Ottův slovník naučný/Lékařství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lékařství
Autor: Ondřej Schrutz
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 820–830. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Lékařství

Lékařství (lat. medicina), v běžném slova smyslu umění, kterýmž vyléčiti lze nemoci, a to především vnitřní, totiž nemoci zachvacující útroby a ústroje, skryté v dutinách a ve hloubi lidského těla. Jisto je, že z tohoto umění léčitelského vyvinuly se veškery obory lékařských věd nynějších postupným zdokonalováním a rozmnožováním poznatků lékařských, zvláště na základě příbuzných věd přírodních, tak že v širším slova smyslu je l. soubor věd obírajících se studiem složení a výkonů těla lidského ve stavu zdravém i chorém, jakož i studiem prostředků, jimiž lze chorému tělu zdraví vrátiti. Dle povahy rozmanitých nemocí vyvinuly se během času též rozličné obory léčitelské, resp. discipliny lékařské, jež rozdělovány bývaly vůbec jenom na l. vnitřní čili l. v užším slova smyslu a pak na l. zevní čili zkrátka na obor chirurgický. Že rozdělení toto nemůže býti dokonalé, ukazuje již pouhá zkušenost, neboť mnohé obory l. vnitřního v některých částech přímo zasahují v l. zevní, nebo během času mnohé obory z l. vnitřního vůbec přešly v obory chirurgické. Přece však se toto hlavní rozdělení pro přehlednost i nyní zachovává. K l. vnitřnímu tudíž čítáme především odbornou pathologii a therapii nemocí vnitřních, nemocí nervových a duševních (neurologie a psychiatrie), nemocí dětských (paediatrie). K oborům zevního l. pak sluší řaditi odbornou pathologii a therapii nemocí chirurgických, očních (okulistika, ofthalmologie), ušních (otiatrie), zubních, kožních (dermatologie), ženských (gynaekologie), porodnictví a mnohé jiné odborné nauky rázu ještě více speciálního, spadající namnoze v obor l. vnitřního i zevního, jako je na př. nauka o nemocech hrtanových (laryngologie) a p. K správnému posouzení jednotlivých druhů nemocí však nestačí pouhé i nejsvědomitější pozorování nemocných. K náležitému a pronikavému poznání nemocí je mimo to potřebí dokonalé znalosti rozmanitých oborů průpravných a pomocných rázu theoretického, jako jsou všeobecná pathologie, poučující o povaze nemocí vůbec a o úkonech částí těla ve stavu chorém, pathologická anatomie, obírající se studiem chorobných změn těla v jednotlivých nemocech, farmakologie (po případě toxikologie) a farmakognosie (dřívější, materia medica), totiž nauky o povaze a účinnosti rozmanitých prostředků, jichž se jako léčiv užívalo a užívá. Mezi průpravné obory dlužno čítati nauky o složení a úkonech těla ve stavu zdravém (nauky biologické), jako jsou anatomie (s histologií, embryologií a srovnávající anatomií), fysiologie, lučba, především lučba lékařská, fysika, zoologie, botanika, mineralogie. Přesné, školské ohraničení, resp. odloučení jednotlivých oborů l., jak se kdysi zachovávalo, není lze vždy provésti. Týkajíť se všechny přímo nebo nepřímo života, a dle toho, které projevy jeho obraly si za výhradný předmět svého badání, liší se i jejich povaha. Pokroky v jednom oboru mají vždy za následek zdokonalení oborů ostatních, ba dovedou po případě ve velmi mnohých z nich způsobiti rozhodný obrat, jako na př. objevení oběhu krevního v XVII. stol. anebo bakteriologie v dobách nejnovějších. A teprve tenkráte, opírá-li se praktické l. o zmíněné nauky theoretické, šetří-li při svém badání přísných pravidel a zkoumacích method z těchto disciplin čerpaných, nabývá rázu exaktního; jinak zůstává dovedností empirickou. Pokud se tkne vztahů l. k veřejnému životu výhradně, vyvinuly se časem zvláštní nauky, shrnované v souborný název zdravotní policie nebo státního l.; z nich tu sluší uvésti zvláště hygiénu čili nauky o veřejném zdravotnictví a pak nauky o l. soudním a policejním.

Osudy l. od prvých počátků až k nynějšímu velkolepému jeho rozvoji jsou velmi rozmanité. Vedle všeobecných vlivů kulturních jsou pak v dějinách l. zvláště pozoruhodny rozličné dobré pokusy k vybudování správných nauk lékařských hned v nejstarších dobách, avšak i mnohá sklamání a scestí, do kterých l. zavedeno bylo nejrůznějšími jednostrannostmi v sestrojování umělých soustav lékařských, zakládajících se většinou na předpojatých názorech filosofických. Po této stránce jeví se dějiny l. jako sledování stálého boje mezi nepředpojatým pozorováním a spekulací. Prvé počátky l. jsou všude stejné: u primitivních a necivilisovaných národů v rozmanitých dílech světa všude se udržuje domněnka, že nemoci jsou zvláštního původu nadpřirozeného, způsobené buď od rozmanitých božstev či démonů nebo od mocných a nepřátelských čarodějů a pod., pročež jako účinného prostředku proti nim užívá se též nejrůznějších úkonů modloslužebných. Vedle těchto názorů však vyskytují a udržují se současně též rozmanité zkušenosti a praktiky léčebné (jako rozmanité poučky diétetické, léčení vodou, pocení, projímadla, davidla, pouštění krve, natírání, ošetřování ran, úkony porodnické a pod.), kteréž si záhy osvojují především jistí lidé, po případě některé třídy, jež téměř pravidelně spojují úkony léčebné a kněžské v jedněch rukou, tak že i v této zevní formě vyznačován bývá theurgický a empirický původ l. Obojí směr je zřejmě patrný též u počátků l. všech pokročilých národů starověkých, jako na př. u Egypťanů, Indů, Peršanů, Řeků a Římanů, a lze jej sledovati ve zbytcích i v populárních lékařských názorech jednotlivých nynějších národův evropských. Pro rozvoj nynějšího l. vědeckého staly se nejdůležitější osudy l. v Řecku. I tu je theurgický a empirický původ l. nepopíratelný, neboť po dlouhou dobu soustředěno bylo l. v rukou Asklépiovců, kteří odvozovali svůj původ od Asklépia, boha l., tvoříce zvláštní kněžskou třídu. Mezi tyto Asklépiovce byli však přijímáni též členové cizí a všichni byli vespolek vázáni slavnou přísahou, která pěkné vydává svědectví o jejich morální výši. Léčení dálo se hlavně u chrámů Asklépiových, kdež úkony náboženské byly podstatnou součástí léčení chrámového. Jiný zdroj l. v Řecku byly iatroleiptické zkušenosti, nabyté v gymnasiích, a praktiky kočovných lékařů řeckých, t. zv. periodeutů. Též filosofové řečtí a jejich školy (zvl. Pythagoras, Empedoklés, Diogenés z Apollonie a j.) měli na počátky l. řeckého nepopíratelný vliv. Prvý písemný památník l. řeckého, od něhož lze sledovati přímo rozvoj nynějšího l., je slavná sbírka spisů Hippokratových (460—380), ve kterých l. má již namnoze přísný ráz vědecký. Hlavní zásluhy Hippokratovy spočívají především v tom, že se opřel se vší rozhodností a šťastně proti názorům, jakoby nemoci byly původu nadpřirozeného, a dokázal, že jsou to pochody přirozené, závislé na změnách vnitřního složení člověka a podmíněné většinou zevními vlivy, jako nevhodnou potravou a nevhodným způsobem života vůbec (chyby diétetické v nejširším slova smyslu) nebo nepříznivými vlivy klimatickými a j. Podobným způsobem vymanil l. též z pout rozličných jednostranných škol filosofických, dokazuje naprostou samostatnost lékařského badání, jež má zakládati se toliko na nepředpojatém pozorování. Stav zdravý vyplývá z dokonalé souhlasnosti (harmonie) všech součástek tělesných, choroby pak podmíněny jsou porušením této souhlasnosti, zvláště vadnými poměry šťav (zejm. krve, hlenu, žluté a tmavé žluči), ježto tyto podléhají nejsnáze nepříznivým vlivům zevním. Proto považuje se Hippokratés také za zakladatele humorální pathologie. V praktickém l. podal vzorné příklady přesného lékařského pozorování, v therapeutice klade hlavní váhu na udržení tělesných sil a na podporování léčivé snahy přirozené povahy lidské, tudíž především na správnou diétu v nejširším slova smyslu, ač i umělé zakročování jeho v nemocech je vždy správné. Hippokratés stejně dokonale ovládá i l. vnitřní i chirurgii a v jeho spisech možno nalézti i základ všech speciálních oborů lékařských. Vedle dokonalé vyspělosti lékařské klade největší požadavky na ryzost povahy lékařů a případným způsobem vytýká