úsilím syna svého Leonarda k tomu, aby si osvojil všechny vědomosti arithmetické, jichž bylo tehdáž lze u Arabův si zjednati. Nadaný syn tento, Bonaccia, později krátce jmenovaný Fibonacci (Filius Bonaccii) a, poněvadž pocházel z Pisy, též L. Pisano, uchopil se této nevšední příležitosti a v krátké době osvojil si veškeru tehdejší vědu arithmetickou. Poznav výhody číselné soustavy indické, chtěl ji v Evropě uvésti do života i sepsal zvláštní spis Liber abaci (1. vyd. 1202, 2. vyd. 1228), v němž velmi prakticky a důkladně vykládá rozličné způsoby početní, tak že odtud vlastně šířila se známost prosté soustavy indické vůbec a orientálních praktik kupeckých zvlášť. V poslední (15.) kapitole spisu tohoto obsaženy jsou též rozličné úlohy z neurčité analytiky, které připomínají Diofanta. Mimo to sepsal L. zvláštní pojednání o číslech kvadratických, kteréž obsahuje i úlohu historicky známou, stanoviti číslo x a y tak, aby

,

jakož i rozklad vyjádřený stejninou

.

Úlohu tuto předložil mu vedle jiných Jan z Palerma r. 1225 v Pise, kdež L. představen byl cís. Bedřichu II. právě tu meškajícímu jako znamenitý mathematik, jemuž není rovna; i doléháno naň, aby vzácné vědomosti své sdělil s jinými, načež vyhověl přání tomuto třemi spisy. Ač byl vliv Fibonacciův velmi znamenitý, přece dlouho neměl důstojného stoupence; nebo teprve ke konci XV. stol. vyskytuje se opět nový pěstitel neurčité analytiky, a to Luca Pacioli nebo podle rodiště zvaný Lucas de Burgo. Kníže Boncompagni vydal spisy L-vy ve 2 sv. 1857–62. AP.

2) L. da Vinci [vinči], také Lionardo, ital. malíř, sochař a architekt, také učenec vynikající (* 1452 ve vesnici Vinci u Empoli, mezi Florencií a Pisou, odkudž také jeho příjmí, jakožto syn z levého boku Sera Piera, notáře signorie florencké – † 2. kv. 1519 na zámku Clos-Lucé u Amboise ve Francii). Ačkoli zpráv o jeho mládí, ba i o veškerém jeho životě až do čtyřicátého jeho roku je po skrovnu (první data o něm podává Giorgio Vasari ve svém spise »Vite de' più eccelenti pittori, scultori ed architetti« |1. vyd. 1550|, pak anonymus milánský, v jehož kratší, ale věrnější biografii zaneseny jsou všecky tradice, jež kolovaly o L-vi 30 let po jeho smrti), ví se přece, že byl vychován v domě svého otce přes to, že tento byv čtyřikráte ženat měl mnoho dětí manželských, a zdá se, že otce věnoval jeho vědeckému vzdělání velkou péči: chtěl míti z něho právníka. Záhy však jevil L. veliké vlohy ku kreslení a k malbě a otec vida neobyčejný rozvoj svého syna a »nádheru tohoto ducha«, jak dí Vasari, nestál nijak na svém a předložil některé kresby chlapcovy svému příteli, malíři a sochaři Andreovi del Verocchio ve Florencii, k rozhodnutí o chlapcově povolání. Tento nadšen jsa pracemi mladistvého L-da vzal jej ihned k sobě a v jeho atelieru zůstal L. asi od r. 1470–77. Z těch dob uvádí se L. v dokumentech již jako malíř. A dojista vedením Verocchiovým pokročil záhy v umění tak, že stal se spolupracovníkem svého mistra a do jeho obrazu »Křest Kristův« (nyní v akademii ve Florencii) maloval jednoho z obou andělů. Verocchio vida tuto malbu byl prý tak dojat, že pokládaje se za předstižena svým žákem na vždy