Ottův slovník naučný/Habsburský rod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Habsburský rod
Autor: Hynek Kollmann
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. s. 698-702. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Habsburkové
Související články ve Wikipedii:
Habsbursko-lotrinská dynastie

Habsburský rod, prastarý rod panovničí, který dosedl na trůn císařství římského, na královské trůny český, uherský, španělský, vládl ve veliké části Evropy, na březích afrických a v Americe a posléz ozdobil se císařskou korunou rakouskou. Prvopočátkové jeho zahaleni jsou v temno dávnověkosti. Staří genealogové dávali mu brzy původ biblický, brzy římský (odvozujíce jej buď od Aniciů, buď od Pierleonů), buď spojovali jej s královským rodem Meroveovců. Teprve v XVIII. st. počalo badání střízlivější. Frant. Jakub (Markvart) Hergott jal se odvozovati rod ten od alamanského vévody Eticha, který žil ve věku VII., a pokládal ho za praotce nejen rodu H-kého, nýbrž i Lotrinského. Naproti tomu Fridolin Kopp dokazoval, že s jistotou lze pokládati za předka celého rodu teprve Guntrama (Bohatého), který žil ve stol. X. A vskutku nelze na základě listin stopovati vývoj rodu dále do minulosti. Jisto jest, že předkové jeho byli kmene alamanskéno a měli statky v Elsasích, Švábsku a sev. Švýcarsku, hl. v Aargavsku a Thurgavsku.