humanní povinnosti lékařského stavu. U nástupců Hippokratových ztrácí se ponenáhlu jeho povýšené stanovisko a vyvinují se záhy jednostranné názory lékařské (dogmatikové), jež přihlížejí k nemocem na základě převládání jenom některých šťav tělesných, zvláště krve. Hlavním lékařským středištěm stává se ve III. st. př. Kr. Alexandrie (Hérofilos, Erasistratos), kdež sice dogmatický směr trvá dále, avšak z touhy po seznání základních příčin všech nemocí provádí se skutečná pitva člověka, z čehož získává hlavně chirurgie a porodnictví. Z reakce proti dogmatikům klade se v pozdějších dobách největší váha na pouhou zkušenost (empirikové) a badání o theoretických základech l. se vůbec zavrhuje. Po úpadku samostatnosti řecké přenáší se ve II. stol. př. Kr. l. řecké do Říma, ve kterém do té doby udržovalo se léčení čistě empirické (domácí l.), promíšené nejrozmanitějšími pověrami; jinak svěřováno bylo léčení rodin i čeledi znalým otrokům. Vzorem domácího léčení řím. je M. P. Cato. L. řecké zavedeno bylo do Říma zvláště Asklépiadem, jenž přizpůsobiv se stoicismu zavrhuje humorální pathologii a tvrdí, že zdravý nebo chorobný stav těla zakládá se toliko na náležité úpravě atomů a pórů tělesných, jimiž ve stavu zdravém proudí tekuté a plynné součásti tělesné bez závady, kdežto v chorobném se tu městnají. Hlavními léčebnými prostředky jsou náležitá diéta, lázně (hlavně studenou vodou), pohyby aktivní i passivní, massáže. Nástupce a žák Asklépiadův Themisson rozeznává nemoci dle toho, zakládají-li se na sevřených nebo uvolněných pórech tělesných (léčení dle zásady contraria contrariis), a stává se přímým zakladatelem školy methodikův, ze kterých vynikl zvláště Soranos z Efesu jako dokonalý lékař, zvláště však jako porodník a ženský lékař. Z římských spisovatelův encyklopaedických sluší tu jmenovati toliko A. C. Celsa, jenž podal souborné spracování veškerého l. na podkladě řeckém. S upadající kulturou klassického Říma objevuje se i nápadná rozdrobenost v lékařských názorech a vedle ostatních sekt vyskytují se stále nové, ze kterých zasluhují povšimnutí především pneumatikové (Athénaios) a eklektikové (Rufos, Aretaios). Z nejrozmanitějších těchto lékařských sekt lI. stol. po Kr. však nad jiné vyniká Claudius Galénos (131—210), neobyčejně plodný a povšechný spisovatel, jenž na podkladě Aristotelovském kodifikoval řecké l. v zaokrouhlené soustavě tak dokonale, že udržela se v platnosti přes celé tisíciletí. Hlavní zásady lékařské přejal Galénos z Hippokrata. L. nutně zakládá se dle něho na dokonalé znalosti složení tělesných částek a jejich výkonů, Galen sám je dokonalý anatom a velmi šťastný experimentální fysiolog i patholog, přesný pozorovatel nemocí a soudný therapeut, jenž veškero l. obohatil mnohými poznatky trvalé ceny. Avšak všecky tyto přednosti dokonalého badání lékařského obětoval filosofickému podkladu své soustavy lékařské, čímž hodlal pro příště zameziti v l. podobný zmatek, jaký panoval za jeho časů. Dle Hippokrata uznává, že tělo sestává ze čtyř základních prvků, jichž nejpodstatnější nosiči jsou čtyři základní šťávy, život vázán je dle něho na pneuma, jež trojím způsobem se projevuje (jako duševní, životní a přirozené) a pomocí nejrozmanitějších sil základních i podružných všechny životní jevy ovládá nebo vzbuzuje, tak že vše děje se s naprostou účelností. Chorobné změny jsou toliko úchylky normálních stavů, způsobeny jsouce mimo jiné hnilobou šťav, úchylkami v napjetí základních pevných součástek, přemístěním a pod. Jakýsi přechod od normálního složení k chorobnému tvoří rozmanité temperamenty, při kterých jednotlivé šťávy převládají, čímž dán i podklad k rozmanitému průběhu chorob u různých lidí. V soustavě Galénově zkrátka vše dochází svého vysvětlení a na všechny možnosti bylo pomýšleno. Připojíme-li ještě jeho monotheistické názory o nejvyšším tvůrci, pochopíme, proč jednak staly se objemné jeho spisy, dotýkající se stejně theoretického i praktického l., nevyčerpatelným zdrojem pro jeho následníky a proč považován byl Galénos ve světě křesťanském po celý středověk a začátek věku nového za autoritu tak nezvratnou. Smíšením jeho základních nauk s názory novoplatónskými a přepracováním jejich u Arabů vzniká vůbec významný rys l. středověkého, jež charakterisováno je jako l. scholastické. S Galénem též zaniká l. v Římě, a přímé jeho pokračování lze sledovati toliko v Byzanci, kdež zvláště Oribasios, Alexander Trallský, Pavel z Aiginy, Antyllos prosluli jako zdární lékaři, především pak jako chirurgové, avšak ve svých spisech většinou již jen čerpají z obrovského díla Galénova. Významno je, že v V. stol. po Kr. seznamuje se východní svět s řeckým l-m prostřednictvím Nestoriánův, kteří jmenovitě v Mesopotamii působili, přenášejíce řecké l. k Peršanům a později k Arabům. A v těch dobách, kdy v Evropě po velkých bouřích na počátku věku středního přestává v l. jakýkoliv vědecký ruch, nachází l. útočiště ve zkvétajících říších arabských. Zprvu omezují se Arabové na překlady z řečtiny, zvl. z Galéna, a na jejich kommentování, později však se též pokoušejí se zdarem v pracích původních (Rhazes, Abulkasim, Avicenna, Averroes), jimiž především therapeutická čásť na základě znalostí botanických a chemických značnou měrou je obohacena. — V zemích evropských nalezlo l. útulek v klášteřích, zvláště benediktinských, ve kterých přepisováním též mnoho děl starověkých spisovatelů lékařských bylo zachováno. V XI. až XIII. stol. vzkvétá lékařská škola salernská jako poslední záblesk hasnoucího l. řeckého, z něhož mimo řadu praktických knih lékařských zachovává se tu zvláště souborné spracování hlavních zásad lékařských v didaktické básni Schola Salernitana, jež stává se zdrojem všech životosprávných prací pozdějších, na př. i Albíkových. Koncem XI. stol. seznamuje se odtud Evropa přičiněním Konstantina Africana po prvé s pracemi Arabů, kteří pak zejména přes Montpellier a později přes Bolognu počínají míti v l. rozhodný vliv, utužujíce tak tím více toto t. zv. scholastické období, ve kterém byli nejvyššími autoritami Aristotelés, Galén, Avicenna. Jen ponenáhlu počíná se tu připravovati půda k reakci proti planosti a upřílišeným jednostrannostem scholastického l. a to vzmáhajícím se ruchem humanistiekým. Shledáváním původních a nikoliv arabisovaných textů řeckých lékařů počíná se i jejich věcné studium a po předčasných a neúspěšných pokusech praerenaissančních (Arnold z Villanovy, Albík) přichází v XV. a XVI. stol. na místě Arabů a arabistů znova v platnost původní Galén a teprve po něm Hippokratés. Spolu s nimi dostavuje se skepse a nedůvěra k dosavadním autoritám, otřesená již tak shodou mimořádných okolností a dějů světových ve stol. XIV. a XV., k nimž se stanoviska čistě lékařského druží se nebývalé epidemie morové, zvláště černá smrť, příjice, tyf, a neúspěšnost scholastické mediciny proti nim. Výmluvným výrazem této skepse je Theofrastus Paracelsus (1491—1541), jenž veškery autority popírá a toliko na svou zkušenost spoléhá. Jsa zkušeným chemikem zavádí v therapii v míře dosud nebývalé léky rninerální (rtuť, antimon, síru, železo) a minerální prameny. Avšak při výkladech nemocí a jejich příčin upadá v čirý mysticismus z novoplatonismu vyplývající. Povrhuje anatomií, obrací pozornost toliko k životu a s této stránky považuje člověka za pouhý odlesk makrokosmu. Za příčiny nemocí pokládá zvláštní jsoucna, totiž vlivy zevní a nadpřirozené (ens deale, astrorum, veneni, naturale, spirituale), a proti nim působí pomocí arkan a rozmanitých essencí, jejichž účinná moc poznává se dle zvláštních signatur, ukazujících přímo na jednotlivé nemoci, při čemž fantasii ovšem ponecháno nejvolnější pole. Čistě therapeutické stanovisko Paracelsovo projevuje se i rozdělováním nemocí dle účinných léků. Za Hippokratovce však možno Paracelsa považovati potud, že léčivé síle přírody připouští značný význam a je proto též přívržencem diététického léčení. Trvalejšího úspěchu, vyjímaje vliv na van Helmonta, Paracelsus se nedodělal.

