Ottův slovník naučný/Gruzínský jazyk

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Gruzínský jazyk
Autor: Rudolf Dvořák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 550. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Gruzínština

Gruzínský jazyk (georgijský j.) jest člen jižní skupiny jazyků kavkázských, zvané kartelskou či iberskou, již tvoří společně s blízkým jazykem lazským, dále mingrelským a svanětským. Mluví jím s malými odchylkami vedle Gruzinců v užším slova smyslu i Mingrelci, Imeretinci s Gúrijci, Kobulezové s Adzáry, Chevsúrové se Pšavy a Tuši, Svanětinci, Engiloi (muhammedánští Gruzinci okolo Lagodechi), Mtiuli na horní Aragvě a gruzínští vystěhovalci na horním Tereku, celkem asi 1 million duší. Jest to jazyk flexivní, vynikající bohatstvím slovního materiálu i tvarů. Charakteristickým znakem jest vyvinutý konsonantismus (se zvláště hojnými sykavkami), v jehož hromadném užívání si jazyk zvláště libuje a jež dodává mu nezvyklé drsnosti. Tvarosloví má v celku ráz jazyků agglutinujících, užívajíc ku tvoření slov a tvarů praefixů a suffixů. Neobyčejně vyvinuto jest časoslovo, pokud týče se času, způsobu i osob. Genetivické spojení jest volné, za to stojí adjektivum před svým substantivem, jímž řídí se na rozdíl od ostatních jazyků jihokavkázských v čísle i pádu. Celkem jeví se nám g. j. velmi starožitným, s čímž shoduje se i úkaz, že geografická jména autorů řeckých vztahující se ke Kavkázu jeví se vesměs gruzínskými. On jest důkazem, že již okolo narození Kristova mluvilo se jazykem tím v celé nynější oblasti a že záhy stal se nejen obcovacím, ale i kulturním jazykem, jehož vliv sáhal i za hranice vlastní Gruzie, k Abcházům a Osetincům, jejichž byl jazykem literním. Jazyk sám prodělal v historickém svém vývoji valné změny, jak svědčí srovnání nynější mluvy s mluvou nejstarších památek (rukopisů VI. stol. po Kr.). Abeceda gruzínská čítá 40 znaků. Původu jest armenského a vyskytuje se ve dvojí podobě, zastaralém nyní Chucúri, jehož užívá se jen k účelům církevním, a běžném Mchedruli (ze XIV. stol.). Nejstarší stopy písma gruzínského a sice chucúri nalézáme jako legendy na gruzínských mincích VI. stol. typu sásánovského. Grammaticky spracovali g. j. nejprve Madggio (Řím, 1643), v nové době Brosset (Paříž, 1837, franc.) a opětně Rusové (Čubinov, Kratkaja gruzinskaja grammatika, Petrohrad, 1885). Studiem o domácích grammaticích a mluvnicích jest Cagareliův spis O grammatičeskoj literaturě gruzinskago jazyka (t., 1873). Slovník podal Čubinov (Dictionnaire géorgien-russe-français, t., 1840). Týž vydal i dvě gruzinské chrestomathie (1846 a 1860). Srovn. Müller, Grundriss der Sprachwissenschaft (III., 2) a Erckart, Die Sprachen des Kaukasus (Lipsko, 1895). Dk.