Ottův slovník naučný/Francouzsko-německá válka r. 1870 až 1871

Ottův slovník naučný
Francouzská metlice	Francouzsko-německá válka r. 1870 až 1871	Francovice

Údaje o textu
Titulek:	Francouzsko-německá válka r. 1870 až 1871
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 610–612. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Prusko-francouzská válka

Francouzsko-německá válka r. 1870 až 1871 jest v následcích svých nejdůležitější událostí poslední doby. Jí byla evropská převaha Francie posunuta na Německo, Německo sjednoceno v dědičném císařství Hohenzollernském a zvětšeno o Elsasy a Lotrinsko a ve Francii založena republika. O příčinách války viz čl. Francie, dějiny, str. 599. Francouzská vláda dala se do války velmi lehkomyslně. Na papíře měla sice více než million vojáků, ale ve skutečnosti nebylo s počátku pohotově ani 300.000. Reorganisace armády, o kterou byl pracoval maršál Niel, byla ustala s jeho smrtí, a země, pravého stavu věcí neznalá, důvěřovala ve svou brannou moc a její legendární převahu nad každým nepřítelem. Ve skutečnosti znala armáda franc. málo kázně a ducha vojenského, vedena jsouc většinou neschopnými generály, kteří děkovali své postavení jen dvorskému favoritismu, žárlíce na sebe a intrikujíce proti sobě, i tváří v tvář nepříteli. Pevnosti, arsenály a zásoby byly opatřeny nedostatečně; ale nejhorší byla vojenská administrace, jež od počátku poskytovala obraz zmatku až neuvěřitelného. Napoleon neměl spojenců, a jen pro případ, že by vojska jeho vtrhla rychle do jižního Německa, mohl se nadíti pomoci od Rakouska a Italie. Šlo mu proto o rychlé překročení Rýna – u Met mělo býti soustředěno spěšně 150.000, u Štrasburku 100.000 a u Châlonsu 50.000 mužů. Tak posílány byly pluky rychle k hranicím, ač nebyly ještě úplně mobilisovány. V Châlonsu soustředěna záloha (as 34.000), u Met pod Bazainem shromážděno na 130.000 mužů, v Elsasu pod Mac-Mahonem 47.000; ale nedostávalo se odvahy postoupiti útočně přes hranice, kdežto zatím za zády této armády panoval děsný zmatek vojsk, nevědoucích, co činiti a kam táhnouti. Zcela jinak utvářily se poměry v Německu. Král Vilém vydal rozkaz o mobilisaci dne 15. čce, dne 16. a 17. mobilisovaly Bavorsko, Virtembersko a Badensko, jež vedle smluv z r. 1866 podřídily své armády pruskému velení. Tím byly naděje Napoleonovy v neutralitu jižního Německa a pomoc Rakouska a Italie pochovány. Německo stálo proti Francii, jež byla sotva s to, aby odolala jedinému spolku severoněmeckému, sjednoceno, a obratnost Bismarckova dovedla vylíčiti nadcházející válku jako národní a rozplameniti patriotismus všeho Němectva. Mobilisace armád byla připravena a promyšlena do nejmenších podrobností, a Německo postavilo vkrátce 447 000 mužů a připravilo 574.000 zálohy. Utvořeny byly tři armády, z nichž první pod gener. Steinmetzem (75 praporů, asi 50 000 mužů, 64 švadron, 270 děl) shromažďovala se na dolní Saaře, druhá pod princem Bedřichem Karlem (181 pr., 194.000  m., 156  šv. a 630 děl) na horní Saaře, třetí pod korunním princem Bedřichem Vilémem (153 pr., 125.000 m., 134 šv. a 576 děl) u Landavy a Karlsruhe. Záloha dvou arm. sborů stála u Mohuče. Duší hlavního generálního štábu byl maršálek Moltke. Měli-li Francouzové lepší ručnice (chassepotky) a mitrailleusy, jichž účinek byl ostatně velmi přeceňován, bylo německým vojskům velikou výhodou, že každé divisi pěší přidělen byl 1 pluk jízdy a jen ze zbývajících pluků zřízeny samostatné jízdné divise. Německá jízda, jež postupovala před pěchotou, kryla pohyby i sílu vlastní armády, vyzvídajíc zprávy o pohybech a počtu nepřítele, kdežto francouzské jízdy užíváno bylo takřka jen jako zálohy do bitvy. Francouzské loďstvo nebylo v lepším stavu než vojsko; nemajíc dosti mužstva, nemohlo proti německému pobřeží, s dostatek obsazenému, nic podniknouti.

