Ottův slovník naučný/Jihoslované/Úvod

Ottův slovník naučný
	Úvod	Slovinci

Údaje o textu
Titulek:	Jihoslované
Autor:	Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. S. 361–365. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jižní Slované

Jihoslované jest jméno v XIX. století zobecnělé pro Slovany osedlé v zemích na jih od Dunaje. Do podunajských provincií říše Římské, za dob stěhování národů zpustošených vpády kmenů germanských a starotureckých (Hunnové), Slované (Σκλαβηνοί, Sclaveni, Σκλάβοι, Sclavi u spisovatelův VI. stol.) začali nájezdy konati od nastolení císaře Justiniána (526), proniknuvše již prve až k dolnímu Dunaji, do nynější Bessarabie, Multan, Valachie a Sedmihradska. Císař Mauricius (582–602) naposled se snažil udržeti hranici dunajskou proti návalu Slovanův a Avarův výbojnými výpravami za dolní Dunaj. Ale za jeho dob nalézáme Slovany již také v říši Avarské, na Tise, Drávě a Sávě; zároveň jsou zprávy o nebezpečných vpádech jejich do Dalmacie, Istrie a do zemí Bavorů v středních Alpách a Langobardů v horní Italii. Za bouřlivých dob císaře Foky (602–610) a Heraklia (610–641) Slované výbojně se hrnuli do celého poloostrova až do Řecka, ve spolku s Avary obléhali Cařihrad (626) i Solun a zničili řadu starších římských měst, jako byly Doclea, Narona, Salonae atd. V zaujatých zemích všude zůstali a časem assimilovali valnou čásť staršího obyvatelstva římského (Vlasi, Maurovlasi), illyrského (albanského) a řeckého, jinak nežli národové germanští, kteří v Italii, ve Francii a ve Španělích zvolna jazyka svého zanechali a s domácími Romány splynuli. Tito jižní Slované byli rozděleni na veliký počet plemen, jejichž jména v VII. stol. známe toliko v okolí Solunu. Pokusy říše Byzantské o obnovení staré vrchnosti nad zeměmi podunajskými zastaveny osazením Bulharův, národa Hunnům příbuzného, původem tureckého, kteří ze stepí černomořských asi r. 679 opanovali země mezi Dunajem a Balkánem, využivše tísně Cařihradu za prvního obležení od Arabův. Slovanská plemena sjednocena od knížat bulharských u veliký stát, který během IX. stol. zasahoval jednak až za Bělehrad k pomezí Frankův, jednak až před byzantský Solun. Pokřestění (864) sblížilo Bulhary a Slovany docela a za mocného knížete, později císaře »Bulharův a Řekův« Symeona (asi 892–927) říše Bulharská dosáhla nejen největšího svého rozsahu, ale na cářském dvoře v Prěslavi nalezlo i nové písemnictví slovanské pevnou oporu. Veliký rozvoj říše Byzantské za bojovných císařův 2. pol. X. věku byl pro klesající říši Bulharskou záhubný. Stolice cářův a zároveň i pravoslavných patriarchů bulharských přenesena tehdy do Makedonie, do Ochridu, ale i tato říše Západobulharská r. 1018 po dlouhých válkách bojem i smlouvami připojena k císařství Cařihradskému od cís. Basilia II. Samostatná církev Ochridská, spravovaná pak často arci od Řekův, trvala však i potom až do r. 1767. Po povstání Asěna i Petra nová říše Bulharská (1186–1396) měla těžiště své zase v Podunají s cářským sídlem v Trnově, kdež založen i nový bulharský patriarchát trnovský; za cářův Kalojana (1196–1207) a Jana Asěna II. (1218–1241) zaujímala vynikající postavení na poloostrově, ale později podkopána neustálými vpády Tatarů jihoruských, až dobyta od Turků (Trnovo 1393, Vidin 1396).

