Ottův slovník naučný/Kandler

Ottův slovník naučný
Kandity	Kandler	Kandování

Údaje o textu
Titulek:	Kandler
Autor:	Eduard Fiala, František Xaver Jiřík, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 913-914. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Vilém Kandler
Související články ve Wikipedii: Vilém Kandler

Kandler: 1) K. z Atzenzollu Jan (Candler), šlikovský ředitel mincovny na Plané r. 1627—1640. Ražby jeho v těch letech jsou četny, najmě groše (tříkrejcaráky) raženy každý rok hojně. Raženy též dukáty, tolary, půltolary, čtvrttolary a krejcary, ale všecky tyto mince jsou vzácné, půlky a čtvrtky dokonce vzácnosti prvého řádu. Mincovní značkou K-ovou jest konvička (Kande) umístěná mezi písmenky I C (Joh. Candler). Faa.

2) K. Franz, hud. spisovatel (* 1792 v Klosterneuburku — † 1831 v Badenu u Vídně), žák Albrechtsbergerův, Salieriův a Jírovcův, byl sopranistou dvor. kaple ve Vídni, vstoupil k vojsku, meškal v r. 1815—26 v Benátkách a Neapoli a zabýval se studiem dějin hudby italské. Vedle cenných příspěvků pro hud. časopisy vídeňské a lipské napsal: Cenni storico-critici intorno alla vita ed alle opere del celebre compositore Giov. Ad. Hasse, detto il Sassone (1820); Uiber das Leben und die Werke G. Pierluigi da Palestrina (1834, výtah z monografie Bainiovy, vydaný Kiesewetterem) a Cenni storico-critici sulle vicende e lo stato attuale della musica in Italia (1836, v časopise »Cäcilia«).

3) K. Vilém, malíř český (* 1816 v Chrastavě — † 1896 v Praze). Prvního vzdělání v umění nabyl od svého otce Michala, venkovského malíře († 1837), jenž r. 1823 přesídlil se s rodinou do ruského Polska, ale již po roce vrátil se do Čech a usadil se v Chomútově, odkudž r. 1827 povolán za učitele kreslířské školy v Žatci. Rodák K-ův Führich již tehdy odcházel do Italie a jeho velmi rozšířené rytiny sloužily K-ovi za vzor. Takto připraven vstoupil K. r. 1830 na malíř. akademii v Praze, již řídil prof. Waldherr. Tísní existenční nucen vstoupil K. do továrny jakožto kreslič vzorků, byl však brzo odtud vysvobozen podporou mecenášů a provedl obraz Kázání sv. Prokopa pro kostel kozelský u Třebivlic, illustroval hojně »Panorama des Universums« a s krajinářem Würbsem pro pražské naklad. prováděl náboženské obrázky a pohledy na Prahu a j. Führich zůstal při tom stále jeho vzorem a první větší cyklus, který ve směru jeho vydal, byl Otčenáš, jenž r. 1838 v Hennigově lithogr. ústavě vyšel s textem prof. Vihana. Nová doba v činnosti K-ově počíná korunováním Ferdinanda I. na krále čes. Tehdy poslán se Lhotou na Karlštein kopírovat tamější obrazy z doby Karla IV.; dále účastnil se restaurování staré mosaikové malby na jižní straně pražského dómu; restaurace poškozených míst provedena dle rady dvor. malíře Gurka technikou freskovou, ve kterémž způsobu malby měl K. brzo na to příležitost více pracovati, když působením ředitele akad. Kadlíka a arch. Krannera počaly prováděli se malby křížové cesty na Petříně, jež dle Führichových kartonů svěřeny mnichovským malířům J. B. Müllerovi a J. Holzmaierovi, jimž přidáni K. a Lhota, by se vyučili v technice freskové, aby mohli pak provésti výzdobu kaple Rafaelské v ústavu slepců na Malé Straně. V kapli té pracoval K. dvě léta dle komposic Führichových (Bůh otec v okamžiku stvoření světla, Kristus se svatými a evangelisté Lukáš, Marek a Jan a 4 andělé pěstující živly ve službě církve), zabývaje se i malbou olejovou; z té doby (1840) pochodí: Madonna s českými patrony zemskými; Zimní krajina a Z mrtvých vstání Krista. R. 1843 dostalo se K-ovi Klarova stipendia; mezi pracemi, jimiž se o ně ucházel, byl také Soud Spitihněvův (zak. hr. Des Fours-Walderode), provedený na akademii již za ředitelství Rubenova. Vedle toho provedl K. ještě před vstoupením do Rubenova atelieru (1841) Cesta do Emaus a Císař Maximilián u Dürera (zak. J. Zeidler, praelát strahovský); v atelieru maloval pak mimo »Soud Spit.« ještě Vlastu dostávající od Straby nápoj pomsty (dle básně Ebertovy). R. 1843 nastoupil K. cestu do Říma, kde z prvních jeho prací byla kopie Michel-Angelova posledního soudu dle kopie Marcela Venustiho chované v Neapoli (pro pruský arch. ústav v Římě). Další jeho práce z té doby jsou: Kristus v Emausich (zak. dr. Prášil pro kostel v Gleichenberku v Štýrsku), karton Sv. Jiří, Sv. Kateřina Sienská (pro chrám v Jindř. Hradci); Sv. Trojice (pro kostel v Nadějkově); Jonáš káže před králem a lidem v Ninive; Papej Řehoř IX. staví se proti vzbouřenému lidu; Sv. Vojtěch (1847, pro kostel ve Skalsku); Zrušení Templářův a odsouzeni velmistra Jakuba de Malay, Setkání se Petra a Pavla před Římem; Rudolf Habsburský na cestě do Špýru. Ještě před revolucí r. 1848 počal K. komponovati Objevení Karlových Varů jako hlavní dílo své doby římské (ve vojenské nemocnici v Karl. Varech). Vrátiv se po 7 letech (1850) vystavil hlavní své práce v redutním sále cís. hradu ve Vídni a po několika měsících v Praze v paláci Valdšteinském. Mimo »Objevení Karl. Varů« a Sv. Josefa (pro Chrastavu) bylo tu hlavně 75 studií dle starožitnosti římských a 4 obrazy temperové ze života Kristova na zlaté půdě a dva aquarellové výkresy ku projektovaným freskám v chrámu Týnském. Od cís. Ferdinanda zakoupeny tu oba velké hist. obrazy »Řehoř IX.« a »Jakub Molay« pro zámek v Zákupech. Tehdáž svěřeno dále K-ovi provedení olt. obrazů pro Strmilov: Sv. Jiljí; Sv. Jan Křt. a P. Maria, a brzo na to začal prováděti malířskou výzdobu v zám. kapli zákupské, což trvalo dva roky. Mimo to pochodí z té doby: Sv. Jan Nepomucký (pro zámeckou kapli v Ploskovicích); Sv. Jan Ev. a P. Maria (pro Stralsund, křídlové obrazy v kost. sv. Jana); dále votivní obraz Na nebe vzetí P. Marie do Moskvy (pro katol. kostel vystavěný od čes. rodáka Jos. Zenkra); návrhy pro fresky v presbyteři kostela ve Frant. Lázních; malby ve voj. nemocnici v Karl. Varech; Na nebe vzetí P. Marie (pro hl. oltář prob. kostela v Jindř. Hradci). Pro Prahu v čase tom provedl: Madonna s chórem andělů a Sv. Karel Bor. (pro kapli nemocnice milosrd. sester v kupole, druhý na hl. oltáři), hlavně pak výzdobu dvorní kaple na Hradčanech; obsažený zde cyklus obrazů freskových (na stropě Potopa; Oběť Noemova, Zákonodárství Mojžíšovo na hoře Sinai; na pilastrech ve výklencích 10 starozákonních postav a j.) prováděl K. 3 léta. Všemi těmito pracemi zjednal si pověst vynikajícího malíře fresek, ale přes to nedostalo se mu již další práce takové kromě výzdoby klášt. chrámu v Teplé, kde r. 1858 provedl Sv. Trojici, Sv. Augustina a Blahost. Hroznatu.

