Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Hexameter

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Hexameter
Autor: Eduard Kastner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 259–260. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hexametr

Hexameter (řec.) jest nejstarší metrum básnictví řeckého a nerozlučně spojené s básněmi epickými jak u Řeků, tak i — od Ennia počínajíc — u Římanů. Mimo epos užívalo se v metrice antické h-tru jako první součásti disticha elegického a v některých strofách Archilochových, jež u Římanů od Horatia byly napodobeny. Z metriky antické h. přešel do básnictví moderního, avšak i zde podržel pro klidný rhythmus původní svůj ráz epický. Z téže příčiny h. slul u starých metriků μέτρον ἡρωικόν či ἡρῷον, též jen ἔπος neb ἑξάμετρον, a básně v něm složené byly v dobách nejstarších recitovány od pěvců (ἀοιδοί) při různých slavnostech k varitu (φόρμιγξ), jak o tom již v básních Homérových na dvou místech (o Fémiovi na Ithace, Démodokovi u Faiaků) zmínka se děje. — H. skládá se ze šesti daktylů čtyřdobých, obsahuje celkem 24 dob a tvoří tedy rhythmickou periodu o dvou členech (περίοδος δίκωλος) s dvěma hlavními přízvuky (ikty). Trojstopí první sluje κῶλον δέξιον, druhé ἀριστερόν. Při h-tru třeba zření míti k jeho tvaru, caesurám, diairesím, interpunkci, zakončeni a akcentuaci. — V příčině jeho tvaru třeba poznamenati, že daktyl šestý vždy jest stažen v spondeus (– –) aneb, poněvadž na konci periody rhythmické místo slabiky dlouhé může nastoupiti krátká, že lze proměniti jej v trochaeus (– ⏑); pročež někteří metrikové, ač snad méně správně, soudí, že h. v poslední stopě jest katalektický a častý v šesté stopě spondeus, že jest pouhou obměnou původního trochaje. V prvních čtyřech stopách h-tru může místo daktylu nastoupiti spondeus. což podmíněno bývá obyčejně vážností obsahu: v stopě však páté jest spondeus výjimkou a verše, kde tak se děje, slují h-try spondejské. Jsou však, ač zřídka, i h-try skládající se ze samých spondeů, rázu ovšem velmi těžkopádného a tvořící opak k h-trům složeným ze samých daktylů, rázu velmi pohyblivého, jako známý verš z Aeneidy, jejž přeložil Vinařický: „Čtvermonohým dupotem ujetou tepe podkova půdu.“ — Z caesur v h-tru se vyskytajících nejobvyklejší jest caesura v třetí stopě za první slabikou dlouhou, zvaná τομὴ πενθημιμερής, oblíbená zvlášť u Římanů, a caesura v téže stopě za první slabikou krátkou, zvaná τομὴ κατὰ τρίτον τροχαῖον, oblíbená u Řeků. Mimo ně nalézáme častěji caesuru po první délce stopy čtvrté (τομὴ ἑφθημιμερής), spojenou obyčejně s vedlejší caesurou v stopě druhé, čímž h. jaksi ve tři části se rozpadá. H. bez platných caesur jest špatný a nerhythmický, jako známý verš Horatiův, zúmyslně chybně utvořený: „Non quivis videt immodulata poëmata iudex.“ — Z diairesí v h-tru častěji užívaných nad jiné důležitá jest diairese po stopě čtvrté, jež sluje bukolská, poněvadž zvláště často vyskýtá se v bukolských zpěvech Theokritových. Veliký počet diairesí jest h-tru velice na úkor, jak poznati lze z nepěkného verše Enniova: „Sparsis hastis longis campus splendet et horret.“ — V příčině interpunkce zasluhuje povšimnutí, že silná přerývka smyslu po stopě páté jest v básnictví epickém téměř nepřípustná. — Co se zakončení h-tru týče, třeba poznamenati, že jednoslabičné slovo na konci verše jest výjimkou a že, kdekoli se vyskýtá, má označen býti jakýsi výsledek náhlý a neočekávaný, jako v známém verši Horatiově: „Parturiunt montes, nascetur ridiculus mus.“ — V příčině akcentuace h-tru jsou mínění učenců rozdílná: jedni kladou hlavní důraz na stopu třetí a čtvrtou soudíce, že tento v prvním trojstopí stoupal, v druhém klesal, jiní opět soudí, že hlavní důraz spočíval na stopě první a čtvrté a že tedy klesal i v polovici první i v druhé. Zdá se však, že různá tato mínění dobře lze spojiti, uvážíme-li, že by h. při úplně stejném přednášení všech veršů byl příliš jednotvárný a že asi obou akcentuací dle různého obsahu verše bylo používáno. Knr.

O h-tru v české literatuře, původní i překladové, viz Metrika česká.