Ottův slovník naučný/Geologie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Geologie
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 23–28. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Související články ve Wikipedii:
Geologie

Geologie jest nauka o vnitřní stavbě pevné kůry zemské a její vzniku. Zkouší vnitřní strukturu naší zeměkoule, snaží se vypátrati, vvstihnouti a správně vyložiti zjevy, jež se jeví výslednicí změn v zemské struktuře, a vykládá zákony, dle nichž se mění a přetvořuje vnitřek i povrch kůry zemské. Nyní se obyčejně modifikuje se slovem geognosie. Dříve bývala této podřizována právě tak, jak se s ní dnes činí, stanoví-li se hranice mezi ní a geognosií. V tomto případě vyrozumíváme geognosií učení o nynějším stavu pevných součástek zemských, o jejichž vzniku nám vypráví geogenie. Tato a geognosie podřizuje se g-ii.

G. jest, jak zřejmo, vědou positivní, pevně založenou na studijních výsledcích pozorování stavby zeměkoule a složení jejích součástek. Hlavní zření má však k pevným součástkám kůry zemské; vody, moří a vzduchu hledí si jen, nakolik toho má zapotřebí, aby správně postřehla stopy činnosti mass kapalných a elasticko-tekutých na tvrdém pokrovu horninném. A to právem; neboť po mnohé stránce není tento horninný pokrov vlastně než ohromnou knihou, v níž věčně rušivé tekutiny a vzduch zřetelným písmem svou činnost popsaly. Příliv a odliv, orkány a bouře, déšť a kroupy, zátopy a sucha zanechávají své stopy všady v těchto pevných součástkách kůry zemské a píší na nich dějiny své činnosti. Neméně jasně a hluboko ryjí do ní své děje síly znenáhla působící, jejichž zřejmější výsledky vynikají teprve po dobách, proti nimž je stáří individuí nebo lidských pokolení pouhým okamžikem. Na ten způsob vzniká zvláštní hieroglyfové písmo, kteréž správně vysvětliti je namnoze věcí velmi nesnadnou; ale když se jedenkráte podaří jeho smysl pochopiti, pak jasným světlem ozařuje rázem dějiny země a její vývojepisné periody. G. nalézá tuto knihu všady otevřenou a hustě popsanou, jen že bohužel namnoze i písmem nečitelným, ba i dosud nesrozumitelným. Aby tedy mnohé vysvětlila, mnohé doplnila, g. zkoumá zevrubně menší území a šíří soudobně svá pozorování po všech kontinentech. Za týmž účelem vyšetřuje vzájemné vztahy pevnin a moří, určuje směr a složení horských hřbetův, údolí, říčních koryt, bedlivě sleduje a pilně zkouší zemětřesné pásy, pronásleduje zemské zlomy a vyšetřuje obvody sopečné, dále zkoumá vnitřní strukturu hor, horských hřbetův a j., jen aby vyšetřila a zjistila, proč právě tu je údolí, jinde horský hřbet, tam opět jezerní nížina, proč jinde se střídá rovina s pahorkatinou atd. a jaký asi vliv měly tyto zemské úkazy za vzniku a mají-li dosud nějaký, jak a čím působí na bezprostřední okolí, na sousední území a na zeměkouli vůbec. Na této výzkumné cestě shledává a dospívá g. materiálu k přehlednému obrazu zeměkoule a snáší pečlivě vše, jen aby nabyla jasného názoru o zemském nitru, o pradobě naší planety, o jejích posloupných vývojepisných dobách a konečně o různých organických říších, jež zemský povrch za různých geologických dob oživovaly, slovem, aby správně postřehla vývojepisné dějiny naší zeměkoule. Tato obrovská látka g., zde jen hrubými obrysy nastíněná, rozpadá se v několik samostatných oddílů, povahou svého obsahu přirozeně omezených: 1. geofysika neboli fysiografická g. učí o tvaru naší země, o teplotě vnitrozemské (geothermika), o rázu povrchu zemského (orografie), zvláště se zřením k roztřídění pevnin, vod a j.; 2. petrografie neboli lithologie učí o mineralogicko-chemickém rázu hornin zemskou kůru skládajících; 3. geotektonika neboli architektonická g. učí o stavbě kůry zemské a rozpadá se ve stratigrafii (učí o vrstvách a jejich uvrstvení) a v učení o rudních žilách (Ganglehre); 4. dynamická g. učí o vulkanismu, o účincích vody, větrů a j.; 5. petrogenie neboli petrogenetická g. učí o vzniku a přeměně hornin; 6. historická g. neboli věda o útvarech učí, jak země v geologické minulosti se vyvinula a jak se organický svět na zemském povrchu znenáhla od doby k době měnil, až konečně dospěl dnešního rázu.

