Ottův slovník naučný/Kapr

Ottův slovník naučný
Kappeyne van de Capello	Kapr	Kapraď

Údaje o textu
Titulek:	Kapr
Autor:	František Bayer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 975. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Kapr obecný

Kapr obecný (Cyprinus carpio L.; viz přílohu), jediný druh svého rodu (Cyprinus L.), jenž s přečetnými rody přibuznými náleží v čeleď ryb kaprovitých (v. t.). Tělo mívá z pravidla délku 30—50 cm (zřídka větší), jest na hřbetě vyklenuto, celkem poněkud se stran smačklé, vezpod na břiše oblé. Hlava jest lysá, tělo pokryto velikými šupinami okrouhlými (cycloidními). Odrůda k-em lysým (C. rex cyprinorum Kram.) řečená má řídké, veliké šupiny, k. nahý (C. nudus Bl.) pak jest úplně lysý, nebo má hloučky drobných šupinek (obojí odrůdy zovou »špíglem«, také naháčem, králíkem, šupákem). Jiné odrůdy se i protáhlým tělem nebo špičatější přídou hlavy liší od typu obecně známého. Neveliká a do předu pohyblivá ústa nalézají se přímo na předním konci hlavy, mají masité rty a na hořejším pysku 2 menši a u obou koutků po 1 silném vousku (úhrnem 4 vousky). Ve dlouhé hřbetní i ve kratší řitní ploutvi jest 3. paprsek tvrdý, silný a vzadu hrubě pilovaný. Na každé kosti požerákové jest po 5 zubech ve 3 podélných řadách (1.1.3—3.1.1); korunky jsou oblé, na konci ploské a rýhované. Ostatní znaky viz ve článku Kaprovité ryby. Barvu má tělo různou, na hřbetě nejčastěji tmavohnědou nebo tmavošedou s nádechem olivovým i fialovým, na bocích žlutohnědou i žlutou, na břiše ještě světlejší, nažloutlou. Ploutve sudé jsou žlutavé, někdy poněkud zarudlé nebo do fialova. K. žije především ve všech všudy rybnících, jezerech a řekách střední Evropy, náleží tu k rybám nejznámějším a jest zajisté rybou pro hospodářství rybniční nejdůležitější. Nejlépe se mu daří v rybnících a mělkých jezerech, ve vodách stojatých nebo klidně tekoucích. Pohyblivá ústa, jež může do předu povytáhnouti, jsou mu dobrým ústrojem ssacím, pro vydatné hltáni potravy způsobilým. K. neživí se látkami ve vodě zahnívajícími, jak druhdy čítáme, nýbrž vedle zevrubných výzkumů Šustových (»Výživa k. a jeho družiny rybničné«, Praha, 1884) drobnou zvířenou vodní, zejména larvami chrostíků, jepic, komárů, much, pak drobnými korýši a měkkýši, červíky a j. Hmoty hnijící a rostlinné jen maně se mu dostanou s potravou do zažívací roury. U nás rozumní majetníci rybníků k-y přikrmují, aby rychle, vydatně rostli a jak náleží prospívali. Pohlavně tyto ryby dospívají ve 3. až i ve 4. roce; u nás jich třeba šetřiti v měsících květnu a červnu, kdy se trou. Jikrnáči snášejí až nad půl millionu jiker na mělčiny vodním býlím porostlé. Lidé loví k-y pro výborné maso do sítí a vrší, nebo »namladivše« prve na ně (vařeným hrachem atd.) udicí je chytají. Z míšenců k-a a karasa obecného pozorován byl u nás Carpio Kollarii Heck., polokaras. Má někdy tělo podobné kapřímu, jindy zase tělu karasa (zdélí 20—40 cm) a také podobně zbarven bývá; rty jsou tenké, vousky útlé a krátké, ve hřbetní a řitní ploutvi jest ne 3., nýbrž 1. osten silnější a vzadu pilovaný buď hrubě (jako u kapra) nebo jemně (jako u karasa); zuby požerákové jsou jen ve 2 řadách. Br.