Syn Guntrama Bohatého Lanzelin ( Kanzelin) I, hrabě aargavský († asi 1007), měl četnější potomstvo. Synové jeho, Radeboto, hrabě klettgavský († asi 1027), který měl za manželku Idu Lotrinskou, Rudolf, zakladatel kláštera Ottmarsheimu, a Lanzelin II, spolu s bratrem (bratrancem ?) svým Vernerem I., biskupem štrasburským a zakladatelem kláštera Muri († 28. října 1028), vystavěli hrad Habsburg, po kterém rod přijal jméno. Syn Radebotův Verner II. († 11. listopadu 1096) první užíval přídomku hraběte z Habsburku. Vnuk tohoto, Verner III. († asi 1167), byl lantkrabětem v Horním Elsasku, kterýžto úřad přešel na syna jeho Albrechta III. Bohatého († 25. listopadu 1199). Tento Albrecht byl spolu fojtem kláštera Murbachu a r. 1172 dědil některé statky (Sempach a j.) po vymřelém rodu Lenzburském. Sestra Albrechtova Richenza provdala se za mocného hraběte zPfirtu, Ludvíka I. Syn Albrechtův, Rudolf II. Starý († 1232), lantkrabí hornoelsaský a fojt murbašský, nabyl také hrabství Aargavského a panství Laufenburku. Pozůstalí synové Rudolfovi, Albrecht IV. Moudrý († 1240) a Rudolf III. (I.) († 1249), rozdělili se o statky otcovské tím způsobem, že starší Albrecht dostal panství v Elsasku i v Aargavsku. Rudolf pak, zakladatel mladší větve Habsburskolaufenburské (v. níže), hrabství Klettgavské a panství Laufenburk, Rheinfelden i některá jiná v Breisgavsku. Albrecht rovněž jako otec jeho byl horlivým přívržencem rodu Štaufského, kdežto bratr jeho přimkl se ke straně velfské. Albrecht pojal za choť Heilvigu z bohatého rodu Kyburského, který r. 1218 zdědil k velikému jmění svému ještě rozsáhlou pozůstalost mocných Zähringův. Téhož roku (1. května) narodil se Albrechtovi syn Rudolf IV. (I.), kterému císař Bedřich II. byl kmotrem. Albrecht sám vypravil se v nejlepším mužném věku na výpravu křížovou do Palestiny, kdež zemřel. Hlavou rodiny stal se mladistvý Rudolf IV., který 29. září 1273 jakožto zvolený císař římský Rudolf I. (v. t.) dosedl na první trůn evropský a v boji s Přemyslem lI., králem českým, dobyl rodu svému zemí Rakouských. Starší državy rodu H-kého v Elsasku, Švýcařích a Švábsku počaly od té doby slouti zeměmi venkovskými. Sestra Rudolfova, Alžběta, byla chotí Bedřicha Hohenzollernského, purkrabí norimberského, provdáním pak dcer svých císař Rudolf uzavřel příbuzenství s královskými rody českým (Guta) a uherským (Klemencia), s vévodskými domy bavorským (Mathilda i Kateřina) a saským (Anežka) i s braniborským rodem markrabským (Hedvika). Syn Rudolfův Albrecht I. byl nástupcem otcovým v důstojnosti císařské. Druhému synovi Hartmanovi Rudolf I. chystal korunu burgundskou, ale dříve, než k věci došlo, Hartman utonul v Rýně (1281); třetí syn Rudolf (II.) zprvu dělil se s Albrechtem o země císařské, ale r. 1283 přenechal je bratrovi za roční plat; zemřel 10. kv. 1290. Chotí jeho byla Anežka, dcera Přemysla lI. Českého. Pohrobní syn tohoto Rudolfa, Jan Parricida († 13, prosince 1313), byl jedním z vrahů strýce svého, cís. Albrechta I. Sňatkem svým s Alžbětou, dcerou Menharta II. Gorického, Albrecht I. pojistil rodu svému dědictví korutanské. Z četného potomstva Albrechtova jest si povšimnouti synů, Rudolfa (III., v. t.), který stal se r. 1306 králem českým, Bedřicha I., který pode jménem Bedřicha III. (v. t.) byl zvolen králem římským (19. října 1314), Leopolda I. († 1326), Albrechta II. Moudrého, Jindřicha († 1327) a Otty I. († 1339), který ve druhem manželství ženat byl s princeznou českou, Annou Lucemburskou; z dcer pak Albrechtových Anežka stala se chotí krále uherského Ondřeje III., Alžěta († 1352) chotí Bedřicha IV. Lotrinského, Guta pak († 1329), manželka Ludvíka, hrab. z Oettingen, stala se pramateří mnoha panujících rodův evropských. Po smrti otcově synové Albrechtovi dělili se o správu zemí rakouských a venkovských, až na konec úmrtím bratří a posléze po smrti obou synův Ottových, Bedřicha II. a Leopolda II., spojena byla celá država rodu H-kého v rukou Albrechta II. Moudrého, který zákonem rodinným ustanovil nedílnost zemí rodových. Tudy po smrti jeho (20. čce 1358) nejstarší syn Rudolf IV. vládl nedílně všemi zeměmi. On přijal titul arcivévodský, jejž císař Bedřich III. potvrdil r. 1453. Na základě šťastného sňatku dědova připadlo Rudolfovi hrabství Tirolské (1363). Po smrti Rudolfově (17. čce 1365), poněvadž druhorozený syn Albrechtův, Bedřich III., také byl již mrtev († 10. prosince 1362), zbylí dva bratří, Albrecht III. a Leopold III., ujali se společně vlády, ale r. 1379 proti zákonu otcovskému rozdělili se o země tím způsobem, že Albrechtovi připadly vlastní země rak. (Rakousy Horní a Dolní), v nichž po něm následoval syn jeho Albrecht IV. († 14. září 1404) a po něm Albrecht V. (jako císař římský Albrecht II., v. t.); jeho synem Ladislavem Pohrobkem větev ta vymřela po meči (23 listopadu 1457); sestra Ladislavova Alžběta, choť Kazimíra IV. z rodu Jagełłovců, byla matkou krále českého Vladislava II.

