Ottův slovník naučný/Hvězdopravectví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hvězdopravectví
Autor: Václav Rosický
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 968–971. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Astrologie

Hvězdopravectví (astrologie, astromantie) jest domnělé umění předpovídati z běhu a vzájemné polohy hvězd budoucnost, najmě osudy lidské. U Řeků a Římanů znamenala astrologie (hvězdosloví) tolik co hvězdářství (astronomie). Záhy poznána byla období, po nichž se zatmění opakují, a sestrojeny byly tabulky planetárních pohybů, z nichž možno bylo napřed vypočítati konstellace oběžnic. Z toho vyvinulo se zvláště u Chaldejců a Egypťanů jakési h., které ovšem do jisté míry bylo oprávněno, anoť i v době naší opět se objevilo; neboť bylo shledáno, že měsíc má vliv na jisté úkazy (příliv a odliv) a že skvrny sluneční také souvisí s úkazy magnetickými atd. Ale k tomuto oprávněnému h. přidružilo se záhy jiné, t. j. umění, předpovídati z hvězd osudy lidí. Ačkoli tato myšlénka h. je docela nesprávná a svědčí o zvláštním pobloudění lidského ducha, nelze h. (astrologii v nynějším smyslu) upříti velikého významu kulturního a též hvězdářství bylo jím velice povzneseno. Mnohá pozorování byla vykonána k vůli h., mnohé výpočty, zejména hvězdářských tabulek pro oběžnice, byly opatřeny, mnohé výrazy utvořeny a mnoho jiného pořízeno bylo jen k účelům astrologickým, což vše hvězdářství velice prospělo. Mnozí hvězdáři znamenití nebyli by se uživili, kdyby nebylo bývalo h. Tak i slavný Tycho Brahe, Kepler a j.

Toto h. má svůj původ asi ve veliké rovině prostírající se mezi Eufrátem a Tigridem. Neboť z vykopaných památek vychází na jevo, že již nejstarší obyvatelé této roviny měli ve své řeči výrazy hvězdářské a hvězdopravecké, že se tedy zabývali hvězdami a h-m. Nejstarší památkou hvězdopraveckou je asi vykopané veliké dílo hvězdářsko-hvězdopravecké Sargona I. z Agane, jež objeveno bylo v knihovně krále Assurbánipala a uveřejněno Angličanem Rawlinsonem. Z něho dovídáme se, že tehdejší hvězdopravci hlavně pozorovali Měsíc, Venuši a Marta a váhu kladli na jejich vzájemnou polohu. Také zatměním přikládána důležitost. Celkem bylo však h. této doby velice prosté. Nejspíše vyvinulo se z kultu hvězd, jež považovaly se za bohy; je na snadě připisovati jim vliv na osudy jednotlivců i národů. Od nich dostalo se snad h. k Egypťanům; o něm zde víme jen tolik, že bylo záhy ve spolku s lékařstvím a že hlavně prorokovalo z konstellací oběžnic, z polohy slunce a měsíce ke znamením zvířetníkovým.

Od Chaldejců dostalo se h. i k Řekům. Hérodot vypravuje. že mag Osthanés, jenž provázel Xerxa do Řecka, u Řeků tuto pověru hleděl rozšířiti. O Béróssovi povídá se, že svým prorokováním takové vážnosti došel, že mu Athéňané na obecný náklad postavili sochu s pozlaceným jazykem. Pro poznání h. řeckého důležita je báseň Maximova, v níž obsažena jsou pravidla, jak zachovati se při různých poměrech a příhodách života; pravidla vztahují se vesměs k postavení měsíce. Řečtí lékaři domnívali se, že se některé nemoci mění postavením měsíce a oběžnic. Ze zpráv hvězdáře řeckého Gemina, jenž žil v Římě v 1. stol. př. Kr., vysvítá, že tehdejší hvězdopravci nedbali jen toho, na kterém místě zvířetníku některé z hlavních těl nebeských (Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn) se nalézalo, ale i vzájemných poloh jejich. Geminos je ostatně protivníkem této pověry, jež se tehdy v Římě zmáhati začala. H. rozmohlo se hlavně u stoiků, s jejichžto fatalistickým nazíráním na svět souhlasilo.

