Ottův slovník naučný/Huculové

Ottův slovník naučný
Hucknall Torkard	Huculové	Huč

Údaje o textu
Titulek:	Huculové
Autor:	František Řehoř
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 828–829. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Huculové

Huculové, maloruský štěp v počtu okolo 200.000 duší, obývá na území soujmenného Bezkydu 73 vesnic v Haliči, 34 v Bukovině a 9 v Uhrách. Politicky haličská čásť náleží okresům nadvorňanskému a kosovskému, bukovinská vižnickému, storožineckému, radoveckému a kimpolungskému, uherská župě sigetské. Nejhustěji je zalidněno pobřeží Prutu a Čeremoše s centry, tuto se Žabím, tam s Mikuličinem. H. v těchto končinách, scenericky přemalebných, jsou ethnograficky téměř bezúhonni. Jejich původ není doposud najisto postaven, výsledky posavadních badání v tom směru mají cenu hypothes. Dle Vahylevyče jsou potomky kočovných Uzův; rozbor jména v rumunské ul (ten) a huc (bandita) ukazoval by na původ mladší, ze sebránky vojenských sběhů všech sousedních národností, kteří za častých vojen XVIII. stol. volívali vých. Karpaty za skrýši, což v následcích projevilo hajdamactví (v. t.), výlučně huculské. Vesnice huculské táhnou se v úžlabinách nad potoky. Chaty roztroušeny jsou po vrších a úbočích hor. Na konci vsi neb i uprostřed důmyslně samouky zbudována je dřevěná cerkov ve stilu byzantském o 3–5 kupolích pod šindelovou krytbou a opodál s takovoutéž zvonicí. Prostranství kolem cerkve je oparkánováno. Chata, ve slohu ryze huculském, se střechou pobitou prkny a často zatíženou kameny proti větrům, je sroubena ze štěpených oblých jedlí vnitř ohoblovaných a obehnána vysokým parkánem s vraty z téhož materiálu. Obydlí rozděluje síň na jizbu parádní, převážně s podlahou, a všední, obytnou či spíše kuchyni, a není dymné jako na rovinách a u sousedních Bojkův. Nábytek skládají společné lůžko, jednotná lavice kolem dvou stěn, stůl nebo skříně na oděv, žerď se stropu při krbu na deky, police na mísy a hojně obrazů, za dávna dřevěných. Kamna s pecí, zabírající čtvrtinu světnice, jsou buď z hlíny nebo kachlová s topením ze síně. Kouř uchází vikýři ve střeše. Zásep pod prodlouženou střechou je zřízena pavlačovitě s brankou proti vchodu síně. Stáje, kolna a chlévky přimykají k obydlí nebo stojí o samotě a harmonují s ním slohově. Chatu obkličují bujné palouky carynky. Lučnaté pláně horských strání charakterisují ploty z dlouhých planěk s koly několik metrů vysokými, za tím účelem, aby při spásání jistého dílce ostatní zabíháním dobytčat netrpěly, po případě chránily stožky senné.

Již pestrým šatem H. liší se prospěšně od ostatních horalů karpatských. Muži nosí spodky z červeného sukna a ženštiny bezprostředně na košili odívají zástěru zapasku, jednu z předu a jednu ze zadu, v bocích stažené tkaným pojasem. Obojí halí se za léta i zimy v krátké bezrukávé kožíšky kiptary. Obuví jsou škorně postoły se šňůrami, jimiž obtáčí se polovina lýtka od kotníků. Na nohy navlékají červené ponožky a ženské krom nich k vůli jízdě koňmo bílé soukenné nohavice. Široký kožený pás s příslušenstvím muž zapíná na košili přes spodky vyhrnuté. Společnými obému pohlaví jsou dlouhý kabát bajbarak, kratší černý nebo červený serdak, plášť manta a bílý pláštík gugla; poslední dva bez rukávů a vesměs soukenné, dále o široké šerpě červená tkaná torba džobenka, vedle níž mužští nosí ještě torbu koženou s poklopcem uměle mosazí okovaným. V létě běžné jsou černé plstěné klobouky širokostřeché a bohatě dekorované, v zimě čapky, namnoze z liščích ohonů nebo i beraní. Vdané zavíjejí hlavu do vyšívaných peremitek a svobodnice do pestrých šátků krámských a na hrdle tíží jim řada šňůr oříškových korálů benátských se závěsem z křížů, medaillonků, ano i z dukátů.

Dítky, kojené růžkem do roka, chovají se úplně nahé a valně jich zmírá. Průměrná výška muže = 168 cm; vysokých je 34%. Následkem maštění vlasů každé neděle H. patří k temnovlasým a jen 29% kaštanovlasým. Pleti jsou téměř z polovice bruneti, očí převahou tmavých, tváře oválné. Vlasy muže splývají na hrdlo, ženštiny zaplétají je v jeden až dva copy, do nichž dívky vplétají množství červené vlny, zdobíce účes dvěma copy vlněnými, kvítím, mušličkami, penízky a t. pod.

H. bukovinští vyznávají pravoslaví, haličtí a uherští unii, rozděleni v dekanáty bohorodčanský, pistyňsky, nadvorňanský, kosovský, diécése stanislavovské.

