Ottův slovník naučný/Jelito

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jelito
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 206–208. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Petr III. Jelito

Jelito Petr, biskup olomúcký, před tím biskup v Churu, Litomyšli a arcibiskup v Magdeburce (*snad 1325 v Třešnovci [Nieder-Johnsdorf] u Landškrouna). Dle jedněch zpráv pocházel z rodu nízkého, jinde uvádí se jako »fürnemer bömischer herr«. V 50tých létech XIV. stol. vidíme ho na universitách v Bologni, Perugii a Římě. Dosáhnuv doktorátu v právích byl po tři léta papežským auditorem causarum, těše se zvláštní přízni papeže Innocence VI., jenž mu r. 1355 udělil biskupství churské ve Švýcařích. J. vstoupil do přátelského spojení s Ludvíkem bavorským, manželem Markéty Maultasch. Spojení tohoto dovedl pak užívati ve prospěch biskupství i hlavně svůj. Také se sousedními knížaty udržoval přátelské styky, jež později přispěly k rozmnožení výhod a zmenšení břemen z poměru k Ludvíkovi vzešlých. Tak zejména 21. bř. 1358 vstoupil ve spolek s vévodou rakouským Rudolfem. Petrovi samému jistě záleželo na zachování těchto poměrů, i hleděl si je zachovati službami a ochotou se své strany. R. 1364 udělil Rudolfovi a bratřím jeho, již jako hrabatům tyrolským, úřadu nejvyššího šenka biskupství churského a jiných lén, která pak r. 1366 jeho nástupcům obnovil. Nejvíce však záleželo J-vi na přátelství císařově, kterému se tuším pro přátelsky poměr ke straně bavorské zprvu těšiti nemohl. Teprve r. 1359 dostává se nám zpráv svědčících o přízni císařské. J-vi vynesla vedle potvrzení a rozšíření četných privilegií churského biskupství (mincovnictví a j.) také odškodnění za škody dříve utrpené a nová darování na statcích i důchodech. V otázce finanční J. jako většina tehdejších praelátů spatřoval hlavní svůj úkol. Vedle uvedených již zpráv a vedle četných sporů o platy s vlastními podřízenými nejcharakterističtějším dokladem toho jest listina Karla IV. ze 4. ledna 1365, v níž slíbil Petrovi dávati týdně 5 kop z mince kutnohorské, než dostane se mu výnosnějšího biskupství. Dostalo se mu jí nepochybně za pobytu J-va na dvoře Karlově, kdež se s ním setkáváme velmi zhusta. Tak v únoru a březnu 1361 vidíme ho s Karlem v Norimberce, v týchž měsících roku násl. v Rotenburku a Lauffu, touže dobou r. 1363 opět v Norimberce. R. 1364 skoro celý strávil při dvoře Karlově, v lednu a únoru v Praze a Brně, později na cestě do Lužice, kdež ještě 3. pros. ho spatřujeme. Násl. roku v říjnu opět pobyl v Praze, od 8. května 1366 do února 1367 skoro bez přetržení náleží k družině císařově, v listopadu téhož r. objevuje se tam zase a roku násl. provází Karla do Italie. Tento rok jest však posledním jeho biskupování v Churu. Mezi cestou do Italie biskup litomyšlský Albert ze Šternberka dosáhl arcibiskupství magdeburského a do Litomyšle dosazen J. Za této správy většinou zase hospodářské a finanční zájmy zabíraly jeho pozornost. Tak jmenovitě vyrovnal starší spory mezi kapitulou a klášterem podlažickým o mezníky. Ale ještě častěji setkáváme se s ním v Praze, kde koupil pro sebe a své nástupce dům na Malé Straně (č. p. 180). R. 1371 založil v Landškrouně klášter augustiniánský, jemuž hojné statky z části sám daroval, z části na císaři vyžádal. Později se svolením biskupa Alberta přenesena ke klášteru i fara landškrounská, k čemuž papež 3. září 1380 dal svolení. Založení stalo se rok před odchodem J-vým z Litomyšle. Předchůdce jeho totiž z hrdého, ale nepokojného Magdeburka byl nucen vrátiti se do Litomyšle a učinil tak J-vi místo na stolci arcibiskupském. Od té doby (1372) řídčeji setkáváme se s Petrem v průvodu císařově. Snad nové arcibiskupství příliš vyžadovalo jeho sil. Zejména s měšťany hallskými přišel hned první rok do sporu o nápady a jiné důchody. Nepomohlo ani několikeré psaní císařovo k Hallským, kteří, jak se zdá, byli v právu, nepomohl ani interdikt, jímž