zřekl se malířství. Vasari uvádí z těch dob ještě jiné práce, jež však přišly na zmar, zejména karton Adam a Eva, o jehož rostlinách a zvířatech Vasari praví, že »byly tak pečlivě a přirozeně provedeny, že žádný božský duch přirozeněji a věrněji to vytvořiti nedovedl«. Stejná chvála platí o obr. Madonny, který měl papež Kliment VII. Obraz Medusy zůstal nedokončen. Koncem r. 1477 převzal L. po Pollajuolovi malířskou výzdobu kaple sv. Bernarda ve Florencii, ale teprve r. 1485 dokončil ji Filippino Lippi. Již tady jeví se charakter mistrova ducha stále neklidného; jakmile při nějakém podniku první nesnáze byly přemoženy, jako komposice, kresba, perspektiva, podmalování, tak že celek mu již na mysli jasně vystupoval, přestal o něm pracovati, zvláště když zas nové idee se mu rodily v hlavě. R. 1480 začal malovati oltářní obraz Svatí tři králové pro klášter San Donato u Florencie (teď v galerii degli Uffizi ve Florencii) a několik rozvrhů k tomuto obrazu jest v pérových skizzách ve Florencii a v Louvru. Za to Zvěstování v galerii degli Uffizi za práci L-vu uváděné sluší připsati spíše Ridolfu Ghirlandajovi. V Louvru, ve windsorské knihovně, v akademii benátské, v Ambrosianské knihovně v Miláně, v galerii degli Uffizi, v British Museu londýnském a v Albertině vídeňské je z této doby L-va tvoření velký počet kreseb křidových a pérových, z nichž zvlášť vynikají jeho karikatury a studia fysiognomická, z nichž často lze poznati L-vu náklonnost k bizarrnosti. Avšak i ve tvarech někdy zpotvořených znamenati pravdu a přírodu, jimiž L. vezdy se řídil. Mnohé z těchto kreseb L-vých ryl také náš V. Hollar. Při svých pracích uměleckých zabýval se L. velmi horlivě také vědami exaktními a činil v nich podivuhodné pokroky. Vedle sochařství a stavitelství pěstoval mathematiku, geometrii a mechaniku, hotovil modelly a vynalézal velké mechanické stroje, zkoumal zákony optiky a akustiky, vynalezl temnici, camera obscura, studoval anatomii člověka i zvířat, studoval květiny, jakož svědčí výrok Vasariův svrchu uvedený, a ve všech těch o oborech byl nikoli jen duchaplným a dovedným dilettantem, nýbrž snažil se v každém z nich býti odborným badatelem. Také hudbou intensivně se zaměstnával, byl dovedným zpěvákem a výborně hrál na loutnu, sestrojil zvláštní hudební nástroj, zdokonalil violu a kreslil návrh na novou lyru. Ba i básníkem byl, zejména prý improvisátorem, ač z jeho básní nic se nezachovalo. R. 1494 dle Vasariho, dle jiných, jak spíše pravdě se podobá, již dříve, snad r. 1484, ne-li 1482, opustil Florencii byv povolán do Milána od Galeazza a Lodovika Sforzy. Před tím, jak z dopisů jemu připisovaných mnozí soudí, cestoval po Východě a zejména jako inženýr byl ve službách sultána egyptského, který mu uložil, aby v Armenii reguloval jezero vzniklé sřícením hory. Vévodovi Lodovikovi nabízel se dopisem dosud zachovaným, v němž o uměleckých svých schopnostech zmiňuje se jen letem, kdežto svoje práce z oboru vojenského inženýrství vysoko vynáší. Pro svoje dovednosti hudební, svůj vtip a svoji duchaplnost hrál L. brzo na dvoře vévodském mezi četnými učenci a umělci úlohu vynikající a rozvíjel zde také až do r. 1499 