Ottův slovník naučný/Haeckel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Haeckel
Autor: Antonín Štolc
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 721–722. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ernst Haeckel

Haeckel Ernst, přírodozpytec něm. (* 1834 v Postupimi), studoval na gymnasiu meziborském, jevě tu zálibu hlavně v botanice, později v Berlíně poslouchal vědy přírodní a lékařství, pak ve Vircpurku, kde byl assistentem Virchowovým. Zájem pro zvířenu mořskou vedl ho na nějaký čas na Helgoland a k moři Středozemnímu. V Berlíně studia dokončiv, byl praktickým lékařem, avšak záhy vrátil se k vědám přírodním, podnikl cestu do Italie, dlel v Neapoli a Messině při studiu prvoků mořských, r. 1861 habilitoval se na universitě v Jeně a jest tu od r. 1865 řádným prof. zoologie. Konal opětovně další cesty studijní, hlavně na poloostrov Pyrenejský, na Madeiru, ostrovy Kapské, do Norska, k Jaderskému moři, na koralové ostrovy Rudého moře, na Korsiku a Sicilii, posléze na Ceylon. Jsa žákem Joh. Müllera a Alex. Brauna, stoupenec přírodovědeckých myšlének Darwina, Lamarcka a Goetha, stal se záhy nejvíce nadšeným a smělým šiřitelem nauky descendenční v Německu. V díle Generelle Morphologie der Organismen (Berl., 1866, 2 d.), jevícím bohaté nadání spekulativní i obsáhlé vědění, pokusil se ze základních myšlének učení Darwinova o původu druhů soustavně vytvořiti vědu o vývoji veškerého ústrojenstva. Stručně a ve formě populárně vědecké uložil myšlénky své v knize Natürliche Schöpfungsgeschichte, jež opětovně byla vydávána (Berlín, 1. vyd. 1868, 8. oprav. a rozmn. vyd. 1889). Náhledy své o původu člověka, doplňující předešlá díla, uveřejnil v knize Anthropogenie oder Entwicklungsgesch. des Menschen (Lips., 1. vyd. 1874, 4. vyd. 1891). V novější době dovršil tento směr svého badání třísvazkovým dílem o soustavné fylogenii ústojenstva (Systematische Phylogenie, Berlín, 1894—95), nesoucím se v duchu prvního díla jeho, doplněným však důsledky nových badání v palaeontologii, ontogenii a morfologii. Učení H-ovo vzbudilo mnohé i prudké polemiky se strany četných i vynikajících odpůrců (Du Bois-Reymond, Virchow), avšak získalo i přečetné přívržence z různých kruhů, zvláště mezi nadšenými žáky jeho, a mezi nimi též získán fond na podporu pěstění vědy vývojezpytné. H. sám doznává, že první pokus jeho ve mnohém ohledu byl pochybený a předčasný, mnohé náhledy jeho pozdějším badáním vyvráceny neb opraveny, nicméně učení jeho dalo ve mnohém směru mocný podnět k rozvoji vědy vývojezpytné. H. vychází od monér (cytoda, bezjaderní plastidi), povstalých praplozením (archegonií) a složených z pouhé plasmy (plasson). Z nich povstali vytvořením se jádra v plasmě jednobuněční ústrojenci (plastidi s jádrem) živočišní i rostlinní a z těchto seskupením se, dělením práce a dalším rozlišováním ústrojenci vícebuněční. Vedle ontogenie (vývoje jedince) stanoví fylogenii (vývoj druhu) a spojuje obé v obecný zákon vývojezpytný, zákon biogenetický (ve vývoji jedince jeví se zkráceně vývoj druhu), druží k tomu pojem palingenie (vývoj zachovaný dědičností) i coenogenie (vývoj pozměněný přizpůsobením) a sestavuje namnoze jako programmy dalšího badání vývojezpytného hypothetické rodokmeny veškerého ústrojenstva. Jest původcem theorie gastraeové (Studien zur Gastraea-Theorie, Jena, 1874). Na základě studií o prvocích a vápenitých houbách i vývojezpytných prací, zvláště Kovalevského, stanoví hypothetický tvar Gastraea, předchůdce zvířat mnohobuněčných, i shledává obdobu jeho v gastrulovém stadiu vývoje těchto zvířat. V mechanickém výkladu elementárních dějů vývojových liší se H. od Darwina (viz Pangenesis). Vykládá jej periodickým vlnivým pohybem plastidul (základních, nedělitelných, avšak reproduktivních součástek plasmy), modifikovaným přizpůsobením a přenášeným dále dědičností (Perigenesis der Plastidule, oder die Wellenzeugung der Lebenstheilchen, Berlín, 1876). V díle Monismus, als Band zwischen Religion und Wissenschaft (5 vyd., Bonn, 1893) vyjádřil H. své přírodovědecké vyznání víry, zastávaje učení, jehož základní myšlénkou jest kosmická jednota, nerozlučitelná souvislost síly a hmoty, ducha a materie. V dílech svých jest H. jasný, soustavný až do přílišné terminologie, v populárních pracích vzletným výkladem a smělostí závěrků jímá čtenáře, v polemikách bývá ostrý, bezohledný. Účastní se i konkretně vynikající měrou na rozvoji zoologie četnými a rozsáhlými pracemi soustavnými a morfologickými. Sem sluší zvláště řaditi velká díla soustavná o radiolariích Monographie der Radiolarien (Berlín, 1862—1888, 4 d., 141 tab.) a Report on the Radiolaria (»Voyage of H. M. S. Challenger«, 1887, 140 tab.), dílo o houbách vápenitých, jež mělo býti zkušebným kamenem vývojezpytné nauky (Monographie der Kalkschwämme, Berl., 1872), soustavná díla o medusách Monographie der Medusen (Jena, 1879 až 1881, 72 tab.) a Report on the Deep-Sea-Medusae (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1881, 32 tab.), vývojezpytné a soustavné práce o trubýších, Entwickelungsgeschichte der Siphonophoren (Utrecht, 1869) a Report on the Siphonophorae (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1888, 50 tab.). Nověji uveřejnil srovnavací výklady o složení a významu zvířeny a květeny mořské (Plankton-Studien, Jena, 1890). Z ostatních prací jeho ještě jmenujeme: Monographie der Geryoniden (Lipsko, 1865); Studien über Moneren u. and. Protisten (t., 1870); Arabische Korallen (Berl., 1876); Protistenreich (Lipsko., 1878); Gesammelte popul. Vorträge aus d. Gebiete der Entwickelungslehre (Bonn, 1878—79, 2 d.); Naturanschauung von Darwin, Goethe und Lamarck (Jena, 1878); Ursprung u. Entwickelung der thierischen Gewebe (t., 1884); Report on the Deep-Sea-Keratosa (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1889); Indische Reisebriefe (Berlín, 1893, 3. vyd.). Šc.