Ottův slovník naučný/Heyduk

Ottův slovník naučný
Heydt	Heyduk	Heyer

Údaje o textu
Titulek:	Heyduk
Autor:	Josef Hanuš, Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 263–266. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Adolf Heyduk
Heslo ve Wikipedii: Adolf Heyduk

Heyduk: 1) H. František, spis. historický (* 1823 v Rychmburku — † 1885 v Ml. Vožici). Vystudovav gymnasium v Litomyšli, vstoupil do praxe k vrchnostenskému úřadu rychmburskému, odkudž po 10 létech stal se aktuárem při vyvazovací kommissi v Chebu, pak na Mělníce a r. 1855 aktuárem při okr. úřadu v Ml. Vožici. Při organisaci okresního hejtmanství r. 1868 dán na dočasný odpočinek i vyučoval po nějaký čas na táborské hosp. škole zákonům. Posléze jmenován okr. kommissařem v Domažlicích, odkud r. 1882 odešel pro chorobu na trvalý odpočinek do Ml. Vožice, Literární činnost svou zahájil H. r. 1853 v „Praž. Novinách“ dopisy a články o řízení vyvazovacím. Největší čásť prací jeho patří však historii, místopisu, rodopisu a archaeologii, zvláště Mělníka a Mladé Vožice (Zříceniny hradu Šellenberka; Mladovožická kaple Marie Panny na Hradě a jiné v „Praž. Nov.“ pod jménem Fr. H. Richmburský). Jiné články jeho uveřejněny v „Času“, „Lužničanu“ a „Táboru“. Od roku 1868 redigoval „Úřední list“ hejtmanství táborského, sbíraje zároveň materiál k topograficko-historickému slovníku tohoto hejtmanství a k dějinám měst Soběslavě a Milčína, jež však tiskem nevyšly. Hš.

2) H. Bedřich (* r. 1832 na Rychmburku), studoval na reálce v Poličce a vyšší v Praze, pak poslouchal hospodářství a lesnictví na technice v Praze; vstoupiv r. 1851 do služeb kn. Ferd. Kinského, odešel po nějaké době do Uher jako úředník knihovního katastru. Po rozpuštění katastr. úřednictva uherského stal se tajemníkem hospodářského spolku pro kraj pražský a vydával s Jos. Kučerou „Pokrok Hospodářský“. H. jako výborný odborník napsal té doby několik knih, zejména Hospod. účty, Jak má být zařízeno hnojiště a výborný Katechismus hospodářský. Tenkráte studoval v Praze hrabě De Carière a vyzval H-a, aby se ujal řízení jeho ruských statků. H. odjel do gubernie charkovské; ale záhy poznav, jak velice byl zklamán, vystoupil ze služby a jal se psáti do ruských odb. časopisů o hospodářských poměrech na Rusi, ba přičiněním prof. D. Lambla poskytnuta mu příležitost, že mohl i na universitě o předmětu tom čísti. Ale již po I. kursu nabídnuto H-ovi správcovství kavkázských statků knížete Michajila, i jal se zde hospodářsky organisovati veliká území kavkázská a osazovati je lidem českým. Sám dostal velký účastek zemský na Čemeské dolině pod vrchy Marchotskými, kde zařídil vzorné hospodářství a pěstování zahrad a vinic. Na dolině té založil H. tři velké české vesnice: Glebovku, Kyrilovku a Metodějovku, nyní osady kvetoucí. Založil jim školy a knihovny a dal vysázeti tisíce ovoc. stromů, tisíce révových keřů a s výborným prospěchem pěstoval i tabák. Z chudých přistěhovalců českých stali se zámožní občané. Když v Evropě roku 1881 začala na vinicích řáditi Phylloxera, poslán byl H. z rozkazu ruské vlády do Francie, Italie, Španělska, Německa a Rakousko-Uherska, aby studoval chorobu révy a prostředky proti nákaze. H. napsal o pozorováních svých důkladné dílo, za které ministerstvem štědře byl odměněn. Po nedlouhém odpočinku v Novorossijském účastku opět vyzván, aby se připravil na cestu do Vých. Sibiře. Přidělen byl generalguvernéru baronu Korfovi jako státní rada a náčelník zemědělský. Práce, které se H. tam a na Sachalinu podjal, vyčerpala tou měrou jeho síly, že ochuravěl. Zdánlivě zotavil se na dovolené na Kavkáze i vracel se r. 1890 na své místo, ale zemřel na lodi následkem žaludečního vředu a pochován jest na břehu mořském.