Napoleon odebral se 28. čce se svým synem do Met, aby převzal vrchní velení, král Vilém 31. čce odejel do Mohuče. Tou dobou bylo ještě lze užiti převahy francouzské proti pravému křídlu německé armády a proniknouti za Rýn; ale Francouzi, majíce upřílišené zprávy o síle vojsk německých, ustanovili spokojiti se defensivou. Jedinou výjimkou je útok na Saarbrücken z 2. srp., kde bylo užito celého arm. sboru Frossardova proti malé posádce 1300 mužů. Zapuzení její slavila franc. vláda jako vítězství. Německým plánem bylo proraziti střed franc. moci na Mosele a dobyti tak nejbližší operační čáry k Paříži. K tomu cíli mělo býti pravé křídlo franc. zatlačeno ku středu, a úkol ten připadl třetí něm. armádě, jež majíc nejdále k Mosele, musila nejdříve dáti se na pochod. Dne 4. srpna vytrhla od Landavy k Weissenburku, kde porazila franc. divisi Douayovu. Mac-Mahon spěchal postup nepřítele zastavit, ale v bitvě u Wörthu (6. srp., také slove bitva ta u Froeschwilleru nebo u Reichshofenu) byl přemocí poražen, a armáda korunního prince překročila bez odporu Vogésy. Badenská divise Beyerova, v Elsasu zanechaná, oblehla 9. srpna Štrasburk. V den bitvy u Wörthu donutily části 1. a 2.německé armády v bitvě u Spicheren (též u Forbachu) generála Frossarda po krvavém boji k ústupu k Mosele a postoupily rovněž na půdu francouzskou. Dne 11. srpna stály hlavní síly všech tří armád již před moselskou linií, soustředěny v délce 52 km, od Met až k Nancy. Následkem událostí těchto padlo v Paříži ministerstvo Ollivierovo. Nový kabinet hr. Palikao jal se starati energičtěji o rozmnožení branné síly říše. U Châlonsu zřizována byla nová armáda a pečováno též o obranu Paříže. Vrchní velení předal císař Bazainovi.

Nepříteli šlo již o to, aby spojení k Paříži, tedy předem k Verdunu, bylo Francouzům od. říznuto. Napoleon proto poručil Bazainovi, aby ustoupil za Mosu a spojil se s vojskem u Châlonsu. Bazaine strojil se 14. srp. odtáhnouti k Verdunu; ale když téhož dne udeřila armáda korunního prince na jeho zadní voj, došlo k bitvě (Colombey-Neuilly, též Borny), kterou bylo odtažení Bazainovo o dva dny zdrženo, kdežto zatím druhá armáda německá získala čas překročiti Moselu. Bazaine, jenž byl se svými 170.000 muži již také na levém břehu Mosely, chtěl, jak se zdá, zůstati buď jak buď u Met a tak nedostal se na pochodu k Mose dne 15. srpna dále, než k Doncourtu a Vionvilleu, kde je) zatím druhého dne ráno 3-sbor druhé armády dostihl. Došlo ke krvavému a houževnatému boji (Gravelotte, též Rezonville nebo Vionville-Mars-la Tour), v němž konečně, když přibyly i ostatní části druhé armády, Němci zvítězili. Bazaine zřekl se následkem toho tažení k Verdunu zjevně, vrátil se dne 17. k Metám a dne 18. postavil se k bitvě (Gravelotte nebo St. Privat), v níž byl poražen. Tím byla rýnská franc. armáda uzavřena v Metách se všech stran. První a druhá něm. armáda zůstaly u Met, ze tří sborů druhé armády utvořena byla samostatná čtvrtá armáda mosská, jež měla spolu s třetí armádou operovati proti vojsku maršálka Mac Mahona, jenž soustředil u Châlonsu 135 000 mužů.