Zmíněný Leopold III. vládl od r. 1379 ve Štýrsku, Korutanech, Kraňsku, v Tirolsku a zemích venkovských, jež roku 1386 zanechal spolu s nabytým Terstem synům Vilémovi († 15. čce 1406), Leopoldovi IV. († 3. čna 1411), Arnoštovi Železnému († 10. čna 1424) a Bedřichovi IV. »s prázdnou kapsou« († 24. čna 1439), kteří zprvu vládli společně, ale po smrti prvních dvou bratří zbylí dva podělili se o země tak, že Arnoštovi připadly Štýrsko, Korutany a Kraňsko, Bedřichovi pak Tirolsko a země venkovské, v nichžto po Bedřichovi následoval syn jeho Sigmund († 4. března 1496). Arnošt Železný měl 2 syny, Bedřicha V. (IV., III., v. t.) a Albrechta VI. († 8. prosince 1463), z nichž onen po smrti tohoto a po Sigmundově vzdání se vlády (1490) sloučil zase v jedněch rukou veškeru državu rodu H-kého a k tomu měl na skráni své také korunu císařskou. Syn jeho Maxmilian I., od r. 1486 zvolený římský král a od r. 1508 zvolený císař římský přivtělil Gorici k zemím rakouským (1500) a sňatkem svým s Marií Burgundskou (1477) připravil rodu svému bohaté dědictví burgundské. Dcera pak císaře Bedřicha III., Kunhuta, sňatkem s Albrechtem IV. Bavorským stala se pramateří domu bavorskowittelsbašského. — Ještě významnější než sňatek otcův bylo manželství syna Maxmilianova Filipa sličného (v. t.) s Johankou Šílenou, dcerou Ferdinanda katolického, neboť získalo rodu H-kému korunu španělskou. Hlavně těmito skvělými sňatky vzniklo heslo: Tu, felix Austria, nube! (Zasnubuj se, šťastné Rakousko!).

Po smrti Filipově (25. září 1506) H. r. dvěma syny jeho, Karlem V. (I.) a Ferdinandem I. rozdělil se ve dvě veliké větve, starší španělskou a mladší rakouskou.

Větev Španělská, která kromě Španělska panovala nad značnou částí Italie, Nízozemskem, Belgií, Burgundem a mimo to rozsáhlými zeměmi zámořskými, pokračovala po Karlovi V. (I.) v synovi jeho Filipovi II. (* 1527 — † 1598), v synovi tohoto Filipovi III. (* 1578 — † 1621), pak v synovi tohoto Filipovi IV. (* 1605 — † 1665), jehož sestra Marie Anna byla chotí císaře Ferdinanda III., až vymřela synem Filipa IV. Karlem II. po meči 1. listop. 1700. Sestra Karlova marie Terezie, choť Ludvíka XIV., krále francouzského, stala se pramateří rodu Bourbonského ve Francii, Španělích, Neapolsku a Parmě; druhá sestra, Markéta Terezie, byla chotí cís. Leopolda I. z linie rakouské.

Rakouská větev, zal. Ferdinandem I., dílčími smlouvami jeho s Karlem V., zůstala omezena na země rakouské a venkovské, ale výhodným sňatkem Ferdinandovým s Annou Jagełłonkou, dcerou krále Vladislava II., přibyly k nim země koruny České a Uhry (1526), r. 1531 i koruna krále římského a r. 1558 také vínek císařský. Ze synů Ferdinandových Maxmilián II. stal se nástupcem jeho v císařství, na trůnech českém i uherském i v obojím Rakousku, Ferdinand, manžel Filipiny Welserovy, byl správcem Tirolska a zemí venkovských, Karel spravoval Štyrsko, Korutany, Kraňsko a Gorici. Potomstvo Ferdinanda Tirolského († 1595) bylo vyloučeno od nástupnictví. Z dcer císaře Ferdinanda Alžběta a po ní Kateřina provdaly se za Sigmunda Augusta, posledního Jagełłovce, krále polského, Eleonora za Viléma Gonzagu, vévodu mantovského, barbora za Alfonsa ďEste, vévodu ferrarského, Johanna za Františka I., velikého vévodu toskánského. Císař Maximilián II. († 12. řijna 1576) měl 6 synů: Rudolfa II. († 20. ledna 1612, v. t.), nástupce svého v císařství i v ostatních državách, Arnošta († 20 února 1595), Matiáše († 20. března 1619), který nastoupil v dědictví Rudolfovo, Maxmiliána III. († 2. listopadu 1618), Albrechta VII. († 13. čce 1621) a Václava († 22. září 1578), ale ti všichni zemřeli bez potomstva mužského; tudy dědictví jejich spadlo na větev Karla Štýrského. Z dcer Maximiliánových Anna (* 1549 — † 1580) byla provdána za Filipa II. Španělského, Alžběta (* 1554 — † 1592) za Karla IX., krále francouzského.

