Ottův slovník naučný/Komédie

Ottův slovník naučný
Komediant	Komédie	Komeise

Údaje o textu
Titulek:	Komédie
Autor:	Vladislav Kalousek, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 617. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Komedie

Komédie (lat. comoedia) vznikla v Řecku z písní fallických a škádlivých improvisací, obvyklých o veselých průvodech, jež konány na počest boha Dionysa po slavnostním hodě (κῶμος odtud κωμῳδία, viz Komos). U kmene dórského vyvinuly se odtud prostonárodní frašky na Peloponnésu (na př. výkony spartských deikélistů), zvláště v Megaře, odkud je Susarión přenesl do Attiky. Na Sicílii záhy je vzdělal uměle Epicharmos (kol. r. 486) v mythologických travestiích a obrazech ze života; odtud vznikl pak sicilský mimus, napodobující situace a osoby bez určitého děje a bez choru, vypěstěný Sófrónem a Xenarchem. — Největšího rozkvětu dospěla k. v Attice; v Athénách od r. 465 zaveden agón komických chorégů a básníků. Stará attická k., pouštějíc úplně uzdu volné obrazotvornosti v invenci a nezřízené rozpustilosti v persifláži, zachovala si dle zásady „la“ povždy vážnou tendenci, zprvu politickou; integrující částí dramat byl sbor, jehož ústy v parabasi básník tlumočí své myšlénky. Již čtvrtý v řadě básníků, přibrav třetího herce, zajistil k-ii důstojné místo vedle tragédie; byl to mohutný Kratinos, jenž se neostýchal svou satirou samého Periklea stíhati. Současně vynikli též Kratés a Ferekratés jemnější invencí sujetů. S Kratinem pojati v kanón nejslavnějších komiků geniální Eupolis, v němž vrcholí politická k., a nesmrtelný Aristofanés, jehož 11 zachovaných dramat (ze 44) tvoří nanejvýše vzácný pramen pro poznání jeho doby. Když politické narážky znesnadněny Syrakosiovým pséfismatem (416), nastoupila v k-ii tendence literární (parodie) a sociální; po takých látkách sáhl již Aristofanés, dále Frynichos a Platón, ještě více Strattis a Theopompos. Ve střední k-ii (400—336, 57 básníků, 617 dramat), jež neměla již sboru a libovala si v parodiích, vynikli Antifanés, Anaxandridés a Alexis, vynálezce parasita. Nová k. (336—250, 64 básníků), jež opírala se dikcí, umělejší osnovou a kresbou charakterů o Euripida, obráží se dost průhledně v Plautových a Terentiových palliatách, jež z ní přejaly též typické figury (skoupý stařec, marnotratný syn, zchytralý otrok, hetaera a j.). Hlavními zástupci jejími byli Menandros, Filémón a Difilos. Za doby alexandrijské v jižní Italii dle prostonárodních šprýmů (φλύακες) vznikla umělá hilarotragódie a magódie, jež pěstoval Rhinthón z Tarentu. klk.

Francouzům sluje k. (Comédie) taková práce dramatická, která osvětluje nebo řeší vážné otázky společenské a kulturní, otázky mravů a mravnosti, názoru a úsudku společenského, otázky aktuální a často kritické, nebo maluje ovzduší a mravy společenské s tendencí přímo polemickou nebo satirickou (k. mravoličná); jest tedy spíše dramatem v našem smyslu než veselohrou. Tak většina pessimisticky zabarvených thésových dramat Dumasa mladšího uvádí se jako k.