Skutečný obrat v l. nenastal tak bouřlivým způsobem, jak Paracelsus proti dosavadním poměrům vystupoval, nýbrž daleko pomalejším a pozvolným vývojem, ve kterém veliký význam přísluší též zavedení opravdového klinického vyučování Montanem v Padově r. 1578. Zde přišel hippokratismus znovu k platnosti, když byl dříve arabismus a škodný vliv galénismu zúplna potřen, na půdě anatomické reformním dílem Vesalovým (1543), kterýmž upevněno bylo na vždy svobodné a nepředpojaté badání anatomicko-fysiologické. Následníci a částečně současníci Vesalovi, Fallopio, Eustachio, Aranzio, Fabrizio ab Aquapendente, Spieghel, C. Bauhin a j., hromadili v anatomii objevy na objevy a z pokroků badání anatomického těžila nejenom chirurgie, ježto tito anatomové byli většinou též chirurgy, nýbrž i fysiologie, a korunou této slavné renaissanční periody je Harveyův objev krevního oběhu (publ. 1628), k němuž prvé základy dány byly v Italii ve škole Fabriziově. Setřesení jha autoritářského a proniknutí svobodného badání lékařského pozorujeme nejdříve v chirurgii a v oborech s ní spřízněných (anatomové a chirurgové italští; A. Paré, Guillemeau, Pierre Franco a j.) a ponenáhleji teprve v l. vnitřním: Brissot v Paříži, M. Serveto, Benivieni, G. Manardi, A. Brassavola, Fracastori, Montanus, Mercurials a jiní v Italii, Dodoens v Nízozemí, Crato z Kraftheim u v Německu, Tomáš Jordan v Uhrách a na Moravě, proniknuti klassickým duchem řeckým, kritisují stávající autority nové a staré, sbírají i popisují věrně a nelíčeně nové případy nemocí obyčejných a morních, přihlížejíce po většině též k pathologickým změnám v těle samém. Duch samostatného badání proniká ve vnitřním l. ke sklonku XVI. stol. již opravdově a je upevněn trvale v násl. století Harveyovým objevem krevního oběhu i jeho přirozeného mechanismu. V XVII. stol. docházejí hippokratismus a induktivní methody badací v l. potvrzení filosofického a vnitřní l. skutečně se staví na nových objevech fysiologických a chemických. — V oboru theoretických věd l. doplněn byl Harveyův objev nálezem a popisem cev mízních (Aselli, 1622), objevením mízovodu hrudního (Pecquet, 1647) a zvláště cev vlásečnicových (Malpighi, 1661; objevení červených krvinek od téhož 1665), čímž dílo Harveyovo bylo dobudováno. Zavedením drobnohledu v badání anatomicko-fysiologickém získává mimo jiné též embryologie (Harveyovo, Malpighiovo i Rediovo: omne vivum ex ovo, objevení spermatozoí r. 1677 Hamem) a pro sledování životních pochodů jmenovitě na sliznicích a ve žlazách získány nové anatomické podklady (Malpighi, Redi, Bellini, Borelli, Pacchioni; Riolan, du Vernev, Vieussens, Tulp; Nuck, Verheijen, Ruysch, Graaf, Swammerdam; Glisson, Wharton, Hifhmore, Lower, Willis, Cowper; Schneider, Peyer, Brunner, Kerckring; Bartholinové a j.). Mimo to propůjčila se anatomie jako vhodný podklad pro anatomii pathologickou, pro chirurgii (byliť anatomové stále většinou též chirurgy) i pro l. vnitřní. Všecky tyto pokroky theoretického l., jež šly ruku v ruce s objevy fysikálními stejně významným i a s prvým i vážnějšími pokusy chemickými, nezůstaly bez vlivu na praktické l., jež jinak vždy zachovává jakousi konservativnost. Vliv nových poznatků jeví se především v názorech o základních pochodech životních, zvláště o dýchání, zažívání, přípravě a kroužení krve, sekreci a exkreci, na druhé straně pak v názorech o horečkách, zánětu a pod. Škola t. zv. iatrofysiků či iatromathematiků snažila se vysvětliti život jako řadu pochodů čistě mechanických či fysikálních, jež by i početně bylo lze zjistiti, kdežto škola iatrochemiků či chemiatrů vysvětlovala pochody životní, normální i pathologické, jako fermentace, při čemž v nové obměně se tu opětně setkáváme s názory o vůdčím vlivu duchů životních. Za předního stoupence směru iatrofysického sluší považovati Santoria Santora, jenž po třicetiletém měřeni vlastní váhy tělesné a vážení tělem přijatých i vydaných součástek stanovil t. zv. nepostižné vydychování (perspiratio insensibilis), na jehož rovnováze nebo kolísání závisí zdravý nebo chorobný stav těla. Z jeho stoupenců sluší tu uvésti zvláště G. Baglivia a A. Pitcairna, kteří však v pathologii kladli vždy větší význam na přílišné houstnutí nebo řídnutí krve, v části therapeutické pak se přidržovali stále více názorů hippokratovských. — Zakladatelem směru iatrochemického je van Helmont, vynikající především jako přední chemik své doby. Jako lékař-systematik je mystikem, shledávajícím kořen života, jehož prozkoumání celý vlastní život věnoval, ve zvláštní obměně životní síly. Životní pochody řídí vedle duše ještě vrchní archeus influus, jemuž jsou podřízeni v jednotlivých ůstrojích archei insiti, kteří pomocí fermentů provádějí změny pevných a tekutých částic tělesných. Složitý způsob, kterým vlivy dědičné a rozmanité vlivy zevní účinkují na tělo škodným nebo příznivým způsobem, má vedle naladění vrchního archea, jmenovitě jeho chorobných ideí, posléze za následek obměny těchto fermentů, jež pak dle toho působí na ostatní součástky tělesné. Lékařské zásady Helmontovy jsou opětně hippokratovské, výklad therapeutický ovšem je mystický. Léčiva, jmenovitě tinktury, působí především pomocí sil, jež jim byly uděleny milosrdenstvím božím, jeho arkana, podobná minerálním lékům Paracelsovým, působí přímo na náladu vrchního archea. — Daleko přístupnější je Fr. de la Boë Sylvius, vynikající též jako anatom a fysiolog, jemuž přísluší především zásluha, že v Lejdě upevnil se trvale klinický způsob vyučování (1658). Nemoci zakládají se dle něho na změnách základních fermentů tělesných (slin, šťávy pankreasové, žluči, lymfy a pod.), léčení pak směřuje k odvrácení škodlivin, odstranění chorobných pochodů, mírnění chorobných příznaků a k udržení sil tělesných pomocí rozmanitých alterantií, léků žlučných a pod. U ostatních chemiatrů vyvinula se záhy šablonovitost, považující nemoci za následky vadných fermentací či hnilobných pochodů v těle, therapie pak zabředla v upřílišené užívání rozmanitých protihnilobných léků. — Jako hippokratik v nejlepším slova smyslu jeví se Tomáš Sydenham (1624—89), Angličan, jenž svého lékařského vzdělání došel především v Montpellieru. Učení jeho popřává epidemické konstituci v nosologii velmi závažný význam a spočívá na principu humorálním, jmenovitě zánětu krve přísluší v horečnatých nemocech hlavní význam, kdežto nemoci provleklé podmíněny jsou (následkem chyb diététických) změnami šťav tělesných vůbec a zvláště hlenovitou povahou krve. V léčení spoléhá Sydenham nejvíce na hojivou moc přírody; hlavní jeho léčebné pomůcky jsou pouštění žilou u silných osob, řádně upravená diéta a pak malá zásoba účinných léčiv, zvláště davidel a projímadel, vzatých většinou z rostlinstva. Nad jiné účinnou moc připisuje opiu (laudanum Sydenhami) a nedávno (1640) do Evropy přivezené kůře chinovníkové, kterouž považuje za typické specifikum. Vedle kůry chinovníkové obohacena byla zásoba léčebných pomůcek ke konci XVII. stol. ještě řadou jiných léčiv a method léčebných, jež měly rozhodný vliv na další utváření praktického l. Místo mnohých buďtež tu jmenovány toliko ipecacuanha, jež přivezena byla do Evropy r. 1672, avšak teprve r. 1686 nabyla většího rozšíření, a pak transfuse krve, jež na člověku po prvé vykonána byla s příznivým výsledkem r. 1667 J. Denisem v Paříži. Z významnějších lékařů té doby v Čechách možno jmenovati M. Borbonia z Borbenheimu, Marka Marci a J. Löwa z Erlsfeldu. — Z chirurgických oborů sluší ve stol. XVII. zmíniti se zvláště o založení babické školy v Paříži, čímž byl dán nejhlavnější popud k dalšímu úspěšnému vzdělávání porodnictví jako samostatného oboru lékařského (Fr. Mauriceau, H. Deventer).

