Ottův slovník naučný/Klientela

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Klientela
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 377. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Klient (chráněnec)

Klientela byla římská sociální instituce, dle níž nižší třída obyvatelstva, t. zv. klienti (clientes), požívala ochrany mocných patricijských rodů. Vzhledem ke klientovi, jejž chránil, nazýval se patricius patronem (patronus). Klient náležel k rodu (gens) svého patrona, nosil jeho rodové jméno (nomen gentile), účastnil se rodových bohoslužeb a obřadů, požíval patronovy ochrany před soudem, kde jej patronus zastupoval, i mimo soud a dostával od svého ochránce do odvolatelné držby (jako precarium) jistou výměru pozemků. Naproti tomu měl klient vůči patronovi tyto povinnosti: měl mu prokazovati úctu (obsequium, salutatio), táhnouti s ním do boje (aspoň ve starých dobách) a poskytovati mu v jistých případech peněžnou pomoc, na př. měl za něho platiti výkupné, byl-li patronus zajat, peněžné pokuty, ke kterým byl patronus odsouzen, při vdavkách měl patronově dceři přispěti na věno atd. Mezi klientem a patronem panoval vůbec pevný přátelský svazek, založený na vzájemné oddanosti a podpoře, jaký později se vyvinul ve středověku mezi lenním pánem (seniorem) a vasallem. Ani chráněnec ani ochránce nesměli proti sobě u soudu svědčiti a jakýmkoli způsobem posvátný svazek k-ly rušiti. Již v zákoně dvanácti desk bylo stanoveno: Patronus si clienti fraudem fecerit, sacer esto, a naopak kdyby se klient byl provinil proti svému patronovi, dopouštěl se zločinu zv. perduellio a mohl býti trestán smrtí. O tom, jak k. povstala, jsou různé theorie. Někteří spisovatelé (jako Mommsen a Fustel de Coulanges) mají za to, že klienti byli původně nevolníci, kteří byli propuštěni na svobodu bez zákonných formálností manumisse. Jiní myslí, že třída klientů povstala z pokořených obyvatel Latia. Tuto theorii nelze přijmouti za správnou, poněvadž by nebylo rozdílu mezi plebeji a klienty. Avšak ani prvá theorie není zcela přesvědčivá. Zdá se spíše, že klienti byli jednak potomci obyvatel, kteří se přistěhovali do Říma a požívali tam ochrany a pohostinství patriciů (toho mínění jest na př. Ihering), jednak zchudlí patriciové, kteří byli nuceni dáti se do ochrany bohatých svých spoluměšťanů. V pozdějších dobách povstávali klienti též z řad propuštěnců. Klientů přibývalo v té míře, jak se množil počet přistěhovalců do Říma i počet propuštěnců. Znenáhla zanikli však klienti v třídě plebejů. – Podobnou třídou obyvatelstva jako v Římě clientes byli v Athénách pelatové (πελάται). Tam byli to však rolníci, kteří za šestinu výnosu vzdělávali cizí pozemky. K vlastníkům těchto pozemků stáli v podobném poměru ochrany – a ovšem i závislosti – jako v Římě klienti k svému patronu, pročež Plutarchos římské cliens překládá πελάτης. -dlc.