Ottův slovník naučný/Gruzínská literatura

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Gruzínská literatura
Autor: Rudolf Dvořák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 547–549. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Gruzínská literatura. Gruzinci přijali záhy víru křesťanskou a s ní vznikla i jejich literatura. Nejstarší její knihou jest překlad bible, dle řeckého překladu Septuaginta, z V. st po Kr. (krásné vydání z r. 1740, nově 1884). V VI. stol. sdělány z řeckého překlady snesení synodálních. Téže době náleží i poslání gruzínského arcibiskupa Kiriona biskupům armenským, zachované ve zlomcích a v arm. překladě (konec VI. stol.). Ze stol. VII. a VIII. zachoval se Žaltář a Modlitby (na papyrusu), kdežto stol. IX. (r. 864) náleží nejstarší datovaný gruzínský rukopis, obsahující řeči sv. Řehoře novocaesarejského, Basilia Velkého, Jana Chrysostoma a Cyrilla Jerusalemského, a X. stol. překlad Eusebiovy chroniky, jakož i řady knih liturgických a bohosloveckých, životy svatých Řeků, Syrů, Armenů, z domácí produkce životy gruzínských světců (vyd. 1882). Parallelně s touto činností literární, náboženskou a překladatelskou, jde domácí literatura historická, jejíž nejstarší listinou jest kostelní nápis na kameni z poč. VII. stol. Ze zprávy Prokopiovy dovídáme se ovšem, že již v VI. stol. byly v Lazeku, a zajisté i jinde, archivy pro vládní listiny. Do X. stol. vykazuje literatura chroniky. Originály nejstarších listin, církevních i světských, sáhají do počátku XI. století. Století X. až XIII. považují se za zlatý věk gruzínské literatury, jež obohacuje se tu měrou velikou nejen pokračováním na poli náboženském a historickém, ale i produkcí na poli filosofie a poesie, původní i přeloženou. Středisky činnosti jsou města a kláštery gruzínské, poslednější nejen v Gruzii, ale i mimo tuto zemi, na př. v Cařihradě, na Athosu, v Syrii a Palestině, na Sinaji. Athos chová nejstarší rukopis gruzínské bible z r. 978. Při chrámech a klášteřích nalézaly se školy pro mládež, jež sloužily dovršení vzdělání. Z řady básníků této doby vynikají: Rustaveli (XII. stol., proslulé epos »Tigří kůže — Vepchvis thaosani« vydáno v Tiflise, 1892, přeložena do řady jaz.. do němč. Leistem, Lipsko, 1888 a Drážďany, 1890), Mose Choneli, Sargis Tmogveli, Šovteli a Čachruchadze, vesměs z XI. až XII. stol. Jako filosof proslavil se Joann Petriči, současně grammatik a překladatel Josefa Flavia. — S úpadkem moci politické, který trvá ve XIV.–XVI. stol., dostavuje se i úpadek činnosti literární, jež nalézá svého útočiště jen v klášteřích. XVI. stol. náleží jako nejvážnější projev činnosti překlad Firdeusiova Šáhnáme od Chossa Turmanidze. Následuje doba obrození (XVII.–XVIII. stol.), charakterisovaná sbíráním materiálu staršího na poli jazyka, dějin a práva. Orbeliani sestavil slovník o 25.000 slovech (vyd. 1884), car Teimuraz I. (†1663) a Arčil (†1712) pracovali o historii, geografii a ethnografii. Car Vachtang VI. vydal na základě zákonů starších gruzínský zákonník (poč. XVIII. stol, překlad do ruštiny a něm., Lipsko 1856, vyd. Trenkelem v Tiflise, 1887). Týž dal sestaviti na základě starých letopisů XV.