Za to v Římě nalezlo příznivou půdu a rozšířilo se hlavně mezi nevědomým lidem, kdežto vzdělanci se ho vzdalovali. Ovšem oddáni byli Římané záhy pověrám a státní náboženství jejich vyžadovalo auspicií a augurů. H. nazývalo se obyčejně mathesis, hvězdopravci sluli Chaldaei, Babylonii, mathematici, genethliaci nebo planetarii. Z dob republiky jmenuje se vážený hvězdopravec Lucius Tarutius Firmanus, jenž na popud přítele svého, učeného Varrona (116—28 př. Kr.), hvězdopravecky přesně vypočísti hleděl, kdy založen byl Řím. Cicero ve spise »De divinatione« uvádí dosti důvodů pro nespolehlivost h. Několikráte byli hvězdopravci z Říma vypovězeni, na př. Agrippou r. 33 př. Kr., Claudiem r. 52 po Kr., Vitelliem, Vespasianem, Diocletianem. Největšího rozkvětu dosáhlo starověké h. za římských císařů, z nichž mu byl na př. Augustus velmi oddán; jemu věnoval Marcus Manilius pět knih díla (Manilii) Astronomica ad Caesarem Augustum, nejstaršího to z astronomicko-astrologické literatury římské. H. byli dále oddáni Tiberius, Caligula (astrolog Sulla zvěstoval mu blízkou smrť), Nero, Otho, Titus, Domitián. O Nervovi, Hadriánovi, Antoninu Piu není to známo, ale ze 6. satiry Juvenalovy je patrno, že bylo h. tehdy váženo. Ani Tacitus nemohl se pověry té zcela odříci. Za Antonina Pia žil veliký hvězdář Claudius Ptolemaeus, jehož Almagest je nám hlavním pramenem pro hvězdářství starých. Připisuje se mu též hvězdopravecký traktát Τετράβιβλος (Čtverokniha), ale asi neprávem; ten sepsán byl spíše jmenovcem jeho, jenž za Nerona v Římě žil. Velikými astrology byli také Vettius Valens (Άστρολογιϰαί άνϑολογίαι), Paulus Alexandrinus (Εἰσαγωγή εἰς τὴν άποτελεσματιϰήν) a Firmicus Julius Maternus (v. t.), od něhož pochází nejobšírnější spis »Matheseos libri VIII«, v němž mluví se již o 12 domech nebeských. Z pozdějších císařů římských přáli zvláště h. Septimius Severus, Caracalla a Alexander Severus: tento dovolil dokonce hvězdopravcům, aby založili v Římě veřejné školy, a poukázal jim roční plat. Jaké vážnosti h. se tehdáž těšilo, svědčí zvláště sv. Augustin (354—430), jenž vyznává, že sám této pověře dříve byl oddán. Proti h. horlili zejména církevní otcové, mezi nimi zvláště Origenes. Gnóstikové a filosofická škola novoplatonická oddali se h.; zvláště jmenovati sluší známého kommentatora mathematického Procla Diadocha (410—485), jenž zůstavil přepracovaný spis »Tetrabiblos«. Od jeho žáka Marina máme důkladný životopis jeho a nativitu, snad jedinou pravou ze starověku. Naproti tomu zase Codex Justinianeus kladl h. na roveň travičství.

