Ottův slovník naučný/Křižovníci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Křižovníci
Autor: František Xaver Marat
Zdroj: Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 224—226. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou

Křižovníci (Cruciferi, Crucigeri) jest společné jméno mnoha řádů duchovních, kteří měli za znak kříž různých barev a tvarů a žijíce nejvíce dle řehole sv. Augustina věnovali se buď skutkům tělesného milosrdenství (péče o chudé, obsluha ve špitálech, pohostinství) nebo modlitbě a správě duchovní. Ač původ jejich odvozuje se často z dob cís. Konstantina a sv. Heleny, přece hledati jej nutno teprve v dobách výprav křižáckých. Zde povstali řádové rytířšti, jako k. Jerusalemští (strážcové Božího hrobu, znak: dvojitý červený kříž na černém rouše), kteří i do Prahy na Zderaz (odtud k. zderazští) r. 1091 uvedeni a po mnohých trpkých osudech cís. Josefem II. zrušeni byli; dále k. Johanité ci maltánští rytíři (znak bílý kříž na černém rouše), rytíři Němečtí (černý kříž na rouše bílém), templáři (červený kříž na bílém rouše). Dle těchto řádů sestavovali se křižáci z výprav palestinských do vlasti se vrátivší v bratrstva a řády, které podržely kříž za hlavní svůj znak a jimž dostávalo se hospitálů a nadací zbožných a mocných ochránců. Takovými byli k. vlaští (crociferi), kteří již před r. 1170 v Italii se objevují. Působištěm jejich byla Bologna, Padova, Řím, Neapol a všecka větší města italská, v nichž měli přes 200 špitálů. Zrušeni byli papežem Alexandrem VII. r. 1656 a jmění jejich darováno bylo republice Benátské za výlohy, které měla s válkami proti Turkům. V Praze byli od r. 1256 k. s červeným srdcem v klášteře u sv. Kříže většího, bílí k. (Cyriaci též Wasserpoláci zvaní, vlastně Canonici regulares de poenitentia beatorum martyrum). Klášter a řád zrušen v Čechách císařem Josefem II., na místě kostela u sv. Kříže většího postavena jest nyní škola u sv. Kříže většího. K. belgičtí a hollandští, založeni baronem Theodorem de Celles, když se vrátil z křižácké výpravy Bedřicha Barbarossy. Rozšířeni byli po Belgii, Francii a Hollandsku. Politikou Napoleona I. a cís. Josefa II. byli až na 8 konventů zrušeni. Nyní čítá řád ten ještě 4 konventy: u sv. Agathy blíž Cuiku v Hollandsku (noviciát), v Udenu v Hollandsku (sídlo generála, gymnasium, externát), pak v Diestu a Macseycku v Belgii. Známi jsou svými »křižovnickými růžemi« spojenými s velkými odpustky. Pro Čechy důležitý jest domácí řád k.-íků s červenou hvězdou, kteří původ vzali z bratrstva, jež bl. Anežka Přemyslovna povolala k službě ve špitále ke cti sv. Františka od ní založeném. Špitálu tomu, který brzy od sv. Haštala z kláštera bl. Anežky k sv. Petru přenesen byl, darovala královna Konstancie statky od Německých rytířů r. 1233 koupené: kostel sv. Petra s dvorem a celým hospodářstvím, ves Rybníky, Borotice a Hloubětín. Papež Řehoř IX. vzal špitál a bratrstvo (magistrum et fratres hospitales s. Francisci) ve zvláštní ochranu a r. 1237 povýšil je na samostatný kanonický řád dle řehole sv. Augustina. Bl. Anežka, která dosud měla vrchní moc nad špitálem a jeho statky, odevzdala obojí papeži Řehoři IX., který pak bullou ze dne 27. dubna 1238 špitál se vším majetkem dal mistru a bratřím nového řádu, čímž samostatné utváření jeho