Na přechodu ze XVII. do století XVIII. shledáváme několik význačných pokusů k sestrojení nových soustav lékařských, jež snaží se vedle mechanických pochodů v těle podati též vysvětlení sil, působících v těle živoucím. Friedrich Hoffmann (1660 až 1742), professor l. na nově založené universitě v Halle, vrací se do jisté míry k názorům starých methodikův. Jako základní podklad živočišného těla považuje vlákna, jimž přičítá zvláštní tonus, totiž schopnost k smršťování a rozpínání. Tato schopnost však jim není vlastní, nýbrž sděluje se jim nervovým fluidem, pocházejícím z aetheru všehomíra a sdělujícím se veškerému tělu z mozku prouděním v nervech. Na jeho hromadění nebo městnání záležejí pak úchylky v napjetí vláken, jež projevují se buď jako křeče neb ochrnutí u hybných ústrojů, anebo jako bolest nebo bezcitnost u nehybných ústrojů. Zdraví vyplývá jen z normálního tonu, nejhlavnější příčinou nemocí pak je t. zv. plethora abdominalis, ačkoliv ani vlivy hvězdné a ďábelské nejsou vyloučeny. Therapie Hoffmannova je prakticky empirická, zakládajíc se na dobrých vědomostech lučebných: pečlivá diéta, rozumné prostředky tišivé, sílivé, alterující, vyprazdňující, prameny minerální. Z léčiv Hoffmannem zavedených udržely se do dnes jeho kapky. — Současník Hoffmannův Stahl (1660—1734) je zakladatelem animismu: duše tělo buduje, chrání a udržuje, vzpírajíc se zvláště v průběhu nemocí všem škodlivinám, jež působí na tělo během života. Hlavním prostředníkem duše jsou nervy a největším zdrojem nemocí jsou úchylné pohyby základních součástek tělesných, houstnutí krve a obzvláště plethora abdominální, pročež přirozené odtoky krevní, na př. při čmýře nebo haemorrhoidech (Stahlova »zlatá žílæ), jsou hlavní pomůcky, jimiž se duše tohoto přeplňování zbavuje. Nepředpojaté studium složení a úkonů tělesných zavrhuje naprosto, stejně jako upírá chemii jakýkoli význam pro poznání pochodů životních. Tak na př. zavrhuje chinu a opium, ježto se jejich účinek do jeho theorie nehodí. Therapie jeho je velmi prostá a, pokud se tkne duševních chorob, dosud pozoruhodna. Z pozdějších lékařů přidržel se Stahlova animismu jmenovitě Fr. Boissier de Sauvages v Montpellieru. Daleko významnějším než Hoffmann a Stahl pro další vědecký ruch stal se Heřman Boerhaave (1668—1738), slavený klinický učitel lejdský. Po stránce systematické nutno považovati jej za eklektika, jenž přejímá sice většinou zásady iatrofysické, kloní se však i k chemiatrům. Jsa výborným botanikem i chemikem hledí s těmito lékařskými zásadami spojiti všecky pokroky přírodních věd i theoretických oborů l., zvláště anatomie a fysiologie, v therapii pak je rovněž jako Sydenham rozhodným přívržencem Hippokratovým. Za základní součástky tělesné považuje cévy a z nich se vyvinující vlákna, všecky úkony tělesné dějí se cestou mechanickou, ač velmi složitou, při čemž na př. pohyby svalové podmíněny jsou rovněž vlivem nervového fluidu v mozku se vyvíjejícího. Prvými příčinami onemocnění pevných součástek tělesných jsou oslabení a sesílení jejich napjetí, kdežto u tekutých to jsou plethora, anaemie a kakochymie, podmíněné změnami podoby atomů atd. Význam therapie pak spočívá v tom, že má se činnost přírody říditi, mírniti nebo povzbuzovati. K tomu slouží opětně přiměřená diéta, pohyby a vhodné léky počtem skrovné. Největší význam Boerhaaveův jest v tom, že jako vzorný klinický učitel vychoval řadu zdatných žáků, mezi nimiž Hallera, van Swietena, de Haëna, Pringlea, kteří měli na další rozvoj l. nejpodstatnější vliv. — Veliký rozvoj veškerých oborů praktického l. pak byl podporován v XVIII. stol. intensivním vzděláváním právě těch odvětví přírodních věd, jež s l-m se nejvíce stýkají, totiž fysiky a chemie (objevení kyslíku, zvrácení flogistonové theorie Stahlovy, objevení galvanismu či tak zv. zvířecího magnetismu a j.), a pak všech theoretických disciplin l. samého, anatomie, fysiologie a embryologie, ku kterým druží se i prvé vědecké základy pathologické anatomie. Obor makroskopické anatomie je sice již téměř vyčerpán velkou řadou zdatných pracovníků všech národů, zbývá tudíž většinou jen stránka didaktická, která se projevuje vydáváním nákladných a nádherných děl obrazových, velkých atlantův anatomických a topograficko-chirurgických tak dokonale vypravených, aby dovedly praktikovi co nejvěrněji zobraziti v nejpřístupnější formě skutečné tělesné poměry; byliť anatomové XVIII. stol. podobně jako v obou předešlých stoletích většinou též praktiky a jmenovitě chirurgy. V této hotovosti poskytuje anatomie též bohatý zdroj pro zkoumání fysiologické, zavedené znovu ve velikém slohu epochálními pracemi Hallerovými, a pak pro podrobné studium mikroskopické, zvláště v oboru embryologie. Z rozsáhlé řady pracovníků možno tu pro krátkost uvésti toliko jména nejvýznačnější: A. M. Valsalva, G. D. Santorini, G. B. Morgagni (stejně proslulý jako patholog. anatom, jenž klade sídlo chorobných pochodů do ústrojů tělesných), A. Caldani, D. Cotugno, V. Malacarne; B. S. Albinus, P. Camper, E. Sandifort; B. Winslow, J. B. Senac, J. Lieutaud, A. Portal; W. Cheselden; J. Douglas, Monroové, Hunterové; J. T. Klinkosch, L. Heister, J. Weitbrecht, J. F. Meckel, J. G. Zinn, J. N. Lieberkühn, H. A. Wrisberg, S. T. Sömmering a K. H. Wolff, přední pěstitel embryologie. Přímý zisk z pokroků anatomie normální i pathologické čerpaly všecky praktické obory lékařské, především chirurgické. Zřizováním odborných škol ranlékařských a porodnických spolu s dokonalejším vzděláním předběžným stoupá i vědecká úroveň chirurgů, přibližujíc se vzdělání mediků, tak že tímto způsobem vyrovnávají se nejvhodněji dosavadní nesrovnalosti ve vzdělání obou hlavních kategorií praktických lékařů. Z předních chirurgů sluší uvésti aspoň tato jména: Valsalva, Scarpa; J. L. Petit, J. C. Garengeot, H. F. Le Dran, A. Louis, R. B. Sabatier, R. J. Desault, Fr. Chopart, Littre, G. Arnaud, G. Ravaton, Moreau; Cheselden, S. Sharp, W. Bromfield, P. Pott, A. Monro, B. Bell, J. Hunter, E. Alanson; L. Heister, G. Richter, A. Brambilla, J. Mohrenheim; J. Hunczowsky a j. Z očních lékařů: Pourfour du Petit, A. Maître Jean, Ch. St. Yves, J. Daviel, Demours, Wentzel, Barth, Jiří Prochaska a j. Z porodníků buďtež uvedeni: Jean Palfyn, vynálezce porodních kleští, Dussé, Grégoire, A. Levret, F. L. Solayré de Renhac, J. L. Baudelocque; Chapman, W. Smellie, W. Hunter; L. Heister, J. G. Roederer a j. — Z fysiologů pak sluší, aby byli jmenováni: L. Spallanzani (studie o vzniku organismů a vyvrácení nauky o praplození — generatio aequivoca —, umělé oplozování vajíček u obojživelníků, znovutvoření odloučených údů u nižších živočichův, umělé trávení a j. v.), Fel. Fontana, St. Hales, W. Hewson, Hunterové a pak obzvláště A. Haller. Pracemi jejich byla nejlépe ukázána přednost, kterou má přesné badání proti sestrojování nejrozmanitějších umělých systémů lékařských, jež, ať sebe slabší, pokládány byly přece jen za rovnocenné, ne-li za důležitější opravdového zkoumání odborného. Přední zásluha o proniknutí přesného badání experimentálního přísluší velkému vlivu Albrechta Hallera (1708—77), organisátora nově zřízené university v Gotinkách, jenž na podkladě nejpodrobnějšího vyšetřování anatomického o skladbě ústrojů tělesných přikročil ke zkoumání jich úkonů životních, a to jedině správnou cestou, totiž rozsáhlými a přísně vědeckými pokusy. Pro další osudy l. stalo se z jeho prací nejdůležitějším pokusy odůvodněné stanovení dráždivosti a citlivosti tkaní tělesných (irritabilita, sensibilita, 1752), z nichž tato přísluší tkaním nervovým, ona pak svalovým. Nejdráždivějším ústrojem je dle Hallera srdce, a to na vnitřní ploše, a nitroblána cevní, jež stykem s krvi nebo mizou uváděny jsou v pohyb, dále pak střeva a bránice. Pohyby svalů, naší vůli podrobených, jsou dle něho vyvolávány duší.

