Ottův slovník naučný/Indebitum

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Indebitum
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 552. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související na Wikidatech: bezdůvodné obohacení

Indebitum nazývá se v právu domnělý závazek, který někdo plnil pouze omylem (indebite) maje za to, že jest dlužen. Již v právu Justiniánském a ovšem i moderním chráněn jest takový domnělý dlužník proti domnělému věřiteli žalobou zv. condictio i. o vrácení toho, čím domnělý věřitel byl obohacen. Podmínkou žaloby jest: 1. obohacení žalovaného; 2. obohacení na újmu žalobcovu; 3. omyl stran závazku na straně žalobcově. Tato c. i. vznikla v římském právu ex naturali aequitate (z důvodů přirozené slušnosti) k ochraně toho, kdo by na základě neuprositelných forem přísného práva (juris stricti) proti slušnosti byl zkrácen. Proto se nepřipouští tato žaloba tam, kde běží aspoň o nějaký závazek ze slušnosti (vinculum pietatis), kde dlužník zavázán jest naturaliter. Dle § 1432. rak. obč. zák. vyloučena jest c. i. v těchto případech: 1. byl-li zaplacen promlčený dluh; 2. byl-li plněn závazek, který jen pro formální vadu jest nežalovatelný; 3. byla-li plněna naturální (věcně, předmětné nežalovatelná) obligace. Ve všech těchto případech pokládá se splněný závazek za pravé debitum, a dlužník neplatil tedy indebite (nejsa zavázán). Srv. Pavlíček, Žaloby z obohacení (Praha, 1873); Hasenöhrl, Das öesterreichische Obligationenrecht (Vídeň, 2 sv. 1881 a 1886). –dlc.