dokončeno. Dle listiny z r. 1244 měl řád toho roku již jakési znamení, dle tradice červený kříž, ježto první členové bratrstva a řádu byli pravděpodobně účastníci křižáckých výprav do Čech se vrátivší. Aby dostalo se mu platnosti a autority, nařídil papež Innocenc IV. na žádost zakladatelkyně špitálu a bratrstva bullou z r. 1250, aby biskup pražský Mikuláš udělil řádu při špitále sv. Františka znak, jaký vhodným uzná. To stalo se 17. čna 1252 u sv. Petra na Poříčí, kde za velké slavnosti udělen řádu znak červené hvězdy s křižem (stella rubea cum cruce desuper, dle tradice na památku prvního velmistra Alberta ze Šternberka. Od té doby nazývá se řád k. s červenou hvězdou (Crucigeri cum rubea stella též Crucigeri stellati neb Stelliferi). Krátce před tím, 26. kv. 1252, položen základ ku stavbě nového většího špitálu u pražského mostu s kostelem sv. Ducha, na nějž hlavní náklad opět vedla bl. Anežka. Sem přenesli k. své sídlo i špitál od sv. Petra, a od té doby označuje se řád a špitál křižovnický přídavkem »u mostu«, ad pedem pontis pragensis. Listinou z r. 1253 stvrdil král Václav novému špitálu všecka dosavadní darování. Duchovní správu, ježto řád křižovnický původně skládal se jen z laiků, vedli františkáni a po nich dominikáni, jimž náleželo na čas i právo visitace. Brzy měl řád vlastní kněze, kteří pak nabyli převahy nad bratry laiky a mohli tak sami vykonávati i duchovní správu ve špitálech a kostelích sobě svěřených. Na žádost nejvyš. mistra dal papež Mikuláš IV. provésti reformu řádu a špitálů, dle níž utužila se kázeň ve špitálech a znova se stanovila podřízenost všech špitálů nejvyššímu mistru v Praze. Bylo nakázáno, aby při špitále pražském byli nejméně tři nebo čtyři kněži řádoví, zrušila se instituce řádových sester, které se přijímaly s bratrstvy přivtělených špitálů k ošetřování ženských chorých, a officiálům řádovým bylo zakázáno nositi meče s ostrými hroty a ponecháno jim na dále právo, by nosili toliko meče krátké bez ostrého hrotu k obraně na cestách. Nyní toliko generál řádový při zvláštních příležitostech mečem se opásá. Nový řád odpovídal potřebám doby a osvědčoval se tou měrou, že se mu svěřovaly špitály a kostely ve velkém počtu. Ze stvrzovací listiny krále Václava jest viděti, jak rychle mohutněl řád k.-íků českých, jimž po příkladu členů královského rodu Přemyslova dostávalo se přízně všech stavů. Do r. 1253 měli k. již také špitál ve Stříbře, který byl r. 1244 připojen k špitálu pražskému, a bratrstvo jeho přijato pak bylo do řádu křižovnického. Vedle původního darování královny Konstancie dostali k. dále Dobřichovice, Tursko s Kralupy, farní kostel v Lokti s desátky, špitál v Mostě s kaplí sv. Václava, Vrbno s částí Hořína, Humpolec, Slivenec s Holiní, kostel sv. Štěpána a sv. Valentina v Praze se vsí Jesenicí a mnoho jiných vesnic. Na Moravě dostali Rokytnici a proboštství sv. Hippolyta na Hradišti u Znojma (Pöltenberg) s mnohými vesnicemi. Přičiněním kněžny Anny, sestry bl. Anežky a manželky knížete vratislavského Jindřicha II., uvedeni byli k. čeští do vratislavského špitálu u sv. Matěje, kdež povstal nový konvent, středisko k.