Ottův slovník naučný/Hodičtí z Hodic

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hodičtí z Hodic
Autor: Martin Kolář
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 429–431. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hodičtí z Hodic
Č. 1734. Erb Hodických z Hodic.

Hodičtí z Hodic nazývají se hrabata původu moravského, kteří z Hodic v okr. jihlavském pocházejí. Erb jejich jest štít na kříž rozdělený se štítkem na zdél rozděleným, stříbrným a červeným, v jehož každé polovici buvolový roh ve vystříd. barvách se spatřuje; v červeném prvním a čtvrtém poli jest stříbrný lev, ve stříbrném druhém a třetím poli červený lev (vyobr. č. 1734.). Dle rodného erbu na štítku jsou H. z H. jednoho rodu s Koňasy z Vydří, kteří téhož erbu užívali a z blízkého u Hodic Vydří pocházeli. R. 1358 připomíná se Pešek z H. na Hodicích a r. 1398 Jan z H., který na Rosenšteině purkraboval r. 1400. Po něm († 1411) drželi Hodice synové jeho Jan a Hojek, ze kterých Jana přijal na spolek Jan z Lipníka na Němčicích roku 1446, po jehož smrti dědili Erasmus z Dlouhé Brtnice a sirotci po Bohuslavovi z H. r. 1452. Erasma tohoto pohnal Bohuše z H. r. 1459, že mu drží mocně sirotka Hojka, k němuž on Bohuše jest strýcem erbovním. Nedlouho před r. 1483 zemřel Bohuše, zanechav syna Zikmunda, a bratřím jeho Janovi, Maršovi a knězi Václavovi t. r. uloženo, aby Zikmundovi jeho statek oddělili, načež mu vykázali díly ve vesnicích Panenské Rosičce, Bezděkově a Stejště, které Zikmund roku 1510 Jiřímu z H. do desk vložil. Z rodu Hodických pocházeli dva opatové Loučtí, Přibislav I. († 1438) a Přibislav II. († 1466), kteří klášter tento, v husitských bouřích zkažený, znovu vzkřísili. Václav z H. provázel krále Ladislava do Uher r. 1457 a Hynek z H. zemřel při obležení Vratislavě r. 1459. Oldřich z H. pustil díly své ve svrchu jmenovaných vesnicích Zikmundových r. 1518 Janovi z Osečan a oženil se v Čechách s dcerou měšťana horažďovského r. 1520, kteréhož roku též Jiří nahoře připomenutý bratru svému Vilémovi statek svůj pustil. T. r. také Vít z H. v Hodicích zapsal manželce své Barboře z Tamfeldu jistou čásť peněz, ale již r. 1538 nebožtíkem se jmenuje; zanechal děti Hynka a Rosinu. Václav z H. byl v l. 1530—1537 hejtmanem panství krumlovského a držel roku 1553 Oslavany, k nimž získal Plaveč, Hostim a Miroslav, které statky strýcům svým Hynkovi a Zdeňkovi r. 1570 odkázal. Hynkův nejstarší syn Václav nabyl Českého Rudolce, Matějovic, Stálkova, Laškovce a Stojčova, což vše zdědil syn jeho Jiří r. 1606, který též Tavikovice přikoupil. Jiří byl generallieutenantem zem. hejtmana Lichtenšteina a porazil Uhry, kteří do Moravy vrazili r. 1605. Ve sporech cís. a krále Rudolfa II. a bratra jeho Matyáše stál k Matyášovi a byl nejvyšším jeho vojska. Byv od Matyáše na hraběte povýšen, přijat se svými syny ZdeňkemBedřichem roku 1604 do stavu panského na Moravě a roku 1608 do starého panského stavu, načež brzo zemřel, r. 1612. Syn jeho Zdeněk hr. z H. na Olbramicích ztrativ konfiskací čásť svých statků, uchýlil se do ciziny roku 1628, kde si dal jméno Karel, a padl v bitvě u Wolfenbüttelu dne 19. čna. 1641. Praetense jeho u švédské koruny a nároky na statky Trčkovské v Čechách (manželka jeho byla Alžběta rodem Trčkovna z Lípy) zdědil jeho bratr Karel Václav a mírem Vestfalským ustanoveno, aby mu Olbramice navráceny byly. Miroslav, kterou Vít z H. od Václava, syna Hynkova, dostal a v l. 1604—1612 držel, byla Hynkovi z H. konfiskována r. 1620. Václav hr. z H. byl vrchním plnomocníkem při upravení hranic mezi Uhrami a Moravou r. 1647 a obdržel indigenát uherský. Jedna větev Hodických odebrala se po bouřích stavovských do Opavska, kde držela Vikštein r. 1622. Jan Jiří Maximilián svob. p. z H. získal Rudoltice r. 1630, Jindřichov roku 1635 a Bílou Vodu r. 1655. R. 1641 byl jako generální vojenský kommissař Opolska a Ratibořska za říšského hraběte povýšen. Z manželství s Kateřinou purkrabinkou z Donína měl tři syny. Ludvík