Ottův slovník naučný/Gorod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Gorod
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 327–337. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Gorod (od slovesa gorodiť, hraditi) znamená v rus. jazyce původně hrad, nyní město. Ruská města vznikala z hradů podobným způsobem jako města řecká, římská i města nových evropských národů. O významu prvotních ruských hradů vyvinuly se dvě hlavní hypothesy. Dle jedné, jejímž původcem jest Zorian Dolęga Chodakowski (Adam Czarnocki), byly g-y posvátná, hrazená místa, v nichž se přinášely oběti a konaly bohoslužby. Téhož názoru se držel Pogodin, Srezněvskij, Kirkor, Šafařík a j. Dle druhé theorie byly g-y opevněná, hrazená místa, chráněná proti nepřátelským vpádům (Kalajdovič, Danilowicz, Grabovskij, Samokvasov a j). Dle některých přívrženců této theorie byly g-y místa neobydlená, jež sloužila za útočiště obyvatelstvu pouze v dobách, kdy nepřítel vtrhl do země (Giljferding, Leontovič a j.), kdežto dle jiných badatelů byly g-y místa obydlená. Do sedmdesátých let ruští badatelé, kteří pokládali staré g-y za místa obydlená, shodovali se v tom, ze ruští Slované před tím, než počali stavěti g-y (čili, jak v letopisech se psalo, rubiť, staviť, strojiť, sypať g.), žili ve vesnicích, a spojením vesnic teprve že povstaly hrady-města. Po Karamzinovi drželi se tohoto mínění Solovjev, Kavelin, Kostomarov, Běljajev, Leškov. V sedmdesátých létech vystoupil s novou theorií Samokvasov ve spise Drevnije goroda Rossiji a tvrdil, že dříve než vesnice vznikly ruské g-y. Ruští Slované, stěhujíce se z nížin Dunaje a Visly na východ do nížin Dněpru, Dviny a Volchova, kde sídlili národové jiní, známí pode jménem Skytů, Litevců a Finů, nemohli se usazovati v neopevněných vesnicích, nýbrž ve hrazených místech, v g-ech. Hrady byly jedině možnou formou kolonisace oněch krajů. Hrozilať novým osadám četná nebezpečí. Tuzemci nemohli se chovati passivně k novým přistěhovalcům, a Slované musili se skrze ně prodírati a půdu jim odnímati. Hrazená ona místa ležela kromě toho na širokém prostranství, na němž ode dávna se stýkala západní Evropa s asijskými národy, a konečně nežili přistěhovalci sami mezi sebou v míru, a bylo tudíž třeba, aby se chránili v místech opevněných. Když g-y nestačily, vystěhovala se čásť obyvatelstva na jiná místa, jež rovněž byla ohrazena. Povstávaly tak prigorody (příhrady). Teprve když se přistěhovalci zabezpečili v nové zemi vystavěním mnoha hradů jednoho politického svazku, objevovaly se ve prostranstvích mezi hrady jednotlivé dvory a vesnice. Tyto prvotní ruské g-y byly však jiného rázu než g-y pozdější (města). Každý g. ohrazen byl nějakým náspem, týnem, kůly, dřevěnou nebo kamennou stěnou a nezaujímal nikdy tak velkého místa jako pozdější hrady-města. Tím se vysvětluje dle Samokvasova, že ve starém Rusku mohlo býti až na několik tisíc hradů. Theorie Samokvasova setkala se na počátku s námitkami. Vyslovili se proti ní Pogodin, Kalačov, Byčkov, Srezněvskij, Savvaitov, později však se s ní smířili. Západní Evropu seznámil s ní Píč.

Během doby usazovalo se obyvatelstvo i kolem hradů, za hradskými zdmi, a tvořilo nové osady, jež těsně s hradem byly spojeny. Slovo g. nabylo tu poněkud jiného významu. Rozuměloť se jim nejen původní hrazené místo, nýbrž i osady kolem tohoto místa. Bývalému g-u, vnitřní části pevnosti, říkalo se nyní kreml, dětinec (pevnost, hrad), kdežto vnější čásť nazývána město, predměsťje, zastěňje, okolótok, ochábeň, posad atd. Ve vnitřní části města, ve hradě, pevnosti, kremlu skrývali se v době obležení nebo nepřátelského vpádu všichni obyvatelé nejen města, nýbrž i nejbližších osad. V době míru sídlily tam též úřady. Za hradbami, v předměstí, v posadu nalézaly se domy a krámy kupecké, sklady zboží, tržiště, bazary pro přijíždějící kupce čili hosti, přístavy pro lodi atd. Třídy živnostnické, obchodníci a řemeslníci, jakož i rolníci byli vytlačeni z g-ů teprve v době pozdější, když v kremlu sídlily jen osoby vojenské, úředníci a duchovenstvo. Prvotně obývány byly g-y nejrůznějším obyvatelstvem bez rozdílu zaměstnání. Sídlila v nich aristokracie čili t. zv. bojaři a pak ostatní svobodné obyvatelstvo, nazývané gorožaně, ljudi gradskije, často též ljudi, muži. Prvé místo mezi nimi zaujímali gosti (hosté), totiž cizí kupci, jichž knížata záhy počali užívati k službám politickým. Po hostech přišli kupci (domácí obchodníci) a po nich nejnižší třída čili t. zv. černí, mladší lidé nebo smerdy (řemeslníci a rolníci).

Prvé určitější zprávy o vzniku ruských mést podávají nám letopisy a spisovatel X. století Konstantin Purpurorodý. Nejstaršími nám známými městy ruskými jsou: Novgorod, Kijev, Smolensk, Černigov, Rostov a j., právem však sluší míti za to, že počátky ruských měst sahají do doby předcházející povolání Rurika. Ke každému většímu g-u, jenž byl střediskem jistého území, nazývaného volosť (vlasť), země, knížectví, úděl a v širším významu též g., náleželo několik měst menších čili t. zv. prigorodů. Tyto stavěny byly obyvatelstvem g-ů a následkem toho stály v ustavičném svazku s mateřskými osadami. Při jich stavění bylo účelem udržovati jednak vliv staršího g-u nad jednoplemenným obyvatelstvem celé země a usnadňovati správu území, jednak i rozšiřovati volosť a držeti v závislosti cizí plemena, podmaňovaná plemenem panujícím. V území jednoplemenném vzmáhaly se brzo prigorody a odlučovaly se mnohdy od města mateřského, stávajíce se samostatnými nebo si docela stará města podmaňujíce. Příklad zajímavý poskytuje Pskov, který do 1. pol. XIV. stol. byl prigorodem Velkého Novgorodu a pak se stal samostatným, dále Rostov, který náležel původně rovněž k novgorodské volosti a utvořil samostatné území již na poč. stol. X. Od poloviny XII. stol. byl však Rostov zastíněn novým g-em ve své volosti, Suzdalí. Dvě tato města měla ve XII. stol. společný prigorod Vladimiř, který znenáhla nabýval důležitosti, až obě připravil o prvenství. Také Novgorod byl původně, jak jméno jeho ukazuje, prigorodem nějakého nám neznámého staršího města.

Velká ruská města dělila se na konce, ulice, slobody, setniny (sotně), tvořící jednotlivě takořka zvláštní obec s vlastními funkcionáři: starostou, sotskými, děsjatskými a j. správními osobami, jež se nazývaly obyčejné starci, lepšími muži, staršími. Záležitosti celého města i celého území (volosti) vyřizovány byly na společných sněmích zv. věče. S věčemi setkáváme se od nejstarších dob, a vyvinula se tato forma sněmování obyčejem. Věče účastnilo se pravidelně pouze svobodné obyvatelstvo staršího města, nikoliv obyvatelé celé volosti. Prigorody mohly sice na věče hlavního města též docházeti, avšak ve skutečnosti dělo se to málokdy, pro vzdálenost jejich a pro krátkost času od svolání. Nemohouce se účastniti věcí hlavního města, svolávaly si prigorody mnohdy vlastní věčová shromáždění, avšak při normálním stavu neměla tato jejich věče politické moci, vyřizujíc pravidelně jen otázky místní správy. Na věče dostavoval se kníže, bojaři i ostatní svobodné obyvatelstvo. Hlavní massu účastníků tvořili prostí občané, ljudi, a bylo proto věče demokratickou formou vlády, bez níž se v nejstarších dobách kníže neobešel, nemaje ještě zvláštních orgánů: policie a vojska. Slabost vlastních sil nutila knížete hledati oporu v souhlasu s národem. V XVI. stol. život věčový nadobro zanikl, ačkoli již ve stol. XV. silně byl obmezen.