rozsáhlou a mnohostrannou činnost. Především měl úkolem zhotoviti velkou jezdeckou sochu vévody Francesca Sforzy, zakladatele dynastie Sforzů, a sestrojil také r. 1493 modell k ní, jenž byl vystaven při svatbě císaře Maximiliána s neteří Lodovikovou Biankou di Sforza pod vítěznou branou a všeobecně obdivován. Ale počátkem XVI. stol. lučištníci francouzští, berouce sobě modell za terč, barbarsky jej zničili dříve, než mohla býti socha zhotovena, což by prý bývalo spojeno s nemalými, ne-li nepřekonatelnými obtížemi, poněvadž plán byl založen na základech příliš obrovských. Jenom ze skizz, které se zachovaly (ve sbírce windsorské; originální kresba je také v Mnichově, jezdecká socha v profilu na levo), možno si učiniti o projektu nějakou představu a právem možno souditi, že, kdyby bývala socha provedena, byla by asi stejně mistrovským dílem sochařským, jako »Večeře Páně« (viz níže) je mistrovským kusem malířským. Jako architekt účastnil se L. také při stavbě milánského dómu. Z obrazů L-vých doby milánské zachovány jsou: mužské poprsí životní velikosti a malá ženská podobizna v profilu (v Ambrosianské knihovně), jakož vůbec vévoda Lodoviko dával mu zhusta příležitost ku portraitování dam, tak že za krátko z jeho štětce vznikla celá galerie krásek. Z dam těch uvádějí se zejména dvě milostnice vévodovy, Lucrezia Crivelli a Cecilia Gallerani, kterou maloval dokonce také jako Madonnu nebo sv. Cecilii. Z těch podobizen ženských zachovala se však jen podobizna v Louvru, známá pode jménem La belle Ferronniére (rytina od Allaisa a Bridouxe), která asi představuje Lucrezii Crivelli. Obraz v petrohradské Eremitáži stejného jména, nahé poprsí, připisuje se L-vi neprávem, nemaje nic společného s L-vými obrazy. Pak obraz zvaný Vierge au relief (několik exemplářů, z nichž exemplář lorda Warwicka v Gatton Parku pokládá se za originál), Vierge aux rochers (ve dvou ex. v Louvru a National Gallery v Londýně, ryl Desnoyers) a Kristus vstal z mrtvých, se svatými Leonardem a Lukášem (v galerii berlínské). Posléze dvě podobizny v Ambrosianě milánské, vévody Lodovika a jeho choti Beatrice d'Este (či snad některé z jeho četných milostnic). Hlavní dílo L-vo v Miláně je však jeho Večeře Páně, dokončené po čtyřleté práci asi r. 1498, v refektáři dominikánů Santa Maria delle Grazie, jež samo o sobě stačilo by pojistiti mistru slávu nesmrtelnou, ačkoli dílo všelikými pohromami utrpělo tak, že dnes vlastně je zničeno aspoň z veliké části, ne-li na dobro. Předně olejové barvy, jimiž obraz je malován, nedovedly vzdorovati času, pak hluboce položený sál často byl zaplavován, v dobách válečných sloužil dokonce za konírnu, a posléze mazalové Belotti a Mazza odvážili se přemalovati L-dův obraz docela. Na konec pak ještě mniši klášterní neváhali ve své omezenosti prorazit dolejším prostředkem obrazu dvéře. Nesčetné kopie, starší i novější, pak i slovo tištěné v knihách příručních a cestovních hlásalo slávu tohoto díla a učinilo z něho obecný majetek celého vzdělaného světa. Nejlepší jeho rytiny podali Rafael Morghens a R. Stang. Obraz je 28 stop dlouhý a figury jeho jsou v půl druhé životni velikosti. Skladba L-va stala se tímto obrazem