Zcela proti duchu přesného zkoumání Hallerova staly se jeho práce o dráždivosti a citlivosti tkaní tělesných východištěm nových jednostranných a pochybených theorií lékařských, zasahujících daleko do XIX. stol. a podávajících neklamný toho důkaz, že opravdový pokrok v l. provázen je stále novými způsoby poblouzení. Dráždivost a citlivost zužitkovány byly v praktickém l. především v tom směru, že obojí tyto vlastnosti živých tkaní byly posléze shrnovány v jedinou schopnost, kteráž v některých systémech lékařských nazývána byla vůbec jen dráždivostí, v jiných pak byla považována za pouhý projev síly životní. Jako hlavní nosič všech životních projevů pak byla vždy považována soustava nervová, pročež všecky tyto směry bývají vůbec shrnovány v souborný název nervové pathologie. Sem spadají především lékařský systém W. Cullena (1712—90), spočívající na jeho názorech o napjetí (tonus) živoucích tkaní a následných stavech křečovitých i atonických, a pak J. Browna (1735—88), známý pode jménem brownismus, dle něhož je život pouhou výslednicí zevních dráždidel, pročež stavy tělesné dělí se na pouhé stupnice stavů sthenických nebo asthenických, a dle toho třídí se i léky, jež působí rovněž jako dráždidla. V dalších důsledcích (Ch. Girtanner, J. Frank, Weikard, Röschlaub, Rasori, Broussais a j.) vedla tato zdánlivě vynikající a pro jednoduchost slavená soustava k nejsmutnějším zkušenostem. K omylům podobně smutným zavedly jiné lékařské soustavy, částečně na základě mystickém, přírodně filosofickém, částečně též na nepochopení mnohých nápadnějších jevů přírodních, ke kterým snadno zaváděly rychle se hromadící objevy přírodovědecké ke konci XVIII. stol. a pak v XIX. stol. Sem sluší na prvém místě zařaditi mesmerismus a pak homoeopathii. F. A. Mesmer (1738—1815) vystoupil se svými názory o vlivu hvězd na tělo lidské, o živočišném magnetismu a jeho přenášení na jiné lidi kladením rukou na tělo, natíráním aneb i pouhou vůlí atd. v době pro takovéto mystické názory nad jiné vděčné a docházel proto též mnoho souhlasu, zvláště v zemích německých, kdež posléze vedl mesmerismus a jeho odnože k takovým výstřednostem, jako je křesťansko-germanská medicina (v 1. pol. XIX. stol.), považující nemoci za následky hříchů a nezřízených chtíčů, tak že je nutno léčiti je modlitbou, zbožným přikládáním rukou, exorcismy a pod. Jinak vedl mesmerismus k hypnotismu. Ze zástupců německého vitalismu buďte uvedena toliko jména J. F. Blumenbach, J. Ch. Reil, B. Hufeland. — V homoeopathii S. Hahnemanna (1755—1843) shledáváme rovněž mnoho reminiscencí na staré a starší soustavy vitalistické, pokud se tkne síly životní, její špatné nálady v nemocech, jež dá se pomocí léků přeladiti, o marnosti studií anatomických, fysiologických a pathologických, o neúspěšnosti pátrání po základních příčinách nemocí a jich léčení, o jedině přípustné therapii příznaků či symptomů nemocí a j. v. Nové je toliko, že léčiva účinkují tím, že v těle způsobí vždy určité umělé onemocnění, jež svými příznaky podobá se symptomům skutečných nemocí, že uměle vzbuzená onemocnění jsou mocnější nežli přirozená, tak že tato jsou jimi překonávána, a to tím spíše, čím jsou více oduševněna či potencována, totiž zředěna (až do deciliontin). Životní síla odstraňuje posléze z těla poslední zbytky uměle vzbuzených nemocí lékových a přivozuje tak zdravý stav tělesný. Záleží tudíž při léčení nejvíce na správném poznání příznaku nemoci a na šťastném výběru náležitě potencovaného léku. Po některých nepatrných změnách časem provedených a po některých zdokonalujících pokusech, jako byla na př. isopathie, udržuje se homoeopathie ve mnohých zemích podnes v platnosti.

Daleko potěšivější obraz poskytuje opravdové vzdělávání vnitřního l. na základě positivních vědomostí, nepředpojatého pozorování pochodů chorobných a jmenovitě vlivů epidemických, jak je shledáváme u jednotlivých lékařů, pracujících většinou v duchu Sydenhamově a Boerhaaveově. Jsou to: G. M. Lancisi, J. F. Albertini, přední diagnostik srdečních nemocí, G. B. Borsieri; Jean Astruc, A. Tissot, G. Cheyne, R. Mead, J. Freind, J. Pringle, J. Huxham, J. Fothergill, P. G. Werlhof, hydrotherapeut Hahn, Edw. Jenner (1749—1823, ochranné očkování proti neštovicím r. 1796) a pak skupina mužů, tvořících t. zv. prvou školu vídeňskou. Zakladatelem jejím je Gerhard van Swieten (1700—72), zák Boerhaaveův, jenž byl r. 1745 povolán do Vídně a rozvinul tu vůbec nejětší činnost zasahující do veškerého kulturního rozvoje zemí rakouských. Nejprve zreorganisoval lékařské učení ve Vídni a dle tohoto vzoru v celém Rakousku, zvláště v Praze. Jako lékařský spisovatel podal stkvělý doklad svých ohromných vědomostí v kommentářích k Boerhaaveovým Aforismům, upraviv je zároveň za podklad k výkladům akademickým podobně, jako učinil Haller s Boerhaaveovými Institucemi. Z učitelských sil, působivších v tomto období ve Vídni a povolaných většinou van Swietenem, sluší jmenovati A. de Haën a (1704—75), horlivého, avšak jednostranného učitele klinického, pro jehož charakteristiku stačí na př. okolnost, že k přesnějšímu rozpoznání nemocí užíval již teploměru, avšak při tom věřil ve zlý vliv čarodějnic. Ant. Störck (1731—1806), Max Stoll (1742—88), výborný klinik, pro studium tuberkulosy významný, počal od r. 1777 zaváděti na své klinice po některou dobu perkussi. Po Stollovi klesá sláva starší klinické školy vídeňské a nastává tu stagnace až do 1. polovice XIX. stol. Úpadek patrný je na př. i v těch okolnostech, že Stollův názor o gastrické a biliosní povaze mnohých nemocí, proti nimž doporučoval antigastrické léčení, totiž hlavně pouštění krve v rozsáhlé míře (vampyrismus), vedl v dalších důsledcích u J. Kämpfa k názoru o břišních infarktech a viscerálních klystérech proti nim užívaných. — K vídeňské škole lze počítati ještě J. O. Franka (1745 až 1821), po některý čas ředitele víd. všeobecné nemocnice, jenž působil velice na zvelebení zdravotnictví v zemích rakouských, a pak J. L. Auenbruggera (1722—1809), původce nauky o poklepu. Po sedmiletém zkoumání v nemocnici vydal Auenbrugger r. 1761 neobjemný a málo povšimnutý spis, obsahující všecky významné rysy této nové vyšetřovací methody. Spis i methoda však se neujaly a upadly v zapomenutí, ze kterého je vzkřísil teprve Corvisart r. 1808.

