Ottův slovník naučný/Kruhoústé ryby

Ottův slovník naučný
Kruhoměrství	Kruhoústé ryby	Kruhoústka

Údaje o textu
Titulek:	Kruhoústé ryby
Autor:	František Bayer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha: J. Otto, 1900. S. 278–279. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kruhoústé ryby (Cyclostomi, Cyclostomata, Monorhina, Marsipobranchii) jsou nejnižší posud známí obratlovci (Amphioxa k nim nepočítajíc). Jindy se čítaly k rybám, a to s počátku v řád Chondropterygií (Agassiz je kladl mezi Placoides, ač nemají šupin); Joh. Müller učinil z nich podtřídu ryb rovnomocnou s ostatními skupinami toho druhu. Ale nyní dělíme obratlovce na skupiny (superclassis, Gadow): Cyclostomata (jsou právě k. r.), Hyposlomata, Gnathostomata, a co rybou právem nazvali možno, náleží jen ve druhou a třetí tuto skupinu. Nutno tedy Cyclostomům dáti prostě jméno kruhoústí. Mají pak tito obratlovci tělo dlouhé, jako úhoři, lysé, bez sudých ploutví, jen s nevelikými lichými ploutvemi na ocase, z nichžto ploutev hřbetní buď jest zřetelně o sobě vyvinuta, buď splývá s ploutví ocasní tak jako ploutev řitní; tyto ploutve liché mají paprsky chrupavčité, z pravidla nečlánkované, ač někdy na koncích dichotomicky dělené. Ústa jsou ssavá, totiž okrouhlá, nemají čelistí a jsou nanejvýše rohovitými zoubky ozbrojena. Na temeni hlavy jest nozdra lichá; za ní zřetelně bývá i z venčí viditelno místo, kde jest uložen pineální organ (viz níže). Za okem jest vně zřídka 1 (Myxine), častěji 6—7 (Petromyion), ano až i 14 otvorů žaberních (Bdellostoma); tyto otvory vedou do váčků žaberních, jež jsou uvnitř opatřeny podélnými, lupenitými řasami sliznice, protkanými sítí kapillar. Tyto váčky žaberní ústí buď každý zvláště do roury zažívací (Myxine, Bdellostoma), buď mají vývod do ní společný (Petromyzon). Z mládí (u minoh) jest dutina s těmito váčky žaberními přímo prodloužena v rouru zažívací a od této jen svislou řasou sliznice (velum) oddělena; později však roura zažívací vyrůstá nahoře do předu, tak že se pak dutina (koš) žaberní pod ní nalézá. Vzdušního měchýře k. r. nemají.

