Ottův slovník naučný/Hoboj

Ottův slovník naučný
Hoblování	Hoboj	Hoboken

Údaje o textu
Titulek:	Hoboj
Autor:	Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Jedenáctý díl. Praha: J. Otto, 1897. S. 424–425. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hoboj

Hoboj (ital. oboe), hud. nástroj ze skupiny dřevěných dechových, vyvinul se z primitivní šalmaje k základní nynější své podobě ve století XVII. nepochybně ve Francii, jak souditi lze z názvu franc. hautbois (= vysoké dřevo), všude zobecnělého. Vlastní těleso nástroje skládá se z roury zhotovené z jednoho kusu dřeva zimostrázového, palisandrového neb ebenového, opatřené dírkami, jež kryjí se buď prsty nebo zvláštními kovovými záklopkami. Uvolní li se dírka, ozve se tón, vyšší nebo nižší dle toho, zkracuje-li neb zdelšuje-li se mensura. Původně měla h. pouze 2 záklopky, Gerhard Hoffmann (* 1690 v Rastenburku) rozšířil je r. 1727 na 4; nyní konstruují se h-e se 14 záklopkami a 6 volnými dírkami. Dech vpouští se do roury strojkem složeným ze dvou třtinových plátků, jež při hře drží se mezi pysky a dle prudkosti nánosu více nebo méně se k sobě přimykají, podobně jako u fagotu. Strojek zhotoviti musí sobě každý hráč sám, zření maje k individuálním vlastnostem svého dechu. H. ovládá pouze diskantovou polohu od h chromaticky až k f³ (v řidších případech b—g³). Tóny vyšší než c² tvoří se však jako u flétny změněným způsobem dechu, t. zv. přefouknutím, záležejícím v tom, že uvolní se dírky z polovice, čímž místo základního tónu ozve se přirozená oktáva jemu odpovídající. H. má tón poněkud nosový, avšak nad míru pronikavý, pročež v orchestru používána bývá, kdykoli třeba markantním způsobem vynésti kantilénu. H. slouží též za normál při ladění jiných orchestrových nástrojů. Charakteru jest tón hobojový naivního a hodí se proto výborně k pastorálním náladám, k němuž ukazuje již histor. vývoj její ze šalmaje. Zvláštní odrůdu tvoří h. altová čili anglický roh (ital. corno inglese, franc. cor anglais), jež notuje se jako diskantová h., avšak zní o kvintu níže. Vyvinula se z nepraktické dnes oboe di caccia a jest pro svou délku na dolením konci kolenovitě ohnuta. Tón její jest melancholičtější a temnější než hobojový a používá se jí v moderním orchestru jen porůznu jako nástroje sólového. Zcela z praxe vyšly h-e d'amour a bassa, které laděny byly o tertii níže. Nejslavnějšími virtuosy na h-i byli: Sellner, Garnier, Brod a Barret, z nichž každý napsal theoreticko-praktickou školu. Znamenitý cvičební materiál poskytují Ferlingovy Meister-Studien (48 etud). Z českých hoboistů vynikají Arnošt König a jeho žáci Hájek, Cink, Jandourek a j. — H. ve varhanách nazývá se osmistopový jazýčkový rejstřík sestrojený na způsob h-e, jenž určen je pouze pro svrchní polovinu klaviatury, na zpodní doplňován jsa fagotem. ♭