Vztah g. k vědám pomocným je rozmanitý, namnoze až i těsný. G. sahá přímo do zeměpisu, jde-li jí o to, aby popsala vnější tvary povrchu zemského; přibírá na pomoc učení astronomie, vykládá-li o prvních vývojepisných stadiích naší planety; buduje na výsledcích věd popisných: mineralogie, zoologie a botaniky, vyšetřuje-li složivo vrstevní a snímá-li roušku se světů živočišných a rostlinných, pohřbených v usazeninách kůry zemské, a používá konečně archaeologie a ethnografie od oněch dob, kdy bylo nezvratně dokázáno, že člověk neomezuje se jen na dobu nynější, nýbrž že sahá daleko zpět do doby minulé, diluviální. Mimo to čerpá ještě i z poznaných zákonů fysiky, zvláště optiky, zkoumá-li barvu, tvrdost a mikroskopické složení hornin a pátrá-li po nových a zkouší-li staré mikroorganismy (mikroskopická g.), — a chemie, snaží-li se vyslíditi molekulární složení součástek povrchu zemského (chemická g.). K zákonům fysiky a chemie obrací g. zřetel svůj zejména v poslední době, kdy se jí podařilo experimentem vysvětliti přemnohé úkazy (experimentální g.), jež alespoň správně vyložiti dříve marně usilovala. A jako g. čerpá z věd jiných, naopak opět i těmto nelze se obejíti bez jejích výsledků. Předem staví na těchto svou nádhernou budovu zeměpis, pak dále věda půdoznalecká (pedologie) a zejména hornictví, k němuž se druží celá řada technicky důležitých úkolů: vrtání artéských studní, stavění silnic, železničních tratí, kopání průplavů, zakládání tunnelů a j. (technická g.). A právě v tom záleží ohromný význam g. pro život praktický, a je až ku podivu, že toho dosud dbáme tak málo na vlastní škodu. Činí se tak i nyní, kdy zkušenosti nedávné poučily, jak g. prospěšna je i při řešení otázek hygienických.

Dějiny g. moderní nejsou staré. Ovšem jinak dopadá věc, jde-li o dějiny g. vůbec, zejména o soubor názorů vysvětlujících vznik země a o ponenáhlý jejich vývoj. Vývojepisná dráha těchto názorů běží středověkem hluboko do starověku. Ba mnohdy se živě pociťuje, že vede daleko za dnešní hranici dějepisnou. Před touto však ústí do četných kosmogonií. I nelze nepřijmouti názoru, že obsah moderní g. se vyvinul pomalu a ponenáhlu z kosmogonií starověkých. Pravda, kosmogonie překypují namnoze divnými výplody bujné obrazotvornosti; ale naproti tomu nelze též popříti, že chovají přec jen mnohé zárodky, ano i pravdy, z nichž některé naše dnešní názory dosud sílí a podepírají. Mnohé z nich kotví v poznatcích, jež bývaly někdy souborně označovány jako g. Řeků a Římanů. Mnohé z těchto poznatků, jako na př. Thaléta Milétského, Xenofana, Pythagora, Platóna, Hérodota, Aristotela, Theofrasta, Polybia, Strabóna a Plinia st., vzbuzují skutečný obdiv, jsouce jasny a ostry; ale přes to nejsou než záznamy geologických pozorování, neboť pohřešují všeho tmelu, jímž se váže stavivo přesné vědy. Ani středověk nepřičinil mnoho k vývoji dějin g. a také první polovice novověku byla takměř neplodna. Rovněž za této doby byl sledován směr starý; pozoroványť totiž zjevy ojedinělé a nepátráno po jejich vzájemné souvislosti. Všem tanulo tehdy na mysli, jak vznikla země, a nikoho nenapadlo pátrati po tom, z čeho je složena kůra zemská. A právě v tom záleží nezdar všech tehdejších snah, ježto vznik země nelze vysvětliti bez znalosti vzniku kůry zemské. V tom dále záleží, proč tehdy podceňovali objevy opravdu směrodatné, proč