Ottův slovník naučný/Intercessio

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Intercessio
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 686. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Intercese

Intercessio (lat.), intercesse, v řím. právu soukromém převzetí cizího závazku, děje-li se s očekáváním, že ten, koho závazek se vlastně týče, sám jej splní. Intercedent, totiž ten, kdo závazek přejímá, může převzíti cizí dluh buď vedle vlastního dlužníka, nebo místo něho. Podle toho rozeznává se i. kumulativní a privativní. Tato uskutečňuje se hlav. novací (passivní delegací), ona hlav. rukojemstvím. I. jest pojmem praktickým hledíc k tomu, že Senatusconsultum Vellejanum (r. 46 po Kr.) a interpretace právnická stanovily za právo, že všeliká i. osoby ženského pohlaví jest právně neúčinná. Vůdčí myšlénkou tu bylo, že ženy vzhledem k nezkušenosti a dobromyslnosti své mají býti chráněny proti škodlivým následkům smluv, jimiž se zavázaly za jiného očekávajíce, že samy nebudou muset zaplatiti. Závazek ženy z intercesse jest neplatný ope exceptionis (viz Exceptio str. 938), ale tak, že nezbývá ani obligatio naturalis. V některých případech jest výjimečně i. pro ženu závaznou, jako když věřitel jsa od ženy oklamán nebo v jiném nezaviněném omylu nevěděl, že běží o intercessi ženy, podle obecného práva jmenovitě též, když žena se zavázala jako obchodnice. Hý.