V době údělných knížectví spravována byla hlavní města volostí knížetem, pokud se týče jeho úředníky, a do prigorodů byli posíláni úředníci nazývaní posadníky, někdy též tysjackými. Za posadníky dosazováni byli do prigorodů buď podřízená knížata nebo bojaři. Vedle nich existovaly však různé, shora již dotčené orgány místní samosprávy: starostové, sotští, děsjatští a j. V době státu moskevského nabyla města tvářnosti jiné než dříve. Z bezstavovské massy dosavadního městského obyvatelstva počala se oddělovati t. zv. třída sloužících lidí (služiloje soslovije), stav vojenský a úřednický, k němuž se řadila třída polosloužící (gosti a z obchodníků dvě setniny, t. zv. gostinnaja sotňa a sukonnaja sotňa). Hosté a kupci (tito jen částečně) byli totiž v mosk. státě přidržováni k vybírání cel a poplatků a vůbec ke službám finančním, ustanovováni jsouce za různé finanční zřízence (golovy a ďjáky). Za to udělovány byly hostem na počátku osobní a pak obecné výsady (r. 1613 a 1648), dle nichž osvobozeni byli od soudu náměstníků a podrobeni jen soudu panovníkovu, sproštěni daní, veřejných povinností, mýta a mostného, obdařeni právem držeti (do r. 1666) votčiny, nabývati poměstí atd. Každý obchodník, který byl vládou vyhlédnut pro finanční státní službu (kterému dle tehdejšího způsobu vyjádření uděleno bylo »hostinné jméno«, titul »host«), povinen byl z města, v němž byl usazen, přestěhovati se do Moskvy. Počet hostí nebyl veliký. Za Kotošichina bylo jich jen 30.

Obchodníci hostinné a sukonné sotně tvořili první třídu městského obyvatelstva po hostech. Již ve XIV. a XV. stol. uvádějí se po hostech »sukonniki« jako bohatí, avšak neprivilegovaní obchodníci. Organisovati se počali teprv od konce XVI. stol., kdy moskevská vláda počala po městech vybírati lepší lidi z t. zv. černých sotnin a slobod a zřizovati z nich v Moskvě zvláštní sotniny: hostinnou a sukonnou. Dělo se to rovněž za účely fiskálními. Členové těchto sotní pomáhati měli hostem ve finanční správě. Výhody, jichž se jim náhradou za služby podobně jako hostem dostávalo, nevyrovnaly se však ztrátám spojeným s jejich službou. Zanedbávaliť proti své vůli obchod. Původně byla hostinná a sukonná sotňa pouze v Moskvě, od pol. XVII. stol. nalézají se však členové těchto sotní i v jiných městech.

Ostatní nesloužící obyvatelstvo městské, jež zbylo po hostech a členech privilegovaných sotnin, nazývalo se černými posadskými lidmi. (Lidé posadští byl od XVI. stol. název všech obyvatel města kromě třídy sloužící; zahrnovali se tedy mezi ně i hosté a členové privileg. sotnin. Atributem »černí« označovali se nižší posadští lidé.) Název »posadští« pocházel odtud, že lidé tito bydlili kol měst v posadech. Většinou živili se obchodem, avšak vedle toho i řemesly a rolnictvím. Možná, že rolníci byli vůbec prvými posadskými obchodníky. Dále za posady byly slobody řemeslníků a rolníků, jež stejně jako posady tvořily obce a k městům byly čítány. Po oddělení se z městské obce hostí a členů privilegovaných sotnin v třídu polosloužících lidí tvořili obec vlastně již jen prostí čili černí posadští lidé, na nichž jediných lpěla všechna státní i obecní břemena čili t. zv. těhlo (ťaglo), od čehož se nazývali též městskými lidmi těhlými (ťaglyje ljudi). Těhlo nevázlo však na osobách, nýbrž na celých obcích, které ručiti musily za správné odvádění daní a poplatků, jakož i za konání různých osobních služeb, spočívajících zejména v dodávání rekrutů k vojsku, ve stavění a opravování městských pevností atd. Služby tyto nazývaly se gorodovoje dělo. Tím, že všechno ostatní městské obyvatelstvo osvobozeno bylo od různých státních břemen a povinností, stávalo se postavení černých posadských lidí vskutku nesnesitelným. Posadští lidé opouštěli raději města a prchali do vesnic do služby k zámožným lidem, než by snášeli přílišná břemena. Vyvinuly se takto v Rusku zcela opačné poměry než v záp. Evropě, kde města obdařená četnými výsadami rozmnožovala se právě lidem venkovským. Opouštění měst mělo však za následek, že ostatní městské obyvatelstvo, ručíc společně za plnění všech státních povinností, nésti musilo všechna břemena za lidi uprchlé. Stát nemoha postavení černých posadských lidí jinak ulehčiti, utekl se ku znevolnění nižšího městského posadského obyvatelstva. Již r. 1613 nařízeno bylo vraceti posadské lidi, kteří utekli z Moskvy. R. 1619 usnesl se v podobném směru zemský sněm (sobor). Ustanovení tato byla opakována jednotlivými úkazy a nařízeními z r. 1638, 1642 se sankcí trestů. Definitivně formulováno bylo znevolnění městského posadského obyvatelstva v t. zv. Uložení Alexeje Michajloviče z r. 1648. Stěhování z posadu zakázáno bylo pod následkem vypovědění do Sibiře. Zapověděn byl i přechod z jednoho posadu do druhého. Takovýmto způsobem nebyl vytvořen zámožný střední stav městský, nýbrž jen třída připoutaná stejně jako rolnictvo k těhlu a místu pobytu. Kdežto stará ruská města za doby údělných knížectví hrála velkou politickou roli na věčových shromážděních, nebylo ve státě moskevském po dřívější moci ani stopy. Města spravována byla od úředníků zv. náměstníky, vedle nichž existoval v městě a celém újezdě ještě zvláštní systém orgánů samosprávy (starostové, sotští a j.). I v době moskevské svolávány byly sněmy, nazvané nyní sobory, avšak ty byly zcela jiného rázu než někdejší věče. Byly to již sbory repraesentativní, jichž se účastnily osobně pouze některé osoby, kdežto hlavní massa obyvatelstva zastoupena byla v osobě deputátů. Osobně se dostavovali na zemské sobory pouze vyšší duchovní a vyšší osoby z třídy sloužící, kdežto všechno ostatní obyvatelstvo, zejména těhlé posadské obyvatelstvo vysílalo své zástupce. Nehledíc ani k tomu, že sobory svolávány byly od panovníků velmi zřídka (v době od r. 1548 do 1658 konalo se jich pouze 17), měla usnesení jejich význam jen poradný, tak že vláda se jimi říditi nemusila. A kromě toho nelíbila se činnost deputátů, zastupujících obyvatele posadské, bojarům, vyššímu úřednictvu i duchovenstvu. Ukazovaliť řečení deputáti na zlořády úřadů a soudů. Působily tedy vyšší třídy na panovníka, aby soborů nesvolával.