kanonem, a všickni umělci, kteří později tuto látku zpracovali, volky nevolky jdou v L-vých stopách. Předchůdci jeho, jako Giotto, Ghirlandajo, pojímali věc spíše typicky, postavy apoštolů jsou symmetricky spořádány vzhledem ke Kristu. L. přes to, že zachoval zevní symmetrii-Kristus, poněkud osamělý, jakožto střed, po obou stranách vždy dvě skupiny apoštolů po třech-přece uvedl do celku vůbec a jednotlivých skupin zvlášť život, výraz, pohyb a děj, který je dramatický, ba přímo tragický. Zvoliltě umělec okamžik, kdy Kristus pravil učenníkům svým; »Jeden z vás mne zradí.« »Celá společnost slovy těmi je znepokojena,« líčí děj obrazu Goethe, »ale Kristus sklání hlavu a klopí zraky, celá posice, pohyb ramen a rukou, všecko opakuje s nebeskou oddaností nešťastná slova, jimž samo mlčení dodává důrazu, jako by říci chtělo: Ano, tak tomu jest, ne jinak! Jeden je mezi vámi, který mne zradí.« Ve dvanácti apoštolích mistrně podán je výraz dojmu, jejž slova Kristova v nich vzbudila, od Jana, miláčka Páně, který po pravici Kristově bolem je zničen, až po Jidáše, který oslepen jsa lakotou obrací se k Mistru a Pánu, sáček v rukou mačkaje. Umělec stvořil tu ideální skutečnost, stejně pravdivou a živou jako ušlechtilou a duchaplnou. Hlava Kristova zůstala nedokončena a jenom geniální skizzu k ní chovají v milánské Breře (V. sál, č. 267.). V Louvru a v Benátkách chovají rozvrhy obrazu; kopie jeho v londýnské akademii připisuje se Markovi d'Oggione, žáku L-vu, kdežto pastellové hlavy apoštolů, majetek vévodkyně sasko-výmarské, jsou prací L-vou. Když František I., král francouzský, r. 1515 se zdržoval v Miláně, byl nádherou obrazu tak dojat, že mermomocí jej chtěl vzíti s sebou do Francie, jen že, bohužel, tenkráte nedovedli ještě tak dobře snímati obrazy nástěnné jako dnes, a tak se stalo, že vzácné dílo jako by bylo zašlo docela; za pravý div lze při tom pokládati, že dnes ještě zachovaly se přece nějaké dost nepatrné stopy tohoto z největších mistrovských děl, tak že z chatrných zbytků těch, jakož i z brerské hlavy Kristovy můžeme si učiniti pojem o bývalé nádheře a kráse obrazu. – Mimo to zhotovil L. v Miláně celou řadu nejrozmanitějších kreseb a kartonů, dle kterých jeho žáci zhotovovali obrazy, jež potom obyčejně bývaly pokládány za obrazy jeho vlastní. L. založil v Miláně celou školu malířskou a podle sebe pojmenoval ji Academia Leonardi Vincii. On sám byl její duší a škola měla velikou důležitost pro vývoj malířství v Italii. Jakožto učitel rozvinul zde L. mistrovskou činnost a vychoval řadu výtečných žáků, jako byli pozdější mistři Bernardino Luini, Marco d'Oggione, Gian Antonio Boltraffio, Gaudenzio Ferrari, Francesco Melzi, L-ův miláček, Cesare da Sesto, Andrea Solari, Gian Pedrini, Bernardino de Conti, Ambrogio de Predis a j. Pro žáky tyto napsal svoje zkušenosti ve spise Trattato della pittura, kde v první řadě poukazoval na přírodu, nikoli na umění antické. Zvlášť důležitým pak uznával studium perspektivy a anatomie a r. 1494 sám kreslil části lidského těla a výkresů užíval jakožto předloh při svém vyučování. Za příčinou svých anatomických studií spřátelil se s proslulým anatomem Marc-Antoniem