Ottův slovník naučný/Goll

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Goll
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 271–273. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Související: Autor:Jaroslav Goll
Heslo ve Wikipedii: Jaroslav Goll

Goll: 1) G. Friedrich, lékař něm. (* 1829 v Curichu). Lékařství vystudoval v Curichu, Vircpurku a v Paříži, r. 1862 habilitoval se jako docent ve svém rodišti a působí tu dosud jako prof. farmakologie. Jeho jméno uvádí se někdy ve spojení se zadním podélným provazcem v míše. Mezi hlavní jeho práce z anatomie a fysiologie patří Ueber den Einfluss des Blutes auf die Nierensekretion (1853); Ueber die feinere Anatomie des Rückenmarkes (1868); Die Vertheilung der Blutgefässe auf die Rückenmarksquerschnitte (1864).

2) G. Jaroslav, historik a básník český (* 11. čce 1846 v Chlumci n. C.), syn lékaře Adolfa G-a. S otcem přesídlil se do Hradce Králové a později do Ml. Boleslavě. V těchto městech, jakož i v Praze studoval gymnasium, v posledním i universitu, na níž povýšen byl r. 1870 na doktora filosofie. R. 1870—71 působil na gymn. v Ml. Boleslavi. Za vědeckými účely meškal potom r. 1871—72 v Gotinkách u slavného G. Waitze a roku následujícího v Berlíně jako tajemník vyslance Spoj. Států amerických, historika G. Bancrofta. Navrátiv se do Prahy, byl od r. 1874—80 professorem na Českoslov. obchodní akademii. Současně habilitoval se r. 1875 na univ. pro všeobecnou historii i byl z docentů, kteří konali čtení svá také jazykem českým. R. 1880 jmenován byl mimoř., r. 1885 řádným professorem. R. 1891 až 1892 byl děkanem české filosofické fakulty. Počátky G-ovy činnosti literární padají do jeho studijních dob. Seznámiv a spřáteliv se v Praze s Hálkem a Nerudou, přispíval do různých časopisů belletristických (jmenovité do Květů, později i do nově založené Osvěty) zprvu překlady básnickými z frančiny, polštiny a italštiny, potom i původními pracemi básnickými. Ve Květech uvedl také poprvé do češtiny několika úryvky Mickiewiczova Pana Tadeusza; tamže (1868) uveřejněna jeho povídka Večerní hvězda a přednáška v Uměl. Besedě O národní poesii ukrajinské. Roku 1874 vydal svazeček původních básní, které byly kritikou příznivě přijaty, prozrazujíce nevšední nadání básnické. Snad ku škodě české belletrie, ale jistě na veliký prospěch české vědy historické obrátil se G. záhy k tomuto oboru. Za pobytu svého v cizině zanášel se zvláště historií franc. a angl. Z tohoto oboru vzata jest také látka k jeho dissertaci habilitační Die französische Heirat. Frankreich und England 1624 und 1625 (Praha, 1876). Z téhož pobytu v cizině datují se články Bohemica ve sbírce rukopisů knihovny v Gotinkách a Stará píseň morní (z rkp. berlínského) v Musejníku r. 1873. V první době po svém návratu zanášel se G. se zálibou a úspěšně dějinami XVII. stol. Náleží sem: O slezském majestátě Rudolfa II. (ČČM., 1874; Příspěvky k životopisu Komenského (t., 1874); K dějinám r. 1620. Ze současných dopisů (Osvěta IV., 1874); Současné zprávy o defenestraci (ČČM., 1875); Poměry evropské po bitvě na Bílé Hoře (t., 1875); Über Mannsfeld im J. 1624Sitzb.« učené spol., 1875). Delší práce z tohoto oboru uveřejněny byly v Pojednáních učené společnosti Der Convent v. Segeberg 1621 (1875) a Der Vertrag von Alt-Ranstaedt, Oesterreich und Schweden 1706—1707 (1879). Odtud obrátil se G. k době husitské, v této pak zvláště k dějinám Jednoty bratrské, v jichž znalosti nemá soupeře. K poznání pramenů o vzniku a starších dějinách této náboženské společnosti navštívil G. téměř všecka čelnější místa české emigrace, kde památky toho druhu najíti doufal. Zprávy jeho o bohemikách těchto knihoven jsou zároveň jakýmsi jeho itinerářem. Jsou to: Archiv Ochranovský (ČČM., 1876); Krátká zpráva o některých rukopisech Žitavských (t., 1876); Die böhm. Handschriften der Gymnasialbibliothek in Freiberg (Sitzb., 1877); Die böhm. Handschriften der Miličschen Bibliothek in Görlitz (t., 1877); Zpráva o českých rukopisech ve Zhořelci (ČČM., 1878). Jako z části již tyto, tak na řadu let téměř všecky práce G-ovy věnovány jsou dějinám bratrským, zejména: Jana Blahoslava spisy historické (ČČM., 1877); Der böhm. Text des Bruderkatechismus und sein Verhältniss zu