arcibiskup město stihl, a J. odhodlal se r. 1375 žádati papeže za ustanovení dalších církevních trestů proti neposlušným. Téhož roku však v srpnu záležitost konečně smírně vyrovnána. R. 1377 opět dostal se s obyvateli své residence do sporu, který však ještě t. r. prostřednictvím císařovým vyrovnán. V té době však J. blížil se nové změně svého sídla. R. 1384 král Václav urovnal dávný spor o arcibiskupství mohučské ve prospěch Adolfa nassavského a ohlížel se po náhradě pro druhého z praetendentů Ludvíka míšenského. Nejvhodnější náhradou zdál se Magdeburk a Václav nabídl tedy Petrovi uprázdněný Olomúc. Petr nepochybně již v březnu 1381 za svého pobytu v Praze svolil ku směně. Mínil však ještě pokud možná udržeti se nějaký čas v bývalé residenci, aby nabyl času k převezení nashromážděných pokladů do nového sídla. V srpnu konečně nastoupil nový svůj úřad. Mezi těmi, kdo mu přimlouvali, aby Magdeburk opustil, znajíce patrně příčinu jeho váhání, byl arci také biskup pražský Jan z Jenšteina. Hned po nastoupení biskupství olomúckého J. dostal se do sporu s kapitulou. Příčiny sporu nejsou však jasny. Arcibiskup Jan psal mu při této příležitosti povzbuzující a potěšující list. Ale brzo oba mužové dostali se do velikého sporu. Jest jisto, že způsob života Petrova, zejména neustálé shánění pokladů, nelíbilo se příliš přepjatému Jenšteinovi, ale ta okolnost sama sotva by byla spor způsobila. Zdá se, že panovačného arcibiskupa nejvíce hnětlo chování J-vo, který neuznával v něm metropolitu, maje, jak se zdá, nějaké eximované postavení. K tomu pak přistoupilo, že Jan z Jenšteina náležel k horlivým stoupencům papeže Urbana VI., kdežto J., patrně z osobních důvodů, vstoupil ve přátelský spolek s markrabími moravskými Joštem a Prokopem, kteří oba byli známi aspoň jako podporovatelé přívrženců protipapeže Klimenta VII. Na jejich a později také na statcích biskupství olomúckého došel útulku místa zbavený děkan vyšehradský Kunrád z Veselé. To zavdalo arcibiskupovi příčinu k ostrým domluvám ano i žalobám na Petra před kurií. Ale ani tím nepodařilo se mu překaziti jmenování J-ta rozhodčím v rozepři Janově s řádem cisterciáckým, která skončila pro arcibiskupa nepříznivě. Napjatý poměr mezi oběma dokazuje mimo jiné i to, že J. při návštěvě své v Praze (asi r. 1382) vyhnul se úplně domu arcibiskupovu, začež se mu od metropolity dostalo nového pokárání. Spor, jak se zdá, potrval až do smrti J-vy. Způsob biskupování J-va v Olomúci nelišil se od jeho správy jiných biskupství. Vidíme jej často ve styku s mocnými tohoto světa, často jako zvoleného prostředníka v rozličných rozepřích. Statky své nové residence obohatil několika novými, nezapomínaje ani zde na klášter, který v Landškrouně založil a jemuž i z Olomúce prokázal se štědrým dobrodincem a příznivcem. Jeho dary pro biskupství i klášter, jakož i některá zbožná nadání pro kostely olomúcké pojistily mu místo v paměti jeho podřízených. I při smrti zůstává Petr takým, jakým byl po celý život. Zemřel ve klatbě, jež stihla ho nedlouho před smrtí bezpochyby pro zadržení nějakých papežských peněz, jak se mu i dříve přiházelo (na př. r. 1384 a j.), r. 1387 a dlouho trvalo, než tělo jeho smělo býti pochováno. Samotnému jeho protivníku Janovi z Jenšteina vynutil tento osud slovo soustrasti. Konečně uloženo tělo k odpočinku v klášteře landškrounském. — Listinné prameny pro jeho život vedle Regest Imperii (Karel IV.) přinášejí pro jednotlivá místa jeho působení: A. Jäger, Regesten und urkundliche Daten über das Verhältniss Tirols zu den Bischöfen von Chur atd.; A. O. G. XV., Codex dipl. Moraviae XI.; Loserth, Beiträge zur Geschichte der husit. Bewegung I. (A. O. G. LV.); srv. téhož vydání Das Granum catalogi praesulum Moraviae t. LXXVIII.; Jelínek, Hystorye města Litomyšle I.; Lindner, Geschichte des deutschen Reiches unter König Wenzel I.; Tadra, Kulturní styky (jen na základě Jelínka a Naučného Slovníka).