Starší syn Karla Štýrského († 1590) Ferdinand II. spojil v rukou svých zase všechny země rakouské i s korunou císařskou; mladší bratr jeho Leopold V. († 1633) založil větev mladší, která však po meči vymřela již syny jeho Ferdinandem Karlem († 1662) a Sigmundem Františkem († 1665). Syn Ferdinanda II. († 15. února 1637) Ferdinand III. měl šest synů, z nichž pouze tři dospěli let mužnějších; prvorozenec Ferdinand IV. zemřel před otcem, jehož u vládě následoval císař Leopold I.; třetí syn Karel Josef († 1664) věnoval se stavu duchovnímu. Leopolda I. († 5. května 1705) přežili dva synové, Josef I. a Karel VI. Karlem VI. 20 října 1740 rod H. vymřel po meči. Zbylo jen potomstvo ženské, a sice dcery po Josefovi I.: Marie Josefa (* 8. prosince 1699, † 17. listopadu 1757), provdaná od r. 1719 za Bedřicha Augusta II., kurfiršta saského, který byl od r. 1733 králem polským, a Marie Amalie (* 22. října 1701 — † 11. pros. 1756), provdaná od 5. řijna 1722 za Karla VII. Alberta, kurfiršta bavorského, jenž r. 1742 byl zvolen na císařství římské, pak dcery Karla VI.: Marie Terezie (* 13. května 1717 — † 29. listopadu 1780) a Marie Anna (* 14. září 1718 — † 16. prosince 1744). Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. přiznán byl první nárok na nástupnictví rakouské Marii Terezii, kteráž od 12. února 1736 byla chotí Františka I. Štěpána Lotrinského a stala se tudy pramateří rodu Habsbursko-lotrinského.

František I. Štěpán, vévoda lotrinský, pocházel z rodu úzce spřízněného s H-m r-em. Babička jeho, Eleonora Marie, choť Karla IV. Leopolda Lotrinského, byla sestrou cís. Leopolda I. On sám stal se r. 1737 velikým vévodou toskánským, dostav Toskánu náhradou za ztracené Lotrinsko, a 13. září 1745 císařem římským.

Rod Habsburko-lotrinský. František l. Štěpán a Marie Terezie měli šestnácte dítek. Z nich Josef II. stal se r. 1765 nástupcem otcovým v císařství římském a r. 1780 panovníkem zemí dědičných, Leopold II. dědil po smrti otcově Toskánu a po smrti Josefa II. (20. února 1790) korunu císařskou a země dědičné, Ferdinand pak sňatkem svým s Marií Richardou Boženou, dcerou vévody modenského Herkula III. z rodu Este, stal se 2 března 1803 vévodou modenským a založil tak větev Habsbursko-modenskou, zvanou též ďEste, kterážto terciogenitura rodu Habsbursko-lotrinského však vy. mřela již vnukem Ferdinandovým Františkem V., synem Františka IV., 20. listopadu 1875, načež titul a nároky její přešly na arcivévodu Františka Ferdinanda, syna arcivévody Karla Ludvíka. Z dcer Marie Terezie a Františka I. Štěpána Marie Anna (* 1738 — † 1789) byla první abatyší ústavu šlechtičen na hradě Pražském, Marie Kristina (* 1742, † 1798) byla chotí Alberta, vévody saskotěšínského, Amalie (* 1746 — † 1804) chotí Ferdinanda, vévody parmského, Marie Karolina (* 1752 — † 1814), chotí Ferdinanda IV., krále obojí Sicilie, a Marie Antoinetta (* 1755 — † 1793) chotí nešťastného Ludvíka XVI., krále francouzského.

