Ottův slovník naučný/Kriminální anthropologie

Ottův slovník naučný
Kriminální	Kriminální anthropologie	Kriminální statistika

Údaje o textu
Titulek:	Kriminální anthropologie
Autor:	Josef Prušák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 172. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Kriminální anthropologie (kr. biologie), studium tělesné i duševní povahy člověka zločinného za účelem zjištěni individuálních podmínek vzniku a utváření se zločinné jeho náklonnosti. K. a. je částí kriminologie, t. j. nauky o zločinu vůbec, a dělí se v kriminální somatologii (anatomii a fysiologii) a krim. psychologii. Studiem zločinu jako zjevu života individuálního liší se k. a. od kr. sociologie, jež líčí zločin jako úkaz života společenského a společenské podmínky a utváření se zločinu snaží se vypátrati. K. a. a kr. sociologie nejsou však nauky protivné, navzájem se vylučující, nýbrž toliko různé methody studia zločinu, jež navzájem se doplňují a kontrolují. Ani k. a., ani kr. sociologie nemohou samy o sobě vésti k správnému pochopení zločinu a příčin jeho, toliko spojením obou method lze k němu dojíti. Antnropologické studium člověka zločinného spadá teprve do doby novější, v níž rychlý rozkvět vědy lékařské (anthropologie, psychiatrie a psychopathologie), zejména vlak dnes již opuštěné učení o mravním šílenství (moral insanity) a o dědičné degeneraci zločincově všeobecný zájem k sobě obrátilo.

Byla to předem italská škola anthropologická, jež dovedla učení svému zjednati rychlého rozšíření. Zakladatelem jejím je italský psychiatr Cesare Lombroso (v. t.) a vynikajícími členy jsou advokát a poslanec Enrico Ferri a soudní president Garofalo. Dle učeni této školy je zločinec zvláštním typem člověka, jejž dle patholog.-degeneračních a atavistických známek snadno jest poznati. Jako zevnější známky zločinné náklonnosti uvádějí se zejména: anomálie při útvaru a velikosti lebky, poloha očí, tvar uší, vystupující dolejší čelist, délka rukou, nedostatek vousů, hustý vlas atd. Též průměrná váha mozku zločincova je prý menší než u člověka normálního. Charakteristickou je náklonnost jeho k tetování, jež, podobně jako častý nedostatek vnímavosti pro bolest duševní i tělesnou a zvýšená citlivost vůči jistým vlivům fysikálním, jasně ukazuje jeho degeneraci a přibližuje ho nižšímu stupni vývoje lidstva. Škola ta rozeznává pět tříd zločinců: zločince šílené a rodilé, zločince ze zvyku, zločince příležitostné a zločince z náruživosti. Pojmy příčetnosti, viny a trestu nemají tu žádného významu; nynější tresty jsou naprosto bezúčelné a nesprávné, náklonnost zločinnou nelze jimi potlačiti. Pro zločince šílené a rodilé zříditi se mají zvláštní ochranné ústavy, při ostatních třeba je zvláštní úpravy trestu, jehož způsob od případu k případu nutno určiti. Odstranění veškerých sazeb trestních a zavedení neurčitých rozsudků je nezbytným požadavkem této školy.

Učení Lombrosovo vyvolalo četné odpůrce, nauka jeho lékaři i právníky vyvrácena. Nelze stanoviti jistý typ člověka zločinného – známky Lombrosem uvedené nalézáme u lidí, jež se zákonem nikdy nepřišli do sporu, a naopak u mnohých zločinců zcela jich postrádáme; rovněž rozmanitá a často se měnící ustanovení zákonná naprosto tomu zabraňují. Učení to předpokládá též jistý typ člověka normálního, jehož dnes ani v určité zemi ani v určitém národě nelze s určitostí stanoviti. Zásluha školy anthropologické spočívá v tom, že rozdělila zločince v jednotlivé třídy, že poukázala k významu otázky dědičnosti v oboru kriminologie a že vzbudila všeobecný zájem pro anthropologické studium člověka zločinného; učení její však velmi utrpělo nedostatkem kritičnosti, ukvapeností a jednostranností.

Literatura. Příslušné spisy Lombrosovy, Ferriho a Garofalovy. Proti nauce Lombrosově: Prins, Criminalité et repression (1886); Tarde, La criminalité comparée (1886); Bär, Der Verbrecher in anthrop. Beziehung (1893); Rosenfeld, Die dritte Schule (»Mittheilungen der inter. criminalist. Verein.«, 4. sv., str. 1); Näcke, Verbrechen u. Wahnsinn beim Weibe (1894); Liszt, Kriminalpolitische Aufgaben (»Zeitschr. f. d. ges. Strafrechtswissenschaft«, sv. 9., str. 462). Prušák.