della Torre. Svazek se 235 velikými kresbami anatomickými nalézá se v král. sbírce kreseb v Londýně a anatomové dosud obrazům se podivují. L. sám přidal k nim vysvětlivky. Pak pracoval o mathematickém díle Luky Pacioliho o lidské úměrnosti a perspektivě a zhotovil k němu 60 kreseb, jež jsou v Ambrosianské knihovně v Miláně. Dílo vyšlo tiskem r. 1509 pod titulem De divina proportione. Po pádu vévody Lodovika r. 1499 L. se vrátil do Florencie, kde byl všude přijímán a vítán s velikými poctami. Zde pak zhotovil pro kostel servitů karton k oltářnímu obrazu Zvěstování Panny Marie, ale k vyhotovení obrazu opět nedošlo. Karton je v Royal academy v Londýně. Maloval mimo to Ginevru, choť Ameriga Benciho, proslulou krásku (obraz zanikl), podobiznu choti Francesca del Giocondo, nyní v Louvru (duplikát snad v museu madridském); obraz sám byl často ryt. R. 1500 byl L. krátký čas v Benátkách, r. 1502 na vyzvání Cesara Borgia byl činný jako vojenský inženýr v Romagni, prohlížel pevnosti, opevňoval je a vyměřoval. V lednu r. 1503 byl opět ve Florencii. Zde na pozvání městské rady měl malovati v soutěži s Michelem Angelem velký obraz pro sál paláce della Signoria. Bohužel oba mistři byli na sebe velice žárlivi. Oba zvolili válečné scény: Michel Angelo episodu z bitvy Florentinských proti Pisanským (Vojíni v lázni překvapeni), L. scénu z bitvy mezi Florentinci a Milánskými u Anghiari 19. čna r. 1440. Ale kartony žádného z nich nedošly dokončení a vypracování, ač vystaveny byvše vzbudily obecný podiv a pro pozdější umělce byly pramenem studií. Později karton L-ův se ztratil a jen prostřední skupina, Jezdecký boj o korouhev, zachovala se v kopii (v Louvru, prý od Rubense). R. 1504 zemřel otec L-dův, jehož ostatní děti při dědictví pominuly, tak že z toho vznikly rodinné rozbroje. R. 1505 byl L. v Barbize, kde jeho rodina měla statek, r. 1506 v Miláně, odkudž signoria povolala jej zpět do Florencie, r. 1508 ve Vapriu jakožto host hraběte Melziho, pak v Canonice, kde se zaměstnával splavněním Naviglia della Martesana a dokončením kanálu San Christoforo u Milána. Zde řídil r. 1509 dekoraci vítězného vjezdu Ludvíka XII., začež dostalo se mu v podivnou odměnu části toku z Naviglia u San Christofora, kdež zřídil podivuhodný splav a přístaviště. Zároveň jmenoval jej král dvorním malířem s pevným ročním platem. Téhož roku byl opět ve Florencii, r. 1512 v Miláně, načež r. 1514 se svým žákem Melzim a Salainem zdržoval se chvíli na dvoře Lva X. v Římě a bydlil ve Vatikáně. Ale mnoho tu nepracoval, třeba že papež Lev mu uložil malovati Svatou rodinu. Práce tu vykonané zmizely. R. 1515 byl zase v Miláně při vjezdu krále Františka I., v jehož stálých službách také zůstával, a byl stále v družině králově, kteréhož r. 1516 doprovázel do Francie. Zde však asi málo pracoval, byltě už stár a churav. R. 1519 23. dub. napsal poslední vůli, dle které zanechal svému průvodčímu, milánskému šlechtici Franc. Melzimu, četné svoje rukopisy a kresby, načež 2. kv. zemřel, nikoli však v náručí králově a nikoli v 75 letech, jak oznamuje Vasari. L-vu podivuhodnou povahu lze náležitě poznati a oceniti jenom studiem literárním. Jeho široko