Císař Leopold II. († 1. března 1792) s chotí svou Marií Louisou Španělskou měl šestnáct dítek, z nichž František II., jako císař rakouský I., nastoupil po otci v císařství římském, kterého sřekl se 6. srpna 1806, přijav 11. srpna 1804 titul císaře rakouského, druhorozený syn Ferdinand III. zdědil po otci secundogenituru H-kého r-u, Toskánu, a založil větev toskánskou, třetí syn, arcivév. Karel (* 1771 — † 1847), proslul jako vojevůdce v bojích s Napoleonem I., Josef (* 1776, † 1847) byl palatinem uherským, Jan (* 1782, † 1859), byl roku 1848 říšským správcem v Německu, Rainer (* 1783 — † 1853) byl místokrálem lombardským, Rudolf (* 1788, † 1831) arcibiskupem olomouckým a kardinálem. Císař František I. († 2. března 1835) měl syny Ferdinanda I. Dobrotivého, který následoval po něm na trůnu rakouském, a arcivévodu Františka Karla (* 7. prosince 1802 — † 8. března 1878), který 2. prosince 1848 zřekl se nástupnictví po císaři Ferdinandovi ve prospěch prvorozeného syna svého Františka Josef I., panujícího císaře rakouského a krále uherského. Z dcer císaře Františka I. Marie Louisa (* 12. prosince 1791 — † 17. prosince 1847) stala se chotí císaře Napoleona I. a po jeho pádu dostala vévodství Parmu, Leopoldina (* 1797 — † 1826) byla chotí císaře brazilského Pedra I., Karolina (* 1801 — † 1832) chotí Bedřicha Augusta II., krále saského. — Císař Ferdinand I. neměl dítek; bratr jeho, arcivévoda František Karel, s chotí svou Žofií Bavorskou (* 27. ledna 1805 — † 28. května 1872) mimo císaře Františka Josefa I. měl syna Ferdinanda Maxmiliana (* 6. čce 1832 — † 19. čna 1867), který stal se císařem mexickým, arcivévodu karla Ludvíka (* 30. čce 1833) a Ludvíka Viktora (* 15. května 1842). Syn císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty Bavorské (* 24. prosince 1837), korunní princ Rudolf (* 21. srpna 1858 — † 30. ledna 1889) s korunní princeznou Štěpánkou Belgickou (* 21. kv. 1864) měl dcerušku, arcivévodkyni Alžbětu (* 2. září 1883); ze sester jeho nejstarší Žofie (* 1855) zemřela u věku dětském, arcivév. Gisela (* 12. čce 1856) provdala se za prince bavorského Leopolda, arcivévodkyně Marie Valerie (* 22. dubna 1868) za arcivévodu Františka Salvatora z větve toskánské. — Arcivévoda karel Ludvík, bratr císařův, má syny: arciv. Františka Ferdinanda ďEste (v. výše, * 18. prosince 1863), arcivévodu Ottu (* 21. dub. 1865) a arcivévodu Ferdinanda (* 27. prosince 1868), dcery pak arcivévodkyně Markétu Žofii (* 13. května 1870), Marii Annunziatu (* 31. čce 1876), abatyši ústavu šlechtičen na Hradčanech, a Elišku (* 7. čce 1878). Zmíněný arcivévoda Otto s chotí Marií Josefou Saskou má syna, arcivévodu Karla (* 17. srpna 1887).

