Ottův slovník naučný/Löw

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Löw
Autor: Rudolf Dvořák, Ondřej Schrutz
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 385–386. Dostupné online
Licence: PD old 70
Související: Jehuda ben Becalel, Jan František Löw z Erlsfeldu
Heslo ve Wikipedii: Jehuda ben Becalel

Löw: 1) L. Jehúdá, rabbín, syn Bezalelův (* ok. 1520 ve Vormsu – † 1609 v Praze). Studoval v Praze a v Poznani. Asi r. 1553 stal se zemským rabbínem a dozorcem židovských škol na Moravě, kde setrval do r. 1574, kdy se přestěhoval do Prahy. Zde záhy založil talmúdskou školu (Klausovu), kterou od r. 1582 po 10 let sám spravoval a řídil. Jmenován byv r. 1592 zemským rabbínem říše Polské odstěhoval se do Poznaně, odkud však navrátil se asi po třech letech jako vrchní zem. rabbín království Českého do Prahy a zastával důstojnost tuto až do smrti. Za své doby proslul daleko široko jako největší a nejslavnější žid a znatel talmúdu, jak hlásá jeho hrobní kámen. Vynikl učeností, bystrostí, samostatností, nadáním řečnickým a přísností povahy. Hrobní kámen na starém židovském pražském hřbitově s obrazem lva, jako byl na jeho domě, uvádí 15 spisů, jež vyšly za jeho života. Vedle několika řečí, konaných v Praze a v Poznani, dále pohrobní řeči na frankfurtského rabbína Akibu Günzburga, jsou to: Výklad na Rášího Pentateuch (Praha, 1578) a jiný spis, obírající se přednostmi Tóry (Benátky, 1599), výklad na výroky otců (Dérek hajjím; Krakov, 1589) s pokračováním obsahu mravoučně exegetického (Praha, 1596); Nésah Jisráél vítězství Isráélovo; t., 1599); výklad knihy Esther (Ór chódeš [Nové světlo]; t., 1600); výklady některé haggády talmúdské a j. L. uznávaje zvrácenost vyučování mládeže své doby, proti níž opětně píše, věnoval se horlivě činnosti učitelské. Pohřební bratrstvo židovské v Praze, založené r. 1564 rabbínem Eliézerem Askénázím, děkuje mu za svou organisaci; jeho zásluhou uveden v život i spolek Mišnajoth-Chevroth pro studium Mišny. Zamilovaným pak studiem jeho byly astronomie a astrologie s mathematikou a fysikou. S Tychonem de Brahe žil v přátelských stycích, r. 1592 přijat cís. Rudolfem II. v soukromém slyšení, po něm nazván i jeden útvar měsíce Rabbí L., jak vyskytuje se po prvé na Riccioliově mapě měsíce z r. 1651. Zajímaje se o otázky přírodovědecké považován byl L. svými vrstevníky i za kouzelníka (kabbálistu) a stal se středem bají. Rozličné pověsti dosud se zachovaly o jeho »golemu«, postavě z hlíny nebo ze dřeva, jenž jako služebník jeho sám se pohyboval a konal práce celý týden, načež obracel se zase v bezduchou hmotu. Když L.-a kdysi císař Rudolf II. navštívil v jeho bytě, vykouzlil mu, prý, k jeho údivu protější Hradčany a citoval mu po jeho přání i patriarchy a syny Jakubovy, z čehož někteří soudí, že tak činil svou zlepšenou temnicí. Vrchlický uvedl L.-a svou »Rabínskou moudrostí« na české jeviště. Srv. Koppelman Lieben, Gal Ed; Adolf Kohut, Der alte Prager jüdische Friedhof; Sippurim (Pověsti o rabbínu L.-ovi; Praha, 1888). Dk.

2) L. Hermann viz Loew.

3) L. Jan František z Erlsfeldu, lékař pražský (* 26. bř. 1648 v Plané u Plzně – † 25. bř. 1725 v Praze). Studoval nejprve v Chebu u jesuitů, pak v Praze, kdež později byli v lékařství jeho učiteli M. Franchimont, J. Dobřenský, S. Zeidlern a J. Forberger. R. 1672 stal se doktorem lékařství, strávil pak dva roky jako vychovatel hrabat Zinzendorfových, načež podnikl s baronem Žakavcem cestu do Italie a stal se r. 1675 v Římě doktorem obojích práv. Usadiv se r. 1676 v Praze proslul záhy lékařským uměním. R. 1682 prchl z Prahy před morem do Budějovic a do Lince, kdež poznal jej císař Leopold a učinil svým osobním lékařem. Vrátiv se znovu do Prahy stal se tu professorem lékařství. R. 1685 povýšen byl do stavu šlechtického a r. 1703 do stavu rytířského. Ze jmění, kterého nabyl nejenom praxí, nýbrž i půjčováním peněz tehdejší šlechtě, koupil si v Praze několik domů a pak i statky Lojovice a Modletice. Na fakultě lékařské byl v celku 22krát děkanem a mimo to čtyřikráte rektorem university. Ke sklonku svého života byl též členem lékařské kommisse, která vyšetřovala neporušenost jazyka sv. Jana Nepomuckého. Byl vůbec velmi pobožný muž a po smrti pochován u Karmelitánů na Menším městě v Praze. Vedle Marka Marci je vůbec nejslavnějším lékařem pražským z druhé polovice XVII. a z poč. XVIII. stol. na fakultě lékařské, jež jenom ponenáhlu se probírala z těžkých pohrom prvé poloviny stol. XVII. Vedle rozsáhlé praxe byl L. i literárně činný a ve svých spisech jeví se jako nevšedně sečtělý muž a střízlivý eklektik. Napsal: Anatomia protomedici etc. in funere Franchimonti (pohřební řeč za Franchimonta); Partus medicus multo labore a Leone in lucem editus seu tractatus novissimus de variolis et morbillis etc. Cui accedit apodixis, medica de morbis infantum (Norimb., 1699); Nova et vetus aphorismorum divi senis Hippocratis interpretatio etc. (Frankf. a Lips., 1711); Thermae Elbanicenses a Hydriatica nova d. i. Kurtze Beschreibung von dem neuerfundenen Frauenberger Bad, von Alters her in böhmischer Sprache insgemein genannt »smradlavá voda«, dessen Ursprung, Gelegenheit, Alter (Praha, 1721; též česky, bez roku); Universa medicina practica juxta veterum et recentiorum mentem efformata et aucta (Norimb., 1723), nejdůležitější dílo L-ovo; Theatrum medico-practicum etc. ad tribunalia ecclesiastico-civilia, quam ad medicinam forensem (t., 1725). Mimo to napsal ještě pozoruhodný denník, z něhož výtahy uveřejnil R. Weitenweber. Srv. Dr. R. Weitenweber, Prager Vierteljahrschrift sv. 74, 1862 a V. Janovský, Joannes Fr. L. ab Erlsfeld, studie z dějepisu pražské fakulty (»Čas. čes. lék.«, 1873). Srz.