Předním zaměstnáním H-lův jest chov dobytka a ovec, v zimě mýtění lesů, v létě plavba vorů po Čeremoši a Prutu. Ženy tráví čas přádlem, tkaním a nečinně. Senoseče tvoří podstatný díl prací letních pro celou rodinu. Sena stohují se na místě a teprve v zimě svážejí pod střechu. Rybaření, hon na medvěda, vlky, jezevce a j. náleží spíše k luxusu. Výdělek vedle produktu z chovu stád zajišťuje též výroba suken po domácku barvených, bednaření, příprava třísla pro koželužny, sběr lesních bobulí a hub pro trhy podhorských městysů, dále pochůzky na žně do rovin a na kampaň do vinopalen. Obyčejně Huculové ochotně najímají se mimo své rodiště do prací, zvláště lesních a stavebních.

Vyhánění dobytka na vysoké horské pastviny (chid połonynskyj) děje se okázale po předchozím dohodnutí majitelů pastvin asi v prvé polovici června; zpáteční sháňka stád nastupuje v pozdní jeseni. Po dobu pastvy vrchní pastýř (vataha) spravuje na salaši mléčné hospodářství, jehož výtěžek v podobě bryndzy pěchované do beček odvádí vlastníkům pověřených stád za ujednanou mzdu, obyčejně v témž výrobku.

Z plodin pěstují se brambory, oves, ječmen, v nižší poloze vesměs na zahradách kukuřice, tykve, bob, zeliny a záhon květin. Běžnou stravou po celý rok je uměle kvašené mléko huślanka a hustá kaše mamałyga z mouky kukuřičné.

Po stránce jazykové H. náležejí do skupiny karpatské. Řeč je promíšena maďarismy, rumunismy, starorusismy, ano i srbismy. Ť a ď zaměňují v k a g, ja na počátku a v prostřed slov v je. Instrum. sing. fem. končí na eu, ou místo eju, oju. Měkké j zhusta zní tvrdě nebo polotvrdě. Časté jest také měkčení e v ě a poloměkčení ł před y, tak že zní mezi ł a l.

Lidový průmysl, kdysi na výši, mizí následkem židovské soutěže. Mosazné výrobky (šperky, zbraně, nože, faječky a j.) ve stilu byzantském, řídčeji v renaissanci, svědčí o aesthetickém vkusu a dědičnosti motivů dekoračních. Cení-li se Dutčakovy (v. t.) předměty toho druhu, předčí nad ně ušlechtilým tvarem a jemným provedením řezby Škryblakovy (v. t.), o typickém ornamentu. Hole, chrámové lustry. svícny, kříže, ikonostasy a drahně jiných předmětů přepychových, vesměs od samouků a namnoze vykládaných ještě drátem, kostí, barveným dřívím, prokazují nadobyčejné nadání umělecké (viz přílohu).

Hudebním nástrojem mimo housle jsou fujary (v. t.) a pastýřské hlásné trembity z kory březové, 2-3 m zdéli. Zpívá se málo a zpěv trpí skrovnou melodičností. Píseň opěvá převahou pohoršlivou lásku, popíjení, heroism dávných hajdamaků pod vůdcovstvím Doboše (v. t.) a j. Nejoblíbenějšími tanci jsou arkan a koło.

Z výročních svátků světí se slavně Jordan, Blahoviščeně, Velkonoce, sv. Duch, Vánoce a pouť. Zvykoslovně důležity jsou dále: Kryvyj tyždeň, post. Sorok svjatych, Tepłyj Ołeksa, Providna nedila, Jur, Rachmanskyj Vełykdeň, Petra, Makoveja, Paporot byty, Kameně horyt, Hromove svjato, Semen, Zdvih, Dmytrova subota, Andrej a vilije přednovoroční.

Daemonologie vykazuje upíry, viďmy, potopłenyka, spanilé majky vábící mládence, letavice v podobě padajících hvězd, stradčata (zemřevší nekřtěné děti), domácího bůžka dida, bohyňky č. divé ženy a j.

Literatura. Prvé zmínky o H-lech zaznamenávají »Neueste physikal.-politische Reisen in die Karpaten« 1791–93. Drahně materiálu přinášejí časopisy rusínské »Pravda« 1868 a 1879, »Meta« 1863, »Hazeta školna« 1877, »Słovo« XV., »Nauka«, 1889; polské: »Rozmaitości« 1834, »Przyjaciel ludu« 1841, »Tygodnik illust.« 1861, »Przeglad polski« 16. II -31, »Lwowianin« 1861 a »Pamiętnik tow. tatrzańskiego« z let 1876, 1877 a 1879 a j. Velkorusky viz Hołovackij, Narodnyja pěsni gal. i ngor. Rusi. Samostatně o H-lech vyšlo: S. Witwicki, Rys histor. o Hucułach (Lvov, 1863); Turkawski, Wspomienia Czarnohory (Varšava, 1880); Gregorowicz, Przewodnik dla zwiedzajacych Czarnohórę (Lvov. 1881); Kopernicki, O góralach ruskich w Galicyi (Krakov, 1889); Temple, Die Huzulen (Pest, 1866); Kaindel, Die Huzulen (Vídeň, 1894). V české literatuře psali o H-lech Vahylevyč v ČČM. r. 1838 a 1839, dále »Světozor« r. 1867 a Fr. Řehoř tamže r. 1882 (»Zl. Praze«, 1888), »Nových modách« r. 1891, »Nár. Listech« r. 1896 a j. Od téhož autora pražské Náprstkovo museum má kollekci národopisných předmětů huculských. Řř.