Nejvýznamnější pro rozvoj vědeckého l. ve stol. XIX. Stal se vitalismus montpellierský, hlásaný Th. Bordeuem, P. J. Barthezem a Th. Pinelem, neboť z něho vzešel F. X. Bichat (1771—1802), jehož činnost tvoří stkvělý přechod z vědeckého l. XVIII. stol. do l. XIX. stol. Bichat je vtělený vzor vědeckého badání přírodovědeckého, pozorovatel, opírající se o analysu a pokus. Směrodatnými nestaly se tak jeho názory fysiologické, jako spíše výsledky jeho prací anatomických. Jeť tvůrcem všeobecné anatomie, základních názorů o povaze tkaní tělesných ve stavu zdravém i chorém, jenž přenáší sídlo nemocí s jednotlivých ústrojů do tkaní. Tvrdilť, že každá tkaň tělesná může pro sebe onemocněti a že chorobné změny téže tkaně jsou stále stejné, ať vyskytují se v kterémkoliv ústrojí. — Další rozvoj a pokroky l. v XIX. stol., zvláště v jeho 2. polovici, vázány jsou především na dvě okolnosti vzájemně se doplňující, konečné vymanění l. z pout aprioristických systémů filosofických, posléze z přírodně filosofické filosofie Schellingovy, spolu s naprostým proniknutím exaktních method pozorovacích, a pak netušený rozvoj všech odvětví věd přírodních spolu s dalekosáhlými pokroky oborů technických. Jako další významné rysy možno ještě uvésti velmi vyvinuté specialisování theoretických i praktických oborů l., z nichž mnohé ustálily se jako samostatné vědecké discipliny lékařské. Jako pozoruhodnou okolnost více vnějšího rázu možno připomenouti, že v XIX. stol. vedle dosavadních národů s úspěchem se účastní vědeckého ruchu v l. též badatelé američtí a v nejnovější době i japonští. — Pro obory anatomické stalo se nejvýznamnějším technické zdokonalení drobnohledů a pomocných přístrojů, jakož i lučebnin potřebných k pracím histologickým a embryologickým, jež posléze vesměs nesou se směrem srovnávacím a snaží se vysvětliti mechanický pochod vývojový. Místo vyčítání věcného obohacení vědomostí anatomických buďtež tu uvedena toliko jména nejznamenitějších anatomův, histologův a embryologův, z nichž každé znamená důležitý oddíl v pokroku věd anatomických. Jsou to zvláště: Paolo Mascagni, A. Scarpa; G. Breschet, G. Saint-Hilaire, H. Cloquet, M. P. C. Sappey, P. Nic. Gerdy, L. B. Cruveilhier, Ch. P. Robin; J. Quain, W. Bowman, R. B. Todd; A. Hannover, G. Retzius; L. Teichmann, J. B. Hoyer; Meckelové, F. Tiedemann, J. Henle, B. Stilling, J. Hyrtl, L. W. Gruber, J. Gerlach, F. J. Gall, H. Luschka, M. Schultze, W. Braune, W. Henke, Ch. Th. Aeby, K. Langer, K. F. Baer, J. E. Purkyně, Chr. Pander, R. Remak, F. M. Balfour, R. A. Kölliker, W. Roux a j. — Nejskvělejším způsobem ujaly se zásadní myšlénky Bichatovy hned na počátku XIX. stol. ve fysiologii, která hlavně vlivem francouzských badatelů a Purkyňovým dospěla v prvých čtyřech desítiletích na výši naprosté exaktnosti. Pokus a užití fysiky a chemie v nejrozsáhlejší míře charakterisují stále moderní fysiologii, čímž liší se od fysiologie doby starší. Jako významné odvětví moderní fysiologie sluší uvésti zvláště lučbu fysiologickou či biologickou, též lékařskou, kteráž hlavně přičiněním Hoppe-Seylerovým pronikla jako samostatná věda biologická. Jako ne poslední příčinu moderního rozvoje fysiologie možno uvésti též zakládání samostatných ústavů fysiologických, k nimž dal podnět i vzor J. E. Purkyně ve Vratislavi (1830—39). Z hlavních pěstitelů fysiologie buďtež uvedeni: F. Magendie, M. J. P. Flourens, F. A. Longet, Claude Bernard, G. B. Duchenne, J. Béclard, Ch. E. Brown-Séquard, P. Broca; Ch. Bell, Marshall Hall; Jiří Prochaska, J. E. Purkyně, Vl. Tomsa; J. Müller, J. Czermak, H. Helmholtz, E. du Bois-Reymond, E.Brücke, K. Vierordt, K.Ludwig, M. Schiff, E. M. Weber; F. C. Donders, J. Moleschott a j. v. — Z vymožeností těchto výhradně theoretických oborů l. těžila v nejrozsáhlejší míře pathologie, jež vymanila se v tomto století z dosavadního podruží a, jsouc nyní stále v nejužší souvislosti s diagnostikou, měla nejblahodárnější vliv na zdokonalení a rozvoj všech praktických oborů l. V posledních pak třech desítiletích způsobily uplatnivší se výsledky zkoumání bakteriologického v těchto oborech obrat naprostý a do té doby nebývalý. Vítěznou dráhu pathologie v jejím rozvoji označují jména G. L. Bayle, P. Bretonneau, Ch. A. Louis, A. F. Chomel, L. Rostan, L. B. Cruveilhier, G. Andral; K. Rokitanský, hlavní zastánce humorální pathologie, avšak jako speciální pathologický anatom přesný badatel, L. Traube, původce experimentální pathologie, R. Virchow, tvůrce cellulární pathologie (1858), J. Cohnheim, L. Pasteur a R. Koch, tvůrcové bakteriologie. — Vlastní obor klinického l. vnitřního zdokonalen byl nejprve řadou francouzských badatelů, kteří vynikli též jako směrodatní badatelé v pathologii a na základě poznatků z tohoto oboru čerpaných s nevšedním důrazem opírali se proti posledním výstřelkům rozmanitých systémů lékařských, nevycházejících z přesného pozorování, speciálně proti broussaismu. Z nejpřednějších zástupců tohoto směru buďtež uvedeni aspoň: G. L. Bayle, P. Ch. A. Louis, P. Bretonneau, G. Andral, A. Trousseau, F. L. J. Valeix, A. Grisolle, A. Hardy, E. Ch. Lasègue, G. Sée, J. Rochard, J. A. Villemin, P. Ch. Potain, G. O. Dujardin-Beaumetz, P. Paul, M. Raynaud a j. Okolnost, že kIinikové francouzští jsou do dnes téměř veskrze též velmi zdatnými anatomy pathologickými, je zároveň velmi příznivou podmínkou stálého pokroku klinického l. francouzského. Podobným způsobem jako ve Francii vzděláváno bylo klinické l. i v Anglii a tu vynikli zejména R. Bright, Th. Addison, B. G. Babington, R. J. Graves, W. Stokes, J. H. Bennet, W. Gull. A. Wood, G. Johnson, A. Clark, B. W. Richardson, G. Harley a z amerických kliniků i lékařů A. Flint, H. Green, W. E. Horner, D. Hosack, S. Weir Mitchel, J. Bigelow. V Německu dlouho nemohly proniknouti vážné methody badání klinického. Z předních lékařů starší doby zasluhují zmínky Ch. W. Hufeland, eklektik, proslulý spisem o makrobiotice, J. H. F. Autenrieth a J. L. Schönlein (1793—1864), zakladatel přírodopisné školy lékařské, jež nemoci třídila po způsobu přírodnin vůbec. Z ní vyšli zvláště H. Fuchs a K. R. Hoffmann, jenž považoval choroby za zpětný krok k nižším organismům bezobratlým. Obnova proti těmto směrům zavedena byla na nové klinické škole vídeňské a vnitřní l. založeno tu na pevném podkladě pathologicko-anatomickém. Hlavní její zástupci jsou: Karel Rokitanský (1804—1878), Josef Skoda (1805—81), Jan Oppolzer (1808 až 1871), H. Bamberger (1822—88), Vojtěch Duchek (1824—82), Fr. Chvostek (1834—84), Otto Kahler (1849—93), všichni rodem z Čech, z nichž Chvostek projevil se býti také Čechem opravdovým. K této vídeňské škole nutno je dále ještě počítati A. Jaksche a J. Hamerníka v Praze. — Z moderních německých internistů sluší uvésti tyto: K. A. Wunderlich, W. Griesinger, L. Traube, Ch. Frerichs, W. Friedreich. V Italii podobně jako v Německu nemohlo se rovněž dlouho ujmouti opravdové l. klinické a brownismus v rozličných obměnách prvá desítiletí ovládl úplně. Největší zásluhu o jeho