Ottův slovník naučný/Helvetius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Helvetius
Autor: Gustav Zába
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 89. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Claude-Adrien Helvétius

Helvetius [elveciys] Claude Adrien, filosof franc. (* 1715 v Paříži — † 1771 t.), pocházel z bohaté rodiny pařížské a chráněn mocnými vlivy dvorskými, obdržel, maje 25 roků, místo generálního pachtýře, jež mu ročně vynášelo 300.000 franků; držel je až do r. 1751. V jeho domě soustřeďovala se stkvělá společnost filosofů a literátů, na jejíž hostění H. nešetřil nákladu. Ctižádosti jeho podařilo se proniknouti knihou de l'Esprit (1758), jejíž objevení způsobilo veliký rozruch. Na naléhání nejen strany klerikální, ale i kruhů politických, byla kniha z rozkazu parlamentu spálena a H. musil odebrati se do ciziny. Pobyl v Anglii a potom v Německu, kde od Bedřicha II. s velkou poctou byl přijat. Vrátiv se do Paříže, shledal mínění o svém spisu i mezi encyklopaedisty samými valně ochladlé. Aby názory své obhájil a kritiku oslabil, psal de l'Homme, de ses facultés et de son éducation (vyd. až 1772, do něm. přel. G. A. Lindner, Víd., 1877), kde celkem tytéž názory pronáší jako ve spisu prvém. H. byl sensualistou po módě tehdejší doby. Člověk jest podle jeho názorů bytost čistě smyslná, všechno vědění jeho jen ze smyslů pochodí. Mezi ním a ostatními tvory není rozdílu než stupňového; čím jsou smyslové dokonalejší, tím výše bytost stojí. Přirozený rozvoj smyslné podlohy lidské jsou vášně. Ty mají býti buzeny, nebo v nich jest založena velikost člověka, jen souměrný jich rozvoj má býti řízen. Co vůlí zoveme, nejsou než vášně, pokud v nich vidíme zdroj svých činů. Příčinou všeho konání jest sebeláska (Mme Deffandová charakterizovala jádro spisu H-tiova řkouc, jím že prozrazeno tajemství světa). Vyhledáváme blaho a vyhýbáme se utrpení. A i tam, kde konáním svým oběť přinášíme, činíme tak, poněvadž nás to více blaží než opak. Jest tedy H-iovi vypočítavostí, co jiným ctností a ideálem. Sloužíce sobě samým, můžeme osobní tento prospěch uvésti ve shodu i s prospěchem jiných, a pak dospíváme ctnosti. Z nedbání shody té vzniká nespravedlnost. V řádu společenském horlí H. tudíž jmenovitě proti vykořisťování sil dělných, žádaje osmihodinné doby pracovní a pod., a vznáší na zákonodárství povinnost takých oprav. Tyto zásady jsou též vůdčí myšlénkou jeho básně le Bonheur (Paříž, 1772), že štěstí zavítá mezi lidstvo, až vyrovnán bude prospěch jednotlivcův s prospěchem celku. Mimo uvedené psal ještě: Le vrai sens du syst. de la nature (Londýn, 1774); Le progrès de la raison dans la recherche du vrai (t., 1775). Úplné vydání jeho děl vyšlo v Paříži, 1795, 14 sv.; t., 1818, 3 sv. — Srv. Arenzac-Lavigne, Diderot et la société du baron Holbach (Paříž, 1875). Zb.