Ottův slovník naučný/Jihoslované/Jazyk — Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jazyk — úvod
Autor: František Pastrnek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 389–391. Dostupné online
Licence: PD old 70

Poměr jazyků jihoslovanských (ve smyslu užším) k ostatním jazykům slovanským; otázka vlasti staroslověnštiny a poměru a vlivu jejího na jazyky jihoslovanské. Uprostřed slovanských jazyků pozorovati lze tři užší skupiny, jejichž zvláštní společný vývoj v dávné minulosti jistými mluvnickými jevy se dosvědčuje. To jsou skupina západní (česko-lužickopolská), skupina východní (ruská) a skupina jižní (bulharsko-srbsko-chorvatsko-slovinská). Zeměpisná jejich rozloha není nahodilá, nýbrž výslednicí dějinných processův a zároveň podmínkou dalšího, odchylného rozvoje. Ve skupině jižní odlišily se záhy tři jazykové oblasti: bulharská, srbsko-chorvatská a slovinská, které se i ve zvláštních literaturách projevují. Poměr těchto tří jazyků jihoslovanských mezi sebou a k ostatním jazykům slovanským nabyl v dějinách slovanské filologie nemalé důležitosti tím, že stojí v nejužším spojení s otázkou vlasti jazyka staroslověnského. Důmyslný Kopitar vystoupil s učením o někdejší jednotě »Slověnů«, kteří příchodem Chorvatův a Srbů v VII. stol. byli rozděleni. Theorii tuto, kterou i Miklošič přijal (»Vergl. Gramm.« I. 31., 33., 224., 392.), lze vysloviti asi takto: Slovanský národ, který v VI. stol. měl sídla svá na dolním Dunaji a od tehdejších historiků Prokopia a Jornandesa nazývá se Σκλαβηνοί, Sclaveni, rozdělil se na čtyři větve: jedni táhli za Dunaj na jih a obdrželi později po národě Hunnům a Turkům příbuzném jméno Bulhaři; jiní vystěhovali se na západ a pronikli až do Norských Alp a zoveme je dnes Slovinci; jiná čásť usadila se v Pannonii a rozšířila až na úpatí Karpatská, ale byla od výbojných Maďarů podrobena a vyhlazena; poslední čásť zůstala ve svých sídlech v Dakii, avšak podléhala též živlům cizím, nejvíce rumunskému, až začátkem našeho století úplně zanikla. V 1. pol. VII. stol., za císaře Heraklia, přistěhovali se pak, jak vypravuje Konstantin Porfyrogeneta, z krajin severních Chorvaté a Srbové (Χρωβάτοι, Σέρβλοι) do nynějších svých sídel. Theorie tato staví historická data do popředí, avšak základem je vědecké přesvědčení, že mezi starou a novou »slověnštinou«, t. j. mezi starou církevní slovanštinou a slovinštinou na jedné a bulharštinou na druhé straně, panuje užší příbuznost nežli mezi slovinštinou a srbo-chorvatštinou. To však není správné. Srbo-chorvatština není klínem, jenž rozdělil slovinštinu a bulharštinu, nýbrž přirozeným mostem, který východní a západní větve jihoslovanské od nepaměti spojoval a dosud spojuje. Nejdůležitějším momentem při této věci jest tedy důkaz, že srbo-chorvatština jest jednotný jazykový celek, jehož západní nářečí tvoří nenáhlý přechod k slovinštině právě tak, jako na východě se pojí k článkům v řetěze nářečí bulharských. Důkaz takový podali v poslední době jmenovitě V. Jagić (»Archiv« XVII. 47) a V. Oblak (t. XVIII. 228). Vůči této skutečnosti, která bedlivým studiem nářečí jihoslovanských všeobecně se potvrzuje, ztrácejí zprávy historika byzantského, jenž psal v X. stol., veškerou platnost. Chorvati a Srbové nebyli různými národními celky, nýbrž dva kmeny téhož národa, které se povznesly na středisko politické moci a tím v širší známost přišly. Národ srbsko-chorvatský byl součástí onoho velkého proudu slovanského, který průběhem VI. a částečně i VII. stol. země podunajské a pobalkánské zaplavil až po břehy Jaderského moře a do údolí alpských a jim trvale vtiskl nový národní ráz. V zápětí dalších událostí politických vynikla různá kmenová jména, avšak jazyk celého toho starého obyvatelstva nazýval se »slovanským«. Tak označuje Konstantin Porfyrogeneta i jazyk národa chorvatského (Χρωβάτοι) jakožto jazyk slovanský: ἡ τῶν Σκλάβων γλῶσσα, διάλεκτος. Nářečí, kterému náleží prvenství mezi spisovnými jazyky slovanskými, bylo nářečím jihoslovanským a panovalo nejspíše v Soluně a okolí, kde stála kolébka obou sv. bratří Konstantina a Methoda, jejichž zásluhou tato řeč nejen do písemnictví, ale i do církve uvedena byla. Nejpřednějším důkazem toho je št a žd za změkčené t a d; tato velevýznamná vlastnost staré církevní slovanštiny spojuje ji nerozlučně s nářečími, která slovou bulharská. Na území moravsko-slovenském, kde bylo dějinné působiště obou apoštolů, není stopy po jiné výslovnosti než c, dz (z). A střídnice ty panovaly zajisté již v IX. stol. na půdě československé, jako dnes, a dosahuji doby ještě starší, jakož svědčí shoda všech nářečí česko-polsko-lužických. Miklošič, jenž se držel vždy učení Kopitarova, které v posledních létech přijal též