| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Exekutiva |
| Autor: |
František Havrda |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 945–946. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Exekutiva (z lat.), moc exekutivní neb výkonná. Státní právo učí, že stát jako živý organismus má vůli, že vůli tu projevuje a vykonává. Projev vůle státu děje se zákonodárstvím, výkon vůle té děje se e-vou. Jest tedy e. souhrn oné činnosti státu, která směřuje k vykonání vůle jeho; ve smyslu přeneseném nazývá se pak e-vou souhrn všech osob, jichž úkolem jest, prováděti vůli státní. Pojmenování e. má původ v nauce Montesquieuově o dělení mocí ve státu v moc zákonodárnou (puissance législative), moc výkonnou (puiss. exécutrice de l'état) a moc soudcovskou (p. de juger); mocí výkonnou či exekutivní rozuměl Montesquieu onu moc, která vysílá i přijímá vyslance, rozhoduje o válce a míru, udržuje bezpečnost a brání nájezdům nepřátelským. Moc zákonodárná náležeti měla výlučně zastupitelstvu lidu, moc výkonná králi, moc soudcovská soudcům. Nehledíc k tomu, že vymezením tří mocí ve smyslu naznačeném nevyčerpávají se všechny zjevy působnosti státní, byla nauka tato nesprávnou i potud, že tyto tři moci úplně děliti chtěla mezi tři různé majitele, přehlížejíc, že majitelem veškeré moci ve státu je stát sám a že lze nejvýše pomýšleti na vznesení různých oborů moci státní na různé orgány, aniž však možno jest rozdělení zcela přesné a výlučné. Nicméně stala se myšlénka Montesquieuova základem nynějších názorů o státě ústavním. I věda i ústavy moderní vznášejí zákonodárství na parlamenty, e-vu na panovníka a soudnictví na neodvislé soudce; neomezují však působnost činitelů těchto výlučně na odbory vytčené; přiznávají právem mocnáři přímé a závažné spolupůsobení při zákonodárství (sankci) a vyhrazují mu jisté akty při konání spravedlnosti (potvrzování rozsudku smrti, udílení milosti a p.; naopak zase svěřují se některé úkony e-vy sborům zákonodárným (vyřízení rozpočtu). Také názvy tří mocí ve státě ve smyslu nauky Montesquieuovy udržely se v životě veřejném. Pokud však jde o pojmy e., moc exekutivní či výkonnou shledáváme ve vědě i v zákonodárstvech jednotlivých značné rozdíly co do jejich dosahu. Jedni liší e-vu od moci exekutivní; tato jest jim buď abstraktní možností výkonu, buď pravomocí donucovací, a ona naproti tomu činností samou. Jiní, nespatřujíce v tom rozdílu, označují oběma názvy pojem týž. Jedni považují konání spravedlnosti za čásť e-vy, uznávajíce ovšem jisté jeho zvláštnosti na rozdíl od ostatních oborů výkonu; jiní uznávají však soudnictví za úplně samostatný, třetí obor činnosti státní, stojící mimo zákonodárství a e-vu. Jedněm jest e-vou všechna činnost státu (kromě činnosti zákonodárné), a správa veřejná jenom částí její; druhým však jest správa veřejná samostatnou kategorií, mající vedle e-vy za úkol podrobné provádění vůle státní se zřetelem k jednotlivým předmětům, kdežto e. jest jim jen povšechnou silou k uskutečnění státní vůle. Někteří dokonce mezi e-vu a správu řadí jako další kategorii moc vládní. Ve smyslu ještě různějším užívá se názvů těch v životě obecném. Tu jest e-vou brzo činnost sama, brzo celý apparát úřední povolaný k činnosti této, brzo právo jednotlivých orgánů k repraesentaci moci státní a k nařizování úřadům podřízeným, konečně i právo jednotlivých úřadů, upravovati poměry zevní ve smyslu rozhodnutí úředních donucováním čili moc donucovací, která však jest jen částí e-vy. — Činnost moci výkonné vztahuje se na všecky stránky státního života a dle různé jich povahy lze vytknouti e-vu ve věcech zahraničných vojenských, finančních, vyučovacích, zemědělských, justičních atd. Ve všech těchto oborech má e. trojí funkci: 1. Vydávání všeobecných nařízení (u nás jen na základě zákonů, jinde též k doplnění mezer v zákonodárství); 2. organisaci úřadů povolaných k výkonu vůle státní (někdy vyhrazují se základní ustanovení o organisaci cestě zákonné) a jmenování úředníků a zřízenců; 3. upravování životních poměrů státní moci; sem náleží zejména právo jednotlivých úřadů, nařizovati a rozhodovati v případech konkretních, vykonávati nařízení a rozhodnutí proti těm, kdo se jim nepodrobí (exekuce), a udržovati veřejnou bezpečnost a řád. Orgány e-vy jsou zejm. též vojsko, četnictvo a stráž bezpečnostní. U nás jedná o moci výkonné státní základní zákon z 21. prosince 1867 č. 145 (»o moci vládní a výkonné«). Ustanovení jeho jsou v podstatě následující: Císař, který jest posvátný, nedotknutelný a nezodpovědný, vykonává moc vládní zodpovědnými ministry a úředníky i zřízenci jim podřízenými, jmenuje i propouští ministry a obsazuje k návrhu ministrů úřady (po případě děje se jmenování na místa nižší ministry samými i jednotlivými úřady); udílí tituly, řády a vyznamenání; jest vrchním velitelem válečné moci, vypovídá válku, uzavírá mír a uzavírá státní smlouvy (po případě s přivolením říš rady; mince razí se ve jménu císaře; při nastoupení vlády přísahá v přítomnosti obou sněmoven rady říšské, »že pevně šetřiti bude základních zákonů království a zemí v říš. radě zastoupených a že vládnouti bude v souhlase s těmito i se zákony všeobecnými«; ministři jsou zodpovědni (právně přivádí se zodpovědnost tato k platnosti před státním dvorem soudním); zákony vyhlašují se ve jménu císařově s připomenutím souhlasu sboru zákonodárného a za spolupodpisu zodpovědného ministra; státní úřady oprávněny jsou vydávati v oboru svém na základě zákonů nařízení všeobecná a rozkazy a donucováním těch, jichž se týče, vymáhati jich šetření; všichni státní zřízenci odpovídají v oboru svém za šetření základních zákonů a za úřadování vyhovující zákonům říšským i zemským; v přísaze služební slibují šetření základních zákonů. hda.
PD old 70