V pol. XVI. stol. zdálo se, že nastane ve správě měst jakýsi obrat. Ukazem z r. 1555 zrušena byla instituce náměstníků, kteří namnoze obyvatelstvo velice utiskovali, a správa měst i újezdů k nim patřících svěřena byla orgánům autonomním t. zv. izljublenným golovám, později jmenovaným starosty, zemskému ďjákovi a t. zv. lepším lidem (různým cělovalníkům, nazývaným též zemskými soudci). Příslušnost dotčených zemských funkcionářů vztahovala se na všechna odvětví správy i na soudnictví. Moci jejich podrobeni byli jen lidé těhlí: městští čili posadští i vesničtí. Vedle těchto autonomních orgánův existovali ještě t. zv. gubní starostové. Doba samosprávy byla však krátká. Již na poč. XVII. stol. zavedena byla v ruských provinciích t. zv. prikaznovojevodská správa. Stalo se tak následkem nepokojů, kdy bylo třeba míti v každém městě vojenskou moc a kromě toho takový orgán státní správy, který by pojil provincii se středem říše a prostíral svou moc na všechny třídy obyvatelstva (nejen na těhlé lidi). Moc vojevody byla obyčejně krátká; trvalať 1 až 2 léta. Ve velkých městech bývalo vojevod současně několik, v menších po jednom. Ďjáci a podjačí tvořili s vojevodou t. zv. prikaznou izbu. I za správy vojevodské trvala soustava orgánů samosprávných, moc jejich však byla velmi malá, poněvadž vojevoda velmi často se míchal do oboru jejich působnosti, ačkoli mu náleželo vlastně jen právo kontroly. Obsáhlou samosprávu, jaká se vyvinula v městech záp. Evropy, v Rusku marně by bylo hledati. Jen ve Velkém Novgorodě měly se poměry poněkud lépe. Správa městská spočívala tam v rukou pěti starostů, zvolených dle konců města. Pokus se zavedením municipálního zřízení, podobného magdeburskému zřízení měst německých a polských, učiněn byl r. 1666 ve Pskově.

Základ novému městskému zřízení položen byl Petrem Velikým, který zřídil v Moskvě r. 1699 purkmistrovskou komoru (burmistěrskaja palata), které brzy na to dáno jméno ratuša, a v ostatních městech zemské izby s volenými purkmistry (burmisty) v čele. Moskevští purkmistři voleni byli všemi městskými sotninami i posadskými slobodami. Účelem reformy bylo osvoboditi hosti, kupce, živnostníky městské i černoslobodce od správy státních úředníků a soudců a podříditi je vlastním autonomním orgánům, purkmistrům. Moskevská purkmistrovská komora byla nejen místním městským úřadem, nýbrž i ústřední institucí, jíž byly podřízeny všechny zemské izby.

Ani ještě nyní nelišilo se obyvatelstvo městské valně od obyvatelstva vesnického, které rovněž mělo právo voliti si purkmistry. Krok k odrůznění stal se zřízením městských magistrátů, když Petr podruhé reformoval ústřední i provinciální správu. R. 1718 ustanovil, aby ve všech městech ruských byly zřízeny magistráty, které by se spravovaly zvláštními řády, sepsanými na základě reglementu rižského a revalského. V Petrohradě zřízen byl hlavní magistrát a to z úředníků státních, v ostatních městech městské magistráty z orgánův autonomních. Kompetence magistrátů vztahovala se již jen na města a jejich obyvatelstvo. Pro hlavní magistrát vydána byla instrukce (reglement) r. 1721, pro městské magistráty r. 1724. Nové úřady nespravovaly však veškero městské obyvatelstvo, nýbrž hlavně jen obchodně-živnostenské třídy čili graždany (občany); šlechta, duchovenstvo a cizinci se za »občany« nepočítali. Občany rozdělil Petr na regulární a neregulární. Regulární, k nimž náležela intelligence, obchodníci a řemeslnící, dělili se na 2 gildy; k neregulárním patřily nižší vrstvy zvané podlyje ljudi (prostí, nízcí lidé), kteří byli v námezdním poměru, v »černých pracích a jim podobní«. Počet členů magistrátních závisel na velikosti měst, která dle počtu obyvatelstva dělila se na 5 tříd. Za město pokládána byla od dob Petrových každá obec zanesená do seznamu měst. Každý magistrát skládal se z jednoho nebo několika purkmistrů a několika radních (ratmanů); ve velkých městech volili se kromě toho presidenti. Za členy magistrátu voleni byli jen občané regulární. »Podlí lidé« správy městské se neúčastnili, avšak volili si ze svého středu starosty, kteří hájili jejich zájmy před magistrátem. Magistráty byly institucí polo soudní, polo správní. Před soud jejich náležely všechny trestní i civilní záležitosti »občanů«; v záležitostech trestních byl vrchní stolicí hlavní magistrát, v záležitostech civilních senát. Co se týče správy, měly magistráty různé úkoly finanční a policejní; také o zvelebení a blahobyt města měly pečovati. Bděly především nad rozvrhováním a vybíráním státních daní a nad vykonáváním různých veřejných povinností. Dále uloženo bylo magistrátům starati se o městskou policii, zřizovati školy, sirotčince, káznice, nemocnice, stavěti radnice a bursy. Městské magistráty byly podřízeny hlavnímu magistrátu, kterému podávaly zprávy o všech svých jednáních a záměrech, a jehož předpisů povinny byly šetřiti. Kromě toho byla pro ně závazná též nařízení některých kollegií, na př. kammer-kollegie. Jinak měly magistráty postavení samostatné, nejsouce »v tom, co se týkalo městského soudu a oekonomie«, podřízeny gubernatorům a vojevodům.

Magistráty neměly dlouhého trvání. Brzo po smrti Petrově zrušen byl hlavní magistrát r. 1727. Bývalé magistráty, nazvané nyní ratušemi, podřídila Kateřina I. vojevodům. Stejně jako dříve magistráty spravovaly též ratuše soudní i finanční městské záležitosti a dle instrukce z r. 1728, dané gubernatorům a vojevodům, také městskou policii, čímž upadly ještě ve větší závislost na gubernátorech a vojevodech. Za Alžběty Petrovny byly sice magistráty r. 1743 nominálně obnoveny (také v Petrohradě zřízen byl hlavní magistrát), přes to však netěšila se města daleko té samosprávě jako za Petra I. Zůstalyť magistráty v témž podřízeném postavení k oblastným úředníkům státním jako ratuše.

Nová změna v organisaci městské správy nastala za Kateřiny II., která počet měst zmenšila. Dle seznamu z r. 1764 počítalo se v Rusku pouze 165 měst a 13 prigorodů. Dne 21. dub. r. 1785 vydala císařovna městské zřízení ruské čili t. zv. listinu o právech a výhodách měst ruské říše. Tímto zákonem, jakož i několika jinými určena byla práva a povinnosti městského stavu. Městskými obyvateli byli »všichni starousedlí, dále ti, kteří se v městě narodili nebo se tam usadili nebo tam měli nemovitosti nebo zapsáni byli do nějaké gildy, cechu nebo konali městskou službu a nesli břemena«. Z nich byli však skutečnými městskými obyvateli (nastojaščije obyvateli) pouze ti, kteří měli v městě nemovitosti bez rozdílu původu, povolání a zaměstnáni. Každý městský obyvatel měl zapsán býti do městské obyvatelské knihy, která byla rozdělena na šest oddílů. Do prvého oddělení zapisovali se »skuteční« obyvatelé, do druhého kupci, do třetího cechoví řemeslníci, do čtvrtého hosté z cizích měst a zemí, do pátého »přední« občané (ti, kteří zastávali městské hodnosti, učenci, umělci, kapitalisté, velkoobchodníci a majitelé korábů), do šestého t. zv. posadští, totiž ostatní obyvatelé, kteří se zabývali živnostmi a pracemi a do jiného oddělení obyv. knihy zapsáni nebyli. Novým zřízením nabyl městský stav výhradného práva na provozování obchodu a řemesel. Naproti tomu byly osoby měst. stavu povinny bydleti v městech a nikoli na venkově, aneb měly aspoň připsány býti k tomu neb onomu městu. Tím teprv odlišil se městský stav značnou měrou od obyvatelstva venkovského. Městským zřízením z r. 1785 zůstaveno bylo městům vlastnické právo ke všem zákonnou cestou nabytým pozemkům, pastviskům, řekám, rybím lovům atd. Dovoleno jim bylo též zakládati na městských pozemcích mlýny, zřizovati, vydržovati a dávati v nájem lidové kuchyně, krčmy a traktýry, míti kupecký bazar, cejchovati míry a váhy, konati týdenní a roční trhy atd. Městský stav podržel těhlý charakter, avšak kupci osvobozeni byli od podušné dané, tělesného trestání a vojenské povinnosti, což bylo příčinou rozdělení stavu na dvě třídy, z nichž poplatná třída nazývána byla měšťany.