-íků ve Slezsku a Velkopolsku. Špitálu vratislavskému přidán byl špitál v Krucemburku, později špitály a komendy v Boleslavi, Svídnici, Lehnici, Minstrberce, dále ve Velkopolsku špitál inovraclavský, v Kujavsku špitál břešťský a jiné. Koncem XIII. a poč. XIV. stol. připojeny: špitál chebský na žádost měšťanů sa. mých, později špitaly v Kouřimi, Budějovicích, Písku, Sušici, Litoměřicích a Oustí, kostely v Sedlci, Nové Roli, Karlových Varech, Kynžperku, Tachově, Unhošti, Živohoušti, Řevnicích, Václavicích, uděleno jim osvobození od cel a berní, požitky z pražského mostu, jejž měli opravovat. Zvláštním příznivcem byl jim Karel IV., jemuž k založení Nového města odstoupili pozemky své mezi sv. Petrem a kostelem sv. Štěpána na Rybníčku ležící, začež dán jim nově zřízený kostel sv. Jindřicha a mnohé výsady. Před válkami husitskými získali Mariánský Chlum a Pšov s částí Kaštic. Bouřemi husitskými a pozdějšími válkami ztratili k. téměř všechny špitály, a majetek jejich zabrala města. Špitál a konvent pražský ušel sice za bouří husitských úplnému zničení, avšak většina bratří utekla se do záp. Čech, zejména do Chebu a Stříbra, a jen několik bratří zůstalo k ošetřování nemocných ve špitále pražském, jehož statky za cís. Sigmunda a Jiřího z Poděbrad do správy vzala obec pražská. I kázeň trpěla rozdělením konventu, tak že na př. r. 1426 k. v záp. Čechách sesadili velmistra Mikuláše Čapského, zvolivše si velmistra jiného; k. pražští vzpouzeli se naopak velmistru Erasmovi, který sídlily Chebu. Teprve za krále Albrechta, když Erasmus mohl přesídliti do Prahy, obnovena opět kázeň řeholní. Ztrátou špitálů stal se původní, přední účel řádu podřízeným; naproti tomu nastala řádu povinnost, aby věnoval péči svou výhradně správě duchovní v místech ohrožených, předem při vlastních farách a kostelích, zejména v kraji chebském a loketském, kde se opírali k. se zdarem nátlaku protestantismu až do zavedení katolické reformace a zachránili mnohé osady před úplným odpadem. Privilegiem krále Ladislava zmocněni byli, aby si vykupovali statky, jež dal král Sigmund do zástavy. Ale nového lesku i nových zásluh nabyl řád křižovnický, když velmistr jeho, slavný Brus z Mohelnice a po něm i velmistr Martin Medek jmenováni byli arcibiskupy pražskými, jednak pro výtečné vlastnosti, jednak proto, že statky křižovnické měly nahraditi dotaci zchudlého arcibiskupství. Po smrti velmistra a arcibiskupa Medka (1590) nastalo jednání mezi císařem Rudolfem II. a k.-íky, aby tito od volby svých generálův upustili a za velmistra přijali osobnost, kterou císař arcibiskupem jmenovatí bude. Když se tak stalo, uvítali k. Berku z Dubé jako prvního postulovaného velmistra (1592). Od té doby až do r. 1668 přijímali k. arcibiskupy za své generály, jimž se tak pro nedostatek příjmů vlastních hlavní podpory dostávalo ze statků křižovnických, které na krátkou dobu skonfiskovali a prodali stavové protestantští. Po smrti Berky z Dubé (1606) dal se zvoliti za velmistra chebský kommandér Vavř. Nigrin, byl však za to odveden do vězení na Strahov a k resignaci donucen. Po celé XVII. st. působili k. dle ustanovení arcibiskupů, svých generálů postulovaných, ve správě duchovní v nejrůznějších místech vlasti. Hmotné úlevy dostalo se jim ku konci života kard. Harracha za převora Pospíchala, za něhož položen základ ku stavbě nynějšího kláštera (1662), jenž byl vpádem švédským téměř v ssutiny obrácen. Té doby domáhali se k. vrácení svých