Horlivě pěstovali h. Arabové a židovští kabbálisté; oni spracovali je soustavně. Vynikají Abú Mašar (Albumasar) v IX. stol., Abul-Hasan Alí (Albohazen kol r. 950) a al-Chábit (Alcabitius, Alchabitius, také kol roku 950), kteří napsali objemné kodexy, jež ve středověku často tiskem se vydávaly a vykládaly. První zanechal díla hvězdopravecká »Flores astrologici« (Aug. Vind., 1488, lepší překlad podal Ant. Stupa, Basilej, 1551) a »De magnis conjunctionibus, annorum revolutionibus ac earum perfectionibus« (tam., 1489); druhý získal si veliké vážnosti ve XIII. stol. spisem »De judiciis astrorum« (Benátky, 1485) a zavedl asi rozdělení h. na judiciální a přirozené; třetí zanechal knížku »Libellus ysagogicus ad magisterium judiciorum astrorum« (t., 1485). Od té doby šířilo se h. i mezi národy křesťanskými, největšího pak rozkvětu dosáhlo ve stol. XIV. a XV. Dvorní hvězdopravci vládli často říšemi, knížata, země a města měla dobře placené astrology. Ačkoli již koncem XV. stol. Paolo Toscanelli, Savonarola, Pico della Mirandola, později Theophrastus Paracelsus, Voss, Bardelon a Sturm proti astrologii brojili, přece ještě ve stol. XVI. a XVII. za Kateřiny z Medici, za Jindřicha III. a IV. ve Francii slavila vítězství. Nejslavnějším byl tehdy Nostradamus (Notredame), jenž svá proroctví po stech rozesílal, až jej Karel IX. učinil svým lékařem. Z Říma jeho proroctví byla zakázána, poněvadž prorokoval zaniknutí papežství. Kdežto někteří papeži h. do klatby dali, zabývali se jím opět jiní nejvyšší hodnostáři církevní. Také protestanti nebyli hvězdopravecké pověry prosti. Melanchthon se jím velmi zabýval. V Anglii zejm. za Stuartovců bylo pěstováno. Paracelsus a Cardanus spojili h. s lékařstvím a lučbou. Od Cardana máme spis »Encomium astrologiae«. Ani Tycho Brahe a Kepler nemohli se od astrologie úplně odloučiti. Kepler sice praví, že h. nezasluhuje, aby se jím kdo zabýval, ale k vůli obživě je nucen je pěstovati; neboť, praví, kde by se octla rozumná matka astronomie, kdyby bláznivá dcera astrologie nic nevydělala. Přízně Valdšteinovy získal prý si, předpověděv mu v Zahani r. 1629 budoucí štěstí. Horoskop ten se nám zachoval v »Calendaria et opuscula astrologica« (Kepleri Opera I, vydal Ch. Fritsch). Kepler sice nevěří, že by hvězdy měly vliv na osudy člověka, ale připisuje postavení oběžnic k zemi vliv na povětrnost a na mysl lidskou. Zvláště důležity jsou mu aspekty, t. j. úhly, jež směrnice k oběžnicím svírají; rozeznává 7 účinných úhlů: 60°, 72°, 90°, 120°, 135°, 144° a 180° jež nazývá Sextilis, Quintilis, Quadratus, Trinus, Sesquadrus, Biquintilis, Oppositus. Mají vztah k poměrům hudebním atd. Z Čechů byli skoro všichni hvězdáři středověcí zastanci h. (Mistr Havel, Křišťan z Prachatic, Martin z Lenčice a j.). Poněvadž někteří méně svědomití a obeznalí hvězdopravci planými svými pranostikami klidné občany hrozným vyličováním budoucích neštěstí klamali, ustanovila se už záhy universita pražská, aby se podobné pranostiky psaly některým mistrem (astronomus publicus, viz J. Smolík, Mathematikové v Čechách, str. 18). Minuce a kalendáře středověké obsahovaly znamení a povahy planet, aspekty, povahu roku co do úrody, povětrnosti, nemocí a válek, budoucí štěstí stavů, zemí a národů. (Viz Palacký, O pranostikách a kalendářích českých, ČČM., 1829.) I slavný hvězdář český Tadeáš Hájek z Hájku, ač byl rázným protivníkem klamání hvězdopraveckého, byl přece přinucen okolnostmi, že aspekty r. 1558 vynechané do minucí svých opět pojal. Teprve v XVII. stol. zanikla pověra tato, aspoň mezi vědci: neboť soustava Koprníkova, čím dále, tím všeobecněji za pravou uznávaná, vynalezení dalekohledu a zdokonalení početních method vzbudilo tolik nových myšlének a objevů, že nezbylo času na marnou spekulaci. Povstali sice ještě někteří obhájci h., tak Bapt. Morin (1583—1656), jehož »Astrologia gallica« byla plodem práce 30leté, J. W. Pfaff, jehož spisy »Astrologie« (Bamberk, 1816) a »Der Stern der drei Weisen« (t., 1821) divně se v našem století vyjímají, ale k novému životu již ji nevzkřísili. Na východě arci, v Persii, Indii a Číně, požívá h. ještě nyní veliké vážnosti.