Kateřinské městské zřízení bylo až do nedávna základem ruské městské samosprávy. V podstatě své ustanovovalo jen obecné principy městské samosprávy, jež potřebovaly hojných doplnění a výkladů. Orgány městské autonomie byly: duma (rada) obecná a šestihlasná, městský golova (náš purkmistr) a magistráty. Obecná městská duma skládala se z radních (glasnyje), volených od každé z uvedených šesti tříd městských obyvatel (v nerovném počtu) a z měst. golovy. Scházeti se měla obecná městská duma jednou za tři roky a kromě toho ve případě potřeby. Obecná duma volila ze svého středu dumu šestihlasnou, jež nazvána byla odtud, že každá ze šesti tříd měla v ní svého zástupce. Duma šestihlasná, jež úřadovala neustále, byla vlastním orgánem městské správy. Vedlať pod předsednictvím měst. golovy veškeré městské hospodářství, avšak za dozoru gubernatora, jemuž měla dávati účet o všech městských příjmech a vydáních. Soudnictví náleželo za Kateřiny II. již dle zákona o guberniích z roku 1775 magistrátům, které byly podřízeny gubernskému magistrátu a skládaly se jako dříve z purkmistrův a radních volených na tři léta »městským kupectvem a měšťanstvem«. Jurisdikce jejich vztahovala se pouze na obchodně průmyslové obyvatelstvo města, na kupce a měšťany. Městskými úřady byly takto magistráty vlastně jen v tom smyslu, že se nalézaly v městě. Městským zřízením z r. 1785 byl obor jejich působnosti rozšířen i na městskou správu. Nehledíc k tomu, že magistráty a dumy byly povinny »vzájemně si podávati ruku pomocnou«, měly městské magistráty býti strážci mětských práv. Směly totiž podávati gubernskému magistrátu a senátu stížnost, jestliže úřady ukládaly městům nové daně, služby nebo břemena. Poměr městských i gubernských magistrátů k dumám byl dle měst. zřízení z r. 1785 velmi nejasný a neurčitý. Instancí appellační a revisní byly magistrátům trestní a civilní komory; stolicí nižší byly t. zv. ústní (slovesné) soudy, pojmenované odtud, že všechno se v nich ústně projednávalo. V menších městech a posadech zřízeny byly místo magistrátů ratuše, které vedle svých soudních funkcí řídily též celou městskou správu, nahrazujíce městské dumy, jež v malých městech a posadech ustanovovány nebyly. Městské magistráty (a ovšem i ratuše) vedly též záležitosti týkající se vybírání daní z nemovitostí, záležitosti týkající se vojenské povinnosti, sčítání měšťanů a kupců, volby na cechové funkce atd. V Sibiři nazýval se městský magistrát městským soudem, purkmistr měst. soudcem a radní přísedícími (zasědatěli). Magistráty a ratuše udržely se až do r. 1866, kdy následkem soudních reforem byly zrušeny v celém Rusku. Soudní jejich funkce odevzdána byla újezdným soudům; záležitosti hospodářské a městské správy přešly do oboru působnosti městských dum. V těch městech, kde úplně vedly městské hospodářství, zůstaveno bylo ministru vnitra zřizovati buď městské dumy na obecném základě nebo zjednodušenou obecní správu. V některých místech Sibiře zrušeny byly městské soudy již zákonem z r. 1864, v ostatních teprve r. 1885.

Kateřinské samosprávě měst nebyla popřána dlouhá doba. Již Pavel I. se proti ní postavil. Petrohradskou městskou dumu nejprve pozměnil a pak r. 1798 docela zrušil, nahradiv ji podivným úřadem, nazvaným kommisse pro zaopatřování residence zásobami, byty a jinými věcmi náležejícími ku policii, které bylo podřízeno několik nižších úřadů: městská správa (gorodskoje pravlenije) čili rathauz, kancelář správy zásobáren a kancelář městských staveb. Přísně byrokratické organisaci ustoupiti musila samospráva. Koncem října r. 1798 zaveden byl nový řád v Petrohradě a v únoru r. 1799 též v Moskvě, s tím však rozdílem, že v čele městské správy stál v Moskvě departement podřízený petrohradské kommissi pro opatření zásobami. Nová organisace městské správy měla býti zavedena i v jiných městech, kde se Kateřinské instituce dožily jen druhé poloviny r. 1800, byvše definitivně zrušeny. Dle císařova ukazu ze 4. září 1800 měly v gubernských městech zřízeny býti rathauzy na témž základě jako v obou residencích, avšak pro smrt Pavlovu nemohly chystané plány býti provedeny. Alexander I., sotva nastoupil v březnu r 1801 na trůn, hned zrušil dotčený ukaz Pavlův a za dvě neděle na to obnovil městské zřízení Kateřinské. Kommisse pro zaopatřování residence zásobami i její departement v Moskvě byly zrušeny. Kateřinská organisace byla sice obnovena, císař Alexander měl nejlepší úmysly, avšak poručnictví a dohled, který vykonával stát nad městskou samosprávou, byl tak rozsáhlý, že městská autonomie prospívati nemohla, nebo lépe řečeno, ve skutečnosti jí nebylo. Ještě v r. 1801 zřídil císař t. zv. komitét k urovnání městských povinností, na počátku v Petrohradě, potom v Moskvě a j. městech. Povstala tak nová instituce, na niž přešla čásť působnosti městské dumy. Skládala se z živlu autonomního i státního, avšak státní převládal. R. 1820 zřízeny byly kromě toho v obou sídelních městech ještě zvláštní komitéty pro lepší organisaci městských příjmů a výdejů. I tyto komitéty skládaly se jednak ze zřízenců státních, jednak z představitelův obce. Takto obmezeny byly dumy, sotva byly obnoveny, ve své působnosti do možného minima. Podřízeny jsouce komitétům, proměnily se ve výkonný jejich orgán, a činnost jejich spočívala ve skutečnosti jen v tom, že prostě vydávaly městské příjmy na uhrazení těch neb oněch potřeb města, jež ukájeny byly komitétem nebo policií.

Za Alexandra I. nastaly v organisaci městského stavu některé změny. Manifestem z 1. led. 1807 udělena byla kupectvu nová výsada: zavedena byla nová hodnost kupců prvé třídy (pervostatějnyje), kteří měli býti voleni jen na čestnější městské funkce. Aby se zvěčnila památka kupeckých rodů této prvé třídy, uloženo bylo zároveň ministru obchodu založiti »sametovou knihu čelných kupeckých rodů«. Existovavší dotud hodnost »předních« (imenitých) občanů byla pro kupectvo zrušena a vyhrazena jen učencům a umělcům. Jak hodnost prvé třídy, tak hodnost předních občanů byly zrušeny, když r. 1832 byla zřízena nová třída t. zv. čestných občanů (s rozdělením na osobní a dědičné občany). Po těchto změnách dělili se dle svodu zákonů městští obyvatelé na obyvatele vůbec a na »obyvatele zvláště«. Těmito rozumělo se hlavně obchodní a živnostnické obyvatelstvo města, jež se dělilo na 5 tříd: 1. na čestné občany (osobní i dědičné), 2. na gildové kupectvo, 3. na měšťany čili posadské, 4. na cechové řemeslníky, 5. na pracující lid. Pátá třída nepočítala se však k městské obci.