Od té doby zaměstnával se K. skoro výlučně malbou oltář. obrazů. Z prací těch (87 dle seznamu z r. 1859—1882) uvádíme obrazy pro: Einsiedel u Mar. Lázní, Číhanou, Nepomuk, Velichov, Kladno, Chomútov (pro kostel sv. Ignáce), Jerno, Loukov, Poličku, Kadaň, Bastianperk, Lodhéřov, Podvek, Rataje, Zlíchov, Chvaly, Rokytnicí, Vidochov, Buškovice, Schärding (H. Rak.), Stodůlky, Čes. Brod, Čakovice, Řeporyje, Klecany, Hor. Stupno, Pařízov, Žatec (kost. kapuc.) a pro všeob. nemocnici v Praze. Mimo to byl K. činným i jako illustrátor (hlavně 42 listu pro Mikovcovo a Zappovo album »Starožitnosti a památky země České«, 1800) a jako spisovatel; pro Klarův almanach »Libussa« napsal Aeneas Sylvius und die Piccolomini in Böhmen (1853); Die antiken Wasserleitungen der Campagna bei Rom (1854); Der Carneval in Rom (1855); Die Octoberfeste und Raffaels Landhaus in der Villa Borghese zu Rom (1857); Die alte Marienstatue in Neuhaus (1858). Roč. 1859—60 obsahují dopisy Kandlerovy z Říma v l. 1844—50. Vedle histor. a náb. obrazů maloval také krajiny, architektury a genry.

Samostatného směru K. neměl, ale připojiv se k Führichovi, jenž zůstal jeho vzorem, byl z četných představitelů nazarenismu v česk. umění a projevil vedle toho v některých pracích, hlavně ve svých genrech, snahu po pravdě, realismu, jak rozuměla mu škola Rubenova v letech čtyřicátých; vedle Lhoty, Müllera, Weidlicha a Hellicha jest pak spojujícím členem mezi školou Kadlíkovou a názory moderními. — Srv. »Libussa« 1859, 1860; »Památky arch.« I., 190; R. Müller, Prof. dr. A. Klarsche Künstlerstiftung (Praha, 1883); Fr. Jiřík, Romantická perioda čes. malířství (»Květy«, 1896, str. 577); t., Ruben a jeho pražská škola malířská (»Rozhledy«, 1896, str. 376). J-k.