Ze jmenovaných bratří cís. Františka I. zanechali potomstvo: 1) Ferdinand III. velkovévoda toskánský — větev Habsbursko-toskánská —, po němž následoval v Toskáně syn jeho Leopold II. Sestra jeho Marie Terezie (* 1801 — † 1855) byla chotí Karla Alberta, krále sardinského. Když veliký vévoda Leopold zřekl se vlády v Toskáně (1859), nastoupil syn jeho Ferdinand IV., který pozbyl země té již 22. března 1860. Mimo Ferdinanda IV. Leopold II. měl syny: arcivévody karla Salvatora (* 1839 — † 1892), Ludvíka Salvatora (* 4. srpna 1847) a Jana (* 25. listopadu 1852), který zřekl se svých důstojností a přijal jméno Jana Ortha; z dcer Leopoldových arcivévodkyně Augusta (* 1825 — † 1864) byla chotí prince bavorského a pozdějšího správce království Bavorského Luitpolda. Velkovévoda Ferdinand IV. má syny: arcivévody Leopolda Ferdinanda (* 2. prosince 1868), Josefa (* 24. květ. 1872), Petra (* 12. květ. 1874), Jindřicha (* 13. ún. 1878) a Roberta Ferdinanda (* 15. října 1885); z dcer jeho Louisa Antoinetta (* 2. září 1870) je provdána za Bedřicha Augusta Saského — Bratr Ferdinanda IV., arcivévoda Karel Salvator měl syny: arcivévody Leopolda Salvatora (* 15. října 1863), Františka Salvatora (* 21. srpna 1866) a Albrechta Salvatora (* 22. listop. 1871), z nichž arciv. Leopold Salvator má dcery arciv. Marii Dolores (* 5 kv. 1891), Marii Immaculatu (* 9. září 1892), Marketu (* 8. května 1894) a syna arciv. rainera (* 21. list. 1895); arcivévoda František Salvator, choť arciv. Marie Valerie, má dceru, arciv. Elišku (* 1892) a syny, arciv. Františka Karla (* 17. ún 1893) a Huberta (* 30. dub. 1894).

2) Arcivévoda Karel, maršál rak., měl syny: arciv. Albrechta (* 3. srp. 1817 — † 18. ún. 1895), vévodu těšínského, slavného vítěze u Custozzy, a c. k. maršála, Karla Ferdinanda (* 1818 — † 1874), Bedřicha (* 1821, † 1847) a Viléma (* 21. dub. 1827 — † 29. čce 1894), z nichž mužské potomstvo měl pouze arciv. Karel Ferdinand a to arciv. Bedřicha (* 4. čna 1856), Karla Štěpána (* 5. září 1860) a Eugena (* 21. května 1863). Dcera Karla Ferdinanda, Kristina (* 21. čce 1858), která byla chotí krále španělského Alfonsa XII., je vladařkou ve Španělsku. Ze synů arciv. Karla Ferdinanda má dědice mužské arciv. Karel Štěpán: arciv. karla Albrechta (* 18. pro. since 1888) a Lva (* 5. čce 1893).

3) Arcivévoda Josef měl syny: arciv. Štěpána (* 14. září 1817 — † 19. února 1867), Josefa (* 3. března 1833), kterýžto s chotí svou arcikněžnou Klotildou Saskokoburskou má syny: arcivévodu Josefa Augustina (9. srpna 1872) a Ladislava (* 16. čce 1875, † 6. září 1895).

4) Arcivévoda Jan s chotí svou Annou Plochlovou z Brandhofu měl potomstvo, které však nenabylo práv nástupnických (hrabata z Meranu).

5) Arcivévoda Rainer měl syny: arciv. Leopolda (* 1823), Arnošta (* 1824), Sigmunda (* 1826 — † 1891), Rainera (* 11. led. 1827) a Jindřicha (* 1828— † 1891), kteří nezanechali potomstva mužského.

