Ottův slovník naučný/Ladislav

Ottův slovník naučný
Ladis	Ladislav	Ladměřice

Údaje o textu
Titulek:	Ladislav
Autor:	Zdeněk Václav Tobolka, František Hýbl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha: J. Otto, 1900. S. 542–544. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ladislav
Související články ve Wikipedii: Ladislav Pohrobek, Ladislav I. Neapolský, Ladislav I. Svatý, Ladislav II. Uherský, Ladislav III. Uherský, Ladislav IV. Kumán

Ladislav, jméno mužské, vzniklé ze jména Vladislav. Panovníci toho jména jsou:

Český. 1) L. Pohrobek, král český a uherský a vévoda rakouský (* 22. ún. 1440 v Komárně — † 23. list. 1457 v Praze). Byl synem cís. Albrechta II. a Alžběty, dcery cís. Sigmunda. Poněvadž se narodil čtyři měsíce po smrti otcově, dáno mu jméno Pohrobek. Matka L-ova snažila se synovi po otci zachovati dědictví v Uhrách i v Čechách, ale snahy její setkávaly se s odporem. Ač jej dala již dne 17. kv. v Bělehradě korunovati korunou svatoštěpánskou, nezabránila sporům o korunu. V Uhrách jedna strana zvolila si králem krále polského Vladislava, v Čechách jednání o přijetí L-ovo nebralo rychle příznivého konce. Když u Varny r. 1444 král Vladislav padl proti Turkům, jednalo se v Uhrách přičiněním Jana Hunyadiho o uznání nároků L-ových na korunu uherskou. V Čechách, kde Jiří z Poděbrad r. 1452 byl uznán správcem zemským, obrátilo se jednání také k prospěchu L-ovu; konečně i Rakušané toužili více po L-ovi, poněvadž byli s poručnickou vládou Bedřichovou nespokojeni. Prací Oldřicha Eicingera, Oldřicha hr. Celjského a Oldřicha z Rožmberka zbaven byl L. poručníkování Bedřichova r. 1452 a došel uznání jako panovník v Rakousích, Uhrách a v Čechách. Moravané v čnu r. 1453 holdovali L-ovi. R. 1453 dne 28. srp. byl L. v Praze korunován za krále českého a r. 1454 v průvodu s Jiřím z Poděbrad odebral se do Vratislavě, aby přijal hold. V Uhrách jako král vystupoval L. proti Janu Hunyadimu popouzen k tomu Oldřichem Celjským a v nepřátelství svém pokračoval i po smrti Hunyadiho († 1456) proti synům jeho. Ladislava Hunyadiho dal popraviti a bratra jeho Matiáše zajati. Od 29. září r. 1457 žil L. v Praze a zde také náhle r. 1457 zemřel. Opustil svět v té chvíli, kdy poselstvo nalézalo se na cestě, aby mu přivedlo za nevěstu dceru krále franc. Karla VII., Magdalenu, jinak Marketu. Smrť L-ova nebyla a není vždy považována za smrť přirozenou. Tvrdili někteří, že byl otráven, a za vraha udávali Jiřího z Poděbrad. Ale nikdy nebyly sneseny důvody dostatečné pro tvrzení takové. Mladý, zdravý král, teprve od 29. září r. 1457 v Praze, poselství na cestě, aby přivedlo mu nevěstu, náhlá smrť — domnělý vrah utrakvista, L. katolík — onen Čech, tento Němec — vládnoucí poddaný a malomocný panovník — to vše jsou prvky, které budí podobné domněnky u širších vrstev. Historik však takové lidové romantice víry dáti nemůže. — Literatura: Palacký Fr., Dějiny (IV. Č.; I.); Tomek V. V., Dějepis města Prahy, VI.; Palacký Fr., Zeugenverhör über den Tod König Ladislaw’s von Ungarn und Böhmen im Jahre 1457 (Praha, 1856); Tobolka Z. V., O volbě a korunování Jiřího z Poděbrad (t., 1896). Tbk.