–XVIII. stol. i chroniku Gruzie (vyd. Čubinov, Petrohrad, 1849–57, 2 sv., franc. překlad od Brosseta, t. 1850–59). Společně s Orbelianim přeložil z perštiny Kalílu a Dimnu (vyd. 1882). Syn jeho Vachušt sestavil historii a geografii Gruzie s mapami, technologii, gruzínsko-ruský slovník a účastnil se i prací na prvé gruzínské mluvnici. (1737). Jiné dvě grammatiky vydal Antony Katolikos (†1788) (vyd. 1884), činný i jinak na poli theologie, historie, filosofie a literárních dějin. Náleží sem i cenné veršované biografické a bibliografické dílo o literatuře gruzínské, staré i nové, a zvláště důležitá sbírka, pravá encyklopaedie gruzínská, Gurámiani Davitiani, dílo Davida Gurámišvili (ok. 1770), obsahující mimo jiné i všestranný výbor poesie gruzínské, světské i církevní. Sborníkem zkazek a básní XVII. stol. jest Kniha moudrosti a lži (ruský překlad od Cagareliho, Petrohrad, 1878). Týž Gurámišvili jest současně i sám předním všestranným mistrem poesie této doby. Vedle něho se řadí jako lyrikové car Teimurasp II. (†1761), zvláště Bessarion Gabašvili (†1791), jehož písně kolují posud v ústech lidu, a David Colakašvili. Otec Bessarionův Zacharija Gabašvili vyniká jako satirik. David Colakašvili jest současně i zakladatelem dramatu a sice překladem Racineovy Ifigenie, již převedl k rozkazu cara Iraklia II. r. 1795. XVIII. stol. náleží i cestopis archimandritů Timoteje a Joana k sv. místům východu, přel. do franč. a ruštiny. V grammatice vyniká i jinak všestranný arcibiskup Gajoz, jenž vytiskl svou grammatiku r. 1789, po něm carevič David (†1819), současně skladatel všeobecných dějin (Tiflis, 1800) a překladatel Montesquieuova »Esprit de loi« a historie Nádiršáhovy. Z konce XVIII. stol. počíná v Gruzii seznamování se s literaturou západu a ruskou. Literatura vymaňuje se tu ponenáhlu z posavadní odvislosti od orientu, hlavně perského, jehož vliv nahrazován vlivem evropským. Z odchovanců vlivu toho vynikají jako básníci: Alexander Čavčavadze (†1846) jako lyrik opěvající přírodu, ale i víno a lásku, jehož písně jsou posud velmi populární v Gruzii, současně i překladatel z Puškina, V. Huga, Corneille a Voltaira; Orbeliani (†1883), lyrik i epik, jemuž vadí jen rhétorický pathos krásné jinak mluvy; Baratašvili (†1845), nejbližší směru evropskému, vynikající bohatostí obsahu a jeho hloubkou, lehkostí formy a prostotou jazyka. Vliv Byronův a Lermontovův vyzírá z jeho melancholické poesie, jež však nikde nezabíhá v beznadějný pessimismus. V nové době vynikají zvláště talentem J. G. Čavčavadze, Cereteli a nejnověji výtečný znalec lidu gruzínského, jazyka i života jeho, šťastný ve vystihování forem lidových Važa Pšáveli. Prosou psal Kazbek zdařilé obrázky z přírody a ze života. V 50tých létech zřídil kníže Voroncov v Tiflise divadlo a tím začíná se i domácí dramatická poesie. Nejzdárnějším pěstitelem jejím jest Eristov (†1864), skladatel komédií z domácího života gruzínského; v nové době vyniká živostí a věrností scén z gruzínského života, podaných i mluvou lidovou, Cagareli. Století XVIII. i XIX. jest bohato překlady z literatur orientálních (arabština a perština) i západních, starých (Homér, Hérodot, Aristotelés, Plutarch, Platón) i nových. Z evropských badatelů má největší zásluhu o jazyk a literaturu gruzínskou Brosset (v. t.), jehož zasvětil ve studium to spolupracovník carevič Teimuraz (†1846), sám jakož i bratři jeho, autor gruz. grammatiky David (†1819) a pisatel rusko-gruz. slovníka Joan (†1839), zdatný pracovník na poli historie, archaeologie, numismatiky a literatury. Petrohradská orientální fakulta má svého professora gruzinštiny, domorodce Cagareliho. Počet literárních památek národa gruzínského od VII. do konce XVIII. stol. udává se na 5000 exemplářů a to jest jen malá část toho, co skutečně vykonáno. První tiskárna zřízena v Tiflise r. 1709 a r. 1801 přenesena do Imeretie. V numismatice gruzínské pracoval Baratajev (Numismatičeskije fakty, Petrohr., 1844) a Langlois (Numismatique géorgienne, Paříž 1860). — Srv. Cagareli, Svěděnija o pamjatnikach gruzinskoj pismennosti (Petrohr., 1886, 1889 a 1894, 3 sv.); týž, Pamjatniki gruzinskoj stariny v sv. Zemljě i na Sinajě (t., 1888). Dk.