Ottův slovník naučný/Jmění

Ottův slovník naučný
Jmelí	Jmění	Jméno

Údaje o textu
Titulek:	Jmění
Autor:	Karel Kadlec, Karel Bloman, Kamil Henner, neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 572–573. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Majetek

Jmění v právním smyslu jest soubor věcí a práv, majících hospodářskou cenu a náležejících jisté osobě přirozené (fysické) nebo právní (fingované). Rozumějí-li se tímto souborem též závazky a břemena lpějící na právech, nazývá se j. aktivním a passivním; odečtou-li se závazky a břemena, zbývá j. čisté. Dle toho, komu j. náleží, zda subjektu práva veřejného nebo subjektu práva soukromého, nazývá se j-m veřejným nebo soukromým. Tak jest veřejným j. státní, zemské, obecní. Dle §. 287. ob. zák. obč. nazývá se j-m státním, »z čeho se zapravují státní potřeby, totiž: regál mincovní nebo poštovský a jiné regály, statky komorní, báně a solné doly, daně a cla«. Dle §. 288. jsou pak j-m obecním »věci, z jichž příjmů se zapravují výlohy obecní«. Dle §. 289. obč. zák. »pokládá se za j. soukromé i to, v čehož držení není zeměpán jakožto hlava státu«. – Od j. státního a obecního dobře sluší rozeznávati veřejný statek (státní neb obecní), kterým se rozumějí všechny věci určené ke všeobecnému užívaní, na př. veřejné silnice, cesty a místa, ulice, řeky atd. -dlc.

J. se stanoviska účtovědy. Soubor všech určité osobě náležejících statků a věcí jakož i právo, dle libosti s nimi nakládati, sluje j. Statkem, věcí nazýváme vše, co slouží k upokojení potřeby lidské a od osoby jest odděleno. Pročež nemohou ku j. počítány býti ani duševní, ani tělesné vlastnosti člověka, ani věci, jichž nelze dosíci koupi, výměnou nebo dědictvím, jako řády, vyznamenání a pod.

J. lze z rozličných stanovisek roztříditi jako tělesné a netělesné, aktivní a passivní, kmenové čili základní a výrobné čili provozovací, movité a nemovité, důchodné a nedůchodné a dle osobnosti majitele v soukromé, osoblivé, společenské, obecní, zemské a státní. Ku j. tělesnému, jež smysly pozorovati lze, řadíme v první řadě půdu zemskou, nemovitosti a kapitál; k netělesnému j. pohledávky, jako dluhopisy, akcie, směnky, papírové peníze a konečně služebnosti (servituty). J-m mrtvé ruky nazýváme obecné ono j., které jest majetkem osob právních, jako dobročinných, vědeckých, chudinských a pod. ústavů, dále kostelů, far, klášterů a škol. Věci sloužící všem občanům státním k volnému užívání, jako silnice, řeky, moře a pod., jsou veřejným statkem (öffentliches Gut). Blmn.

J. církevní jest soubor věcí buď sloužících účelům církevním, buď náležejících církevnímu ústavu nějakému (bona ecclesiastica). Církev jako společnost zevně organisovaná má k dosažení cílů svých zapotřebí vlastního j., jehožto poměry co do vnějšího oboru řídí se vedle církevních předpisův ovšem i příslušným soukromým právem territoriálním, ač uznává-li toto církev, pokud se tkne její ústavy, za osobnosti způsobilé v ohledu majetkovém. Dle měnícího se poměru státu k církvi měnila se i tato církevní způsobilost; brzy církev doznávala se strany státu výhod (privilegia favorabilia), záležejících ve výsadách při nabývání majetku a v částečném osvobození od břemen veřejných (immunitas realis), brzy opětně zakoušela přitížení (privilegia odiosa), z nichž nejvíce tísnily amortisační zákony (v. t.). Otázka, kdo je vlastníkem j. círk., není sice v theorii dosud jednostejně zodpověděna, ač prameny právní svědčí jediné názoru, že jím jest jednotlivý ústav církevní jakožto právnická osobnost, což uznává i právo rakouské. J. círk. má zůstati věnováno na vždy círk. účelům, pročež nemůže býti předmětem odúmrti, i má zůstati vždy nedotknutelným, čímž po právu vyloučeny jsou saekularisace se strany státu,, zásady to, které uznává celkem moderní zákonodárství, zejména i rakouské: čl. 15. stát. zákl. z. ze dne 21. pros. 1867 č. 142. ř. z. a §. 53 z. ze 7. kv. 1874 č. 50. ř. z.