V základech svých trvalo Kateřinské městské zřízení až do zavedení nového zřízení z r. 1870. Se změnami, které na něm během půlstoletí jeho trvání byly činěny, přešlo ve druhé redakci do svodu zákonů z roku 1832. Prošedši pak vydání z r. 1842, vešlo v poslední své redakci do svodu z r. 1857. Městská samospráva ruská podobala se dle těchto změn Kateřinského zřízení jen málo autonomii. Příčinou toho byly nejen faktické poměry, nýbrž i právní stránka městské správy. Autonomní městské orgány, jichž byl veliký počet, podrobeny byly na jedné straně obsáhlé kontrole a poručnictví orgánů státních, na druhé straně však nepodléhaly samy odpovědnosti městské obce, která je zvolila, a jejímiž byly repraesentanty. Městskou správu vedla především šestihlasná duma, která v městech menších se proměnila ve dvouhlasnou. Duma obecná, zavedená již za Kateřiny II., existovala jen dle jména; ve skutečnosti jí nebylo. Vedle dumy trvala ještě celá řada různých městských institucí, z nichž jen některé byly výkonnými orgány dumy, a skoro všechny proměnily se v pouhé kanceláře, které se nejevily skutečnými představiteli a ochránci obecních městských zájmů. Všechny tyto instituce a orgány podřízeny a odpovědny byly nikoli městské dumě nebo obci, nýbrž jen státním úřadům, především náčelníku gubernie a finanční komoře (kazennaja palata). Orgány městské správy úřadovaly tak, aby jen státní úřady byly uspokojeny. Velkého zájmu na obecních záležitostech neměly. Běželo jim hlavně o to, aby vyhověly formě zákona a nedostaly se v moc soudu, jakož i aby nemusily zaplatiti případnou škodu vzešlou z jejich úřadování. Týkalo se to hlavně šestihlasné dumy, která sestavovati měla roční rozpočty příjmů a výdejů a předkládati je náčelníku gubernie. Jestliže rozpočty vyhovovaly zákonu, předkládán byl opis jejich ministerstvu vnitra. Bylo-li v rozpočtu něco nesprávného, vracen byl znova dumě. Po prozkoumání gubernským úřadem potvrzován byl rozpočet buď gubernátorem nebo dle velikosti sumy ministrem vnitra. Rozpočtem povoleným musila se duma přesně spravovati a nesměla činiti žádná větší vydání. Bez vládního povolení nesměla duma stanoviti ani nové městské poplatky a vůbec prameny městských příjmů. Státní dozor jevil se též v tom, že gubernátor bděl nad pořádkem v městě, nad vedením obyvatelských knih atd. Koncem roku předkládaly dumy gubernátorovi a finanční komoře též roční účty o měst. výdejích. Na každém kroku, v každém svém jednání měla duma svázané ruce předně rozpočtem, jejž nesměla překročiti, a pak státními úřady místními i centrálními. Některé funkce její přešly na policii, kterou duma platila stejným způsobem, jako nesla mnohá vydání spojená se správou státních záležitostí. Konec konců náleželo městské dumě skoro jen rozvrhování a vybírání daní a poplatků městských i státních a některé věci menšího významu. Obrátila se takto i duma v pouhou kancelář.

Úpadek městské autonomie zavinila do značné míry též lhostejnost městské společnosti k vlastním zájmům jakož i malá vzdělanost a nezralost k tomu, aby sama se spravovala. Také oekonomické poměry měst byly příčinou úpadku. Do volebních shromáždění městských nedostavovala se ani desetina občanů, kteří měli aktivní volební právo. Obyvatelské knihy nevedly se buď vůbec aneb aspoň pořádně. Lidé, zvolení na rozličné hodnosti obecní, byli analfabeti a podpisovali listiny, kterým ani nerozuměli. Někdy byli to i vyděrači nebo podvodníci. Městské rozpočty sestavovány byly nedbale a nesmyslně, jen aby se vyhovělo představeným úřadům. Udávaly se výdeje, jež neexistovaly, a vpisovaly se příjmy, jež nedocházely. Gubernský úřad zkoumal rozpočty jen se stránky formální. Věcné zkoumání díti se mohlo jen nenáviděnými revisemi, jež konali zvláště ve čtyřicátých létech úředníci zv. revizoři. (Mistrovsky vylíčil Gogol stav městské správy v dramatě »Revizor«.) Celá složitá procedura odpovědnosti městských institucí před státními úřady byla namnoze jen mrtvou písmenou. Ve skutečnosti rozpočty skoro nikdy gubernátorovi nebyly předkládány, a revise finanční komory se nedály. Protokoly o zasedání dum se nevedly; žurnálů ve většině případů nebylo. Pořádek závisel na uznání a dobré vůli městského sekretáře, člověka mnohdy »líného, opilého a hloupého« a nejčastěji nesvědomitého. Za takového stavu byly věci vyřizovány v dumě velmi zdlouhavě a zhusta po celá léta se odkládaly.

Hlavní příčinou smutného stavu městské správy bylo přílišné státní poručnictví, jehož rozsah ostatně zákonem nebyl přesně vytčen. Nebylť zákonem jasné stanoven poměr městských institucí k ministerstvu a k místním gubernským úřadům. Ani jeden městský orgán nevěděl, pokud jest povinen šetřiti vůle a přání toho kterého úřadu neb orgánu státního. Velmi nejasný byl zejména poměr k policii, což za následek mělo kromě zmatků též průtahy. Okolnost ta způsobila dále, že korrespondence kancelářská tak se rozmnožila, že kanceláře pohltily velké sumy peněz, které by se jinak byly mohly věnovati na městské potřeby.

Co se týče oekonomických poměrů, nemohou se ruská města až do nejnovější doby měřiti s městy západoevropskými. Dle vládního názoru vysloveného min. vnitra r. 1864 byla městem: 1. taková obec, jejíž obyvatelé liší se od vesnických obyvatelů způsobem života tak, že hlavním prostředkem výživy jest jim obchod a různého druhu průmysl, 2. obec, jež má svou zvláštní obecní samosprávu, 3. obec, která jest střediskem oblastné správy: gubernské neb újezdné. Obce, které vykazují buď jen jeden z naznačených tří elementů nebo dva takové elementy, městům se sice podobají a zahrnují se stejně s městy do širokého názvu »městská osada« (gorodskoje poselenije), nazývají se však buď posády neb městečky. Posad spojuje v sobě prvé dva naznačené živly, městečko vykazuje jen živel prvý. Městy v pravém slova smyslu nejsou sice t. zv. bezújezdná č. zaštátná města, poněvadž v dané době nejsou středisky provinciální státní správy, přes to však k městům se počítají proto, že aspoň v minulosti středisky takovými byla. Jak viděti, rozhoduje o povaze města živel čistě administrační; oekonomické poměry, které by nejvíce měly vážiti, mají jen význam podřízený. Mnohá městečka, jichž jest mnoho v záp. a jižním Rusku, ničím se podstatně neliší ani od posádův ani od újezdných nebo zaštátných měst, poněvadž se v nich většina obyvatel zabývá nikoli zemědělstvím, nýbrž průmyslem; nicméně jsou zbavena práva městské samosprávy, a obchodné průmyslové třídy v nich obývající nemohou tvořiti obec, nýbrž patří k městům, k nimž jsou připsána, nebo (do r. 1863) k městu toho újezdu, kde leží městečko. Kdežto mnohá městečka mají až několik tisíc obyvatel, možno v každé gubernii ukázati na několik újezdných a zaštátných měst, jejichž obyvatelstvo sotva převyšuje 1000 duší a často ani tisíce nedosahuje. Tak se vysvětluje, že v Rusku přes veliký poměrně počet měst – dle údajů z r. 1866 byla v evropské Rusi kromě Polska, kraje Ostzejského a Finska 682 města a posady – není vyvinut městský život. Jevíť se městem mnohá obec jen proto, že jest v ní sídlo státní správy. Z uvedeného počtu 682 bylo gubernských měst 50, újezdných 470, zaštátných čili bezújezdných 115 a posádů 47. Připočtou-li se k tomu ještě města sibiřská, jeví se v r. 1866 poměr jedněch měst ke druhým v procentech takto: gubernských měst bylo 8.12%, zaštátných měst a posádů 20.8% čili skoro čtvrtina všech měst; ostatek připadal na města újezdná. Co se týče poměrů měst. obyvatelstva k vesnickému, bylo dle údajů z r. 1847 v městech průměrem jen 10.2% všeho obyvatelstva, a tu sluší ještě uvážiti, že většinu tvořili v městech t. zv. měšťané čili posádští, kdežto třída kupecká a živnostnícká jakož i intelligence byly ve veliké menšině. »Měšťanů« počítalo se více než 5o% městského obyvatelstva, kupců všech tří gild jen 4.5%, čestných občanů 0.15%, šlechty a úřednictva 5.5%, duchovenstva 1.4%.