neuznávali zjevů na pohled sice nepatrných, ale v souvislosti velmi cenných a předůležitých, a proč se zhusta obdivovali a přitakovali názorům pochybným. Onou snahou byli svedeni i četní duchové, kteří svou dobu daleko předstihují, jejichž výplody opravdový podiv vzbuzují i dnes, kdy se kráčí za vytčeným cílem po dráze zcela jiné. V oněch okolnostech třeba hledati příčinu, proč Agricola (1490–1555) prohlásil zkameněliny za hru přírody přes to, že před tím slavný malíř a sochař Leonardo da Vinci asi kolem r. 1517, pak Bernard de Palissy (1515) a s nimi veronský lékař Fracastoro (†1553) pravou jejich podstatu byli poznali, a proč velezasloužilý anglický přírodozpytec a znamenitý znatel měkkýšů, Martin Lister (1663–1712), znovu hlásal uvedený názor Agricolův, ačkoliv jej dříve opětně Simon Majoli (1597) a Fabio Colonna (1616) vyvrátili. Tomuto nekonečnému kolísání mezi pravdou a falešnými závěry učinil navždy konec Hooke (1635–1703), kterýž poprvé jal se souditi z rázu zkamenělin na fysikální poměry území, na němž vymřelé rostliny a zvířata žila. Od této doby oceňovány zkameněliny po zásluze a důležitosti. Když bylo takto rozhodnuto o zkamenělinách, které dlouho a dlouho vzbuzovaly zájem obecný, obrácen zřetel ke studiu vrstev, k jejich uložení a složení, přikročeno ke studiu kůry zemské. Tím okamžikem, tak lze právem tvrditi, počíná starší období moderní g. Jest sice pravda, že vedle badatelské snahy ještě dlouho geologická spekulace mysli poutala, ba že byly doby, kdy se zdálo, že v nich zcela utone; přece však nelze nepostřehnouti, že tyto spekulace, ač znenáhla, přece jen zacházely do pozadí, až konečně zanechaly volnou prostoru snahám ryze vědeckým. Od výzkumů Agricolových až téměř do 1. pol. století XVIII. střídají se výsledky ostražitého a namáhavého zkoumání s neplodnými hypothesami. Jako meteor září v prvním období této nejstarší doby dějin moderní g. Mikuláš Steno (1631–86), v jehož díle De solido intra solidum naturaliter contento (Florencie, 1669) je četně předůležitých výsledků ducha přebystrého, které jsou dnes tak platny jako druhdy a platnosti nikdy nepozbudou. Steno rozpoznával velmi přesně horniny uvrstvené od sopečných a horniny se zkamenělinami od hornin bez zkamenělin. Věděl, že původní poloha vrstev sedimentárních byla vodorovná, a z toho soudil přirozeně, že vrstvy zpodní jsou starší než vrsty svrchní atd. Znal tedy přemnohé, vlastně podklad všeho, čeho dnes jest nezbytně třeba, stanoví-li se stáří vrstev. Steno nenašel mezi svými současníky následníka. Nenašel ho ani, když uvedený dříve Lister vyzýval pořizovati geolog. mapy, na nichž by byla vytčena různá horninná území různými barvami. Zanikl na dlouho. Naproti tomu uchopili se díla mathematikové, astronomové a filosofové a jali se, ovšem každý po svém zvláštním způsobu, vysvětlovati vznik země. Angličané předstihli všechny národy ve snaze, uvésti výsledky geol. badání v soulad s Mojžíšovým výkladem stvoření světa. Tehdy se rozproudilo nesčetných, bohužel že planých hypothes. Burneta a Woodwarda třeba právem označiti za směrodatné v těchto snahách. Poněkud střízlivěji vedli si Descartes (Principes de la philosophie, 1685) a Leibniz (Protogaea, 1693), leč i oni psali v duchu své doby — ryzí hypothesu. Ve skutečné snění pohřížili se naproti tomu Whiston a Buffon, jimž nepomohl ani jakýs takýs okamžitý