Třetí a čtvrtá německá armáda překročila 20. srp. Mosu, míříc k Châlonsu, když náhle došla zpráva, že Mac Mahon Châlons opustil. Z Londýna bylo současně oznamováno, že maršálek chce Bazaina v Metách osvoboditi. Mac Mahon vskutku, lákán Bazainem, jenž sliboval, že pronikne směrem k Montmédy, obrátil se k Remeši, a bylo by se mu snad podařilo dostati se po belgické hranici, pod ochranou pevných míst pohraničních, až blízko k Metám, kdyby plán byl býval proveden rychle a energicky. Ale Mac Mahon, nemaje zpráv od Bazaina, postupoval tak pomalu, že obě něm. vojska mohla zatím pospíšiti k severu a postaviti se mu v cestu. Po srážkách u Buzancy (27. srp.), Nouartu (29. srpna) a Beaumontu (30. srp.) bylo nutno plánu o spojení s Bazainem se vzdáti Maršálek byl na rozpacích, co podniknouti, až konečně rozhodl postaviti se k bitvě proti dvojnásobné přesile. Dne 1. září u Sedanu byli Francouzi po krvavých bojích obklíčeni se všech stran a po hrdinné, leč marné obraně donuceni se vzdáti. Císař Napoleon, as 3000 důstojníků, 83.000 mužů padlo v německé zajetí, přes 500 děl, 66.000 ručnic, 1072 vozů, 12.000 koní dostalo se vítězi. Přímým následkem této hrozné, ponižující porážky byl pád císařství.

Státním převratem ze 4. září (viz článek Francie, dějiny str. 599.) byl mír posunut do nedohledné dálky, neboť vláda národní obrany nechtěla postoupiti ani píď francouzské půdy. Bylo třeba dokončiti dílo vítězství podmaněním Paříže. Armády obou princů daly se od Sedanu na pochod k Paříži, k níž přitrhly 15. září. Obrana Paříže dála se s napjetím všech sil, ale obmezovala se pouze na defensivu; výpady, ač hojné, podnikány byly se silami nedostatečnými, kdežto Němci, uhájivše a upevnivše své posice, mohli čekati, až Paříž, se všech stran sevřená, bude hladem donucena vzdáti se a kapitulací pevností pohraničních uvolněny budou ostatní německé armády. Dne 27. září vzdal se Štrasburk a již po měsíci (27. října) kapituloval v Metách Bazaine s nejlepší armádou 173 000 mužů. Tím zdála se porážka Francie býti zpečetěna.

Vláda s Gambettou v čele a celá země, pokud byla prosta okkupace, pracovala zatím s vlasteneckým zápalem a horečnou přičinlivostí o zřízení nových armád v provinciích. Ještě v září organisovány byly veliké odvody, takřka levée en masse a postaveno vskutku na 600.000 mužů a opatřeno 1400 děl. Armáda na Loiře vzrostla brzo na 150.000 m. Německá vojska, zaměstnaná dosud u Met a u Paříže, proti této moci nestačovala, ale bojovala s ní přece s úspěchem (10. řij. u Artenay, 11. u Orléansu, 18. Châteaudun, 17. list. Dreux, 18. Château neuf – vyjma vítěznou pro Francouze srážku u Coulmiersu 9. list.), a když po pádu Met tři sbory druhé armády pod princem Bedřichem Karlem pospíšily na Loiru, byl plán Francouzů o osvobození Paříže zmařen úplně. Loirská armáda po některých úspěších ve výhodném postavení u Orléansu (1. pros. Villepion) byla 2. až 4. pros. poražena a rozdělena ve dví. Hlavní moc pod Chanzym obrátila se k západu, druhá čásť pod Bourbakim k východu. Chanzyho podařilo se Němcům, ač jen s napjetím všech sil, zatlačiti zpět (8.–10. pros. u Beaugency) k Vendôme a dále k Le Mansu, kde byli Francouzi konečně po některých pokusech offensivy poraženi (12. led.). Chanzy sice sesílil a sebral své sbory znovu; ale když chystal se k útoku proti mnohem slabšímu a zemdlenému nepříteli, došla zpráva o příměří.

Proti armádě severní (as 50.000 m.), jíž od poč. pros. velel Faidherbe, vytrhla od Met část prvé něm. armády pod velením Manteufflovým. Dne 27. list. byli tu Francouzi poraženi u Amiensu a donuceni ustoupiti k severu, kde chráněni jsouce pevnostmi a loďstvem byli v bezpečí. Když nepřítel pronikl až k Rouenu. pojal Faidherbe plán proniknouti za jejich zády k Paříži. Manteuffel vrátil se však rychle zpět a odrazil Faidherba 23. pros. na Hallue. Faidherbe pokusil se od Arrasu počátkem ledna po třetí o offensivu a brzy na to po čtvrté, až dne 18. led. byl u Saint Quentinu znovu odražen. Příměřím pak byly jeho pokusy o proniknutí k Paříži zastaveny úplně.