Za takovéhoto složení městského obyvatelstva a za poměrů nízkého stupně vzdělanosti není divu, že městská samospráva, dušená mimo to státním poručnictvím, prospívati nemohla. Státníci dvacátých, čtyřicátých i šedesátých let viděli příčinu úpadku měst. správy v tom, že se jí nesúčastnila šlechta, živel vzdělaný. Nové městské zřízení z r. 1846 vydané pro Petrohrad, kterým šlechtě umožněn větší vliv na městskou správu, ukázalo však, že naděje ve šlechtu kladené se nesplnily. Úpadek městského hospodářství a městské samosprávy vůbec přiměl vládu, že pomýšlela na revisi měst. zřízení. Reforma počata s Petrohradem. Dotčeným novým zříz. vyd. 13. ún. 1846 pro Petrohrad rozděleny byly osoby, náležející k obci, na 5 tříd: v prvé třídě byli dědiční šlechtici, kteří vládli v sídelních městech nemovitostmi, ve druhé třídě osobní šlechtici, čestní občané a raznočinci (k těm patřili učenci, umělci a j. osoby, jež nenáležely ani k osobní šlechtě ani k čestným občanům, které však měly rovná s nimi práva), vládnoucí rovněž nemovitostmi; v třetí třídě byli kupci všech tří gild; ve čtvrté »měšťané« (nezapsaní do cechů); v páté řemeslníci nebo »měšťané« zapsaní do cechů na neobmezenou dobu. Kromě toho připočteni k městské obci na čas cizinci, kteří provozovali v residenci obchod, živnost neb řemeslo. Všechny uvedené třídy povolány byly novým zřízením k vedení městské správy. Kruh plnoprávných příslušníkův obce se takto naproti dosavadním poměrům velice rozšířil. Institucemi a orgány městské správy byly: městský golova, obecná městská duma (obščaja duma) a výkonná duma (duma rasporjaditělnaja) s existujícími při ní orgány. Obecná duma skládala se z představitelů všech městských tříd. Každá třída volila do ní minimálně 100 a maximálně 150 osob, tak že celkem bylo všech členů dumy 500, resp. 750. Obecná duma scházela se však velmi zřídka. Dělo se to obyčejně jen k volbě městského golovy a k jednání o nejdůležitějších obecních záležitostech. Pravidlem bylo, že záležitosti vyřizovaly se v jednotlivých z pěti oddělení, z nichž se duma (dle počtu městských tříd) skládala. V obecné dumě předsedal městský golova a v odděleních třídní staršinové. Za měst. golovu mohly býti zvoleny jen váženější osoby ze šlechticů, čestných občanů a kupců 1. gildy, které vládly v městě majetkem v ceně nejméně 15.000 rublů a měly aspoň 30 let věku. Na hodnost měst. golovy navrhovala vlastně jen duma dva kandidáty, z nichž jeden byl pak jmenován císařem.

Obecná duma byla jen orgánem usnášejícím se, nikoli výkonným. Provedení jejích usnesení náleželo dumě výkonné, která nahrazovala dřívější dumu šestihlasnou a skládala se (mimo měst. golovu) ze 13 členů, z nichž 12 bylo autonomních a i vládní. Velkou většinu mezi členy autonomními měli nejbohatší, počtem však nejslabší městské vrstvy. Volilyť prvé tři třídy po 3 členech, kdežto na dvě třídy nejnižší (»měšťany« a řemeslníky) společně zbývali jen 3 zástupcové. A k tomu ještě byla prvá gilda kupectva zastoupena dvěma členy, druhé dvě členem jediným. K takovým výsledkům přivedla sestavovatele nového městského zřízení snaha získati pro správu obce nejintelligentnější vrstvy obyvatelstva. Člen vládní zaveden byl do výkonné dumy, aby bděl nad řádným a správným postupem záležitostí v dumě. Velkou nesrovnalostí nového řádu bylo ustanovení, že výkonná duma podřízena jest nikoli dumě obecné, nýbrž řídícímu senátu a co do místní správy náčelníku gubernie. K obecné dumě byla výkonná duma až do r. 1862 v tom podivném poměru, že v případě nesouhlasu s usnesením obecné dumy nemusila ono usnesení provésti, nýbrž mohla prostřednictvím městského golovy oznámiti obecné dumě příčiny svého nesouhlasu nebo s oznámením obrátiti se na náčelníka gubernie, který, nedošlo-li ke shodě mezi oběma dumami, předložil záležitost se svým návrhem k rozhodnutí vojenskému geněralgubernátoru. Od r. 1862 změnily se poměry. Shledala-li výkonná duma při provádění nějakého usnesení obecné dumy obtíže, měla to oznámiti. Jestliže však obecná duma neshledala nutným změniti své usnesení, musila je výkonná duma provésti. Ku provádění usnesení jednotlivých oddělení obecné dumy (v záležitostech té které městské třídy) byly zřízeny t. zv. upravy: kupecká, měšťanská a řemeslnická, které byly podřízeny dumě výkonné.

Časem se ukázalo, že úhrnný počet členů obecné dumy (500–750) jest velmi značným k uvažování záležitostí v plném shromáždění, jež se týkaly hospodářství a obecného blaha hlav. města. Poněvadž praxe, dle níž záležitosti uvažovány byly postupné každým oddělením dumy zvláště, nejevila záruk všestranného a objektivního posouzení, zmenšen byl r. 1862 počet členův dumy na jednu třetinu. Každé oddělení obecné dumy čítalo jen 50 osob a duma celá tedy 250 osob. Při tom byla i působnost samé dumy obmezena jen na záležitosti obecního hospodářství. Záležitosti třídní a volby na městské funkce jakož i volba členů do obecné dumy vloženy byly nyní na zvláštní sbor, volený od jednotlivých městských tříd v témž počtu členů, v jakém dle řádu z r. 1846 voleni byli členové obecné dumy.

Roku 1862 zavedeno bylo podobné zřízení městské jako v Petrohradě též v Moskvě a r. 1863 v Oděsse. Zároveň s tím vydán 20. bř. 1862 nejvyšší příkaz ministru vnitra, aby se bez průtahu chopil prostředků ku zlepšení obecní správy ve všech ruských městech na základě zásad užitých pro Petrohrad. Ministerstvo uznalo za nutné seznámiti se dříve s místními zvláštnostmi a hospodářským stavem měst a sestavilo programm, dle něhož kommisse, zřízené v každém městě ze zástupců všech tříd obyvatelstva, sebraly potřebná data. Práce 509 kommissí a vedle toho i materiály sebrané samým minist. vnitra byly uloženy v celé řadě úředních publikací a sloužily za základ pro sestavení návrhů nového zákona o městské správě. Před definitivním přijetím prozkoumán byl návrh zákona ještě ve zvláštní kommissi za účastenství městských golov Petrohradu, Moskvy a Oděssy, jakož i několika jiných představitelů městské autonomie jako znalců. Dne 16. čna 1870 bylo konečně potvrzeno nové městské zřízení. Dne 20. čna 1872 vydán byl předpis o užití jeho pro Petrohrad, Moskvu a Oděssu, 28. října 1874 pro města Zakavkazského kraje, 29. dub. 1875 pro města západních gubernií, 26. bř. 1877 pro města pobaltických gubernií. Sotva nové městské zřízení vešlo v život, pomýšleno bylo již r. 1881, když běželo o reformu místní oblastné správy, na některé jeho opravy. Když však r. 1890 vydáno bylo nové zemské zřízení, jež podstatně proměnilo základy místní samosprávy, stala se nevyhnutelnou celková revise městského zřízení. Již r. 1891 byl předložen říšské radě projekt nového zákona, k jehož posouzení repraesentanti samosprávy obecní jako před 20 léty již povoláni nebyli. Nové zřízení městské potvrzeno bylo císařem 11. čna 1892 a provádí se nyní v ruských městech. Nejdůležitější jeho ustanovení budou vyložena pro větší názornost parallelně s odpovídajícími předpisy městského zřízení z roku 1870, avšak jen tam, kde nové zřízení zavádí větší změny. Jinak k účelu krátkosti uvedeny budou jen předpisy zřízení nového.

