Ottův slovník naučný/Hořavka

Ottův slovník naučný
Horatius Quintus Flaccus	Hořavka	Hora z Ocelovic

Údaje o textu
Titulek:	Hořavka
Autor:	František Bayer
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Jedenáctý díl. Praha: J. Otto, 1897. S. 565. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Hořavka neboli trepka (Rhodeus amarus Ag.), nejznámější ze tří druhů svého rodu, rybka měkkoploutvá (řádu Physostomi) z čeledi ryb kaprovitých (Cyprinidae). Má tělo krátké, zdélí jen 5—10 cm. Malá ústa nemají vousků; na kostech požerákových jest po jedné řadě zubů (počtem 5) s korunkami se stran smačklými a šikmo otřelými. Postranní čára nalézá se jen na 5 nebo 6 šupinách za víčkem žaberním. První paprsky krátké ploutve hřbetní (jen o 9—10 měkkých paprscích) jsou nad ploutvemi břišními a rovněž krátká řitní ploutev (o 9 měkkých paprscích) počíná pod posledními paprsky ploutve hřbetní. H. náleží k nejpěkněji zbarveným rybkám sladkovodním. Na hřbetě má barvu do šeda nebo do hnědá zelenavou, na bocích a vezpod stříbrobílou; před ocasní ploutví jest podélný pruh zelenavý. Ploutve jsou poněkud načervenalé; na hřbetní a z části i na řitní viděti drobné skvrnky načernalé. Ale v době tření (květen a červen, někde již od dubna) sameček má tělo opravdu nádherně zbarveno; nahoře pak jest modravé nebo fialové, na bocích zamodralé, na bříšku oranžové až karmínové, ploutev hřbetní a řitní jsou červené a mají na okraji lem černý. Podélný pruh v zadní části trupu má barvu smaragdovou a leskne se jako celé tělo leskem kovovým. Kromě toho dostane sameček tou dobou nad hořejším rtem dva nádory z drobných bradavek složené; také kolem očí naběhne mu plno malinkých brdeček. Samičce však tou dobou na rozdíl ode všech ostatních našich ryb vyrůstá před řitní ploutví kladélko, t. j. rourka barvy pleťové, zdélí až 2, u větších exemplarův až i 4 a 5 cm, která má touž histologickou úpravu jako kůže (na povrchu epidermis, pak stratum mucosum, cutis), uvnitř vyložena jest epithelem a v proximální části opatřena svalstvem pro vymáčknutí vajíček nezbytným. Že jest podivná tato rourka opravdu kladélkem pro snášení jiker, prvý poznal Kraus roku 1858, ale teprve Noll r. 1877 prvý na jisto vyšetřil, že samičky těchto ryb kladélkem veliké své jikry (o průměru 2—3 mm) vpouštějí do otvorů dýchacích našim mlžům, zejména velevrubům, zřídka škeblím. Pozorovaltě u zajatých h-vek, kterak samička se nad mlžem zastavila a tělo hlavou dolů naklonivši, velevruba si prohlédla, pak mu konec kladélka do otvoru žaberního (přijimacího) v plášti vpravila a vajíčko tam vpustila; hned na to sameček směrem k řečenému otvoru něco mlíčí vypustil. Podle nejnovější zprávy Oltovy (»Lebensweise u. Entwicklung d. Bitterlings« v Zeitschrift f. wiss. Zool., sv. 55., 1893) bývá to zvláště velevrub malířský (Unio pictorum L.), jehožto žábry jsou kolébkou malých hořaviček; bývají vůbec nejčastěji nalezeny v menších velevrubech a škeblích. Aby samička jikru bez namáhání kladélkem vymáčknouti mohla, má u něho žlázu o 2 váčcích (zdélí 3 mm), z níž za vajíčkem něco slizu vytlačí; Siebold a j. měli ji omylem za měchýř močový. Jikra, klesajíc vahou svou otvorem přijímacím do žáber, dostane se s proudící vodou do skulin interlamellárních, kutálí se po jich přehrádkách (septa) a konečně v některé takové skulině uvázne.

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: doplnit obrázek:
Č. 1751. Hořavka neboli trepka (Rhodeus amarus Ag.), samička s kladélkem (k).

Zárodek h-ky jeví podivuhodné přizpůsobení tomuto úkrytu; máť embryo těchto ryb hned s počátku v ohybu příští hlavy kruhovitý nádor se dvěma hrboly, kterými zárodek ve skulině interlamellární hlavou dolů (k volnému okraji žaberního lístku namířenou) pevně jest zakotven. Když byl žloutek krmný ztráven, uvolní se toto spojení a asi po 4 nedělích opouštějí mladé rybky své podivné kolébky; rybka počne pohybovati ploutvemi prsními a zadním koncem klínovitého těla vklouzne vzhůru do chodby žaberní mezi hořejšími okraji obou lístků žáber nich a odtud dostane se ven. Ale nejen řečenou kotvou žloutkovou jest embryo v žabrách upevněno; epithel ve skulinách interlamellárních ztloustne a přiléhá těsně k tělu zárodkovu, tak že jej odtrhneme, vyndaváme-li embrya ze žáber velevrubů. Vajíčka i zárodky h-vek jsou tedy v lasturách škeblí bezpečně ukryty, ale také od infekce ve vodě chráněny, ježto žabrami škeblí proudí voda jaksi procezená. Za to se zase h-ky škeblím jinak odsluhují (Leydig, »Zool. Garten«, 1892); zárodky škeblí se totiž háčky přidržují na tělech různých ryb, encystují se tu a v kůži nějaký čas jako cizopasníci se ukrývají; nejčastěji se arci usídlí v kůži h-vek, jež tak rády na prospěch svého plodu vyhledávají všude místa, kde velevrubové jsou hojni. — H. žije všude ve střední i vých. Evropě, pak v Asii, obývá nejraději ve vodě tekoucí s kamenitým dnem, v mrtvých ramenech řek a potoků. Živí se i býlím i drobnou faunou vodní. Jméno má po hořké chuti masa svého. Br.