Ve Vogésách organisovala se od října z osamělých sborů (mezi nimi i sbor dobrovolníků Garibaldových) t. zv. armáda východní. Proti ní postupoval generál Werder, jenž kryl obležení Belfortu. Werder přinutil Cambrielsa k ústupu (6. říj. u Etivalu; dne 30. dobyl Dijonu) a mladý Garibaldi, jenž byl (19. list.) přepadl posádku v Châtillonu, byl, pokoušeje se o útok na Dijon, odražen a zahnán zpět (26. a 27. list.). Hrdinná obrana Belfortu, odražení Němců od Autunu (1. pros.) a úspěch generála Cremera (u Nuits 18. pros.) přiměly vládu k odeslání Bourbakiho od Loiry na vých. bojiště. Bourbaki měl osvoboditi Belfort, spojení nepřítele přerušiti a proniknouti po případě na Rýn. Werder však, zpraven byv o tažení Bourbakiově, spěchal mu zahradit cestu a dovedl uhájiti svých posic v trojdenní bitvě na Lisaině (15.–17. led.) proti veliké přesile Francouzů (150.000 m). Zatím zvěděl Bourbaki, že Werderovi na pomoc spěchá Manteuffel, kterému svěřena byla t. zv. jižní armáda, nově utvořená ze 2 sborů, a ustoupil proto od Besançonu vých. směrem k hranici švýcarské. Manteuffel pojal smělý plán donutiti jej k bitvě nebo k ústupku na neutrální půdu švýcarskou, což se mu po vítězné bitvě u Pontarlieru (29. led.), zejména následkem zmatku franc. generálů, nevědoucích, že armáda jejich z příměří právě smluveného jest vyloučena, cele podařilo. Francouzům nezbylo než uchýliti se do Švýcar (1. ún.), kde byli odzbrojeni a internováni až do míru. Tak byla ztracena poslední franc. armáda, čítající ještě 84 000 m. Armáda nejsilnější, pařížská, byla již 28. ledna se vzdala, když i poslední veliký výpad (19. led. z Mont-Valérien) se byl nezdařil a když nedostatek potravin, povstání strany převratu v Paříži samé a neúspěch boje v provinciích kapitulaci diktovaly. Trojtýdenní příměří, jež bylo zároveň smluveno, neplatilo pro východní bojiště, kde po zničení armády Bourbakiho hájil se ještě Belfort, jenž po houževnaté obraně vzdal se teprve 16. ún. na rozkaz vlády franc. Kapitulací Paříže dostaly se Němcům všechny tvrze se vším válečným materiálem, zbraně, prapory a polní dělostřelectvo. Posádka pařížská (131.000 m. řadového vojska, 14.000 námoř., 100.000 m. mobilní gardy, 40.000 raněných a nemocných) internována v městě až do míru, Paříž zaplatila 200 mill. fr. válečné daně. Příměří bylo ještě dvakráte prodlouženo a za něho byly praelimináře míru smluveny a ratifikovány (viz Francie, dějiny, str. 599.). Válka stála Francii 156 000 mrtvých a 143.000 raněných, Německo 44.000 mrtvých a 127.000 raněných. Francie ztratila 14.475 km² s 1,600.000 ob. a obtížila se dluhem 10 milliard, jenž zvětšuje rozpočet ročně o 840 mill. Nejdůležitějším následkem války je napjatý poměr mezi Francií a Německem, jenž určuje politiku evropskou v době nejnovější, vede k nesmírnému zbrojení ve všech evropských státech a hrozí neustále propuknouti v novou, ještě hroznější válku na život a na smrt.

Literatura. Der Deutsch-französ. Krieg 1870–71, redig. von der kriegsgeschichtlichen Abteilung des Grossen Generalstabes (1874 až 1881, 5 sv.); Moltke, Gesch. des Deutschfranzös. Krieges 1870-71 (1892, 1 sv.) dále četné popisy více méně populární (Rüstow, Hiltl, Fechner, Scherr a j.). Franc. i něm. lit. shrnuta je u Alb. Schulze, Bibliographie de la guerre franco-allem. et de la Commune de 1871 (Paříž, 1886). Zvlášť jmenovati třeba: Freycinet, La guerre en province pendant le siége de Paris (1871); d'Aurelle de Paladines, La première armée de la Loire (1872); Chanzy, La deuxième armée de la Loire (8. vyd. 1888); Faidherbe, Campagne de l'armée du Nord (1871); Bazaine. L'armée du Rhin (1871); Vinoy, Siège de Paris (1872); Ducrot, La défense de Paris (1875–78); Boulanger, L'invasion allemande (1888–90). Pkř.