potření má S. Tommasi (1813—88), jenž hlavně proti Rasorimu vystupoval. V novější době vynikli M. Semmola a A. Cantani, rodem z Čech. Z internistů ve slovanských zemích dlužno jmenovati S. Botkina, V. Manassejna, G. Zacharina, ze Švédů Magn. Hussa a P. H. Malmstena. — S rozvojem klinické mediciny nešla vždy stejným krokem čásť therapeutická. Na poli tom shledáváme ode dávna nápadné kolísání mezi užíváním léčiv racionálních a empirických, nebo dokonce i prostředků pouhou pověrčivostí diktovaných. Na druhé straně pak pozorujeme, že léčení se pohybuje ustavičně mezi obtěžováním nemocného přílišným hromaděním léčiv a pochodů léčebných čili mezi polypragmasií a speciálně polyfarmacií s jedné strany a mezi naprostou nečinností lékaře a pouhým vyčkáváním s druhé strany. Dále lze ještě zjistiti, že ty methody, jež doporučovaly nejjednodušší způsob léčení, docházely stále největší obliby, třeba byly pochybeny. Podobné úkazy vystřídaly se i ve století XIX. několikráte a počátečná polyfarmacie v prvých desítiletích vedla ve mnohých směrech k naprostému nihilismu v léčení, na př. v některých výstřelcích školy vídeňské, jichž se na př. přidržoval i Dietl v Krakově a Hamerník v Praze. Jisto je, že čím exaktnější se stávala medicina klinická, tím více uplatňoval se způsob podávání léků jen jednotlivých a ve tvarech i způsobech co možno jednoduchých, upravujících se jen dle místního užití nebo applikování. V této snaze byla moderní therapie vydatnou měrou podporována jednak pokroky ve farmakologii, která z dřívější discipliny čistě popisné (materia medica) stala se konečně skutečnou vědou experimentální, jednak i vynalézáním nových léčiv; hlavně však soustavným rozkládáním dosavadních specifických léků, na př. opia nebo kůry chinové, v jednodušší účinné součástky a pak úsilným a systematickým vyhledáváním nových léčiv, vyráběných pak většinou po továrnicku. Takovýmto způsobem obohaceno bylo l. v XIX. stol. hlavně o tato léčiva: morfium (1805), strychnin (1818), chinin (1820), atropin (1833), kreosot (v letech 40tých a pak opětně r. 1877), kokain (1859), chloralhydrát (1869), kys. salicylová (1874), pilocarpin (1876), ichthyol (1883), antipyrin (1884), antifebrin (1886), sulforal (1886, 1888) a j. v. Pokud pak se tkne nových účinných způsobů podávání léků, zavedeno bylo v letech 40tých Pravazem podkožní jich vstřikování (hypodermatické injekce, obdobné hypodermoklyse). Z předních pěstitelů farmakologie sluší, aby uvedeni byli aspoň: M. J. B. Orfila, J. B. A. Chevallier, A. Gubler, E. F. B. Vulpian; J. A. Paris, Ch. Lecock, Ch. Christison, J. Pereira; V. Podvysockij, A. P. Borodin; K. D. Schroff, H. A. L. Wiggers, K. G. Mitscherlich, F. Oesterlen, R. Buchheim, F. A. Flückiger a j. — Vedle této medikamentosní stránky bylo l. obohaceno ještě mnohými novými neb obnovenými methodami léčebnými, většinou na podkladě přesných studií vědeckých, jindy však též jenom na základě pouhé zkušenosti. V rozsáhlejší míře zavedenými methodami therapeutickými jsou balneotherapie (balneologie), klimatotherapie, terrainové léčení a pod., methody inhalační, hydrotherapie, massáže, léčitelský tělocvik a vůbec mechanotherapie, elektrotherapie, léčení diététické v užším smyslu, totiž methody buď vyhladovující nebo vykrmující, organotherapie, serotherapie a mnohé jiné, jež v rukou zkušeného lékaře, který dovede řádně individualisovati, totiž v daném případě poznati správně vhodnost nebo nevhodnost některé z těchto method léčebných, skutečně podporují léčivou sílu přirozené povahy, abych tak užil výrazu starých lékařů, kteří hlavně takovýmto způsobem úspěchů se dodělávali. Nemístně však užity jsou všecky tyto methody stejnou škodlivinou jako kterýkoli choroboplodný vliv. Lékařských i laických spisovatelů o těchto i jiných podobných methodách je řada nepřehledná; uváděti je jménem, vymyká se vůbec z rámce tohoto článku. Jen tolik budiž tu ještě poznamenáno, že therapie stále ještě je půda, na které do dnes hemží se nejrozmanitějšími léčebnými způsoby, často i velmi dobrodružnými nebo aspoň velmi podezřelými, jež v obecenstvu, i vzdělaném, nacházívají hojně přívrženců. Shledáváme tak nejvíce v Německu, Sev. Americe a jiných zemích, kde léčení a lékaření podléhá nejvýše živnostenskému řádu, čímž takovémuto dilettantismu popřáno je dosti vůle.

Ze speciálních vědeckých oborů l. vnitřního, které se během XIX. stol. z tohoto vyvinuly jako samostatné vědy, sluší nejprve uvésti l. dětské či paediatrii, jež jmenovitě ve 2. pol. XIX. stol. úsilněji byla pěstěna, podporována jsouc hojným zařizováním samostatných dětských nemocnic a klinik. Z předních pěstitelů, kteří zejména dříve bývali též internisty nebo gynaekology, sluší uvésti aspoň tyto: Ch. Barther, E. Bouehut, J. Cheyne, A. Jacobi, J. T. A. Steffen, A. Vogel, B. Neureutter, Ritter z Rittershainu, J. Steiner. — V míře obzvláště rozsáhlé vzděláváno bylo v XIX. stol. pole nemocí nervových a duševních (neurologie a psychiatrie). Na úspěšnější pokroky v tomto oboru bylo možno pomýšleti teprve tenkráte, když zmizel předsudek, že tyto nemoci jsou původu nadpřirozeného, z posedlosti, očarování a pod., a když na základě podrobných studií soustavy nervové, zvláště ústřední, poznána byla souvislost mezi skladbou mozku i míchy a jejich výkony. Přední zásluha, že na toto thema ukázali, přísluší francouzským fysiologům ze školy Bichatovy (Magendie, Flourens a j.) a pak Pinelovi a Conollymu, kteří prakticky provedli zásadu, že lidé choří duchem se mají léčiti stejně jako jiní nemocní. Na základě této zásady zbaveni pak byli za velké revoluce francouzské choromyslní okovů a ošetřováni stejně jako jiní nemocní (pozdější no restreint system). Fysiologická i experimentálně pathologická methoda zkoumací zavládla v neuropathologii a psychiatrii úplně. A třeba nebylo lze dosud mnohé stavy chorobné dokázati nebo vysvětliti ze změn v soustavě nervové, lze je aspoň s oprávněností předpokládati. Dosavadní úspěchy therapeutické byly podmíněny zejména zdokonalením method elektrotherapeutických. Z nejdůležitějších pěstitelů psychiatrie a neurologie buďtež uvedeni: J. Pinel, J. E. D. Esquirol, P. Briquet, J. L. Calmeil, J. P. Falret, A. L. Foville, U. Trélat, E. J. Georget, J. J. Moreau de Tours, B. A. Morel, J. B. A. Parchappe de Vinay, F. Voisin, G. B. Duchenne de Boulogne, J. M. Charcot, J. B. Luys, H. Legrand du Saulle; A. Tobaldi, A. Berti, G. St. Bonacossa, F. Bonucci, C. Castiglioni, G. Girolam i, C. Livi; J. Braid, J. A. L. Clarke, J. Conolly, Ch. Elam, D. Skae, D. H. Tuke; W. A. Hammond, T. St. Krkbride, J. Parish, J. Meigs, J. Ray, E. Seguin; M. H. Romberg, R. Remak, J. Ch. Reil, J. G. Langermann, H. Damerow, L. Türck, W. Griesinger, B. Gudden, M. Leidesdorf, M. Rosenthal, K. F. O. Westphal, Th. Meynert, J. Czermak, J. Mundy, L. Snell, K. Kahlbaum, H. Laehr; Schröder v. d. Kolk, J. Guislain, B. C. Ingels, J. N. Ramaer a j. — Do jisté míry též chirurgického rázu je nauka o nemocech hrtanových (laryngologie), k jejímuž zdokonalení nad jiné přispělo