Maximilián oženil se s Isaldou Pavlínou svob. p. Orlíkovnou z Laziska a vystavěl kostel v Jindřichově r. 1677. Po něm dědil jeho bratr Maximilián Jiří hr. z H., kterýž l. 1689 zůstavil zboží své synu Františku Antonínovi. Smrtí bezdětného syna jeho Josefa Tadeáše hr. z H. († 1737) spadly jeho statky odúmrtí na biskupa olomúckého. Mladší syn svrchu připomenutého Jana Jiří M. z H., Julius Leopold, měl dva syny, kteří se stali praotci dvou větví hrabat Hodických: Hodicko-Olbramické, která posud žije, a Hodicko-Rudoltické, která vymřela r. 1778 Josefem Vojtěchem hr. z H. na Rudolticích a Fulšteině. Muž ten, výbornými schopnostmi ducha a živou fantasií nadaný, vzdělal se na památkách umění v Italii a jako komorník u dvora cís. Karla VI. Duchaplná vdova po Jiřím markraběti bayreuthském, Žofie, stala se jeho manželkou, ale pro velikou nestejnost věku zase manželství toto zrušeno bylo. Na to vstoupil hr. z H. do vojenských služeb pruských a obdržel od Bedřicha II. pluk husarský. Když se mu život vojenský znelíbil, odebral se na své panství Rudoltice, kde krásný park zřídil a zámek svůj upravil za sídlo, jemuž široko daleko rovného nebylo. Krásy umění a přírody se tam spojily a hr. Hodický v Rudolticích vykouzlil čarovný zámek, o kterém jen v báchorkách čítáme. V rozsáhlém parku na sta vodopádů a mnoho jezer upraveno bylo, o slavnostech nejen na divadle od herců domácích v hlavních městech vycvičených se hrálo, nýbrž v parku domácí jinochové a dívky, muži a ženy, příhodně odění a ozdobení, allegorické sochy představovali. Rozmanité ohňostroje přispívaly k tomu, že celá krajina v noci jako ve dne leskem světel zářila. Různé chrámy a jeskyně bohům a bohyním řeckým i římským věnovány byly, jako u velmožů italských v době renaissance. Rudoltice na slovo vzatými se staly po celé Evropě a sám Bedřich II. s Voltairem je navštívili. Popis divuplného zámku Rudoltického a jeho zábav podal dr. Tralles v »Adumbratio amoenitatum Rosswaldensium« ve Vratislavi r. 1778, kde také t. r. německý překlad toho spisu vyšel; český jest v »Lumíru« na r. 1852 obsažen. Ale náklad veliký, který vedl hr. z H. na čarokrásné Rudoltice, strávil jeho finance a když pět millionů zlatých utratil, musil opustiti sídlo svých otců a poslední dni života byl živ z pense Fridricha II. v Postupimi, kde zemřel bez potomkův r. 1778. Z druhé větve Hodicko-Olbramické nabyl František Josef hr. z H. r. 1704 statku Melče, kterého jemu manželka jeho Anna Majdalena ovdovělá hr. z Trauttmansdorffu postoupila. Po smrti své první manželky oženil se František Josef podruhé s Barborou šlecht. Sokolovskou ze Sokolova ovd. Ruckgrafovou a po její smrti po třetí roku 1708 s Marií Filipinou sv. sl. z Carretta. Když r. 1727 zemřel, zůstala po něm dcera Angela (manž. Josef Ignác sv. p. Kotulínský z Kotulína) a syn Matyáš Antonín, jenž jako nejvyšší sudí kníž. Opavského a Krnovského zemřel r. 1762, zanechav syna Františka, který byl rytmistrem v pluku švakra svého hr. d’Ayassa. Bedřich hr. z H. a Olbramic (1773—1828), c. k. komoří a velitel husar. pluku č. 12, měl s manželkou svou Marii Kristinou Dei Capitanei di Vimercato syny Jana Nep. († 1888), c. k. komořího a generálmajora m. sl., Julia Fabiana, c. k. komořího a plukovníka m. sl., a Bedřicha († 1850), c. k. rytmistra palatinálního husar. pl. č. 12., pak dceru Marii Antoinettu. Jan Nep. hr. z H. zplodil s manželkou Kristinou hr. Nickou z Nick syny Marii Maximiliána, c. a k. komořího a velitele hulánského pluku č. 5., a Marii Ludvíka, c. a k. komořího a přespočetného rytmistra v drag. pl. čís. 8. Julius Fabian oženil se s Johankou hraběnkou ze Stubenberku, s níž má dceru Angeliku, provdanou za Lothara hr. z Orsini a Rosenberku, c. a k. zálož. lieutenanta drag. pluku č. 7. Třetí syn Bedřichův, zemřelý již Bedřich hr. z H., z manželství svého s Annou svobod. sl. Kargovou z Bebenburku zůstavil dceru Kristinu, provdanou (1867) za Julia ryt. z Polzerů, c. a k. podplukovníka m. sl., a Mathildu. Klř.