Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/In jure cessio

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: In jure cessio
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 651. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Injurecese

In jure cessio (lat.) vyskytuje se ve starém právu římském jakožto právní jednání, kterým se ve formě processu na oko učiněného různá absolutní práva zřizují neb i zrušují. Před soudním magistrátem ten, kdo nabyti měl řekněmež vlastnictví věci, věc tu vindikoval, t. j. uchopiv se jí tvrdil slavnostně, že jest jeho vlastní (hanc ego rem ex jure Quiritium meam esse ajo). Přítomný vlastník posavadní, byv tázán od magistráta, hodlá-li naproti vindikantovi vlastnictvi svoje k platnosti přivésti, odpověděl záporně nebo mlčením. Projevil tím, že se vzdává vlastnictvi ve prospěch vindikanta. Na to magistrát přiřknul věc vindikantovi, který tím nabyl vlastnictví quiritského, předpokládajíc, že cedent byl quiritským vlastníkem. Popsaným formálním aktem provedena býti mohla nejrozmanitější právní jednáni zcizovací, jako trh, darováni, zřízeni věna, aniž jednání to (důvod, causa převodu práva vlastnického) musilo býti ve formuli i. j. c-nis uvedeno. Náleží tedy i. j. c. mezi smlouvy abstraktní. I. j. c. nesloužila pouze k převodu práva vlastnického. Bylo jí užilo též ke zřízení nebo zrušení služebností, k převodu dědictví (i. j. c. hereditatis), k převodu moci otcovské (datia in adoptionem v. adoptio) nebo zákonné moci poručenské nad ženou (legitima tutela muliebris), jakož i k propuštění dítěte z moci otcovské (emancipatio) a propuštění otroka na svobodu (manumissio vindicta). I. j. c. vymizela z právního obchodu, jak se zda, již ve IV. stol. po Kr. Do práva Justiniánova přejata nebyla. Hý.