úspěch od věčného zapomenutí. Tomuto bezúčelnému pachtění po bezduchých hypothesách učinil přítrž téměř rázem filosofický skepticism, který se byl během XVIII. stol. nepozorovaně vyvinul. I g-ii vrátil přesnému pozorování úkazu, tedy směru, jímž se bral dříve Steno. Ten teprve nyní nalezl v Lehmannovi a Füchselovi pokračovatele. Právem lze prohlásiti, že vydáním Lehmannova díla Versuch einer Geschichte von Flötzgebirgen (1736) začíná druhé, mladší období dějin moderní g., jež nepřetržitě trvá až do našich dnů. Neboť v onom díle, jakoby navazoval na objevy Stenovy, dospěl Lehmann důležitého názoru, že útvary jsou všady v témže pořádku na sobě uloženy. Neméně důležity jsou i objevy Füchselovy, jenž vyšel rovněž od názorů Stenových, a to od onoho, že všechny sedimentární horniny byly původně vodorovné, a přesvědčil se, že všechny nakloněné vrstvy byly buď vyzdviženy, buď sníženy a tím jejich původní poloha porušena. Mimo to poznal, že jest třeba jisté vrstevní skupiny spojiti ve skupenství a tato označiti společným jménem, formací. Též přesně rozeznával usazeniny sladkovodní od mořských. Od něho pochodí i první geol. mapa, vypracovaná dle intencí Listerových, na níž jsou útvary označeny různými barvami, čímž se valně liší od geol. mapy na př. Packeovy a Guittardovy, které mají jen nejdůležitější naleziště nerostů označena. V témže duchu pracoval Pallas. Ve svých Observations sur la formation des montagnes (1777) vyslovil dlouho obhajovaný názor o centrálních žulových jádrech pohoří a představoval si, že k těmto jádrům přiléhají všady předně horniny břidličnaté z rozrušených žul vzniklé, přebohaté na kyzy, jež prý podmínily sopečné úkazy, vzňaly-li se náhodou. Na tyto břidličnaté horniny přikládají se dle něho druhohory z mořských usazenin a na tyto konečně třetihory z vápna. Převraty vrstevní vysvětloval Pallas vulkanickými výbuchy a domníval se, že posledním sopečným výbuchem, nejsilnějším ze všech, vyzdviženy byly ostrovy v Jižním okeánu a americkém pohraničním pohoří, čímž prý se moře tou měrou zčeřilo a rozvlnilo, že vystouplo ze břehů a zaplavilo celý kontinent evropsko-asijský (tak vysvětloval potopu). S Pallasem současně působil ve Francii Dolomieu, jenž studiem sopek auvergnských správně postřehl pravou podstatu sopek vůbec; jest jen litovati v zájmu vědy geol., že jeho názory přehlédla škola Wernerova, spolu s mnohými vymoženostmi Saussurovými, kotvící pevně ve znamenité znalosti geol. poměrů Alp švýcarských. Saussurovi děkuje g. první správné názory o ledovcích. Steno, Lehmann, Füchsel, Pallas, Dolomieu, Saussure a j., pracujíce o pokroku g., zkoumali zemské vrstvy ve směrech různých a stavěli nejen na svých poznatcích, než zároveň i na poznatcích svých předchůdcův. Leč nikdo z nich se neodvážil jednotného systému promyšleného. K tomuto důležitému činu odhodlal se konečně A. G. Werner (1750–1817), když byl dříve ve spise Uiber die äusseren Kennzeichen der Fossilien shrnul názory o zkamenělinách a novými je doplnil dodatky a když odstranil až do těch dob trvavší chaos z nomenklatury hornin. Pravda, Werner stál pouze na půdě malého Saska, s níž přehlížel celý svět, domýšleje se, že jako zde, jest i všady na celém povrchu zemském. Leč i tato okolnost, za níž tak mnohé vězí, nezvrátí jeho význam, jehož si dobyl zejména tím, že sebrav vše, co dosud bylo známo, a odloučiv