3) H. Adolf, básník český (* 7. čna. 1835 v Rychmburce), syn Jana H-a, vlastníka hospodářství a hostince. Děd jeho z matčiny strany, mlynář J. Čejka v Šilinkově dole, horlivý stoupenec víry českobratrské a čtenář, měl veliký vliv nejen na vnímavého, čilou fantasií obdařeného hocha, ale i později na básníka. Školního vzdělání nabyl H. na různých místech, hlavně od roku 1850 na nové české reálce v Praze. V té době již počal psáti verše, povzbuzován nejen probudilými spolužáky, kteří si vedením Jos. Svátka pořádali psaný časopis a mezi nimiž byl nejeden potomní dobrý spisovatel, ale i svými professory, jmenovitě J. Krejčím a prof. Jos. Erbenem. Tam spřátelil se i s bratry E. Krásnohorské, v jejichž domácím kruhu trávíval hodiny odpočinku a kratochvíle. Absolvovav reálku, odebral se r. 1854 do Brna na technický ústav. Nepříjemný pobyt v tomto zněmčilém městě osladil si výletem na Slovensko, kdež o prázdninách u bratra svého Josefa, sládka v Malackách, seznal Tatry a jejich lid i kraj, jimž později zapěl své nejkrásnější písně. Za rok vrátiv se do Prahy, pokračoval ve studiích technických, horlivě se obíraje i historií umění, dějinami vůbec a filosofií, bývaje i v universitních přednáškách pilným posluchačem. Tato doba rozhodla o směru celého žití H-ova. Vedle jediného časopisu belletrist., Mikovcova „Lumíra“, vznikly tehdy Nerudovy „Obrazy života“ a staly se dostaveníčkem snah mladistvých nadšenců, jejichž duše, naplněné září myšlénkových zor moderních, počaly svými paprsky prorážeti šedou mlhu lhostejné nehybnosti tehdejšího strnulého ovzduší českého. H., jsa vždy letory vznětlivé a měkce citlivé, vynikl záhy jako jemnostrunný lyrik, pěl nějakou chvíli s Hálkem i Nerudou pod společným znamením Jindřicha Heinea, ale záhy jako oni počal se vyznačovati akcenty zcela vlastními, které místy již v prvních jeho Básních (vyd. 1859 nákl. vlast.), obsahujících i zpěvně lahodné Cigánské melodie, intensivně se ozývaly, zejména v oddíle nazvaném Růže povážská. Poesie H-ova měla od počátku do sebe mnohou šťastnou podmínku popularity a tak již první ony verše svou nehledanou přístupností myšlénkovou a tklivou vroucností výrazu citového v obecenstvo se vžily; ale kritika neuznávala příliš ochotně talentu autorova, tak že, bolestně dotknut, na déle se odmlčel. Upřímné přátelství Nerudovo i jiných vynikajících literátů bylo mu náhradou za vlažnost veřejného soudu. V té době H., dokončiv studium na polytechnice, stal se assistentem stavitelství a kresby na c. k. české reálce v Praze, načež se r. 1860 s prof. J. Krejčím, jenž povolán na novou obecní vyšší reálku do Písku jako ředitel, odebral na týž ústav jako professor stavitelství a kreslení. V úřadě svém učitelském, konaném vždy s oddaností a pietou, dbal H. nejen o pokrok žáků v předmětu vyučovacím, ale působil také na vlastenecký cit a na ideální smýšlení mládeže svěřené, a to žáků i žaček. Vyučoval totiž i na dívčí škole písecké. V Písku se H-ovi zalíbilo takovou měrou, že tam zvolil své bydliště na vždy. Mimo příjemný kruh přátel a známých činily mu písecké lesy a blízkost Šumavy pobyt ten drahým a pro básnickou činnost jeho požehnaně významným, neboť celá řada děl jeho děkuje za svůj původ popudům a dojmům vzešlým z píseckého Pošumaví a ze Šumavy samé. Z Písku podnikal H. též výlety do Italie, jsa vychovatelem mladého syna plukovníka šl. Löwa, s nímž o prázdninách r. 1862 odjel do Rivy, r. 1863 do Tridentu a o rok později do Benátek; kromě krajin a památných míst seznal tam mnohé zajímavé osobnosti a vešel v trvalá literární spojení, Ve druhé sbírce jeho Básní (Písek, 1864) svědčí velmi půvabný oddíl Jižní zvuky o živém účinku italských výletů na mysl a tvorbu poetovu. Z ostatních dat klidného života H-ova budiž ještě uvedeno, že r. 1876 opustil Písek, přijav místo professora na I. reálném gymnasiu v Praze, a zasedl na místo