zavedení laryngoskopu J. N. Czermakem (1858) do praxe laryngologické a pak pokroky, které chirurgie vůbec učinila. Vedle Czermaka nutno ještě uvésti aspoň tyto: L. Türck, J. Schnitzler, G. Lewin, W. Bruns, F. E. Voltolini, J. Gottstein; M. Mackenzie, G. D. Gibb. Poměrně největších úspěchů dodělala se ve stol. XIX. chirurgie a obory s ní příbuzné, resp. ty, jež se z ní jako samostatné vědy vyvinuly. Na všech je vliv moderních vymožeností přírodovědeckých a technických nejlépe viděti. Význam a pokroky moderní chirurgie patrny jsou zejména již z toho, že její původní obor rozšířil se posléze na celé tělo a též na takové choroby, které dříve buď jen v míře velmi omezené nebo vůbec chirurgii přístupny nebyly. Zvláště významný rys moderní chirurgie je ten, že chirurg vniká se zdarem ve všechny dutiny tělesné a že může se odvážiti též na všechny útroby a ústroje těla, tak že mnohá nemoc, příslušná dříve výhradně internistovi, stává se nyní doménou chirurgovou. Vedle těchto úspěchů sluší však se stejným důrazem vytknouti též pokroky chirurgie konservativní, orthopaedie a zvláštní odnože chirurgické, totiž chirurgie válečné. Chirurgie dnes není více jen uměním, je skutečnou vědou. Na dráze, kterouž k nynější své dokonalosti kráčela, možno je znamenati tyto významnější etappy: zavedení klinicky chirurgického vyučování Desaultem na sklonku minulého století; zavedení narkosy aetherové (Jackson, 1846) a chloroformové (Simpson, 1847); antiseptické ošetřování ran, zavedené na základě nálezů Pasteurových Listerem (1867) a jeho pozdější zdokonalení v úplnou asepsi; posléze zavedení úplné bezkrevnosti při operování Esmarchem (1873). Mezi význačnými pěstiteli chirurgie převládali hned zprvu Francouzové a Angličané, teprve později přidružili se k nim Němci a zvláště Američané. Z francouz. chirurgů zvláště vynikli: R. L. Heurteloup, J. D. Larrey, G. Dupuytren, J. Delpech, P.J. Roux, J. Lisfranc, C. F. Lallemand, J. Civiale, A. M. Velpeau, J. F. Amusat, P. N. Gerdy, J. Gensoul, A. J. Jobert de Lamballe, A. Vidal de Cassis, Ch. M. E. Chassaignac, J. F. Malgaigne, A. Nélaton, A. Verneuil, L. C. le Fort; z anglických: J. Abernethy, A. P. Cooper, P. Crampton, J. Wardrop, W. Lawrence, Ch. A. Key, R. Liston, F. C. Skey, J. Syme, W. Fergusson, J. Spence, R. Druitt, J. E. Erichsen, G. M. Humphry, W. S. Savory, G. Porter; z amerických: P. S. Physick, E. M. Dowel, J. C. Warren, R. D. Mussey, J. S. Dorsey, V. Mott, G. Mc Clellan, N. R. Smith, W. Parker, F. H. Hamilton, J. R. Wood, H. B. Sands, S. W. Gross; z italských: A. Scarpa, C. M. R. Baroni, M. Asson, L. Ciniselli, G. B. Fabri, T. Vanzetti; z Rusů: J. Szymanowski a nad jiné zvláště N. Iv. Pirogov; z německých: V. Kern, J. N. Rust, J. M. Wattmann, P. F. Walther, C. Textor, K. F. Graefe, J. F. Dieffenbach, B. a J. Heine, L. Stromeyer, F. Schuh, J. Pitha, B. Langenbeck, B. Stilling, J. Dumreicher, A. Bardeleben, K. Thiersch, T. Mideldorpff, G. Simon, W. Busch, J. N. Nussbaum, Th. Billroth, A. Lücke, R. Volkmann, K. Hüter, L. Dittel a j. v.; ze švédských: Ch. A. Egeberg, G. S. Crusell, K. H. Swetherberg, A. Iversen; z nízozemských: L. J. Seutin, A. Mathysen.

V očním l. (ofthalmologii) způsobilo specielně největší obrat zavedení ofthalmoskopu, jejž r. 1851 sestrojil H. Helmholtz a hned na to v praxi uvedl A. Graefe. Připomenouti jen dlužno, že škola vídeňská a pražská zaujímají velmi čestné místo v novějších dějinách této vědy. Největšími pěstiteli očního l. byli: G. J. Beer, Fr. Jaeger, A. Rosas, J. N. Fischer, F. Arlt, E. Jaeger. K. Stellwag v. Carion, J. Hasner, K. Himly, Fr. A. Ammon, A. Graefe, K. W. Zehender, A. K. Graefe, F. C. Donders, A. Cramer, J. S. Wells, W. Bowman, V. F. Szokalski, F. Holmgren. — Z moderních pěstitelů ušního l. (otiatrie) sluší uvésti jména: A. F. Tröltsch, F. E. Voltolini, J. Gruber, A. Burkhart-Merian, K. W. Meyer, Y. Yersley, J. Toynbee, W. R. Wilde.

Podobně jako chirurgie sama, dodělaly se i nauka o nemocech ženských (gynaekologie) a porodnictví v XIX. stol. netušeného zdokonalení, ba moderní názory o infekci a antisepsi hlásány tu byly dříve nežli v chirurgii J. Ph. Semmelweisem (již r. 1861), bohužel předčasně. Pokroky těchto nauk nejlépe jsou vystiženy jmény: J.Y. Simpson, Ph. Sp. Wells, Marion Sims, K. Schröder, dále pak: L. J. Boër, F. B. Osiander, F. K. Naegele, Fr. Kiwisch, E. Martin, C. S. Crédé, F. W. Scanzoni, C. Braun, J. Späth, A. Breisky, J. Säxinger; J. C. Récamier, P. Ch. Hugnier; H. L. Hodge a j. V oboru nemocí kožních a příjičných (dermatologie, syfilidologie) jsou novější pokroky závislé především na podrobných znalostech mikroskopických a aetiologických. Podrobným studiem těchto oborů zabývali se hlavně Ph. Ricord, F. Hebra, F. W. Bärensprung, K. L. Sigmund, J. Waller, H. Zeissl, G. R. Lewin a j. — Výtěžky vědeckého snažení veškerého l. soustředily se posléze v naukách o soudním l. a veřejném soukromém zdravotnictví. — V oboru l. soudního vynikli: M. J. Orfila, A. A. Tardieu, J. L. Cassper, C. Liman, J. Maschka, E. Hofmann, A. Paltauf aj. — Kolébka moderního rozvoje zdravotnictví (hygiény) nalézá se v Anglii a odtud šířil se zájem o zdravotnictví na pevninu, udržován jsa častými epidemiemi, které v různých dobách zachvacovaly buď celou Evropu nebo jenom jednotlivá území. Z četných pěstitelů tohoto oboru vynikli zvláště: J. S. Smith, G. Buchanan, Ch. Murchison, J. N. Hallé, J. K. Reveillé-Parise, L. R. Villermé, A. J. Parent-Duchatelet, A. Trébuchet, J. Ch. Boudin, A. G. Vernois, S. A. Fauvel, A. Corradi, M. Pettenkofer, J. Soyka a j. Jako jedno z mnohých odvětví zdravotnických, jež se v nejnovější době počínají rozvinovati jako zvláštní samostatné vědy, nutno tu jest uvésti ještě hygiénu krajin tropických, resp. koloniálních, kteréž ode všech koloniálních států evropských věnována je nyní zvýšená pozornost.

Literatura. E. Littre, Dictionnaire de médecine (17. vyd. Paříž, 1892); Nouveau dictionnaire de médecine et de chirurgie pratique (vyd.Jaccond, Paříž, 1864 — 86,40 sv.); Dictionnaire encyclopédique des sciences médicales (vyd. Dechambre, 1864 — 89, 100 sv.); Realencyclopaedie d. gesammten Heilkunde (vyd. Eulenburg, vychází ve 3. vyd.); Biographisches Lexicon der hervorragendsten Aerzte (vyd. Gurlt a Hirsch 1884 — 88, 6 sv.; nové spracování zvl. lékařů XIX. stol. chystá Pagel k vydání); A. Haller, Bibliotheca anatomica, chirurgica, medicinae practicae (1770 — 88, celkem 10 sv.); K. Sprengel, Versuch einer pragmatischen Geschichte der Arzneikunde (3. vyd. 1821 — 28); H. Haeser, Lehrbuch der Geschichte der Medizin und der epidemischen Krankheiten (3. vyd. Jena, 1875 — 82, 3 sv.); Ch. Daremberg, Histoire des sciences médicales (Paříž, 1870) M. Bartels, Die Medizin der Naturvölker. Ethnologische Beiträge zur Vorgeschichte der Medizin (Lip., 1893); J. Pagel, Einführung in die Geschichte der Medizin (Berl., 1898); Canstatt, Jahresberichte über die Leistungen und Fortschritte in der gesammten Medizin (vychází od r. 1851; pokr. Virchow, Hirsch, Posner). Srz.