nesprávné od správného, toto shrnul a doplnil a tím zbudoval názor o vzniku kůry zemské, kterýž je etapou u vývoji g. dalekosáhlou a velevýznamnou. Werner vycházel od názoru, že všechny vrstvy na povrchu zemském uložilo moře a že kůra zemská je všady téměř stejně složena. Tuto horninnou massu z moře uloženou roztřiďoval v prahory, do nichž řadil žulu, rulu, svor, prahorní vápence, hadce, pak porfyry, zelenokameny, mladší hadce a j., v přechodní hory (Übergangsgebirge), do nichž stavěl silur a devon, a ve flecový útvar, v jehož starším období vzniklo kamenné uhlí, červené pískovce (permské), zechstein, mědnaté břidlice, sádra a kamenná sůl, kdežto v mladším byl uložen pestrý pískovec, lasturnatý vápenec, kvádrový pískovec a křída. Po této době, učil Werner, vody opadly a na některých místech vyvstaly souše, kde vznikl útvar hnědouhelný, čediče, dolerity a fonolithy. Teprve po této době nastoupila doba náplavů, posledních, totiž nejmladších sedimentárních hornin. Sopečným horninám Werner velké váhy nepřikládal; domnívalť se o nich, že vznikly teprve za doby poslední, a připisoval je na vrub požárů vzňavších se kamenouhelných plástů a rozkladu síranů. Proč tak činil, není nesnadno vysvětliti: scházel mu přímý názor a vlastní pozorování velkých sopečných mass; Sasko mu jich neposkytlo. V tom leží též příčina, že právě tento názor Wernerův byl tak záhy napadán a že nejen jemu, nýbrž zároveň všem ostatním ubývalo pevné půdy tou měrou, jak se šířily nové zkušenosti o geol. stavbě různých zemí. Již r. 1763 zahájil Voigt boj proti názoru Wernerovu, že čedič a jiné sopečné horniny uložilo moře. Tento boj, do něhož později zasáhl silnou rukou L. z Buchů, řídě jej téměř až do konce, a jehož se účastnili takměř všichni soudobí geologové (Naumann, Elie de Beaumont, Freisleben, Brogniart, Cuvier, Lamarck a j. a mimo ně též A. Humboldt, Laplace a j.), byl skončen úplným rozvratem neptunistického názoru Wernerova a jeho školy a zavedením systému plutonistického. Jako dříve sopečným silám nepřikládána téměř žádná váha, tak opět nyní spatřována v nich hybná síla rodivá a rušící, jíž pojednou byly přiřknuty úlohy přerozmanité. Jí vysvětlován vznik všech pohoří — vyvstáním eruptivních jader — jí vykládáno všechno porušení vrstev, všechno zborcení a vrstevní zlomy, ona, učilo se, převodila vápenec v dolomit magnesiovými parami, od ní konečně odvozovány všechny převraty na povrchu zemském a domníváno se, že tyto převraty — katastrofy — náhlé prý a veliké, ukončily doby g. a začaly doby nové. Tak se upadalo z extrému do extrému. Ale tentokráte neupadlo se zcela, mělyť se věci zcela jinak, než za doby starší. Tentokráte bylo vše, ať již názor jakýkoliv, podepřeno přesným pozorováním. Byl-li onen nesprávný, zbyl vždy ještě výsledek pozorování, a ten byl bráván — a je až dosud — v další úvahu. A právě v této zdravé methodě záleží úspěch. Tím způsobem odstraňovány theoretické výstřelky i školy plutonistické, kdežto výsledek správný fixován na věčné časy. Na tuto dráhu klidné rozvahy vstoupili všichni, kdož poznali, že jedině přísným a zevrubným pozorováním zjevů přírodních, zejména soudobých, lze vysvětliti přemnoho záhad, které studium geol. stavby kůry zemské tak ztěžují (Lyell, 1830). Tito badatelé, v jejichž čele kráčel Lyell, odstraňovali z cesty, co plutonisté a neptunisté do ní navalili. Za té