Neapolský. 2) L. (* 1375 — † 6. srp. 1414), syn Karla Malého (v. t. 39.), byl při smrti otcově (1386) nezletilý a stál pod poručnictvím své matky Markety. Na zprávu o zavraždění Karlově zdvihla se v zemi opět strana mladší linie Anjou, prohlásila králem Ludvíka II., na jehož straně stál i papež avignonský, a zmocnila se Neapole. Římský papež Urban VI. byl také protivníkem L-ovým chtěje Neapolsko získali pro svého synovce. Teprve nástupce jeho Bonifác IX. přiklonil se zase k L-ovi a dal ho svým legátem v Gaëtě korunovati, načež L. po 10letém boji přemohl stranu protivnou a dobytím Neapole (1400) nabyl v zemi úplného panství. Zatím počala se také v Uhrách zdvihati strana neapolská, mající hojně přívrženců na jihu (v Chorvatsku a Dalmacii) a oporu v sousední Bosně. Na její volání vypravil se L. r. 1403 do Zadru, kde legát papežský jej korunoval na krále uherského. Přílišným otálením zmařil však L. mnoho času, tak že král Sigmund zatím nabyl převahy, a nad to vznikly nové nepokoje v Neapolsku. Vrátiv se potlačil L. vzpouru a přísně ztrestal protivníky, ale zanechav nadále plánů uherských, přenechal r. 1409 zbytky svého území mimoitalského (Zader s okolím) Benátčanům za 100.000 duk. a obrátil zření k poměrům italským, kde různice vzešlé z dvojice papežské poskytovaly mu příležitost k rozšíření panství. Za tím účelem vstoupil ve spojení se stranou protipapežskou (Colonny) v Římě a šířil svůj vliv v církevním státě. Za jednání o cessi obou papežů v Savoně (1408) obsadil Řím a větší díl církev. státu, ano vtrhl i do Toskány, tam však města Florencie a Pisa zastavily jeho postup. Když na koncilu v Pise zvolen nový papež Alexander V., setrval L. při Řehoři XII., ale Ludvík z Anjou odňal mu ve službách Alexandra V. všechny výboje. V čnu r. 1412 smířil se L. s Janem XXIII. a oba se vzájemně uznali, avšak L. porušil hned z jara r. 1413 smlouvu a zmocnil se znovu Říma i většiny církev. státu. Jan XXIII. hledal pomoci u kr. Sigmunda, zatím však L. zemřel podryv si zdraví zhýralým životem.

Uherští. 3) L. I., Svatý, král uher., syn Bély I. a dcery polského krále Měška II., nar. ok. r. 1042 za vyhnanství otcova v Polsku. Po smrti Bélově (1063) musili synové jeho Gejza, L. a Lambert ustoupiti bratrovci Šalomounovi, synovi kr. Ondřeje, a spokojiti se s údělem ve vých. části země, avšak r. 1074 podařilo se jim Šalomouna vypuditi, načež stolec královský zaujal Gejza a po jeho brzké smrti (1077) L. Aby zabezpečil se proti Šalomounovi, jenž jako svak cís. Jindřicha IV. měl oporu v Německu, vstoupil L. ve spojení s protikrálem Rudolfem Švábským a pojal dceru jeho za manželku. Šalomoun smířil se s ním sice r. 1081 a vzdal se koruny za roční důchod, ale kul stále pikle proti němu, a teprve porážka, kterou L. připravil r. 1086 u Ungváru Kumánům od Šalomouna na pomoc povolaným, a smrť Šalomounova r. 1087 zabezpečily L-ovi trůn úplně. L. byl dle domácích pověstí krásné a statné postavy, povahy ušlechtilé a veskrze hodný stolce panovnického; vláda jeho byla moudrá a šťastná. Na venek hájil s úspěchem samostatnosti koruny uherské proti nárokům Řehoře VII. na lenní svrchovanost, ač jinak prokazoval papeži úctu a poslušnost, a rozšířil říši r. 1091 připojením posávského Chorvatska (v. t. 350), jehož správu svěřil Almusovi, synu Gejzovu. Zdá se také, že usadil na hranicích sedmihradských Sikuly na obranu proti nájezdům Kumánů. Uvnitř zvýšil moc královskou, pečoval o zušlechtění mravů obecného lidu a o povznesení církve a zavedl zase pořádek v zemi rozervané dlouhými domácími válkami. Základ k tomu položil hlavně zákony danými na shromážděních v Szabolči (1092) a o něco později na hoře sv. Martina, jimiž nařizuje se kněžím a laikům přísné zachovávání příkazů církevních (kněžím však dovoleno jednou se ženiti), zapovídají se obyčeje pohanské a na krádež, loupež a násilnosti zavádějí se tresty až drakónsky přísné i proti urozeným. L. zemřel 29. srp. 1095 (prý na výpravě, jíž hodlal přispěti moravskému knížeti Svatoplukovi proti Břetislavovi II.) bez mužských dědiců zanechav pouze dceru Pirosku, jež stala se manželkou řec. cís. Jana I. Jakkoli nedostatečné jsou zprávy o jeho vládě, přece již ze skutkův uvedených i ze vděčné paměti, v níž jej zachovalo potomstvo, může se souditi, že byl L. z nejlepších králův uherských. Papež Coelestin III. prohlásil jej r. 1192 za svátého.