zvěčnělého Hálka jako předseda literárního odboru „Uměl. Besedy“,kde svou srdečností, otevřenou, laskavou, klidnou povahou dovedl opět nahraditi zemřelého přítele. Ač kruh literární a zejména přátelství nejdražšího jeho druha, Jana Nerudy, byly pro H-a silným magnetem, přece se mu některé stránky poměrů pražských znechutily tak, že se již za rok do Písku vrátil. Tam dne 1. září 1877 pojal býv. svou žačku Emilku za choť. O tichém štěstí domácího útulku výmluvně pějí mnohé nevyrovnaně krásné básně H-ovy. Ale v štěstí to záhy se vedral bolestný zvuk: první svou dcerušku ztratil krátce po jejím narození (1878). Rok na to navštívil podruhé Slovensko a byl tam jako slavný, vroucí pěvec „Cymbálu a huslí“ nadšenými poctami vítán. Úplné blaho vrátila mu druhá dceruška, čarokrásně opěvovaná Lila, jíž věnovala Musa jeho celý poklad poetických perliček. Tím krutější ranou byla mu ztráta tohoto blouznivě milovaného, již čtyřletého, dítěte roku 1884. Ztratil v ní svého „anděla míru“, po němž duše jeho nepřestala krváceti; avšak i slzy jeho proměnily se v poetické perly. Pln zoufalství vydal se na radu lékařskou s chotí na cestu do již. Rusi, na Krym a na Kavkáz, odkud též si přinesl poetickou žeň, uloženou hlavně v básni Na vlnách. Od té doby žije H. v tiché, skromné práci svému povolání učitelskému, Musám a ideám národním, bera uvědomělou, rozhodnou účast na veškerých událostech politických i kulturních národa našeho se týkajících a stoje vždy mužně na straně vlastenecké proti všelikým naplaveninám kosmopolitismu jako Čech svobodomyslný a Slovan v budoucnost slávskou věřící. Tímto duchem proniknuta jest i veškera jeho tvorba, jež plně jej opravňuje k nejčestnějšímu názvu básníka národního. Rada děl H-ových, bohatá počtem jako vzácná vnitřní hodnotou, staví jej mezi nejpilnější a nejplodnější pracovníky národní. Až dosud vydal H. tyto knihy původní poesie: Básně (1859, 1864 a 1865); Lesní kvítí (1873 a 1895); Cymbál a husle (1876); Milota z Dědic (1875); Píseň o bitvě u Kressenbrunnu (1877); Mohamed II. (1878); Oldřich a Božena (Pr., 1879 a 1883); Dědův odkaz (t, 1879); Dřevorubec (1880); Pod Vítkovým Kamenem (1881); Běla (1882); Dudák (t., 1881); Za volnost a víru (Praha, 1881 a 1883 s ill. Schikanedrovými); V zátiší (t., 1883); Na černé hodince (1884); Na vlnách (t., 1889); Zaváté listy; Hořec a srdečník (t., 1884); Šípy a paprsky (t., 1888); Obrázky; Na přástkách; Sekerník (1893); Písně; Bohatýři (1894). — Po různu v časopisech vyšly a dosud vycházejí velké cykly Sny královské, Ptačí motivy a Dudácké písně. V rukopise chová H. pět knih lyriky, tři knihy epiky a pracuje o sbírce příběhů z dob persekuce pobělohorské, jak je slyšel z úst lidu ve Žďárských horách po roztroušených samotách a mlýnech, kde posud tichounký život tráví mnohý z jeho příbuzných, většinou zanícených evangelíků, prodchnutých duchem českobratrským se všemi jeho zděděnými tradicemi. H. nejraději čerpá si látku ze svěžích zdrojů lidového podání a ze skutečnosti. Jako pravý básník má zjemnělý, prohloubený cit pro veškeren život a cítí nezdolnou touhu kus života zobraziti plastikou básnického slova. Básně, které podávají tento přímý odraz života, převládají ve tvorbě jeho nejen počtem, ale rozhodně i cenou uměleckou, kdežto spracování látek jinou cestou duchu básníkovu zprostředkovaných, ku př. pověstí a historických zkazek, dalo původ básním, které stavíme do řady druhé. Výjimkou — a sice skvělou — jest mezi těmito znamenitá kniha Bohatýři, jež několika historickým postavám českým vztyčila pomníky z pravého poetického kovu a objevila nadání H-ovo v netušené síle a jadrné vyspělosti. Jinak vyznačuje H-a spíše něha, vroucnost a tklivost než ona lapidární ráznost „Bohatýrů“. I v ohnivých písních vlasteneckých, jako na př. v „Šípech a paprscích“, mohutněji vyniká hluboká dojemnost než břitká pádnost. V oboru, kde