Na západ od říše Bulharské utvořil se druhý celek mezi Moravou a pomořím Adriatickým v horách, osazených od četných kmenův, mezi nimiž vynikali vlastní Srbové, usedlí na řekách Taře, Limu a Ibru. Na pomoří, v sousedství přímořských měst s románským obyvatelstvem, která dlouho hájena od říše Byzantské, seděli Slované Dioklitie čili pozdější Zety v dnešní Černé Hoře, Trebinjska s pomořskými Konavlemi a Chlmu čili Záchlumí v poříčí Neretvy. Chlmský kníže Michael v 1. pol. X. stol. vystupuje do popředí jako mocný panovník. Avšak brzo vůdcovství nad těmito horaly připadlo Srbům, kteří v IX.–X. stol. od Byzantinců byli podporováni proti říši Bulharské, ale od XI. stol. často se postavovali proti císařství Cařihradskému, hájíce svobodu svých hor nejen obranou, ale později i výbojem. Zdá se, že kníže Česlav (ok. 927–950) první sjednotil tyto kmeny ve větší celek. V XI. stol. vynikli na pomoří za častých odbojův proti Řekům Štěpán Vojslav, syn jeho Michael a vnuk jeho Bodin; poslední dva užívali názvu královského a sídlili v Skadru. V XII. st. země tyto od řeckých císařův z rodu Komnenův opětovně uvedeny v poslušenství; důležitost Dioklitie při tom mizela a v popředí stoupil »veliký župan« Srbův vnitrozemských za stálé offensivy na východ. Veliký župan Štěpán Nemanja užil pak rozkladu císařství Cařihradského po smrti císaře Manuela (1180) k vypuzení Řekův z četných pomezních končin a ku sjednocení krajin srbských. Bratr jeho Miroslav vládl co »veliký knez« v Chlmu. Nemanja zemřel r. 1200 jako mnich Symeon v založeném od něho klášteře Chilandarském na Svaté Hoře Athonské. Posavadní zápas mezi latinskou církví, k Slovanům ode dávna vnikající z pomoří, a východní církví, která měla v Rasu (Ras u nyn. Nového Pazaru) biskupa podřízeného církvi Ochridské, za doby Nemanjovy u vnitrozemí dokončen ve prospěch církve východní. Nemanjův syn Štěpán Prvověnčaný získal si asi r. 1220 korunu královskou z Říma, ale zároveň bratr jeho, mnich (sv.) Sáva (původně Rastko řečený), od Řekův, tehdá za latinského císařství středisko své majících v maloasijské Nikei. vymohl svolení ku zřízení samostatné církve srbské, jejímž prvním arcibiskupem se stal on sám. Sídlem té církve byl zprvu klášter Žiča u stoku Ibru a západní Moravy, později hrad Pec. R. 1346 povýšena na patriarchát, který trval do r. 1766; odnož jeho (od r. 1690) je srbský patriarchát v Karlovcích Srěmských. Upadku Byzantské říše za Paleologův užili srbští králové Štěpán Uroš II. Milutin (1282–1321), Štěpán Uroš III. Děčanský (1321–1331) a zejména Štěpán Dušan (1331 až 1355), který se r. 1346 v Skopji dal korunovati za cáře Srbův i Řekův, k velikým výbojům nejen v Makedonii, kde Rekové ku konci uhájili téměř jen Solun, ale za Štěpána Dušana i v Albanii, Epiru a Thessalii. Zatím však Srbové současně (1325 sld.) od Bosňanů vytlačeni z pomoří na sever od Dubrovníka, z celého Chlmu. Za Dušanova slabého syna, posledního Nemanjiće cáře Uroše (1355 až 1371), Srbsko se rozpadlo na množství šlechtických panství. Porážka a smrt samozvaného krále Vukašina (1366–1371) a bratra, jeho despota Uglješe v bitvě na Marici u Črnomenu proti Turkům r. 1371 otevřela cestu osmanským výbojům; srbská knížata na jih od hor Šarských, Vukašinův syn král Marko († 1394), despot Dragaš a j. stali se vasally tureckými, načež po smrti jejich země makedonské uvedeny přímo pod správu náměstků sultánových. Ze severních knížat vynikal Lazar, pán v Kruševci, Rudniku a Novém Brdě, spojený s Brankovići a s Balšići, panujícími (od roku 1360) v Zetě a v severní Albanii. Bitva na Kosově poli r. 1389, v níž zahynuli i Murád I. i Lazar, uvedla i zemi Lazarovu v područí turecké. Nicméně syn jeho Štěpán Lazarević (1389–1427), sídlící v Bělehradě, využitím katastroty Angorské (1402) svou moc upevnil v Podunají, po vymření Balšićův získal sobě i přístup k moři Jaderskému panstvím v Budvě a Baru a zanechal synovci svému Jiřímu Brankovićovi (1427–1456) stát dosti silný a spořádaný, arci tísněný mezi dvěma mocnými sousedy, Uhry a Turky. Štěpán, Jiří a potomci jeho užívali titulu despotského. Ale ohromné moci turecké odolati bylo nemožno; pádem tehdejší stolice, Smedereva na Dunaji, vzal r. 1459 starosrbský stát za své. V zemi někdejších Balšićův se drželi Crnojevići pomocí benátskou, až poslední z nich zavládl v zemi jako pouhý turecký náměstek, poturčenec Skenderbeg Crnojević (poč. XVI. stol.). Území jejich, pozdější Černá Hora, vždy si uhájilo jistou neodvislost. Poslední Brankovići s titulem despotským zatím do r. 1502 seděli ve Srěmu, na půdě uherské.