Hlavním orgánem městské autonomie jest dle obou zřízení městská duma (gorodskaja duma), volená osobami fysickými i právnickými, požívajícími volebního práva. Dle obou zřízení voleni jsou členové dumy na 4 léta. Dle dřívějšího zákona bylo členů nejméně 30 a nejvíce (kromě obou residencí) 72; 30 členů bylo tam, kde voličů nebylo více než 300. Na každých 150 lidí přes ten počet přišlo 6 členův. Pro moskevskou dumu byl počet členů (radních) zvětšen na 180, pro petrohradskou na 250. Novým zřízením snížen byl minimální počet členů na 20 při 100 voličů; na každých 50 voličů přidává se po 3 členech, pokud úhrnný počet členů nedosahuje v residencích 160, v gubernských městech s obyvatelstvem přes 100.000 a v Oděsse 80, v ostatních městech gubernských, oblastných a spadajících pod gradonačalstvo (v. t.) jakož i ve větších újezdných 60, v ostatních městských obcích 40. Kromě členů dumy a zástupce duchovní správy náleží k dumě dle nového zřízení ještě předseda místní újezdní zemské úpravy. Předsedou dumy jest městský golova.

Aktivní volební právo náleží dle nového měst. zřízení: 1. osobám, korporacím a ústavům, držícím v obvodě města nejméně 1 rok právem vlastnickým nebo právem doživotní držby nemovitosti v ceně (dle významu města) od 300 do 3000 rublů, 2. osobám, spolkům a společnostem, jež vedou v městě obchodně průmyslový podnik na základě živnostenského listu, a sice v residencích na základě listu 1. gildy, v jiných městech na základě listu 1. nebo 2. gildy. Kromě osob nesvéprávných nebo vyloučených z obecní činnosti následkem svého služebního poměru nenáleží volební právo také těm, kteří jsou dlužni více než polovinu ročních městských daní a poplatků, dále majitelům krčem a pijáren. Duchovní a církevní zřízenci křesťanských vyznání nemají ani aktivního ani passivního volebního práva. Také židé jsou na příště před revisí platných o nich předpisův úplné vyloučeni z počtu voličů i osob volených. V těch městech však, kde jest židům dovolen stálý pobyt (kromě Kijeva), jmenuje gubernská kancelář pro městské záležitostí (gubernskoje po gorodskim dělam prisutstvije) jistý počet židovských členů dumy, maximálně desetinu všech členů dumy.

Dle dřívějšího městského zřízení dělili se voliči na 3 třídy: K prvé třídě náleželi velcí poplatníci, ke druhé prostřední a ke třetí drobní, tak aby suma daní odváděných od voličů každé třídy tvořila jednu třetinu všech městských daní. Každá třída byla zvláštním volebním sborem, volícím jednu třetinu úhrnného počtu členů dumy.

Vadou dřívějšího volebního systému bylo, že menšině pojištěna byla umělá převaha nad většinou. Byloť v prvním volebním sboru mnohdy méně voličů, než bylo třeba voliti členů dumy. Prvá a druhá třída vzaté dohromady volily dvě třetiny všech členů, kdežto voličové obou těchto sborů tvořili často jen osminu, desetinu, ba i menší zlomek úhrnného počtu voličů. Tím se stalo, že soustředěn byl vliv v rukou velkých průmyslníků a obchodníků jakožto nejbohatší (ale ovšem ne nejintelligentnější) třídy městského obyvatelstva. Nové zřízení nezavedlo sice podstatné změny ve volebním právu, avšak zrušilo dělení voličů na třídy. Voliči tvoří jeden volební sbor, který jen při četnosti voličů může býti opět rozdělen na oddělení dle částí města. Dřívější zřízení dovolovalo každému voliči dáti plnou moc voliči jinému s tím jen obmezením, že nikdo nemá spojovati více než dva hlasy. Nový zákon dopouští plné moci jen se strany žen a zletilých nedosáhších ještě 25 let, jakož i se strany otce neoddělenému synu.

Passivní právo volební náleží dle obou zřízení těm, kdo mají volební právo aktivní. Počet osob zvolených z nekřesťanů nemá dle nového zřízení převyšovati jednu pětinu úhrnného počtu zvolených. Dle dřívějšího zřízení nebyla přítomnost členů dumy v zasedání závaznou. Nový zákon ukládá však těm, kdo bez závažných příčin do schůzí se nedostavují, různé tresty (napomenutí, peněžnou pokutu, ba i vyloučení z dumy na čas). Dle dřívějšího zřízení byla duma kompetentní, sešla-li se v residencích aspoň pětina a v ostatních městech aspoň třetina členů. Dle nového zákona vyžaduje se však ve městech, kde jest členů dumy nejvýš 40, přítomnosti aspoň poloviny, v jiných městech přítomnosti nejméně jedné třetiny členů. Dřívější zřízení neobmezovalo počet zasedání dumy, žádajíc, aby aspoň 2 zasedání ročně byla věnována zkoumání účtů městské správy a rozpočtu příjmů a výdejů. Dle nového zákona má se duma scházeti do roka z pravidla 4krát a nejvíce 24krát. Pro schůze mimořádné jest třeba pokaždé zvláštního povolení státního úřadu. Zprávy mají býti zkoumány dumou v září, rozpočet v říjnu.

Výkonným orgánem městské obecní správy jest dle obou zřízení městská uprava, jež se pod předsednictvím městského golovy skládá z několika členů. Dříve závisel počet členův upravy na dumě, nyní jest stanoven zákonem. Pravidelný počet dvou členů může býti rozmnožen v gubernských a jiných značnějších městech na tři, v městech s obyv. přes 100.000 na 4 a v obou sídelních městech na 6 členů. V nepatrných újezdných a bezújezdných městech nahrazovati může samojediný městský golova celou městskou upravu. Nový zákon žádá v takovém případě, aby městský golova měl k rukám pomocníka.

Dle nového zřízení volí v Petrohradě a Moskvě městské dumy na hodnost městského golovy dva kandidáty, z nichž jeden ustanovován bývá panovníkem po návrhu ministra vnitra. V ostatních městech volil a volí se městský golova právě tak jako jeho náměstek (tovarišč), členové upravy a městský sekretář (totiž sekretář dumy). Státního potvrzení vyžadovalo se dříve jen pro městského golovu, jeho náměstka a členy upravy, kteří je zastupovali. Nyní se žádá pro všechny funkcionáře volené dumou. Nedošla-li zvolená osoba státního potvrzení, obsazuje uprázdněnou hodnost gubernátor nebo ministr vnitra. Městský golova, jeho náměstek a pomocník i členové upravy považováni jsou novým měst. zřízením za státní úředníky.

Pro řízení jednotlivých odvětví hospodářství a správy mohla a může duma voliti zvláštní výkonné kommisse; dle nového zřízení mohou tyto kommisse konati své povinnosti jen s dovolením gubernátorovým.

Dle dřívějšího zákona byli funkcionáři městské správy odpovědni za trestné činy v úřadování spáchané jen před soudem, při čemž odevzdání soudu městských golov záviselo na prvém departementu senátu a odevzdání soudu ostatních úředníků na dumě nebo na gubernské kanceláři pro městské záležitosti, na jejíž nález mohla si duma stěžovati před senátem. Dle nového zřízení vydává soudu městské funkcionáře (dle funkce a dle důležitosti města buď gubernská kancelář nebo rada ministra vnitra (s potvrzením ministra). Senát vydává soudu jen golovy obou residencí. Kromě toho podrobeni jsou všichni městští funkcionáři disciplinárnímu řízení.

Dle obou zřízení náleží městské obecní správě pečovati o majetek města, o pořádek, o pojištění obživy obyvatelstva, o zdravotní, chudinské a dobročinné záležitosti, o ochranné prostředky proti ohni a j. neštěstím, o rozvoj prostředků národního vzdělání, o rozvoj místního průmyslu a obchodu. Oba zákony poskytují městské správě právo přimlouvati se za místní prospěchy a potřeby, jakož i právo účastniti se vydávání závazných předpisů.

