Ottův slovník naučný/Innominátní smlouvy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Innominátní smlouvy
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 665. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Innominátní smlouvy (bezejmenné sm.), contractus innominati, nazývaly se v řím. právu ony neformálné smlouvy, které se stávaly právně závaznými tím, že jeden kontrahent ve prospěch druhého něco splnil přijímaje od druhého kontrahenta neformálný slib vzájemného plnění. Formalismus řím. práva připouštěl původně jen obmezený počet pravoplatných smluv, které byly uzavřeny v předepsaných formách. Teprve později získala si půdu zásada, že i smlouvy neformálně o plnění a vzájemném plnění jsou platné, jestliže na iedné straně nastalo splnění. Kdo slíbené splnil, mohl actione praescriptis verbis žádati na druhém kontrahentu vzájemné plnění nebo condictione vrácení svého plnění, pokud se týče hodnotu tohoto plnění (jus poenitendi). I-mi s-vami nazvány byly kontrakty tohoto druhu proto, že nemají zvláštních technických jmen. Dle způsobů plnění i vzájemného plnění, jež mohou býti nějaké dare nebo facere, vřadovány byly tyto i. s. do 4 skupin: do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias. V moderním právě, v němž žalovatelnost smluv není zpravidla vázána žádnou formou, pozbyly i. s. svého významu. Užíváme-li přes to ještě dnes tohoto pojmenování, označujeme jím pouze onu nekonečnou řadu smluv, jež v živém a různotvárném právním obchodě mohou se vyskytati nespadajíce pod žádnou v zákoně přesně vymezenou a pojmenovanou smlouvu.