K tomu sluší dodati ještě tyto znaky anatomické. Na místě páteře mají k. r. trvalou chordu se silnou fibrosní pochvou a s elementy chrupavčitými, jež poněkud připomínají hořejší oblouky obratlů, ač nejsou nad míchou v jedno spojeny. V ocasní části těla viděti pod chordou fibrosní pochvu pro cévu. Žeber ani končetin s jich pásmy není. Schránkou mozku jest tu chrupavčitá »lebka«, totiž trubice nahoře nezcela uzavřená, vzadu opatřená počátky trabekulí a parachordálních elementů; před ní jest nahoře chrupavčitý vak pro čidlo čichu, pak po stranách rudimentární palatoquadratum, hypothetické jugale a hyomandibulare. Podporou úst jest kruhovitá chrupavka s tenkou chrupavkou retnou, pak ještě po každé straně tré chrupavčitých elementů; Petromyzon má také jazylku (basibranchiale). Oporou žaberního vaku jest nehluboko pod koží uložené, úhledné mřížoví, rovněž chrupavčité. Jednotlivé části nízko organisovaného mozku lze zvláště u mihulí (Petromyzon) rozeznati; přední mozek nese v předu silné nádory čichové, od něho jest oddělen ryhou krátký, vyklenutý mezimozek, k tomuto se pojí poměrně dlouhý střední mozek a za nepatrným zadním (malým) mozkem následuje mohutná mícha prodloužená. Mezi oběma hemisférami je viděti přední konec 3. ventrikulu s parafysou a »pineálním okem«. Toto jest u mihule složeno ze dvou samostatných částí: vlastního organu pineálního s elementy sensitivními v retině, spojeného s mozkem nervem pineálním, pak z organu parapineálního, ležícího pod organem pineálním a přímo nad třetím ventrikulem. Přední a zadní kořeny nervů míchových jsou střídavé; jsou tu větve hřbetní a břišní, ale nespojují se. Čidlo čichu jest uloženo v lichém váčku dosti hluboko v hlavě, přímo před dutinou lebeční; jen sliznatky (Myxine) mají dutinu nosní spojenou vývodem s dutinou ústní. Nervy čichové jsou však přece dva a celá úprava čidla svědčí o organisaci původně dvojité. Nervy zrakové se kříží; v nízko organisovaném oku scházejí sliznatkám svaly oční, sklera, rohovka, iris i čočka, a oko jest uloženo dosti hluboko pod koží, právě tak jako u mláďát mihulí (u minoh), u nichž se však stává kůže nad ním znenáhla tenčí a průhlednější. Malý a málo vyvinutý organ sluchový má u mihulí 2, u minoh jen 1 chodbu polokruhovitou. Srdce nemá stažitelného násadce (conus); zažívací roura jest přímá, žaludek málo rozšířen a ve střevě jest naznačena rudimentem spirálná řasa. Porus abdominalis jest u Cyclostom dvojitý. V ústrojích urogenitálních jest zachován pronephros (Myxine, Bdellostoma) neb alespoň jeho čásť (Petromyzon). Žlázy pohlavní jsou liché a sperma i vajíčka padají do dutiny břišní a odtud porem abdominálním unikají ven. Mihule jsou pohlaví odděleného. Myxine a Bdellostoma jsou hermafroditi, ale nemají obojích orgánů současně zralých; mladší individua dospělá bývají samci (protandrie, Nansen), starší samice. Kterak a kde se u těchto rodů děje oplození vajec, neznáme. Vajíčka jejich mají značnou velikost (Myxine 18 mm), jsou uzavřena v podlouhlém rohovitém pouzdru s tenkými výrostky na obou koncích a těmito výběžky bývají také spolu spojena. O jich počtu a dalším vývoji nevíme ničeho. Vajíčka mihulí jsou naproti tomu četná (až prý i 30.000) a malá (o průměru as 1 mm), opatřená volnou, jemnou blankou vaječnou; samička je snáší do mělké, čisté vody a na trdlištích se dnem písčitým anebo křemitým pobývá od prostředních dnů května as 3 neděle. V každém takovém trdlišti jest vždy jediná samice a několik samců. Sameček přissaje se samici na tělo, ovine se jí kolem něho a tře její kloaku; jakmile vypustí samice něco vajíček, vystříkne samec rourkou (prodlouženou to poněkud kloakou) mlíčí za nimi a vodou zamíchá, aby se vajíčka jak náleží s mlíčím smísila. Vajíčka bývají pak přikryta teninkou vrstvou písku; samička i samci vrátí se třikráte, čtyřikráte k trdlišti a nová tam vajíčka snesou. Konečně pak celé takové »hnízdo« upevní kruhovitou hrází z kamínků. Ryhování vajíčka jest totální. Gastrula jest podobna gastrule Amphioxa; ventrální okraj blastoporu jest nadmut nahromaděným žloutkem. Prodloužením předního konce gastruly vyvíjí se larva mihulí, jež má podobu křivule, t. j. váčku s prodlouženým krčkem a zřetelně naznačenou hlavou. Když se byla poněkud protáhla (do délky as 6 mm), objeví se ústa; tou dobou bývá většina zbylého žloutku ukryta ve střevě, což jest případ u nejnižších vertebrat ojedinělý (u r. Ceratodus není věc na jisto prokázána; pak lze něco podobného viděti až u červorů, Ichthyophis). Z larvy v podobě křivule dalším protažením těla a vzrůstem lichých ploutví na ocase vzniká starší larva, minoha (jindy Ammocoetes), zdélí až 18 cm, s koží jako kroužkovanou, s obloukovitými ústy a oddělenými ještě vnitřními vývody váčků žaberních do roury zažívací. Teprve od podzimku 4. nebo 5. roku se konečně minoha změní v mihuli s ústy dokonale kruhovitými.

Cyclostomata, jichž známe 6 rodů se 17 druhy, dělíme na dvé skupin (tříd, po případě řádů); I. Myxinoides (Hyperotreta), sliznatky, jež mají dutinu nosní spojenou s ústy; sem náležejí čeledi: 1. Bdellostomidae se 6—14 vnějšími otvory žaberními (rody Bdellostoma Joh. Müll., Heptatrema, Polytrema), 2. Myxinidae s jediným vnějším otvorem žaberním (Myxine L., Gastrobranchus Bl.); II. Petromyzontes (Hyperoartia), mihule, u nichž vak nosní není spojen s ústy a vnitřní vývody váčků žaberních splývají v rourku ústící do roury zažívací; jediná čel. Petromyzontidae (Petromyzon Art.). Ke k-tým náleží asi také fossilní, devonský druh Palaeospondylus Gunni Traq. (1890); jindy sem počítali (Huxley, Newberry a j.) také Conodonty, isolované, buď jednoduché nebo složité pilovité, rohovité zoubky, jež náležejí asi palaeozoickým červům.

Literatura. Kromě známých učebnic o srovnávací anatomii srv. Bashford Dean, Fishes, living and fossil (N. York, 1895), kdež také citována obsáhlá literatura. K nejdůležitějším publikacím tu náležejí práce Joh. Müllera (1837, srovnávací anatomie Myxinoid v aktech berlínské akad.); Ahlborna (»Z. f. wiss. Zool.«, 1839, 1840; o nervstvu); Owsjanikova (o nervstvu a vývoji; spisy akademie petrohradské 1864, 1870, 1884, 1888, 1889, 1891); W. Müllera (o systému urogenitálním ; »Jen. Z.« 1873 a spisy mnichov. akad. 1875); Langerhanse (Verh., naturf. G., Freib., 1875); Wiedersheima (»Jen. Z.« 1880); W. K. Parkera (o kostře; Proč. R. Soc. 1884); Retzia (o nervstvu a vývoji; jeho dílo z r. 1889 a 1890); o vývoji psali zejména Nansen (Bergen, 1886), Goette (1888) a Kupffer (na př. »Arch. für mikr. Anat.«, 1890). U nás; F. K. Studnička (o orgánech parietálních, »Věst. kr. čes. spol. nauk«, 1893; o mozku, t., 1895) a Fr. Vejdovský (o tření mihule, t., 1893). Br.