4) L. II., syn Bély II. a Heleny, dcery srb. kníž. Uroše, žil za mládí nějaký čas v Cařihradě a byl po smrti bratra svého Gejzy II. od Uhrů přijat za krále dle úmluvy jejich s cís. řec. Manuelem II., jenž chtěl výpravou do Uher dopomoci na trůn jeho bratrovi Štěpánovi naproti synovi zemřelého Gejzy II., Štěpánovi III. Avšak nedošel obecné poslušnosti a zemřel již po 6 měsících 14. led. r. 1162.

5) L. III. (* 1201 — † 7. kv. 1205), syn Emericha a Konstancie Aragonské, stal se r. 1204 jako dítě nástupcem otcovým, byv nedlouho před smrtí jeho za nástupce uznán a korunován. Avšak strýc a poručník jeho Ondřej zamýšlel zbaviti ho trůnu, pročež matka uprchla s ním do Vídně k vévodě Leopoldovi III. Nežli došlo k boji, L. zemřel.

6) L. IV. Kumán (* 1262 — † 10. čce 1290), syn Štěpána V. a Kumánky Alžběty, ztratil otce ve stáří 10 let (1272) a vedla tedy za něj s počátku vládu jeho matka Alžběta se svým milcem Jáchymem Pektarim. Ti přivedli sice na venek význam Uher k platnosti ve válce Rudolfa Habsburského s Přemyslem II. jako spojenci Rudolfovi, ale vnitřní stav země utvářil se žalostně; pletichy dvorské, zpupnost a nepoddajnost velmožů a nezřízenost duchovenstva vedly při slabosti vladařů k nejhorším nepořádkům. Poměry ty nezlepšily se, když L. dospěl, ba značně se zhoršily. Nedostatek vychování a vliv zkaženého okolí učinil z L-a lehkovážného rozkošníka a nad to dal v něm jeho původ z matky Kumánky a styk s kumánskými velmoži při dvoře v hojném počtu žijícími vznik přílišnému stranění tomuto národu, který usazen byv nedávno v Uhrách trval dosud z velké části v pohanství a původní divokosti a chápal se při každé příležitosti násilí a loupeže. L. ve své příchylnosti k nim a hlavně k ženám kumánským nejen nebránil jejich řádění, nýbrž spíše je podporoval, ano časem sám pobýval v jejich ležení i na jejich toulkách. R. 1279 přiměl je sice na naléhání šlechty a duchovenstva (na synodě v Budíně) a na zakročení legáta papežského udělením značných privilegií ke slibu, že se budou pokojně chovati, a když nespokojeni jsouce s tou smlouvou se vzbouřili, zkrotil jejich odpor vítězstvím u jezera Hoodského (1282): ale potom upadl zase ve starou shovívavost a nadržoval jim, i když čásť jich uchýlivší se k Tatarům nogajským poplenila s nimi r. 1285 velikou čásť země. Vůbec neměl L. ani smyslu pro svůj úkol, ani mravní síly, které bylo v tehdejších poměrech nejvýše třeba. Mocní velmožové nedbajíce vážnosti říše zvětšovali svoji moc loupežemi a uchvacováním statků královských, hospodařili po zvůli a bouřili se proti králi, někteří pak vedli si zcela svobodně, jako na př. mocní páni Kysečtí, jejichž zpupnost dala rak. vévodovi Albrechtovi podnět k zakročení a obsazení některých pohraničních hradů (1287—1289), tak že nastávala úplná anarchie. L. postupoval sice proti jednotlivým rušitelům pokoje časem dosti energicky, potom však vždy zase hleděl si jen rozkoší u svých kumánských milostnic. Duchovenstvo, v jehož čele stál arcibiskup ostřihomský Vladimír (Lodomer), stěžovalo si u stolice papežské, a ta chystala se k ráznému zakročení, zatím však byl L. zavražděn (1290) od jakéhosi Kumána, který jej přistihl u své ženy. L. byl ženat s Alžbětou, dcerou krále neapolského Karla I., ale nakládal s ní surově a neměl s ní dítek. Hýbl.