den Kinderfragen (Sitzb., 1877); O Příbramově spise o poslušenství starších a jednotě křesťanské (t., 1878); Spis Víta z Krupé proti Bratřím (t., 1878); Rokycanova Postilla (ČČM., 1879); Jak soudil Luther o Husovi (t., 1880); Petr Chelčický a spisy jeho (t., 1881); O některých spisech Br. Lukáše z Prahy (t., 1883); Br. Lukáše z Prahy výklad na zjevení sv. Jana (t., 1884), ale zvláště řada článků, jež s titulem Jednota bratrská v XV. století vyšla v ČČM. od r. 1883—86. Před tím vyšla řada kritických studií o počátcích Jednoty a o Chelčickém německy: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhm. Brüder (v Praze u Otty ve 2 sv. r. 1878, 1882). Jsou to práce u nás svého druhu jediné, fundamentální články veškerého badání o dějinách bratrských. Na širokém základě, jako před ním nikdo, pojav náboženské hnutí české, probírá G. vznik bratrství, respektuje veškeré cizí vlivy, jež zde působiti mohly, a vykládaje, jak působily. Jest to obraz duševního vývoje, nakreslený s neobyčejnou pílí a důkladností a zvláště jemným kritickým taktem, při čemž cena jeho ještě se zvyšuje, uvážíme-li nesčetné obtíže, jež badateli v cestu se staví. Sem spadají i Nové spisy o Valdenských (Athenaeum V. a parallelní jeho referát Die Waldenser im Mittelalter (v MIÖG. IX., r. 1888); Některé prameny k náboženským dějinám v XV. století (Věstník uč. spol., 1895); Ještě jednou: Kdo jest Chelčického Mistr Protiva? (ČCH., 1895). G. osvědčil se i jako pečlivý vydavatel pramenů, vydav: Vypsání o Mistru Jeronymovi z Prahy; Dvě kroniky o Janu Žižkovi (Praha, 1878). Pověst tuto skvěle osvědčil r. 1894, kdy v Pramenech dějin č. V. vyšlo jeho krásné vydání Vavřince z Březové a jiných pramenů pro dobu husitskou, čímž teprve staré hříchy Höflerovy byly napraveny. Kriticky pojednal o některých z těchto pramenů již dříve (1884) ve Zprávách o zasedání učené společ. Tak zvláště Chronicon Universitatis Pragensis a poměr jeho k Vavřincovi z Březové; O kronice Bartoška z Drahynic. Rovněž do doby husitské spadá poslední G-ova práce v MIÖG. r. 1894 König Sigmund und Polen 1420—36, jsoucí ukázkou chystaného velikého díla o dějinách německého řádu a o stycích českopolských. Podobnými ukázkami jsou jiné dvě práce G-ovy Přemysla Otakara II. druhá výprava křížová a plán povýšiti biskupství Olomucké na arcib. (ČMM. XV., 1891) a Cesta Arnošta z Pardubic na Litvu (ČČH. I., 1895). — Také posledního sporu o RKZ účastnil se G. činně spisem Historický rozbor básní RKého Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (Praha, 1886), dokazuje historickou methodou novověký původ těchto básní. Srv. i Athenaeum X. 33 a n. R. 1878 začal G. s prof. Hostinským vydávati Sbírku přednášek a rozprav (u Otty), jejíž druhé číslo tvoří důkladná studie G-ova o Vzniku anglického parlamentu. G. přispíval četnými referáty do různých časopisů (Revue historique, ČČM., MIÖG. a Athenaea). V posledním uveřejnil i Desideria a desiderata (III., 1886), o potřebách české vědy hist., zejména o badání ve Vatikáně a Dějiny a dějepis (V., 1888), kde vyložil svůj názor na dějiny a jejich poměr k historiografii a došel téměř souhlasného výsledku se současnou skoro knihou Bernheimovou (Lehrbuch der historischen Methode). R. 1895 založil a rediguje s Rezkem »Český časopis historický«. Při vší svědomitosti a kritičnosti vědecké zůstává G. přece básníkem — dikcí a formou vůbec. Nejnověji podal důkaz svého básnického nadání překlady z Baudelaira (s Vrchlickým) ve Sborníku světové poesie.[red 1] G. jest od r. 1882 s Emlerem (a později i s Rezkem) spoluředitelem semináře historického. Zde snaží se svědomitou pílí svoje kritické zásady posluchačům svým vštípiti. Vědecká činnost mladé generace jest z velké části i jeho zásluhou. Některé výsledky svých prací v semináři uveřejnil G., jako Der Fürstentag von Tribur und Oppenheim (1076); Ein Beitrag zur Kritik der Quellen (MIÖG. II.); Příspěvky k rozboru Řehoře Turského historie Franků knihy II. (Sborník hist. III.); Samo und die karantanischen Slaven (MIÖG. XI.) a výsledky jich ve vědeckém světě téměř všeobecně byly přijaty. Od r. 1875 jest G. mimořádným členem učené společnosti.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Výbor z Květů zla je ve Wikizdrojích dostupný.