Ottův slovník naučný/Idolatrie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Idolatrie
Autor: František Krejčí
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 480. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Modloslužba

Idolatrie (z řec.), v obyčejném nepřesném smyslu modloslužba, modlářství jako protiva bohoslužby, nebo ve smyslu ještě širším jako protiva křesťanství. V theorii mythologické znamená však ctění model jakožto obrazů nebo symbolů, jsouc zvláštním případem fetišismu (v. t.), jehož pokročilejší stadium tvoří. Je-li fetiš v primitivnější způsobě své ztělesněný bůh nebo duch sám, jest modla pouze jeho obrazem nebo symbolem, může býti jeho sídlem stálým nebo dočasným a skrze ni obcuje duch s člověkem a jeví svou sílu. Toto odloučení ducha od předmětu jest podstatným znakem i. a vyvinulo se znenáhla z původní představy, že vše jest oživeno, kterýžto postup možno zřetelně ukázati srovnáváním názorů lidí divých. Na ostrovech Společenských považují divoši náhrobky za sídla duší zemřelých lidí. Novozealandský kněz kouzelným zaříkáváním přiměje ducha, aby do modly vstoupil, a hledí pozornost jeho vzbuditi tahaje modlu za šňůru kolem krku ovinutou. Duch opouštěje modlu béře někdy na sebe podobu ptáka nebo hada, nebo může vstoupiti do těla knězova, jenž v křečovitém svíjení se věští. Dle Waitze západní kmenové afričtí soudí, že bůh jest neviditelný, že však vstupuje v idól, když mu byl zvláštním obřadem zasvěcen, aby skrze něj vešel ve styk s člověkem; podobnou představu předpokládati musíme dle Castrénova líčení u turanských kmenů severoasijských. Takováto představa značí zajisté pokrok proti primitivnímu stotožňování předmětu s duchem; avšak rovněž jest pochopitelno, že obraznost prostého člověka vše oduševňující a všechno smyslům nedostupné ztělesňující nedovolila ani na vyšším stupni, aby představa ta úplně pronikla. Shledáváme, že na př. Osťáci modly oblékají a krmí, že Řekové sochy bohů vonnými mastmi natírali, že kněží mohli ve svůj prospěch využitkovati víru lidu, který bohům krmě přinášel, jak Aristofanés v „Plutu“ se vysmívá, že Augustus ztrestal Neptuna in effigie tak, jako Číňan kterýsi, který proti bohu nastoupil soudní cestu, že jeho dceru zemříti nechal, ačkoli kněz jeho peníze přijal; bůh soudně potrestán byl vypovězením. Ani lid křesťanský za našich dob není prost takovýchto pověr. Jako řecké sochy se krví potily a pohybovaly, tak věří se dosud v podobné zázraky o obrazech a sochách světců, zvláště o sochách Krista a Matky boží. Ruský mužík chtěje spáchati neplechu nějakou zakrývá ikony, a dle Feuerbacha činívají to též prostituované osoby; na jihu Evropy ponořují sochu sv. Petra nebo Matky boží do vody, aby se deště doprosily. Nemalé podpory dostalo se pověrám takovým od věrověstců, kteří pohanské idoly zaklínávali a zlé duchy z nich vypuzovali (Hanuš). V tomto smyslu i. jest ovšem úpadkem náboženství, kdežto původně znamená pokrok. Kčí.