kostelů, jež obdrželi zpět až na kostely sv. Jindřicha a sv. Štěpána v Praze a sv. Anny v Sedlci. Po smrti arcibiskupa Kolovrata, který zemřel před svou konsekrací, upustili k. od dosavadního způsobu postulace a zvolili si r. 1668 za generála olomúckého kanovníka hr. Valdšteina, později biskupa královéhradeckého a od r. 1675 arcibiskupa pražského. Tento ponechal převorovi Pospíchalovi řízení řádu, dbaje především obnovení ducha řádového. Přepracované stanovy řádové byly papežem Klementem X. r. 1675 schváleny a titul řádu rytířského, jehož se na základě svých tradic domáhali, byl k.-íkům církevně stvrzen. R. 1688 byl též posvěcen nynější kostel řádový, vystavěný Loraghem a Fermo. Převor Pospíchal přikoupil statek Starý Knín a vystavěl nový špitál ke cti bl. Anežky na Novém městě v Praze, zrušený později Josefem II., a staral se o utužení kázně řádové a zvelebení kostelů. Po smrti Valdšteinově zvolili jej k. r. 1694 za svého velmistra. Císař Leopold udělil mu právo, aby zasedal v stavovském sněmu jako čtvrtý v řadě praelátů království Českého a první mezi praeláty řeholními. Nazván jest druhým zakladatelem řádu. Nástupce jeho Franchimont obdržel právo, aby velmistrově směli užívati pontifikálií. V XVIII. stol. získali k. komendy v Prešpurku, ve Vídni u sv. Karla a proboštství u sv. Sigmunda v král. hradě v Budíně. Sedmiletou válkou utrpěli mnoho škod, takže musili prodati statek Václavice a mnohý jiný majetek. Josefínské saekularisaci ušli k. pro duchovní správu a špitály své. Komendy v Mostě, Chebu a ve Vídni povýšeny na fary. V našem stol. utrpěl řád nenahraditelnou ztrátu zrušením svým v Pruském Slezsku r. 1810. Rovněž ztratil štace své v Uhrách, nabyl však r. 1869 fary ve Františkových Lázních. Nyní působí k. na 27 farnostech řádových ve správě duchovní v Čechách, na Moravě a ve Vídni, někteří členové jsou professory na středních školách a na universitě. Při větších obročích, komendách a statcích jsou dosud špitály pro chudé dle vzoru pražského hospitálu. Vrchní hlavou jest generál a velmistr, nyní Th. Dr. Václav Horák, býv. professor pastorálky a první děkan české bohoslovecké fakulty, jemuž po boku stojí kommandéři a konsultoři řádoví. Řád k.-íků měl mnohé vynikající členy. Velmistr Lev (1352-1362) napsal vlastnoručně krásný pergamenový brevíř, převzácnou památku z doby Karla IV., s kalendariem, jehož vyobrazení 12 měsíců sloužilo Manesovi za základ k proslavenému pražskému orloji; pöltenberský probošt Kozař z Kozařova (†1592) byl na slovo vzatý mathematik a astronom, velmistr Nigrin nabyl právnického vzdělání v Bologni a dosáhl toho, že r. 1603 zaveden byl v Chebu gregoriánský kalendář. Pospíchal zanechal velké české diarium, pramen pro dějiny z 2. pol. XVII. stol., Jan Beckovský pojistil si jméno svou Poselkyní a mnohými spisy bohosloveckými, velmistr Pitroff byl professorem pastorálky, prvofarář vídeňský Lachenbauer byl později rektorem semináře vídeňského a pak druhým biskupem brněnským, František Havránek jedním z předních buditelů národních, velmistr Dr. Schoebel stal se biskupem litoměřickým, professor Vojtěch Neumann při akad. gymnasii pražském odchoval celou řadu mužů vlastenců a jiní. Knihovna křižovnická čítá přes 50.000 svazků, mezi nimiž mnoho vzácných rukopisů a inkunábulí, a bohatý archiv. Mt.