život citový má volné pole, jest nejvlastnější domov poesie H-ovy; tu vše pod jeho pérem dýše pravdou, jásá i pláče přímo čtenáři do srdce, vyrůstá v typických tvarech a kvete barvami neskonale půvabnými. K výrazu citu, jeho hlubin a konfliktů, má H. vždy pohotově nejmarkantnější osoby, nejpřípadnější děje a nevyčerpatelné bohatství obrazů, jež líbezností a vniternou významností na vzájem se přezařují. To vše platí jak o čiré lyrice, tak též o epice, veskrze prosycené oživujícím proudem lyriky. Lyrika, též v nádherné formě, jest hlavním živlem v nejpopulárnějším H-ově díle, jež založilo jeho slávu, v „Cymbálu a huslích“, věnovaných Slovensku. Rozumí se pak ovšem, že zvláštním plnozvukem vynikají ony básně, v nichž pěvec podává ohlas toho, co procítil při osudech a dojmech vlastních; proto mají nevšední cenu již mladistvé jeho písně milostné (obsažené v knihách „Básně“), jeho nálady z přírody („Lesní kvítí“, šumavská kytice „Hořec a srdečník“), zvláště pak okouzlující projevy rodinného blaha („V zátiší“) a hluboce jímavého smutku otcovského („Zaváté listy“); lyrika motivů smíšených v stejně plné hodnotě se uplatňuje krásnými svazky „Písně“ a „Na potulkách“, ve kteréž poslední knize spatřujeme vrchol lyrického tvoření H-ova; aspoň vedle „Cymbálu a huslí“ a „Zavátých listů“ jistě knize této náleží přední místo. Luznou přírodní lyrikou oplývá též prostomilá idylka „Oldřich a Božena“, vzdušně krásná, prostonárodním svým tónem dvojnásobně cenná alleg; báchorka „Dědův odkaz“ a poetická upomínka na kavkázskou pouť pěvcovu „Na vlnách“. Lyrika přírody i lyrika lidského srdce jest jádrem širokých, přezajímavých vypravování ze života venkovského lidu, jež H. s mistrovskou názorností, věrností, nehledaností a sytou poetickou barvitostí podal ve svých velkých poetických povídkách, z nichž „Dřevorubec“ předvádí hvozdy Šumavy s jejich typy a životními poměry, „Pod Vítkovým Kamenem“ z části šumavské slatiny a z části Slovensko, „Sekerník“ Vltaviny proudy i břehy se životem plavců, „Běla“ pak, jež jako umělecké dílo z nich jest nejdokonalejší, svým dějem ze skutečnosti vzatým, obyčeji, rčeními a názory z lidu vypozorovanými věrně zobrazuje krajinu ve vůkolí Strakonic a vyniká vrchovatě pěknou povahokresbou. Díla tato jsou cenná jako básně i jako studie zároveň; činila by H-a velkým básníkem i bez veškerých jeho prací ostatních. Týmiž vlastnostmi lidopisné typičnosti a přirozenosti, k tomu pak namnoze svižným prostonárodním humorem, se zamlouvají tři sbírky drobných obrázků a pověstí z lidu: „Obrázky“, „Na přástkách“ a „Na černé hodince“, v jichž obsahu se bohatě blýskají pravé drahokameny originality, hrající jiskrami pravého umění. Od času, kdy H. s Hálkem a Nerudou vystoupil v literatuře, jsa od počátku vynikajícím členem oné skupiny platných talentů, kteří novým vzletem a rozhledem osvěžili za posledních roků padesátých utuchlý ruch literární a jako skupina „Máje“ v dějinách literárních mají své památné místo i charakteristický název svůj, H. náleží do zářivého trojhvězdí předních veršovců mezi nimi a zůstal podnes pěvcem z nejplodnějších a nejindividuálnějších, na nichž novější rozvoj literatury české a zejména český její ráz jako na hlavních sloupech svých spočívá. Literárně podal H. velký poklad děl nehynoucí hodnoty a jsa obdařen nevyčerpatelnou duševní svěžestí, jevě pak zároveň každým pozdějším dílem poznovu vzrostlou dokonalost, je vzácným zjevem básníka, jenž v 60. svém roce má rozhodně před sebou ještě neklamnou budoucnost. — Kromě původních děl poetických získal si H. zásluhu ladným překladem Baumbachovy básně „Zlatorog“ a prosou napsal články: Nástin bájesloví slovanského a germanského (u I. L. Kobra, 1863), O stavitelství XIX. stol. („Osvěta“ 1871) a Břehy Vltaviny v Ottově velkém illustr. díle „Čechy“. Ukázky básní H-ových přeloženy do jazyků něm., pol., luž. a j. Ksá.