doby učiněn též první pokus užiti zákonů fysiky a chemie na vysvětlení geol. záhad. I nepřekvapí tedy nikterak, že tehdy byla vyslovena Bischofem věta, že »naše země jeví se velikou chemickou laboratoří«. A co nepřekonala rozvaha pěstitelův směru evolucionistického, spojená s vědami pomocnými, toho se značnou měrou došlo, když přibrány na pomoc zlepšené přístroje zkoumací. Velmi mnoho objeveno, stvrzeno a odstraněno drobnohledným zkoumáním (Sorby, Vogelsang, Zirkel, Rosenbusch), zejména když toto bylo doplněno mikroskopickými reakcemi (Streng, Behrens). Téže váhy jsou i Daubréeovy směrodatné pokusy experimentální, k nimž se druží v poslední době zkoumání Reyerovo. Předůležitá věta Lyellova, že přesná znalost zjevů soudobých jest nezbytna k vysvětlení záhad geologických dob, přenesena i do badání palaeontologického, v němž již tehdy darwinismus dobýval úspěchu. Výsledkem všech těchto snah a práce je úplný přerod názorů starších, což zřejmě vyniká z vůdčích ideí, kterýmiž se dnešní geol. studium řídí a jež jsou: Tytéž síly, které zemský povrch dnes pozměňují, měnily jej i za dřívějších dob geologických; tyto změny děly se ponenáhlu během velkých dob, beze skoků a všelikých náhlých a násilných převratů; katastrofy, byly-li kde, nebyly větší nežli dnešní a byly též osamocené, lokalisované; ani síly vulkanické ani síly neptunické nezměnily výhradně tvar povrchu zemského a jeho hmotu, nýbrž obě na ně působily ne jinak, než jako za doby nynější; i organický svět neměnil se náhle, nýbrž pozvolnu, nedoznav žádných katastrof. Zde budiž však zároveň podotknuto, že tyto věty nejsou než programmem určitých směrů, určitých snah. Jsou otázkami dosud ne zcela rozřešenými, ale veledůležitými, bez nichž pokrok g. by byl více méně pochybným. A že mnoho užitku přinesly, o tom hlasně svědčí dějiny g. Viz Hoffmann, Geschichte der Geognosie (Berlín, 1838); Keferstein, Gesch. der Geognosie (1840); Cotta, Beiträge zur Gesch. der Geol. (Lipsko, 1877); Vogt, Lehrb. der Geol. (Brunšvik, 1879).

Sbírky geologické. Jestliže co, zajisté veřejné geolog. sbírky, uspořádané nejen přehledně, než zároveň i podrobně propracované, jsou s to, aby studium g. usnadnily a překonaly četné obtíže, jichž se začátečníku za první doby tolik do cesty navaluje. Ovšem, mnohou věc vysvětlí a namnoze i odstraní vlastní pozorování a sbírání materiálu; ale mnohem rychleji dojde se vytknutého cíle, věnuje-li se zároveň náležitá pozornost veřejným sbírkám geol. Tyto jsou při universitách, polytechnikách, hornických akademiích, lesnických a zemědělských vysokých školách téměř všady pomůckami vyučovacími důležitými a nejvíce pobádajícími. V hlavních městech zemí, států a soustátí, kde se praktické důležitosti g. náležitě dbá, založeny jsou geol. sbírky namnoze velkolepě a vylíčeny stručně v přehledných popisných seznamech, čímž porozumění a pochopení do širokých mass jejich navštěvovatelů se vnáší a láska k nim vzbuzuje. Nejdůležitější a zároveň nejvýznačnější geol. sbírky jsou ovšem ony, jež jsou založeny z výzkumného materiálu při zemských geol. ústavech anebo geol. společnostmi při veřejných museích. Jejich význam záleží v tom, že v sobě uzavírají — jsou-li účelně uspořádány — celistvý a bohatě vyzdobený obraz geolog. stavby příslušných zemí a že i praktika poučují, kde a jaký horninný materiál jeho otčina v lůně svém chová.

