Ottův slovník naučný/Kraniometrie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kraniometrie
Autor: Jindřich Matiegka
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 67–68. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Kraniometrie (ϰϱανiον, lebka a μέτϱον, míra), měření lebek (leboměřictví), jest čásť anthropometrie (v. t.), t. j. methoda anthropologická, kterou lze určité znaky na lebkách zjištěním určitých rozměrů stanoviti a číselně vyjádřiti. Děje se tak pomocí nástrojů zvláště k tomu účelu sestrojených, kraniometrů, posunovacích a dotykových kružidel (kompasů), páskových měr, úhloměrů atd. K-ii předcházela přirozeně kranioskopie, t. j. vyhledávání znaků na lebce bez nástrojů, prostým okem, ačkoliv se pojmem kranioskopie vyrozumívá často vyhledávání určitých znaků lebečních, z nichž by bylo lze na duševní schopnosti souditi (viz Frenologie). Ostatně nelze všechny znaky rozměry, t. j. číselně vyjádřiti a nástrojem přesně stanoviti, tak že v nauce o lebkách (kraniologie) vedle k. také kranioskopie při zjištění znaků »deskriptivních« (popisních) zachovává stále svou důležitost. Používání nástrojů k poznání tvarů lebečných navrhl nejprve Bernard de Palissy (1563) a zkusil Spigel (1600). První vědecký kraniometr pochází od Daubentona (1764), spolupracovníka Cuvierova; sloužil k zjištění polohy týlního otvoru na lebce zvířecí a lidské. Petr Camper (1712—89) učil pak měřiti úhel lícní. Postupně přistoupilo ještě zjišťování celé řady rozměrů lineárních, úhlů, oblouků a také obsahu dutiny lebeční (volumetrie), kdežto Blumenbachem (1753 až 1840) byla hlavně kranioskopie zdokonalena. A. Retzius uvedl pak r. 1842 do k. nový způsob ocenění rozměrů, totiž vzájemným porovnáním, t. zv. indexem (v. t.). Na českém materiálu zabývali se k-ií poprvé J. Purkyně (1787—1869), který sestrojil také zvláštní nástroj k měření úhlu parietálního, a dr. E. Grégr (»Živa«, 1858). Kraniometrické zkoumání zdokonalili nejvíce francouzští anthropologové, hlavně P. Broca (1824—80), který dokázal nutnost přesnosti při všech kraniometrických výzkumech. Určitý postup zkoumací, který byl po četných pokusech stanoven, znám jest názvem »klassická methoda kraniometrická«. Měření děje se při tom na lebce bez ohledu na její polohu na živém, ale pokud možno s největší přesností. Poněkud odchylné methody používají angličtí anthropologové; nejvíce pak znemožnilo — hlavně v Německu — používání několika odchylných způsobů měření porovnání výsledků jednotlivých autorů mezi sebou. Čásť německých autorů usnesla se proto r. 1882 na určitém postupu měření (t. zv. frankfurtská shoda), při kterém se měření provádí vzhledem k německé horizontále, t. j. čáře, která spojuje dolní okraj očnicový se středem ušního otvoru a dle které se lebka před měřením umístí, aby zaujímala asi polohu, kterou na živém těle vykazuje při zraku přímo do předu směřujícím. Nicméně uznala frankfurtská shoda důležitost hlavních rozměrů klassické methody a přijala je do svého programmu. Bylo také dokázáno, že doporučená horizontála neshoduje se vždy se skutečností; také jest složitý, drahý instrumentář k měření dle frankfurtské shody nutný, značnou závadou. Ještě dále šli Benedikt (1888) a A. Török (1890); poslední stanovil nejméně 5000 lineárních měr a 2000 úhlů prý nutných k správnému posouzení lebky. Takové požadavky vedly ovšem k reakci a v nejnovější době objevil se silný proud, v jehož čele stojí G. Sergi a který hledí opět k-ii nahraditi kranioskopií, zvláště týkající se obrysů a oblouků lebečních. K. zůstává však i nadále methodou nejpřesnější, poněvadž dovoluje číselné ocenění znaků lebečních. Ovšem nepodařilo se ani k-ii ani kranioskopii provésti pouze na tomto základě klassifikaci lidských plemen a zjistiti zásadní rozdíly plemenné; ale za součinnosti jiných znaků anthropologických koná k. v tom směru dobré služby.— Nejhlavnější rozměry kraniometrické jsou: obsah lebky, délka, šířka, výška lebky, horizontální obvod, podélní a příční oblouk, výška a šířka obličeje, očnic, nosu, úhel lícní, čelistní atd. Porovnáním jednotlivých rozměrů obdržíme indexy (v. t.).

O dějinách k. vůbec a českých zvláště srv. L. Niederle, Nástin dějin anthropologie (»Athenaeum« 1889); J. Matiegka, Počátky a postup anthrop. studia atd. (»Národopisný sborník« III. 1898, 72). O výsledcích k. české srv. L. Neiderle, Žamberské lebky (»Rozpravy II. tř. Č. Akad.«, 1892, I., č. 31) a J. Matiegka, Zkoumání kostí a lebek českých atd. (t., 1896, V., č. 42). Mtgka.