Ottův slovník naučný/Immobilie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Immobilie
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 534. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Nemovitost

Immobilie (lat. res immobiles), věci nemovité, naproti mobiliím (res mobiles), věcem movitým, jsou v právu takové věci, které buď vůbec nebo bez porušení své podstaty nemohou s místa na místo býti přenášeny (převáženy), a pak takové věci, kterým zákon fiktivně povahu takovou připisuje. Věcmi nemovitými jsou především pozemky (fundi, praedia), omezené části zemského povrchu (solum), a to se vším, co s nimi pevně jest spojeno, tedy se stavbami (superficies) a věcmi ve zdi upevněnými (fixa vinctaque), jež jsou vlastně částmi stavení, i s vedlejšími věcmi, které s hlavní věcí jako integrující čásť pevně jsou spojeny (accessio, příbytek), jako jsou stromy, tráva a vůbec všechny plodiny. Všechny tyto věci jsou nemovité dle přirozené své povahy (par la nature, jak se vyjadřuje franc. právo). Rozdíl mezi nimi jest jen ten, že pouze pozemky zachovávají navždy povahu věcí nemovitých, kdežto věci s pozemky pevně spojené mohou po případě oddělením od půdy státi se věcmi movitými (na př. stromy, osení). I-mi jsou dále některá práva, a sice dle právní fikce, která jim povahu nemovitostí připisuje následkem povahy (nemovitého) předmětu, k němuž se práva tato vztahují. Ve franc. právu se praví, že práva dotčená jsou i-mi par l´objet (auquel ils s´appliquent). Franc. Code civil uvádí dále jakožto jinou třídu i-ií nemovitosti par destination, věcí, jež teprve svým určením (sloužiti trvale účelům jiné věci) nabývají povahy věcí nemovitých, jsouce jinak věcmi movitými. Obě poslední kategorie i-ií akceptoval též náš rak. zák. obč. (nemovitosti dle předmětu a nem. dle určení), avšak co se nemovitostí dle určení týče, spočívá znění zákona vlastně na mylné theorii minulého století. Věci tyto nejsou i-mi, nýbrž příslušenstvím (pertinencí) věcí nemovitých; sdílejí totiž při jistých právních jednáních již dle římského práva (při zcizení, zastavení a odkazu) osud věci nemovité, k níž příslušejí, podržujíce, co se jiných právních pravidel týče, povahu movitosti. Podle rak. práva jsou i-mi dle předmětu práva, jež jsou spojena s držením nemovitého statku: reální břemena, reální živnosti, dále věcná práva k nemovitým věcem (služebnosti a hypotéky) a pak práva horní. – Rozdíl mezi mobiliemi a i-mi vytvořil se v právu řím. a z něho dostal se do práv moderních. Právu slovanskému původně znám nebyl. Slované dělili původně věci na zcizitelné a nezcizitelné (nebo jen podmínečně zcizitelné). Mezi nezcizitelné patřily arci nemovitosti a pak i některé movitosti sloužící trvale k účelům nemovitostí. Věci nezcizitelné náležely dlouho celému rodu (svazku všech příbuzných) jakožto vlastnictví kollektivní. Teprve v pozdních dobách vyvinulo se vlastnictví individuální k věcem původně nezcizitelným, hlavně nemovitým. Proto také pozdě se vyvinulo u Slovanů právo dědické. U Germánů, jejichž společenské řády byly slovanským velice podobny, šel vývoj poměrů daleko rychleji, a sice jmenovitě následkem časných styku se světem římským. Rozdíl mezi i-mi a mobiliemi přijala též práva moderní a zvětšila jej naproti právu římskému, které, co se týče vzniku a zániku práv, nečinilo tak velkého rozdílu mezi mobiliemi a i-mi jako práva moderní. Dnes rozdíl ten vyniká zvláště, pokud běží o odvozené nabytí vlastnictví (věcí movitých nabýváme hlavně tradicí, nemovitých jen knihovním vkladem), o právo zástavní a o vydržení (při mobiliích doba 3letá, při i-iích doba 30letá). -dlc.