Učebnice. a) Geologické: Krejčí, Geologie n. nauka o vrstvách kůry zemské (Praha, 1877); Frič, Malá geologie n. nauka o vrstvách zemských (t., 1869); Naumann, Lehrbuch der Geognosie (2. vyd. Lipsko, 1858 až 1872); Lyell, Principles of geology (Londýn, 1830—32, v 12. vyd. 1876); týž, Elements of geology (t., 1838, 6. vyd. 1865); Stopani, Corso di geologia (Milán, 1871); Pfaff, Allgemeine Geologie als exakte Wissenschaft (Lipsko, 1873); Senft, Synopsis der Mineralogie und Geognosie (Hannover, 1878); Vogt, Lehrbuch der Geologie und Petrefaktenkunde (4. vyd. Brunšvik, 1879); Dana, Manual of Geology (New-York, 3. vyd. 1880); týž, Textbook of Geol. (t., 1883); Credner, Elemente der Geologie (Lipsko, 5. vyd. 1883); Leonhard R. Hoernes, Grundzüge der Geognosie und Geol. (Lipsko, 4. vyd. 1889); Giekie, Textbook of Geol. (Londýn, 2. vyd. 1885); Kaiser, Lehrbuch d. Geol. (Stutgart, 1893); Koken, Die Vorwelt und ihre Entwickelungsgeschichte (Lipsko, 1893); Woods, Elementary Palaeontology of Geological students (Cambridge. 1893); Lapparent, Traité de Géologie (Paříž, 3. vyd. 1893); Reyer, Theoretische Geologie (Štutgart, 1883); Walter, Allgemeine Meereskunde (Jena, 1893); Hoernes, Erdbebenkunde (Lips., 1893); Daubrée, Etudes synthétiques de géol. experimentale (Paříž, 1879); Bischof, Lehrbuch der chemischen und physikal. Geol. (Bonn, 2. vyd. 1863 až 1866); Prestwich, Geology chemical, phys. and stratigraphical (Oxford, 1888); Mušketov, Fisikalnaja geologija (Petrohr., 1891); Roth, Allgem. u. chemische Geologie (Berl., 2. vyd. 1892—94); Brauns, Die technische Geologie (Halle, 1878); E. Fuchs et L. de Launay, Traité de gîtes minéraux et métallifères (Paříž, 1892, 2 sv.); Heer, Die Urwelt der Schweiz (Curich, 2. vyd. 1879); Hauer, Die Geologie und ihre Anwendung auf die Kenntniss der Bodenbeschaffenheit der oest.-ung. Monarchie (Vídeň, 2. vyd. 1877); Lepsius, Geol. von Deutschland und der angrenz. Gebiete (Štutgart, 1887-92); Medlicot and Blandford, A Manuel of the Geology of India (Kalkutta, 1879); Ramsay, The physical Geology and Geography of Great Britain (Lond., 1878); Quenstedt, Epochen der Natur (Tub., 1861); Vogelsang, Phylosophie und Geologie und mikrosk. Gesteinsstudien (Bonn, 1867); Cotta, Geol. der Gegenwart (Lips., 4 vyd. 1874); Hochstetter, Allgem. Erdkunde (Praha, 3. vyd. 1881, rozšířené vyd. 1885); Neumayr, Erdgeschichte (Vídeň, 2. vyd. 1895); Priem, La terre, les mers, les continents (Paříž, 1892); Suess, Antlitz der Erde (Praha-Lip., 1885—92). — b) Palaeozoologické a palaeophytologické: Hoernes, Elemente der Palaeontologie (Lipsko, 1884); Steinmann a Doderlein, Elemente der Palaeontol. (t., 1888); Zittel, Handbuch d. Palaeontol. (palaeozoologie od Zittla, palaeophytologie od Schimpera a Schenka, t., 1876 n.); Neumayr, die Stämme des Thierreiches (Vídeň-Praha, 1889). — c) O drobnohledu v g-ii: Rosenbusch, Mikroskopische Physiographie der massigen Gesteine (Štutg., 1877); Cohen, Sammlung von Mikrophotographien zur Veranschaulichung der mikroskop. Struktur der Mineralien und Gesteine (t., 1884); Rosenbusch, Mikroskop. Physiographie der petrographisch wichtigen Mineralien (2. vyd. t., 1885); Zirkel, Die mikroskop. Beschaffenheit der Mineralien und Gesteine (2. vyd. t., 1894).

