Ottův slovník naučný/Kadence

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kadence
Autor: Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. s. 731–732. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kadence (hudba)

Kadence (ital. cadenza) nazývá se harmonický obrat, který hudební proud buď ukončuje nebo k odpočinku přivádí a nalézaje se na konci vět nebo celých period má povahu jakési hudební interpunkce. Theorie rozeznává tři druhy k-cí: authentickou, plagální a klamnou, které mají vztah k nejhlavnějším stupňům tóniny, k I. (tónice), IV. (subdominantě) a V. (dominantě). K. od dominanty k tónice (a) sluje celou authentickou, naopak od tóniky k dominantě (b) poloviční authentickou, od subdominanty k tónice (c) celou plagální, od toniky k subdominantě (d) poloviční plagální, veškery pak postupy od dominanty k jiným stupňům než k tónice (e) slují klamnými k-mi. Na př.:


\new StaffGroup <<
 \new Staff \with {\remove "Time_signature_engraver"} \relative b' {
  \mark \markup {\italic a)} \time 1/2 <b g d>2 \time 2/2 <c g e>1 \bar ".|"
  \mark \markup {\italic b)} \time 1/2 <c g e>2 \time 2/2 <b g d>1 \bar ".|"
  \mark \markup {\italic c)} \time 1/2 <c a f>2 \time 2/2 <c g e>1 \bar ".|"
  \mark \markup {\italic d)} \time 1/2 <c e g>2 \time 2/2 <c a f>1 \bar ".|"
  \mark \markup {\italic e)} \time 1/2 <b f d>2 \time 2/2 <c e, c>1 \bar ".|"
  s2
 }
 \new Staff \with {\remove "Time_signature_engraver"} \relative g {
  \clef bass
  g2 c,1 c2 g'1 f2 c1 c2 f1 g2 a1 s2
 }
>>

Ježto celá authentická k. uzavírá vůbec hudební skladby, zove se též závěrem (lat. clausula, něm. Schluss), a název ten přenáší se pak i na ostatní druhy k-cí. V celé authentické k-ci připadá na V. stupeň dominantní trojzvuk nebo čtverozvuk přecházející bezprostředně v tónický kvintakkord. Je-li dominantní akkord v původním složení a ne v převratu, spadá-li kvintakkord na těžkou dobu taktovou a vyskytuje-li se v poloze oktávové, mluvíme o dokonalé celé authentické k-ci. V ostatních případech vzniká nedokonalá či seslabená k. Seslabení může býti melodické, vyskytuje-li se tónický trojzvuk v poloze terciové nebo kvintové, harmonické, stojí-li akkord dominantní v některém převratu, nebo rhythmické, spadá-li dominantní akkord na těžkou, tónický pak na lehkou dobu taktovou. Komplikacemi z těchto případů vznikají pak ještě seslabení melodicko-harmonické, melodicko-rhythmické, harmonicko-rhythmické a posléze melodicko-harmonicko-rhythmické. — K-cí nazývá se též {{Prostrkaně|prodleva na kvartsextakkordu tóniky v koncertech, sonátách a pod., při níž skladatel dopřává přednášejícímu volnosti, aby motivický materiál způsobem improvisace spracoval po svém zdání a postavil tu na odiv svou virtuositu. Beethoven však omezil svobodu tu, připsav ku starším koncertům svým vlastní k. a v V. koncertu svém učiniv je dokonce neoddělitelnou částí celku. Způsobu posléz uvedeného přidržují se všechny moderní koncerty, za to do klassických vkládány bývají k. zvláště k tomu účelu vypracované, ne improvisované, jakéž k Beethovenovým koncertům napsali na př. Moscheles, Reinecke, Rubinstein, Bülow, Smetana a j.