Jméno Bosny poprvé se připomíná v X. st., označujíc toliko horní poříčí řeky Bosny s nemnohými okolními dolinami. Jako odlehlá krajina vnitrozemská Bosna neměla mnoho účastenství v dějinách ostatního sousedství. Dějiny její jsou zřetelnější teprve od XII. st., s dědičnými bány, z nichž vyniká (po r. 1180) bán Kulin. V zemi sídlel biskup katolický, podřízený posléze arcibiskupovi dubrovnickému, ale od konce XII. stol. největšího vlivu v zemi nabyla sekta Bogomilův čili Patarenův, přinesená z Bulharska, učení to původu maloasijského. Dějiny XIII. století, hlavně za bána Ninoslava, vyplňují boje s Uhry. Bán Štěpán II. Kotromanić (1322–1353) otevřel Bosně cestu k moři opanováním doliny Neretvy (Chlmu) a krajiny okolo Makarsky. Bán Štěpán Tvrtko (1353–1381), r. 1377 korunovaný za krále srbského a bosenského, je nejslavnější panovník dějin bosenských. Zemi své zanechal zvětšené hranice, jmenovitě v pomoří a na jihovýchod. Nástupci jeho byli však slabí, ustupujíce do pozadí před mocnými šlechtici, jako byli Hrvoje, vévoda spljetský, a Sandalj, veliký vévoda bosenský. Synovec Sandaljův vévoda či »herceg« Štěpán Vukčić († 1466) je tvůrce nového celku, »země hercegovy«, jejíž jedna čásť podnes slove Hercegovina. Bosna, zmítána boji náboženskými a rozbroji mezi nepokojnou šlechtou, dobyta r. 1463 od Turkův. Poslední zbytky země Hercegovićů vzaly za své pádem hradu Nového (Castelnuovo) r. 1482.

Románská města na dalmatském pomoří vytvořila se za středního věku čilým obchodem a plavectvím v malé republiky, z nichž každá měla samostatná zvláštní práva a též pod cizími pány požívala veliké autonomie. Vzrůst těchto obcí vedl k rozmnožení jejich obyvatelstva přistěhováním nových měšťanů ze slovanského okolí, čímž se i národopisný ráz měst ponenáhlu měnil. Vrchnost a vliv byzantský trval do XII. stol. V XII.–XV. stol. střídala se vrchnost uherská s benátskou, až Benátčané po r. 1409 obdrželi vrch. Dubrovník (ital. Ragusa) organisoval se co zvláštní republika, která trvala do r. 1808. V literárních dějinách jihoslovanských pozoruhodné místo zaujímají také Spljet u ssutin římské Salony, ostrov Hvar a města Trogir i Zader.

V IX.–X. věku znamenitou moc měli Neretvané mezi Neretvou a Cetinou a na sousedních ostrovech; dlouho vytrvali při pohanství a při tom provozovali takovou piraterii, že jim Benátčané do roku 1000 platili roční daň. Později, v XI. století, se připojili k říši Chorvatské, ale ještě v XIII. věku Omiš (Almissa) se šlechtickým rodem Kačićův byl hnízdo mořských loupežníkův, téměř neodvislé.