Šafařík, že vlasť církevní slovanštiny je Pannonie, poukazoval na slova, která do maďarštiny přejata byla, jako mostoha (čti moštocha = macecha), pest (čti pešt = pec), palast (čti palašt = plášt), rozsda (čti rožda = rez). Že slova ta pocházejí z některého nářečí bulharského, o tom nemůže býti žádné pochybnosti. Ale tito bulharští Slované byli na celém jihovýchodě sousedé Maďarů, ba sídla jejich sáhala snad až po sám Pešt, kterému místu též jméno dali. Jiné hláskové vlastnosti nemají daleko té důležitosti, jako št a žd. Miklošič kladl velkou váhu na nosovky. Avšak nosovky byly kdysi všeslovanské a panovaly zajisté v IX. stol. ještě dosti všeobecně, a sice právě v podobě, kterou nám zachovala stará slověnština. Důležitější jest hláska, která v hlaholské abecedě označována byla písmenem Ⱑ. Důmyslná úprava hlaholské abecedy nepřipouští jiné domněnky, než že jednotným písmenem označována byla též jednotná hláska. A přece již cyrillská abeceda zaměnila jednotné písmeno Ⱑ dvojím: Ѣ a Ꙗ. Podle pravopisu cyrillského rozlišujeme podnes, čtouce na jedné straně, ꙖКО, ДАꙖТИ, na druhé straně ЧЛОВѢКЪ, ДѢЛЪ ačkoliv v písmě hlaholském rozdílu není: ěko, daěti, člověkъ, dělъ (v transkripci lat.). Nářečí východobulharská, jmenovitě též v okolí solunském, mají v podobných slovích výslovnost, která se s pravopisem hlaholským velmi pozoruhodně shoduje. Uvedené důvody hláskové jsou zajisté závažný dost, aby vyvážily neshodu epenthetického l, kterého bulharská nářečí neznají. Nezbývá, než předpokládati, že záhy zaniklo, ba snad že již v IX. st. jen v některých nářečích bulharských důsledně a pravidelně užíváno bylo. Vedle důvodů hláskoslovných jsou ovšem i jiné, které nás nutí vlast staré církevní slovanštiny hledati na jihu. Předně jsou to výslovná svědectví obou slovanských legend (životopisů Konstantina a Methoda), které sepsány byly v době oběma apoštolům velmi blízké, nejspíše od některého bezprostředního učenníka jejich (snad Klimenta). Obě legendy se osvědčily jako vážné prameny historické. A v těchto legendách klade se počátek překladatelské činnosti výslovně do Cařihradu, před odchodem na Moravu, kam apoštolové přicházejí s překladem evangelia v rukou. Překlad sám zhotoven jest čistě a věrně podle předloh řeckých, které tenkráte v Cařihradě platnost měly, a neukazuje ani nejmenší stopy vlivu latinského; celá řada slov řeckých zůstala při tom nepřeložena, tak že ovzduší řecké, v němž překlady vznikly, ještě dosud z nich vane. Jsou ovšem některá slova, která pocházejí z prostředí německého, jako oltarь, postь (půst), komьkati (přijímati, communicare); jiná mají ráz západoslovanský, jako předložka vy-, kterou J. nahrazují předložkou iz-: vy-gъnati, iz-gъnati. Ale předně jest zásoba takových slov neveliká a pak jest pochopitelno, že doba velkomoravská, která trvala více než 20 let, nezůstala na nově zavedený církevní jazyk bez účinku. Tuto lexikální zásobu, pokud původem svým skutečně je moravsko-pannonská, považovati jest za živel vlastnímu nářečí staroslověnskému cizí, který pak až na nepatrné stopy nahrazen byl domácími slovy jihoslovanskými. Vůči jevům hláskoslovným, které výše vytčeny byly, mají zde proměny lexikální, přítok a zánik určitých slov význam jen podřízený. Vímeť zajisté, že kulturní styky v každém jazyce mají v zápětí hojnost proměn, které se jeví jakožto změny významové, slova nově utvořená a též přímé cizomluvy. A tak bylo i v oné době, kdy řeč slovanská nejen do písemnictví uvedena byla, ale nad to stala se ihned orgánem bohoslužby církevní. Tento velevýznamný úkol plnila pak řeč cyrillomethodějská mezi J-ny, nejen pravoslavnými, ale částečně i katolickými (u Chorvatů), po dlouhá století, ba skoro až na naše doby, až snaha a potřeba, působiti na vzdělanost obecného lidu, spisovatele vedla k řeči lidové. Nejpozději stalo se to u Bulharů, kteří starých tradic v písmě a pravopise dosud částečně šetří. U Srbů byl to, jak známo, Vuk Stef. Karadžić (1787–1864), který odhodlaně sáhl po čistém jazyce lidovém a stanoviskem tím na celé čáře zvítězil. Na západě jihoslovanském, pod panstvím proudů západoevropských, nabyla řeč lidová ovšem dříve platnost. V těchto krajích, v Dalmacii (Dubrovníku) a u Slovinců, nemohl jazyk staroslověnský na vývoj domácího jazyka míti vlivu. Ale pozoruhodno jest, že i srbský a bulharský jazyk je prost vší stopy jazyka církevního1 jmenovitě v ústrojí hláskovém a tvarovém. Naopak. Jazyk církevní měnil se, ovšem jen nenáhle a jen do jisté míry, podle prostředí svého, blíže se takto onde bulharské tu srbské řeči lidové. Památky staroslověnské obsahují vždy stopy toho vlivu, jenž mimoděk pronikal vždy více, až se druhdy stalo, že povstala památka jazyku lidovému velmi blízká. Fr. Pastrnek.