Ottův slovník naučný/Kurie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kurie
Autor: Josef Miroslav Pražák, Josef Teige, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 394–395. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kurie

Kurie (lat. curia): 1. Dle římského podání rozdělil Romulus národ římský ve 30 k-ií a dal jim jména podle unesených Sabinek. V každé k-ii zastoupeno bylo původ. 10 rodů patricijských. K. byly politické rozdělení občanstva římského a tvořily základ nejstaršího a až do Servia Tullia jediného shromáždění národa, t. comitia curiata (v. t.). Každá k. měla zvláštní svoje shromáždiště, zvané též curia, v němž byla také malá svatyně (sacellum). Místnosti k-ií nalézaly se pův. na východním výběžku Palatina, blíž oblouku Konstantinova, později byla vystavěna pro ně nová budova na místě zvaném Compitum Fabricium, kamž až na čtyři, jichž přestěhování bohové nedovolili, všecky přesídlily. Od té doby činí se rozdíl mezi k-mi starými a novými (c. veteres a novae). V místnostech svých členové k-ií (curiales) se shromaždovali a konali oběti. Ochrannou bohyní k-ií byla Iuno Curitis. Náčelník k. slove curio. Všichni curiones tvořili kollegium, v jehož čele byl curio maximus. Administrativní význam k-ií byl hlavně vojenský. V nich obsažen byl populus Romanus Quiritium, celý národ patricijský, všechno branné mužstvo. V případě potřeby stavěla každá k. jednu centurii, t. j. 100 mužů, do pole. – 2. K. značí též shromáždiště členů k. a pak shromáždiště vůbec, ale zasvěcené, inaugurované, zvláště místa, kde se shromaždoval senát. Curia Hostilia nebo prostě Curia byla radnice republikánského Říma na comitiu. Zbudování její připisovalo se třetímu králi římskému. Sulla ji přestavěl a rozšířil. Při pohřbu demagoga Clodia r. 52 př. Kr. shořela, avšak byla od syna Sullova znova vystavěna a slula pak curia Cornelia. Caesar jako diktátor dal ji r. 44 zbořiti a místo ní zbudovati nádhernou stavbu novou, rovněž na comitiu, curia Iulia. Než stavba byla hotova, sloužila k shromážděním senátu curia Pompeia, čásť to divadla Pompeiova na poli Martově, v níž byl Caesar zavražděn. K. tato byla později zavřena. Augustus stavbu Caesarem začatou dokončil r. 29 př. Kr. K. tato zabírala areu nynějšího kostela S. Adriano a posud zbývají z ní zevnější zdi. Vedle těchto k-ií připomíná se curia Saliorum na Palatinu a curia Calabra na Kapitoliu, u níž pontifex maximus prvního dne každého měsíce ohlašoval kalendář. – 3. V pozdních dobách císařství k. značí radu municipální (ordo decurionum). Pk.

K. královská viz Curia regis.

K. papežská zove se soubor všech, kdož jako klerikové povoláni jsou papeži pomáhati při vykonávání jeho vlády. Za tím účelem povstala časem řada úřadů, na které papež přenesl svoji moc, ač nikoli neodvolatelně a zcela, nejsa nijak vázán jejich rozhodnutím. V přední řadě jsou to kardinálové, tvořící kollegium, v jehož čele stojí od V. st. archipresbyter, od XII. st. prior cardinalium presbyterorum, nyní decanus. Jemu k ruce byl archidiacon, který často významem svým převýšil i archipresbytera. Oba vedli v době mezivládí správu církve a připravovali volbu nového papeže. Správu finanční sboru vede cardinalis camerarius s. collegii, který se ročně volí dle anciennity. Ku pomoci má sollicitátora, kollektora a komputisty. Kardinálové stojí nyní v čele veškerých vyšších úřadů papežských. Cardinalis nepos, nyní státní sekretář, vedl (do r. 1838) správu státu a ještě nyní záležitostí zahraničné. Jemu podřízeni jsou sekretáři, obstarávající jeho korrespondenci, jako secretarius ciffrarum, literarum latinarum, literarum ad principes. Petice týkající se papeže jako světského panovníka vyřizuje kardinál secretarius memorabilium. Částečně i sem zasáhá činnost kongregací kardinálských a kancelář papežská. Pro záležitosti právní jest nejvyšším tribunálem rota romana, nejv. kassační dvůr signatura justitiae vedle jiných menších soudů. Pro záležitosti milosti zřízena jest signatura gratiae, v obyčejných případech dataria, a pro dispensace a případy vyhrazené mimořádné poenitentiaria. Finanční správu vede komora apoštolská (camera apostolica) a thesaurář. – Druhá třída kuriálů jsou praeláti, vzdělané vyšší kněžstvo ku správě dvoru papežského určené. Dle konstituce Alexandra VIl. z r. 1659 (Inter caetera) jest podmínkou k nabytí této hodnosti vedle vysvědčení o dobrých mravech pětileté studium práv, doktorát obojího práva, dvouletá praxe při některém duchovenském soudu a příjem roční nejméně 1500 scudů. Pro jejich výchovu založil Benedikt XIV. školu o třech ročnících zvanou academia ecclesiastica. – Třetí třídu tvoří velká řada dvorních kleriků (curiales). Při osobě papežově zaměstnáno bývalo 6 jáhnů se 3 podjáhny, sbor pěvců (schola cantorum) a akolythů. Správu paláce Lateránského, pak Vatikánského vedli clerici palatini a to především vicedominus, později magister sacri hospitii pro záležitosti hospodářské, který hrával jmenovitě v VIII. stol. důležitou úlohu i politickou, vestararius měl na starosti bohoslužební výkony papeže a jeho skvosty; praefectus palatii (též major domus), jemuž náleží soudnictví nad osobami v paláci papežském zaměstnanými a bydlícími, má k ruce podřízené soudce auditor civilis a criminalis zvané; magister sacri palatii, kazatele to pro dvořany; auditor domesticus neb auditor sanctissimi, osobní rádce papežův, a množství jiných dvořanů (cubicularii). Konečně čítají se k dvoru papežskému: advocati (consistoriales, pauperum, camerae et fisci), procuratores, sollicitatores, expeditores a agentes. – Bangen, Die römische Curie (1854) a Phillips, Kirchenrecht, sv. VI. (1864). JTe.

K. sněmovní. Ve sněmovnách nazýval se k. ve dřívějších státech sbor většího počtu osob, kterým náležel dohromady jeden hlas, t. zv. hlas kuriátní. Opakem hlasu kuriátního byl hlas virilní, náležející každé jednotlivé osobě. V někdejší Římsko-Německé říši na př. měla knížecí rada 6 hlasů kuriátních, a sice náležel vždy jeden hlas hraběcí lavici veteravské, švábské, francké a vestfálské, pak švábské a rýnské lavici praelátů. Ze 17 hlasů někdejšího německého spolkového (bundového) sněmu náleželo jen několika málo státům (mezi nimi i Rakousku) po jednom plném hlasu; menší státy byly naproti tomu spojeny v k.

Ve středověku znamená slovo k. (lat. curia) tolik jako rada panovnická, vláda, dvůr, též sněm, sněmovna, zhusta i obecní neb městská rada, někdy též soud.