Dle obou zřízení ustanovují se mimo jiné tyto městské poplatky: 1. odhadní poplatek z nemovitostí, 2. z listů na právo obchodu a živnosti, 3. z traktýrů, hostinců a veřejných kuchyní, 4. z vývozného a průvozného průmyslu, 5. z koní a vozů vydržovaných soukromými osobami, 6. ze psů. Dle dřívějšího zřízení nemusila duma žádný z uvedených poplatků vyměřovati, dle nového zřízení jest vybírání tří prvých poplatků prohlášeno za povinné, kdežto tři poslední jsou rázu fakultativního. Bez podstatné změny zůstaly jiné poplatky (z cejchování měr a vah, z dražeb, z právních jednání atd.), které existovaly již za dřívějšího zřízení. Petrohradu a Moskvě zůstaveno dřívější právo vybírati ještě některé jiné poplatky. Jako dříve nésti musí městské obce náklady na policii, na správu požární, na vojenské ubytování, na trestnické místnosti při policii, na vytápění a osvětlování vězení a j. (t. zv. povinné městské výdeje).

Dohled státních úřadů nad městskými autonomními orgány zostřil se dle nového zřízení velmi. Zákon z r. 1870 poskytoval městské správě u vedení městského hospodářství plnou samostatnost. Gubernátor (nebo gradonačalnik) bděl jen nad tím, aby městská správa neprovedla něco protizákonného, a zakročovati směl, jen když nebyly splněny závazné pro město povinnosti, a tu jen v souhlase s gubernskou kanceláří pro městské záležitosti, která byla zřízena k uvažování nezákonnosti usnesení městské správy. Dotčená gubernská kancelář vyřizovala též neshody mezi městským golovou a většinou upravy, mezi upravou a dumou, mezi gubernátorem a dumou. Na její rozhodnutí stěžovati si mohla městská správa senátu. Stvrzení státního třeba bylo jen při těchto kategoriích usnesení městské správy: při usneseních týkajících se organisace a řádu tržní policie, dozoru nad obchodem, změny městských plánův, uzavírání velkých zápůjček, zcizování městských pozemků jsoucích v obecném užívání, odevzdání jich poprvé v něčí výhradné užívání, vystavění na nich budov obmezujících průchod nebo průjezd, určování poplatků za užívání spojovacích prostředků na suchu i na vodě.

Nové zřízení, nemluvíc ani slova o samostatné působnosti městské správy, podřizuje dozoru gubernátora nejen zákonnost, nýbrž i »správnost« usnesení městské správy. V obou směrech posuzuje městská usnesení gubernská kancelář pro městské záležitosti. Gubernátor zastavuje usnesení dumy, shledá-li, že usnesení čelí 1. proti zákonu, 2. že nesrovnává se s všeobecným státním prospěchem a potřebami nebo zjevně porušuje zájmy místního obyvatelstva. V prvém případě rozhoduje v instanci prvé gub. kancelář pro městské záležitosti a ve druhé instanci (k protestu gubernátora nebo ke stížnosti dumy) senát; ve druhém případě předkládá se rozhodnutí gub. kanceláře ministru vnitra, a věc vyřizuje se konečně říšskou radou, má-li zrušení nebo změna usnesení dumy míti za následek zvýšení městských poplatků, a ve všech ostatních případech buď komitétem ministrů (co se týče obou residencí, gubernských, oblastných a některých jiných větších měst) nebo ministrem vnitra (co se týče jiných měst). Mnohem více druhů městských usnesení podléhá dle nového zákona státnímu stvrzení (a to dle důležitosti věci, a dle velikosti města buď stvrzení gubernátora nebo ministra vnitra) než dle zákona z r. 1870. Patří sem: instrukce pro městskou upravu a výkonné orgány městské správy, jež se účastní řízení vyučovacích ústavů, předpisy pro správu městského jmění a všeobecně prospěšných ústavů, usnesení týkající se přeměny naturálních povinností v peněžně. Gubernské kanceláře pro městské záležitosti zachovány jsou jen pro Petrohrad, Oděssu, Kronštadt, Nikolajev, Kerč a Sevastopol, jakož i v guberniích, kde není zemských institucí; všechny ostatní splývají s kanceláří pro zemské záležitosti pod názvem gubernská kancelář pro zemské i městské záležitosti (gubernskoje po zemskim i gorodskim dělam prisutstvije). Ke kanceláři náležejí: gubernátor jako president, gubernský šlechtický maršálek (predvoditělj dvorjanstva), vicegubernátor, správce finanční komory, prokuror okr. soudu, předseda gub. zemské úpravy, městský golova gub. města a (v záležitostech městských na místo člena od zemského shromáždění) člen volený městskou dumou téhož města, potvrzovaný ve své hodnosti ministrem vnitra.

Zároveň s novým městským zřízením potvrzeny byly předpisy o zjednodušené městské správě v těch městských obcích, kde za nemožné uznáno zavésti všeobecné zřízení pro nedostatek městských prostředkův, pro zvláštnost zaměstnání obyvatelstva a nízký stupeň rozvoje obchodu a průmyslu. Dumu nahrazuje tu sbor důvěrníků (od 12 do 15) volených místními majiteli domů, jejichž nemovitost páčí se aspoň na 100 rublů. Městského golovu a městskou upravu nahrazuje městský starosta s jedním nebo dvěma pomocníky. Neshody mezí gubernátorem a sborem důvěrníků vyřizují se definitivně gub. kanceláří pro zemské i městské záležitosti vyjmouc případy, kdy běží o zvýšení městské daně, jež se předkládají k vyřízení říšské radě.

Velkou vadou měst. zřízení z r. 1870 i 1892 jest vyloučení značné části obyvatelstva, zejména inteligence z účastenství na městské správě. Hlavní místo mezi voliči zaujímají majitelé domů, kterými jsou ve středních a nevelkých městech skoro všichni větší živnostníci a obchodníci.

Nedostatkem městského zřízení z r. 1870 byla neobyčejná četnost třetího volebního sboru. Aby se tomu vyhnulo, dopouští nové městské zřízení dělení voličů dle částí města. Dělení takové obmezuje však svobodu voličů, poněvadž mohou býti voleny výhradně jen osoby připsané k danému oddělení volebního sboru. Vadou toho i onoho zřízení dále jest, že v osobě městského golovy spojeno jest předsednictví v dumě i upravě, což nesmírně znesnadňuje kontrolu městské správy nad výkonným orgánem.

Převaha obchodního a průmyslového živlu v městské správě jakož i malý počet vzdělaných členů (radních) zavinily positivní nedostatky městské správy (upotřebení městského jmění hlavně ve prospěch zámožnějších tříd obyvatelstva, nestejnoměrnost městských daní, rychlý vzrůst výdejů na vydržování úředních osob atd.). Vady tyto nejsou sice rozšířeny ve všech městech, ale přece jen ve mnohých. Negativním nedostatkem jest, že města nemohou plniti četné úkoly na nich spočívající buď vůbec nebo v náležité míře. Městské prostředky obraceti se musí totiž především na t. zv. povinné městské výdeje, k nimž náležejí náklady na policii, na bezpečnost požární, na osvětlování, na vytápění vězení, na ubytováni vojska atd. Teprve po uhrazení »povinných výdejů« smějí města obraceti své příjmy na výdeje nepovinné, k nímž náležejí právě náklady nejproduktivnější (na obecné školy, na assanaci města, na dobročinné ústavy, na rozvoj drobného průmyslu atd.). Takto uloženo jest městům starati se v první řadě o záležitosti, jež by měl opatřovati stát. Přes to vykonala města v poslední době pro zvelebení blahobytu velmi mnoho, zvláště stavěním škol, nemocnic a mnohých dobročinných ústavů.

Literatura: Samokvasov, Drevnije goroda Rossiji (1873); týž, Istorija russ. prava: Běljajev, Goroda na Rusi do Mongolov (Ž. Min. Nar. Pros., Č. LVII); Vladimirskij Budanov, Obzor istoriji russ. prava (1888); Sergějevič, Russ. jurid. drevnosti (1890); Diťatin, Ustrojstvo i upravlenije gorodov Rossiji (2 sv., 1875 a 1877); Encykl. slov. ruský Andrejevského, Arseňjeva a Petruševského: Gorodišče, Gorodovyje magistraty, Gorod. -dlc.