Na severu vynikají mezi tamními kmeny dvě střediska poč. IX. věku, za Karolingův, kteří v l. 800–871 měli vrchnost nad Slovany chorvatskými a severodalmatskými, kromě pomořských měst, až asi k Spljetu. Snahy Ljutovida (818–823) o zařízení většího celku v Posáví s centrem v Sisku se nepodařily. Jádro pozdějšího knížectví Chorvatův jest území, v němž vládl kníže Borna, zmíněný r. 818–821, v pomoří od Spljetu až asi k Seuji. Dějiny jeho nástupcův jsou dosti zřetelné. Sídlíce na hradě Klisu u Spljetu, na Biači u Trogiru, v Kninu, Ninu (sídle nejstaršího biskupa chorvatského) nebo v Bělehradě přímořském byli již před sv. Cyrillem a Methodem křesťany, obráceni jsouce patrně záhy stykem s přímořskými městy. Za Trpimíra (ok. 852), Domagoje (ok. 865–875) a Zdeslava (878–879) střídaly se v zemi vliv francký a řecký, ale knížata Branimir (po 879) a Mutimir (ok. 892) byli patrně již docela neodvislí a Tomislav (ok. 914 až 928) se jmenuje i králem. Z Pannonie záhy do Chorvatska vnikla liturgie slovanská s písmem hlaholským, ale domácí biskupové zůstali podřízeni arcibiskupství spljetskému. V XI. stol. vynikali králové Petr Kresimir (1059–1073) a Demetr Zvonimir (asi 1076 až 1088), jenž od papeže Řehoře VII. obdržel korunu. Po brzkém vymření domácí dynastie Chorvatsko (1091–1102) spojeno s Uhry; ovšem si při tom zachovalo značná domácí práva, jakož bylo dlouho sekundogeniturou Arpádovcův. Pobřeží Adriatické po konci panství byzantského nad městy a ostrovy po staletí zmítáno boji mezi Uhry a Benátkami. Jméno Chorvatska platilo hlavně pro přímoří se střediskem v Kninu, kdežto země mezi Drávou a Sávou sluly obyčejně »Sclavonia«; jméno to znamenalo i celé někdejší království Chorvatské a u Italův platilo i pro říši Srbskou, ale po vypuzení Turkův koncem XVII. stol. obmezeno na nynější malou Slavonii.

Ve východních Alpách usadili se Slované, spojení s Avary, koncem VI. století. Hlavní čásť jejich nazývá se Korutany (země Carantania). Bojovali s Langobardy, Bavory i Avary. Avarskými válkami pohnut kníže Borut v pol. VIII. stol., aby uznal vrchnost bavorskou, která za Chotimira († 769) a jiných jejich nástupců měla za následek šíření křesťanství od duchovenstva německého. Víra Kristova šířena zatím i z území Langobardů, z patriarchátu Aquilejského. Brzo potom Bavoři pokořeni od Frankův, kteří vyvrátili i moc avarskou. Východní pomezí říše Franské organisováno pod německými hrabaty, před nimiž domácí malá knížata ustupují do pozadí; z těchto territorií zvolna se vytvořily dnešní celky, jednotlivé země východoalpské, Dolní i Horní Rakousy, Štýrsko, Kraňsko, Korutany atd. U Dunaje a v hořejším poříčí Drávy živel slovanský silně zatlačen od německého.

Na IX. stol. samo obmezují se dějiny Slovanův v někdejší římské Pannonii mezi Dunajem a Drávou se střediskem Blatnem (Mosaburg) v okolí Blatenského jezera, pod knížetem Pribinou (861), pocházejícím ze Zadunají z Nitry, a synem jeho Kocelem, později pod Braslavem. V literárních dějinách krajiny ty nabyly důležitosti pobytem sv. apoštolův solunských. Jižní krajiny Braslavovy připadly Chorvatsku, severní opanovány od Maďarův.

Slované seděli i v Sedmihradsku a v okolních krajinách. Množství místních jmen a četná cizoslova v jazyku rumunském i maďarském dávají o nich jasné svědectví. Byli to titéž Slované, kteří v VI. stol. odtud tolik znepokojovali podunajské provincie byzantské a kteří v VII. stol. se valem stěhovali přes Dunaj do zemí nyní bulharských. Že Slované v Čergedu a j. místech sedmihradských byli Bulhaři, přistěhovalí z jihu ve 2. pol. středního věku, a ne potomci dávných Slovanů někdejší Dacie, jasně vysvětlují nejnovější studie a nálezy dra Lj. Miletiče (Sborník bulh. min. XIII). Rumuni v knížectví Valašském a Multanském, kteréžto státy v dějinách vynikají teprve ve XIV. stol., podobně jako Litvané a Albanci dlouho užívali slovančiny v církvi i ve svých listinách, až po XVI. stol. jazyk slovanský zvolna zatlačován od rumunského.