Větev Habsbursko-laufenburská. Praotcem linie této byl zmíněný hr. Rudolf III. (I.), bratr Albrechta IV. Moudrého, majitel hrabství Klettgavského a panství Laufenburku, Rheinfelden i jiných, který zemřel r. 1249. Měl syny Vernera († 1253), Bohumíra I. († asi 1271), Rudolfa, biskupa kostnického († 1293) a Eberharda († 1284), z nichž zanechali potomstvo pouze Bohumír I., zakladatel starší větve Habsbursko-laufenburské, a Eberhard, zakladatel mladší větve Habsbursko-laufenburské č. linie druhých hrabat z Kyburku.

A. Starší větev laufenburská: Bohumír I. měl 2 syny: Rudolfa IV. (II.) a Bohumíra, kterýž odebrav se do Anglie, založil rod Fieldingů, který kvete tam doposud. Rudolf IV. (II.), který zemřel asi r. 1314, zanechal syna Jana I. († 1337), který byl lantkrabím klettgavským a po matce zdědil hrabství Rapperschwyl. Měl 3 syny: Jana II. († 1380), který prodal hrabství Rapperschwyl r. 1358 starší linii Habsburské, Rudolfa V. (III.), který zemřel r. 1383, a Bohumíra II. (1375). Syny Jana II. Janem III. († 1395) a Rudolfa V. Janem IV. († 1408), který roku 1387 prodal Laufenburk větvi rakouské, vymřela starší linie laufenburská. Zbyla po ní hraběnka Voršila, dcera Jana IV., s rukou jejíž hrabství Klettgavské dostalo se (1408) hraběcí rodině zeSulzu a po vymření jejím (1687) s rukou dědičky její knížecímu rodu Schwarzenberskému.

B. Mladší větev laufenburská (druhých hrabat z Kyburku) vypučela v potomstvu hrab. Eberharda († 1284), kterýž byl lantkrabím curišským a pojal za choť Annu, hraběnku z Kyburku, dědičku panství Thunu, Burgdorfu a j. Syn jeho Hartman I. († asi 1301) měl syny Hartmana II. († 1322) a Eberharda II. († asi 1357), jenž byl hrabětem kyburským a lantkrabím burgundským a žil ve stálém záští s bratrem svým. Ze synů Eberhardových zanechal potomstvo jediný Hartman III. († 1377), který vedl podobně bojovný život jako otec jeho Ze synů jeho Rudolf († 1383), hrabě kyburský a lantkrabí burgundský, zdědil po matce hrabství Nidau, ale v ustavičných bojích seslabil moc svého rodu. Dva bratří jeho, Hartman a Berchtold, byli rytíři řádu německého. Posledním bratrem Egonem, lantkrabím burgundským, který vystěhoval se do Champagně, větev tato vymřela r. 1415.

Literatura. J. Jak. Fugger a Sigm. z Bircken, Spiegel der Ehren des Erzhauses Österreich (Norimberk, 1668); Markv. Hergott, Genealogia diplomatica augustae gentis Habsburgicae (Vídeň, 1737 — 38); týž a Gerbert. Monumenta aug. domus Austriacae (t., 1750 až 1772, 4 sv.); Fridolin Kopp, Vindiciae actorum Murensium pro et contra Rev. Dom. P. M. Hergott genealogiae diplom. aug. domus Austriacae auctorem etc. (Muri, 1750); R. Heer, Anonymus Murensis denudatus (Freiburg v Breisg., 1755); Frid. Kopp, Epistola amici ad amicum super praetensa denudatione anonymi Murensis (Mur. 1755); J. Wieland, Vindiciae vindiciarium Koppianarum etc. (t., 1760 a 1765); Röppel, Die Grafen von Habsburg (Halle, 1832); kn. Lichnovský, Gesch. des Hauses H. (Vídeň, 1836 —44, 8 sv.); Glückselig, Studien über den Ursprung des österr. Kaiserhauses (Praha, 1860); Schulte, Gesch. der Habsburger in den ersten drei Jahrhunderten (Inšpruk, 1887); Hoernes, OesterreichUngarn und das Haus H. (Těšín, 1892); Fr. Weihrich, Stammtafel zur Gesch. des Hauses Habsburg (Praha, Vídeň, Lipsko, 1893). Koll.