založeného ducha jenom z části vyplňovaly zájmy umělecké, daleko mimo okruh těchto zajímalo jej vědecké badání a praktické předměty. Byl z těch vzácných zjevů, v nichž příroda shrnuje všecky možné dokonalosti tělesné i duševní, neboť L. vynikal stejně duchem jako krásou a ztepilostí tělesnou. Všecku svoji osobnost vkládal vždy do všeho, co podnikal, a harmonický rozvoj těla pokládal za stejně důležitý jako všestranné vzdělání ducha, činnost jeho obrazotvornosti pobádala také jeho rozum, jemné pozorování přírody nabádalo také jeho smysl umělecký a jeho mohutnost tvůrčí. Nejen v malířství a sochařství povznesl se vysoko nad první umělce své doby, nejen že založil duchaplným vědeckým badáním o anatomii a perspektivě theorii svého umění, ale ve všech odvětvích praktických a mechanických vědomostí daleko předčil vědění své doby. V mechanice znal zákony sil působících šikmo na páku jednozvratnou, vzájemný odpor ramen páky, zákony tření, vliv těžiště na tělesa v pohybu i v rovnováze, užití principu rázu na zvláštní případy atd. V optice mimo vynalezení temnice vyložil podstatu barevných stínů a j. v. Arci je pravda, že ve mnohých svých vynálezech má předchůdce, od kterých vychází, a že mnohé jeho rukopisy nejsou než excerpta spisů starších, ale nesčetné vlastní pokusy L-vy dokazují, že přijímaje všeobecné idee, visící takořka ve vzduchu, vlastním duchem je oplodňoval, rozšiřoval, a přivlastňoval si je prací co nejúsilnější. Touha po poznání vedla jej v jeho činném žití stále k novým studiím a vynálezům, a ačkoli malířství věnoval poměrně malou čásť svých sil a svého času, děkuje mu toto umění za svoje největší zdokonalení, zejména za naprostou nadvládu nad formou. S tím však dovedl L. spojiti nejvyšší výraz krásy a nejhlubší sílu myšlénky. V uměleckém provedení svých ideí sám sobě však nestačil. tak že po dlouhé neúmorné práci mnoho svých děl nechal nedokončených, tak že mnozí pokládají práce L-vy za pouhá cvičení, na nichž zkoušel svou sílu a která jej poutala jen potud. pokud uspokojovala jeho badatelský pud a touhu po pokusech. Buď jak buď, najisto sahá jeho osobní význam dále než jeho působení jako tvořitele, tím spíše, ana nepřízeň času zahlazovala stopy působení toho tou měrou, že původní jejich stav velice utrpěl. Malířská díla L-va vynikají nedostižnou péčí v nejjemnějším provedení, dokonalostí kresby a modellace, k čemuž přistupuje jakožto výsledek jeho důkladných studií vzdušná perspektiva, jemný kolorit a měkkost obrysů. Ve výrazu spojuje důstojnost a velkolepost s půvabností, která přechází zvláště u hlav ženských v nejsladší roztomilost. Typus jeho ženských ideálních hlav s velkýma, temnýma a hlubokýma očima, trochu dlouhým, rovným nosem, usměvavými rty a úzkou bradou jest majetkem všech jeho žáků a napodobitelů, ale v jeho pracích originálních mísí se do tohoto úsměvu snivě melancholický výraz, který charakterisuje snivou hloubku a oduševněnost jeho koncepce. Byl v tom předchůdcem Correggiovým. Vážnost jeho mužného, činného a badavého ducha vyjadřuje se nejvíc ve Večeři Páně a v Jezdeckém boji o korouhev, půvab L-vi vlastní a jeho rozmilost v jeho svatých rodinách. Byl-li L. také