Slované v Řecku, hlavně kmeny Milingův a Jezerců v Lakonii, často se jmenují v pramenech až do konce středního věku, kde jazyk jejich vyhasl; velmi četné stopy zanechali v topografických jménech dávné Hellady.

Středověký vývoj jihoslovanských států a jejich domácí kultury zastaven dobytím těchto zemí od Turkův, kteří vyvrátili a sobě podrobili všecky státy těchto zemí kromě Dubrovníka, území benátských, zbytkův Chorvatska a obou knížectví rumunských; ba v XVI. stol. opanovali i nemalou čásť Uher. Nájezdy a panství turecké měly za následek značné změny národopisné. V Dalmacii lid se stěhoval na ostrovy, z části – současně s emigrací Albancův – až do Italie, kde podnes tři vsi v Neapolsku (Acquaviva colle Croce, slov. Voda živa nebo Kruč, S. Felice Slavo a Montemitro, asi s 4300 obyv.) v provincii Campobasso v krajině Molise mluví slovansky; jsou to potomci vystěhovalcův XVI. st., patrně z okolí Zadru. Z přímořského Chorvatska útěkem do krajin bezpečnějších sesílen slovanský živel v Istrii. Zřízením Vojenské Hranice v Chorvatsku a kolonisací Benátčanů v nově dobytých končinách severní Dalmacie vznikl tam hustý pás osad pravoslavného lidu, pocházejícího z dalekého vnitrozemí. Podobně záhy vznikla řada srbských osad dle Dunaje nahoru v Uhrách, načež velikou emigrací r. 1690 rázem přiveden silný nový srbský živel do Srěmu, Báčky a Temešského Banátu. Emigrace tato však otevřela cestu silnému rozšíření živlu albanského u vnitru poloostrova. V Bosně se zatím rozšířením islámu mezi Slovany nemalá čásť obyvatelstva odcizila těm krajanům, kteří vytrvali při křesťanství. Ve východním Bulharsku slovanský živel zatlačen do hor, a roviny Thrakie i východního Podunají zaujali Turci, až v XIX. stol. při úpadku živlu osmanského nastala opět kolonisace opačná. Nové hranice rakouské a benátské po r. 1699, rakouské a ruské výbojné války v Turecku, obnovení Srbska (1804 sld.), sesílení Černé Hory přátelstvím s Ruskem, začínající od dob cáře Petra Vel., silná politická hnutí v Chorvatsku a v jižních Uhrách, národní probuzení alpských Slovincův a posléze rakouská okkupace Bosny spolu s obnovením Bulharska změnily politické postavení J-nův v značné míře.

Za středověku vzdělanost J-nův z veliké části se nalézala pod vlivem byzantským. Rázu byzantského byla literatura, kultura, i starobulharská, začínajíc od doby Borisa a Symeona, i starosrbská, počátek mající od Nemanje a sv. Sávy. Bosna nevytvořila zvláštního typu literárního, zanechavši toliko listiny, ani žádné letopisy, za to však jednu zvláštnost: veliké množství nápisů, hlavně XIV. i XV. věku. V Chorvatsku a v severní Dalmacii se držela literatura slovanská písmem hlaholským, přineseným v IX. věku z Pannonie a Veliké Moravy. Psáti slovansky písmem latinským vedle hlaholského a cyrillského je novota XV. věku, vznikající teprve po pádu starých států domácích. Vlivem jednak slovanským, jednak italským vyvinula se od XV. stol. bohatá básnická, nejvíce světská literatura v Dalmacii, zejména v Dubrovníku. Reformace vedla ke vzniku literatury slovinské. Styky s Rusy připravily konec staroslovančině dle domácí recense bulharské a srbské, panující prve u pravoslavných, a v církvi u Bulharův i Srbův zavládly výhradně texty recense ruské, což trvá doposud.