H. dělí se dle soustavy ve středověku zbudované na přirozené a positivní čili soudné (judiciální). H. přirozené týká se světa mimo nás, makrokosmu, a předpovídá povětrnost, vzrůst rostlin (úrodu) a zvířat, kde a jak nalézti možno kovy atd.; je to po větším díle fantastická meteorologie. H. positivní zabývá se osudem člověka (mikrokosmem). Aby osud něčí předpověděl čili určil jeho nativitu, postavil hvězdopravec nejprve horoskop jeho, t. j. hledal onen bod ekliptiky, který při narození jeho vycházel. Potom rozdělil se rovník nebeský počínaje tímto bodem na 12 stejných dílů; jimi a poledníkovou čarou procházející roviny rozdělily zdánlivou kouli nebeskou na 12 sférických nestejných dvojúhelníků, jež se nazývaly domy. Tyto počítaly se od východu pod obzor, tedy směrem opačným dennímu pohybu zdánlivému, a měly zvláštní jména a příslušný význam (dle Ozanama): I. dům života, II. dům bohatství, III. dům bratrů, IV. dům rodičů, V. dům dětí, VI. dům zdraví (nebo sluhů), VII. dům manželství, VIII. dům smrti, IX. dům náboženství (piety), X. dům hodností (povinností), XI. dům přátel a XII. dům nepřátel. Z těchto domů a znamení zvířetníkových sestavil se obrazec nebeský (horoskop) a do každého domu zapisovala se délka tam vstupujícího bodu ekliptiky a oběžnice tam připadající, pak oba uzly měsíce (☋, ☊) a konečně tak zvané kolo Štěstěny (⊕), t. j. bod tak vzdálený od měsíce jako první dům od slunce. Potom sestavila se tabulka astrologická (speculum astrologicum), do níž zapisovalo se pod 12 znamení zvířetníkových (♈, ♉, ♊, ♋, ... ♒, ♓) 7 oběžnic dle délek a jejich aspekty, z níž pak snadno bylo nalézti vzájemnou polohu oběžnic, na př. ♃, △, ☿, ♂, ☌, ☉, ♀, ✴, ☾ atd. Z horoskopu a z této tabulky, jež se nám zachovala na př. v díle Mart. Pegius »Geburtsstundenbuch« (Basilej, 1570), soudilo se pak dle určitých pravidel na osudy novorozence. Hlavní pravidla h., jež Sextus Empiricus ve spise proti hvězdopravcům (»Adversus astrologos«) sděluje, jsou: Z oběžnic jsou některé příznivé, jiné nepříznivé. Jupiter a Venuše jsou vždy člověku příznivy, přinášejí štěstí, Saturn a Mars nepříznivy, věští neštěstí. Merkur kolísá, Slunce a Měsíc, ač největší a nejmocnější, působí různě na různých místech. Každé oběžnici připisovaly se zvláštní vlastnosti a působnost na přírodu a člověka. Každá oběžnice měla stanoviště, v němž působila nejmocněji, to nazývalo se »vyvýšením« (ὕψωμα), a proti lehlé místo ve zvířetníku bylo »snížení«, kde působila nejslaběji (ταπείνωμα). Znamení zvířetníková jsou přízniva, vládnou-li jimi oběžnice příznivé, jinak nepřízniva. Nejpůsobivější jsou oběžnice ve svých domech. Je-li oběžnice v domě jiného vladaře, působí obě buď stejně, nebo se účinky jejich částečně ruší. Z konstellací oběžnic je konjunkce přízniva, opposice zkázonosna, trinus přízniv, quadratus nepřízniv, sextilis přízniv. Pořad a znamení ve h. jsou tato: Saturn ♄, Jupiter ♃, Mars ♂, Slunce ☉, Venuše ♀, Merkur ☿ a Měsíc ☾. Táž znamení měly ve středověku kovy: olovo, cín, železo, zlato, měď, rtuť a stříbro. Poněvadž počet oběžnic právě souhlasil se 7 dny týdne, zdálo se starým, že počet jejich je úplný a že tato shoda není nahodilá, že má hlubší příčinu asi tu, že oběžnice vládnou po sobě dobami denními nebo hodinami. Připadá-li totiž 1. hodina prvního dne nejvyšší oběžnici, Saturnovi, druhá Jupiteru atd., připadnou Saturnovi opět hodina 8., 15. a 22., tedy 23. Jupiteru, 24. Martu, tedy 1. hodina druhého dne Slunci atd., až po týdnu řada je vyčerpána a Saturn 8. dne opět první hodinou vládne. Označí-li se pak oběžnice, počínající den, jménem vladaře dne, následuje pro vladaře dní tento pořádek ♄, ☉, ☾, ♂, ☿, ♃, ♀ a dle toho pořádku pojmenovány byly dny téhodne: Dies Saturni (sobota), Solis (neděle), Lunae (pondělí), Martis (úterý), Mercurii (středa), Jovis (čtvrtek), Veneris (pátek), s čímž srovnávají se jména německá, francouzská, anglická, vlaská; kdy a kým se to stalo, ovšem se neví; dle Diona Cassia zdá se, že byli to Egypťané. Pravidlo, že ta oběžnice stane se vladařem roku, jejíž číslo se objeví jako zbytek při dělení letopočtu zmenšeného 4 číslem 7, povstalo asi teprve ve středověku. Každé znamení zvířetníku dělilo se na 3 díly o 10 stupních, jež nazývaly se dekany. Každému dekanu, ano i stupni příslušel jistý vladař, planeta.

Podrobnosti hvězdopraveckých zásad, vlastností a působení oběžnic atd. podává Ernst Klein ve spise »Handbuch d. Astrologie« (Berlín, 1891) nebo Dr. A. Drechsler v »Astrolog. Vorträge zur Einführung in das Verständnis des Systems u. d. Gesch. der Astrol.« (Drážďany, 1855). Nejúplnější literaturu h. podali Houzeau a Lancaster ve II. díle »Bibliographie générale de l’astronomie« (Brussel, 1882). Dějiny h. ve starověku vydal A. Häbler, Astrol. im Alterthum (Cvikov, 1879); viz též Maury, La magie et l’astrologie dans l’antiquité et au moyen âge (Pař., 1877); Mensinger, Über ältere u. neuere Astrologie (Berlín, 1872); Hanckel, »Westermanns-Monatshefte«, sv. 25. VRý.