ryjcem ve mědi nebo ve dřevě, není jisto. Rytiny podle L-da jsou vesměs novější a výjimka jest jen P. Soutmana radirovaná Večeře Páně dle kresby Rubensovy. Vlastní podobizna umělcova je v galerii degli Uffizi; byla ryta od Guidettiho, Lerouxe a Raf. Morghensa. Vlastní kresba představuje umělce v nejlepších letech, hlinková kresba v Turině zpodobuje ho ve vysokém stáří. Zajímavo, že rukopisy jeho psány jsou t. zv. písmem zrcadlovým, pročež, jakož i pro pravopis více fonetický než grammatický, jest nesnadno je řešiti. L. byl levičák a také levicí maloval. Množství rukopisů L-vých bylo až do r. 1796 v Ambrosianě v Milaně, s mnohými kresbami, asi L-vy knihy a zápisky studijní. Toho roku byly převezeny do Paříže jako válečná kořist, odkudž po pádu Napoleona I. dostala Ambrosiana zpět jenom t. zv. Codex atlanticus, kdežto 12 svazků zůstalo v Paříži; svazek jeden je v Britském museu, jiné rukopisy nalézají se v South-kensingtonském museu v Londýně a ve Windsoru. – L-ovy spisy vydal J. P. Richter: The literary works of L. de Vinci (Lond., 1883; 2 sv.); Trattato della pittura jakožto Das Buch von der Malerei H. Ludwig (s něm. překladem a výkl.; Víd., 1881, 3 sv.); Codex atlanticus Akademie dei Lincei (Il codice atlantico, Milán, 1893 a násl.); Codex, který je majetkem knížete Trivulzia v Miláně, Beltrami (Milán, 1891). Vydání pařížských rukopisů obstarali Ravaisson-Mollien (Les manuscrits de L. de Vinci, Paříž, 1880 a násl.), kde vedle facsimilu originálu je transkripce a franc. překlad. – Srv. L. Amoretti, Memorie storiche sulla vita, gli studj e le opere di L. da Vinci (Milán, 1804); Brown, The lifo of L. d. V. (Lond., 1828); Fumagalli, Scuola di L. d. V. in Lombardia (Milán, 1811); Gallenberg, L. d. V. (něm., Lip., 1834); Rio, Léonard de V. et son école (Pař., 1855); Clément, Michelangelo, L., Raffael (z franc. od Clausse, Lip., 1870); Uzielli, Ricerche intorno a L. d. V. (Florencie, 1872 a Řím, 1882; 2 sv.); Heaton and Black, L. d. V. and his works (Lond., 1873); M. Jordan, Untersuchungen über das Malerbuch des L. d. V. (Lip., 1873); Grothe, L. d. V. als Ingenieur und Philosoph (Berl., 1874); A. Houssaye, Histoire de Léonard de Vinci (2. vyd. Pař., 1876); Brun v Dohmově Kunst und Künstler 3. díl; Belgiojoso, Saggio delle opere di L. d. V. (Milán, 1872); Bossi, Del cenaeolo di L. d. V. (Milán, 1879); Woltmann-Woermann, Geschichte der Malerei, sv. 2. (Lip., 1882); Frantz, Das heilige Abendmahl des L. d. V. (Freiberk, 1885); MüllerWilde, L., Lebensskizze und Forschungen über sein Verhältniss zur Florentiner Kunst und zum Raffael (Mnich., 1889 a násl.); Ludwig, L. d. V., Das Buch von der Malerei (Štutgart, 1888); Eug. Müntz, Histoire de l'art pendant la renaissance (Pař., 1889); G. Séailles, Léonard d. V., l'artiste et le savant (Pař., 1892); P. Müller-Walde, Beiträge zur Kenntniss des L. d. V. (»Jahrbuch d. preuss. Kunstsammlungen«, 1898); G. B. Rose, Renaissancemasters. The art of Raphael, Michelangelo, L. d. V., Tizian, Correggio and Boticelli (Lond., 1898). Pak zejména: Eug. Müntz, Léonard d. V., l'artiste, le penseur, le savant (Pař., 1899. Srv. také mnichovskou »Allgem. Zeitung«, příl. 118). Gh.