Ještě okolo r. 1830 existovala řada malých lokálních slovesností vedle sebe: začátky literatury novobulharské, literatura »slavenosrbská« s míchaným jazykem polo církevním, literatura národní srbská v živém jazyku v duchu Obradoviće a Vuka Karadžiće, literatura slavonská (ikavsky, latinkou), literatura chorvatská nářečím kajkavským s pravopisem skrojeným dle vzoru maďarského, literatura dalmatská a dubrovnická neforemným pravopisem italským, literární pokusy bosenských katolíků (bosenskou odrůdou kyrillice) a spisy Slovinců rozmanitými pravopisy. Slavistické vědecké studie a moderní idea národnosti daly podnět ke snahám vedoucím k literární a národní unifikaci. Snahy tyto vycházely z Chorvatska, ze Záhřeba. Gaj a jeho stoupenci chtěli (1830–1848) spojiti jižní Slovany pod jménem Illyrův, ale potkali se s odporem nejen Srbův, ale i Slovincův; o Bulharech se vůbec málo vědělo. Úsilí »Illyrův« mělo ten výsledek, že v zemích chorvatských a srbských obecně zavládlo co spisovný jazyk štokavské nářečí, v němž složena jsou básnická díla starých Dubrovčanův a národní písně, vydané od Vuka Karadžiće; literatura chorvatsko-kajkavská vzala za své.»Illyrismus« se neudržel; zanikl po bouřlivých l. 1848 a 1849, příliš úzce jsa spojen s politickými boji a stranami v Chorvatsku samém. Na místo jména Illyrův vyšlo ze Záhřeba užívání jména jihoslovanského, potud i v literatuře vědecké málo obvyklého, ačkoli již na př. Schlözer znal »Süd-Slaven« oproti »Nord-Slaven«. Výrazy Jugoslaveni, Jugoslavac, Jugoslovinac, Jugoslavija nabyly rychle jisté populárnosti, jakkoli jsou dle pravidel jazykových utvořeny nezcela správně. V literatuře význam jejich nejlépe se zračí ve jménech »Arkivu za povjestnicu (dějiny) jugoslavensku«, vydávaného 1851–75 od Kukuljeviće, a jmenovitě »Jihoslovanské akademie věd a umění«, zal. hlavně zásluhou biskupa Strossmayera r. 1867 a trvající i s jménem svým podnes. Ale i jméno J-nův již se dnes přežilo. Srbové při všech sympathiích intelligence srbské pro všenárodní snahy literární se k tomuto novému proudu nepřidali. V Chorvatsku a částečně i v Dalmacii mladší pokolení ohnivě se zastává starého domácího jména chorvatského. Nicméně idee »Illyrův« a »J-nův« dospěly znamenitého vítězství tím, že jednota literárního jazyka »srbsko-chorvatského«, jak se nyní ve vědeckých knihách a úředních spisech nejčastěji zove, stále roste; rovněž v pravopise, ať latinkou neb kyrillicí, všeobecně, v Záhřebě, v Dubrovníku, na Cetyni, v Sarajevě (kde se všude přeje »jekavštině«) tak dobře, jako v Bělehradě a v Novém Sadě (kde převládá »ekavština«) dnes vládnou principy fonetické. Pokusy Dubrovčanův (časopis »Slovinac« 1878 sld.) obnoviti ze staré dubrovnické literatury výraz »slovinský« (ital. lingua slava) místo srbského nebo chorvatského zůstaly bez ohlasu. V Bosně obyvatelé, jmenovitě muhammedáni, jazyk svůj nazývají »bosenským«; název ten vládne tam i v potřebě úřední, s čímž arci nejsou spokojeni katolíci a pravoslavní, ježto se hlásí jedni k jménu chorvatskému, druzí k srbskému. Pod trojím jménem jazyka chorvatského, srbského a bosenského rozumí se dnes všude jeden jazyk spisovný, dříve nazývaný také illyrským a jihoslovanským. Literatura těchto zemí tvoří bez odporu jeden národní celek a má své společné starší a. novější klassiky. Ve školních knihách (čítankách) a také v některých časopisech (»Glasnik bos. musea«, »Rad jihoslov. akademie« atd.) střídají se kusy tištěné cyrillicí a latinkou vedle sebe a na divadlech vystupují titéž herci z různých zemí. Rozdíly trvají jen ve vědecké terminologii, v Záhřebě a v Bělehradě jinak utvořené a během času již i měněné. Za pomezí Srbska, jižních Uher, Chorvatska se Slavonií, chorvatských částí Istrie, Bosny a Hercegoviny, Dalmacie i Černé Hory tato jednota nesahá. Literatura slovinská v Kraňsku, Štýrsku atd. a literatura bulharská jdou svou cestou, již při značném rozdílu jazyka a při rozličnosti osudův historických a politických. Politické dějiny viz u jednotlivých zemí. KJk.