Časopisy. Tento oddíl třeba jest poněkud rozšířiti, má li dostáti svému účelu. Z něho nabude se jen tehdy žádoucího názoru o velikém rozsahu a mohutném vzrůstu geologické vědy, je-li předveden alespoň v rámci zde položeném. Do něho jsou vepsány periodické časopisy všech čelnějších geol. ústavů a společností mimo ony spisy, v nichž až dosud valnou měrou po zásluze geologickým studiím se přeje a v nichž četné práce geologické a palaeontologické byly a dosud jsou uveřejňovány: Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech (oddíl geologický, Praha); Rozpravy České akademie pro vědy, slovesnost a umění (odd. mathem.-přírodověd., Praha); Rozpravy a Věstník Král. české společnosti nauk (odd. mathem.-přírodovědecký, Praha); Verhandlungen d. naturfor. Vereines (Brno); Pamiętnik a Rozprawy Akademie umiejętności, mat.-přírod. tř. (Krakov); Rad jugoslavenske Akademije znanosti i umjetnosti (Záhřeb); Russkaja geologič. biblioteka, vydává Nikitin (Petrohrad); Trudy a izvěstija geolog. komitěta (t.); Materialija dlja geologiji Rossiji (t.); Trudy obščestva jestěstvoispytatělej (otdělenije geologiji i miněralogiji, t.); Mémoiry a Bulletin de l'Académie impériale de science (t.); Bulletin et Nouveaux Mémoires de la Société impériale de naturalistes (Moskva); Matěrijalija dlja geog. Kavkaza (Tiflis); Zapiski Novoross. Obščestva jestěstvoznatělej (Oděssa); Zapiski obščestva jestěstvoznatělej (Kijev); Trudy Charkovskago obščestva jestěstvoznatělej (Charkov); Trudy Kazanskago obščestva jestěstvoizpytatělej (Kazaň); Trudy Tomskago obščestva jestěstvoznatělej (Tomsk): Jahrbuch, Verhandlungen a Abhandlungen říšsk. geologického ústavu (Vídeň); Beiträge zur Palaeontologie Oesterreich. Ungarns u. des Orients, původně vydávány E. Mojsisovicsem a M. Neumayrem, od r. 1895 Waagenem (Vídeň); Sitzungsberichte a Denkschriften, math.-přírod. tř. cís. akademie nauk (Vídeň); Tschermaks Mittheilungen od r. 1878 rozšířeny na Mineral. u. petrograph. Mittheil. (Vídeň); Mittheilungen aus d. Jahrbuche der k. ungar. geolog. Anstalt (Budapešť); Annuai re géologique universel, revue de géologie et de paléontologie (Paříž); Bulletin a Mémoires de la Société géologique de France (t); Annales de la Soc. géol. du Nord (Lille); Bulletin de la Soc. géol. de Normandie (Havre); Annales de la Soc. géol. de Belgique (Lutich); Annales de la Section des travaux géolog. du Portugal (Lisabon); Bolletino del Comissão geograph. e geologica (São Paulo); Bolletino d. r. comitato geolog. d'Italia (Řím); Atti e Memorie d. r. accademia dei Lincei mat. nat. cl., (t.); Jahrbuch für Mineralogie, Geologie, Palaeontol. etc. (Štutgart, je pokračováním čas. Mineralog. Jahrbuch r. 1807 Leonhardim založeného); Zeitschrift der deutschen geolog. Gesellschaft (Berlín); Zeitschrift für prakt. Geologie (t.); Jahrbuch d. köngl. preussischen Landesanstalt (t.); Abhandlungen a Mittheilungen d. kais.Commission für Elsass-Lothringen (Štrasburk); Palaeontologische Abhandl., vyd. Dames a Kayser (Berlín); Palaeontographica (vycházela v Kasselu, nyní v Lipsku); Sitzungsber. a Abhandlungen d. k. bayerischen Akademie d. Wissensch, mat.-přír. tř. (Mni. chov); Leopoldina, Nova Acta d. kais. Leopoldino-Carolinischen deut. Akademie d. Naturforscher (Halle); Beiträge zur geolog. Karte der Schweiz, Abhandlungen d palaeontolog. Gesellschaft (Luzern); Förhandlingar a Afhandlingar d. geologiska Föreningens (Štokholm); Geological Magazin (Londýn); Transactions, Proceedings, a Quaterly Journal of the Geol. Soc. of London (Londýn); Transactions of the geolog. Soc. (Glasgow); Transactions of the royal geolog. Soc. of Cornwall (Penzance); Scientific Transaction of the royal geol. Soc. of Ireland (Dublin); Journal a Proceedings of the r. Soc. of New South Wales; Annual raport, Memoirs a Record of the geolog. Survey (Sydney); Reports of the geolog. exploration vlády Spoj. Obcí sev.-amer.; Reports of the geol. Survey of Pennsylvania (Filadelfia); Bulletin, Annual report a Monograph of the geolog. Survey (Washington); Annual reports of the geol. and natural History Sur. of Minnesota (Minneapolis); Contribution, Canadian Palaeontology a Micropalaeontologie of the Geological and Natural History Survey of Canada (Ottava); Memoirs of the geolog. Survey of India (Kalkutta); Palaeontologia Indica (Kalkutta).