J. círk. dělí se: 1. na věci posvátné (res sacrae), jichž užívá se bezprostředně při kultu náboženském nebo které s ním přímo souvisejí, věnovány jsouce k tomu určitými liturgickými obřady, a to buď svěcením č. konsekrací (res consecratae), na př. kalichy, pateny, oltáře, kostely, buď žehnáním č. benedikci (res benedictae), na př. liturgická roucha, zvony, hřbitovy. Res sacrae nejsou vyňaty z právního obchodu, naopak mohou býti ve vlastnictví soukromém, na př. kostely nemocniční nebo kaple zámecké; právní jednání jsou vzhledem k nim jen potud vyloučena, pokud by měla za následek jejich nepatřičné užívání nebo zneuctění. Konsekrace nebo benedikce samy o sobě nemění ničeho na vlastnictví příslušných věcí. 2. Res ecclesiasticae, t. j. majetek, který hlavně svými důchody slouží k uhrazení církevních potřeb a dělí se opět dle hlavního účelu, jemuž sloužiti má, a) na j. beneficiální č. obroční (beneficium, praebenda), vytčené pro vydržování beneficiátův, b) na j. zádušní, kostelní č. fabriční (fabrica ecclesiae, záduší), sloužící k uhrazení nutných vydání k vydržování budov kostelních a krytí věcných potřeb kultových (viz Beneficiální věci), vzhledem ku kterému j. §. 39. zák. ze 7. kv. 1874 č. 50. ř. z. předpisuje úplné oddělení; c) na majetek duchovních společenstev, jako klášterův a kapitol, a d) na res religiosae, t. j. věci věnované dobročinným a zbožným účelům, na př. mešní nadace. Věci pod c) vytknuté pokládají se mnohdy za res religiosae. Vlastní j. církev spravuje sama svými orgány dle zásad svých. Prvotním správcem všeho j. v diécési byl biskup, podporován jsa jáhny, a v jeho zastoupení od V. stol. zvláštní duchovní oekonom (viz Beneficium 1); později přešla správa jmění kostelního na přednosty jednotlivých vznikajících ústavů církevních za vrchního dozoru biskupova. Vitrici nebo magistri fabricae (též provisores, iurati zvaní) č. zádušní starší přibíráni byli biskupem ke správě jako zástupci osadníků podpůrně k výpomoci povinovaných. Správa j. obročního přísluší beneficiátům. Mnohdy i patronové nabyli vlivu při správě j. církev., nad jehožto zachováním bdíti mají právo. Pak vykonával i stát dozor nad správou j. církev., což se territoriálně různě vyvinulo. Správa ta děje se celkem dle týchž pravidel, jako při j. poručencův.

Rak. konkordát z r. 1855 (čl. 30.) uznal zásadu samostatné správy církevní, která na biskupské konferenci vídeňské r. 1856 blíže byla provedena; na čemž pak zákon z r. 1874 shora citovaný potud změny provedl, pokud je za nutné považoval vzhledem ku přijaté zásadě státní výsosti, k majetkovým podporám státem udělovaným a vzhledem k osobám případně zavázaným (§§. 38. a násl. zák. z r. 1874). Důležita jest zásada vyslovená rak. minist. nař. ze 16. ún. 1855 č. 34. ř. z., že finančním prokuraturám přísluší právní zastupování jmění kostelního i beneficiálního, pokud jde o prvotní fundaci, zachování jmění základního neb o jmění, jež spravují zeměpanské úřady. Scizení j. círk., t. j. vůbec kteréhokoli druhu změnění stavu jeho právními jednáními, bylo od V. stol. zásadně zapovídáno, z čehož vyňaty jen případy, kde běží o movité věci nepatrné ceny neb o věci pravidelně zadávané neb o důležitou příčinu, jako jest naléhavá nutnost, očividný prospěch nebo křesťanská dobročinnost. Kde jde o takovou iusta causa, musí však biskupem dříve dáno býti ku scizení povolení, které se uděluje zvláštní listinou (decretum de alienando) po provedeném věci šetření a po vyslechnutí všech osob, jichž věc se týče, pak za souhlasu kapitoly při nemovitých a cennějších věcech movitých a po předchozím povolení papežském, leda že by biskupové, což pravidlem bývá, obdrželi v tom vzhledě zvláštní plnou moc. Scházejí-li tyto formality, jest scizení neplatné; nedostává-li se však formálně správnému povolení vytčeného věcného základu, jest jednání právní naříkatelné. V Rakousku žádal konkordát (čl. 30.) ke scizení j. círk. papežské a císařské schválení, což pak min. nař. z 20. čna 1860 č. 162. ř. z. blíže provedlo, kdežto nař. min. z 13. čce 1860 č. 175. ř. z. vytklo podmínky případného knihovního vkladu. § 51. cit. zákona z r. 1874 zachoval tato nařízení v platnosti, vyloučiv ovšem pro státní obor nutnost papežského schválení. Jednotlivé otázky týkající se majetkového práva církevního jsou probrány pod příslušnými hesly. Hnr.

J-m národním nazývá se někdy soubor veškerého jmění náležejícího všem příslušníkům státním i státu dohromady.