Ottův slovník naučný/Judita

Ottův slovník naučný
Judikát	Judita	J. U. Dr.

Údaje o textu
Titulek:	Judita
Autor:	Rudolf Dvořák (část)
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. s. 651-652. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kniha Júdit

Judita, hebr. Júdit: 1) J., mladá, krásná, bohatá a zbožná vdova židovská v Bethulii. Holofernes, vojevůdce Nebukadnesarův, mstě se na Židech, že vedle jiných nepomohli pánu jeho ve válce proti medskému králi Arpakšadovi, oblehl Bethulii a odňav městu na výši položenému přístup k vodě dohnal je k rozhodnuti, že nesešle-li jim nebe v pěti dnech pomoc neočekávanou, vyhoví jeho vyzvání a vzdají se. Tu vyvstala J., požívající v městě veliké vážnosti, a vytýkajíc předákům města nedostatek důvěry v boha Isráéle, slíbila zachrániti lid do pěti dnů. Provázena jedinou služkou nesoucí v měchu její potravu, vydala se do tábora assyrského. Byvši uvedena k Holofernovi, jenž rázem byl zaujat její krásou, vyložila mu, aby nepodnikal ničeho proti Židům, ježto oni, nuceni nedostatkem potravv jísti i věci posvátné, tím samým se odsoudili k záhubě, již ostatně i pro jiné hříchy proroci jim předpověděli. Ona sama z toho důvodu že prchla, by věci ty mu oznámila. Pro sebe vyžádala si, by mohla zůstati v táboře a každého dne před rozedněním vyjiti za modlitbou a náboženským umýváním ku pramenům před hradbami městskými. Holofernes, věře slovům jejím, nejen vše jí dovolil, ale čtvrtého dne na počest její i kvas vystrojil. Při hostině opili se sluhové tak, že Holofernes, sám zpit, zůstal s J-tou o samotě. Spícímu uťala J. hlavu vlastním jeho mečem, z rána pak jako jindy šla se služkou, nesoucí tentokráte hlavu Holofernovu, ku zřídlům pod hradbami svého města. Zde oznámivši svým krajanům, co se stalo, vyzvala je, by pověsíce hlavu Holofernovu na zdi městské na Assyrské vypadli. Assyrští poznavše, co se stalo s jejich vůdcem, dali se na útěk, pronásledováni Židy, jimž zanechali celý tábor. Zboží Holofernovo připadlo J-tě, jíž dostalo se za její čin žehnání veškerého lidu.

Události tyto se vším, co předcházelo, podrobně vypravuje biblická kniha J., původně hebrejská nebo aramejská, nám toliko v řeckém překlade dochovaná. V kanónu biblickém náleží ku knihám deuterokanonickým, majíc své místo mezi knihou Tobiášovou a Estheřinou. Kniha má ráz vlasteneckého románu židovského. Se stanoviska historického i geografického skýtá hojně obtíží, jež možno vysvětliti jediné tím, že autor náležející době poměrně pozdní čerpal svá data z různých dob předchozích, nehledě při tom tak ku pravdě historické jako spíše k morálce a náboženství. Poměry, jež snad daly příčinu k složení knihy, klade kritika do posledních dob židovstva, počínajíc dobou Makkabejců. Dk.

J. a příběh její býval také oblíbeným podkladem středověkých dramat duchovních. Do české literatury dostala se dramata tato z němčiny poprvé Mikulášem Konáčem jako Judit, hra z historie Judity pilně vybraná a rythmy mírnými a písněmi sepsaná vytištěna v Praze 1547 z něm. hry Joachima Graffa (viz Konáč Mik.), po druhé ve spracování Hans-Sachsově jako komedie česká o ctné a šlechetné vdově Judith a o Holofernovi, hejtmanu krále Nabochodonozora, přeložena Mikulášem Vránou Litomyšlským a vytištěna roku 1605 na Starém městě pražském. (Jos. Jireček, Staročeské divadelní hry 1878, str. XII.)

2) J., jméno několika vynikajících kněžen, viz Jitka